Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 20.11.2003
Svátek má Nikola




  Výběr z vydání
 >VRAŽDA JFK: Velké mystérium i po čtyřiceti letech
 >IZRAEL: Na obzore plachta. Bílá?
 >ZAMYŠLENÍ: Zdravotnictví na pokraji propasti?! (Seriál - díl čtvrtý: "Jak?" - řešení )
 >LETECTVÍ: Veterán Dakota na Ruzyni
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Den blbec
 >PSÍ PŘÍHODY: Kdo koho našel
 >REAKCE: Maul halten und weiter dienen.
 >POLITIKA: Jak Unie ovlivní KSČM
 >NÁZOR: Mraky nad Šimonovským se stahují
 >PŘÍBĚH: Velký mág
 >POLITIKA: Čtrnáctiletá pubertální bilance
 >GLOSA: Ti nejlepší za bukem ?
 >KULTURA: Vstup zakázán!
 >Zbloudilé ovečky mají smůlu
 >PENÍZE: Zákony, zákony, hejbejte se!

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
20.11. PŘÍBĚH: Velký mág
Marta Urbanová

Cizinec došel až k Třímostí. Tady se zastavil. Sňal s ramene fotoaparát, otevřel objektiv a vybíral záběr na řeku Ljubljanicu a bohatě zdobené fasády domů naproti. Potom, jako by ho lákalo nedaleké tržiště plejádou křiklavých barev, došel až k prvním stánkům s ovocem a zeleninou, a snímek si rozmyslel. Dal se nazdařbůh bizarními uličkami starého města a míjel jeden obchod za druhým. Každý market - reklama na modré z nebe. Třeba tady: Kupte si volavku z teakového dřeva, vyberte si ozdobný talíř, mlýnek na kávu, rozverného koníčka. Pro teakové suvenýry není kam šlápnout. Cizinec se dívá, a nekupuje. Má v úmyslu sehnat jen dvě věci: láhev viljamovky a košili. Ale obojí koupí až v obchodním domě naproti hotelu.
Prodejní stánky suvenýrů tady - nádherné rajky pyšnící se svým barevným peřím, až oči přecházejí, a vedle nich pouliční malíři bystrých očí a mistrných rukou. Malíři bohem nadaní pohlédnout modelu do tváře, vyčíst z ní podstatné a okopírovat to na papír v několika minutách. Malíři na náměstích, na chodníčcích a před nimi sedící modelky. Každá z nich madona v rámu ulice, každá živá až k nevíře, svým způsobem zajímavá a krásná. Jistojistě cizinka. Za těmi malíři hlouček turistů porovnává originál s obrazem. A do toho ještě sytý okr jižního slunce, který všemu vdechne svěžest, radost a optimismus. A jako štít proti jeho žáru před každou kavárnou naseto slunečníků. Jsou to malé ostrůvky květů, jsou z třásní a ty se v zdánlivě nehybném vzduchu vlní a třepetají. Modré se vzdouvají jako chrpy v lánu obilí, zelené se čeří po způsobu zdejších řek a žluté žhnou pod paprsky léta, jako slunečnice.
Cizinec se posadí pod jeden z nich a objedná si sodu a kávu. V Ljubljani je poprvé a ví, že první dojem bývá nejsilnější. Má před sebou čirý prostor a nepopsanou plochu města. Cizinec přijel na týden za služebními povinnostmi a je ubytován v centru města, konkrétně v hotelu Elefant. Budova není moderní lehká skořápka, spíš dělá dobrou reklamu svému jménu. Žádná mladice, trochu těžkopádná jako zmíněný chobotnatec, zato stejně spolehlivá a masivní. Je v ní nuda a klid. Cizinec je s obojím na štíru. Ještě si pár let počká, než mu naroste panděro a zešednou vlasy, než bude na cestách takovéhle hotely vyhledávat.
Dopije kávu, sodu zpolovic a zaplatí. Zítra odjíždí domů a ještě si chce koupit košili a matce slivovici. Je jí přes šedesát a stopička po ránu není alkohol, ale lék.
Vzápětí došel k obchodnímu domu a v něm zakoupil obojí. Medovou košili se svým monogramem a zelenou baňatou lahvinku za deset tisíc dinárů.
Přešel ulici a vstoupil po schodišti do hotelu. Ve vestibulu se bořilo několik hostů do kožených pohovek, většina jich okupovala denní bar a jedna dáma zamířila od reklamního poutače k výtahům. Cizinec se rozhlédl, ke komu by si přisedl, ale kolem slyšel jen samou němčinu, ani slovo slovinsky, natož česky. Spíš z nudy, než ze zvědavosti, se zastavil u osvětleného panelu, od něhož odešla zmíněná dáma.
Night club - revuální program, dnes zde v suterénu.
Vkusná reklama, pomyslel si a upoutaly ho barevné diapozitivy. Barové intimní prostředí atraktivní tanečnice. Cizinec má představivost. Představuje si je na pódiu v řadě. Vidí tančit střevíčky, kotníky, lýtka, blýsknout se celé nohy, slyší kankán, kanýry sukní se bláznivě třepou, padají na zem a vzápětí vyletí vzhůru, sukně jsou rychlé profesionální kouzelnice, každá se slibně zvedá a spadne před cílem naráz jak opona.
Cizinec se otočí. V baru se uvolnila stolička.
"Malého césara," řekne a než ho vypije, přepočítá v peněžence zbytek peněz. Na pizzu, vstupenku a skromnou útratu v baru by měly stačit. Schová peněženku a ještě není rozhodnutý. Koňak do sebe neobrátí, jak je u nich v Čechách zvykem, ale usrkává ho, dává si na čas.
Než zamíří k výtahu, zastaví se znovu u reklamy barových tanečnic. Dlouhonohé štíhlé girls, nádherné gazely, čím míň oděvu, tím víc krásy. A na snímku pod nimi iluzionista. Ruce a karty, ústa a oheň, člověk a nemožné!
Cizinec si přivolá výtah. Ten jede pomalu, ale jistě. Jako slimák se plazí z poschodí do poschodí a nikdo ho nepobídne. Ve čtvrtém patře má člověk pocit, že se ven už nedostane. Ale mýlit se je lidské. Výtah zastaví a cizinec loví cestou do pokoje po kapsách klíč. Spěšně odemkne, láhev postaví na konferenční stolek a košili ani nevybalí. Vyndá ze skříně kufr a balíček položí na dno. Během půl hodiny má sbaleno až na některé propriety a oblek. Po pracovním jednání, náročném na jazyk a odborné znalosti, osvěžující sprcha. Po koupeli důvěrný dotyk holícího strojku a nevtíravá vůně vody po holení. Tady na jihu žádný nátělník, poslední čistou košili přímo na nahé tělo. Světlounce modrou do hnědých šatů. Vázanku prozatím do kapsy. Ještě kapesník a peněženku.
Hotelové pokoje ho pálí, zbytečně se v nich nezdržuje. Chybí v nich intimita domácího prostředí, vůně od kuchyňského sporáku a subtilní kouzlo světa osobních věcí. Těch pár drobnůstek v kufru mu nic z toho nenahradí.
Zamyká pokoj a míří k výtahu. Ve vestibulu se nezdržuje. Jak si předsevzal, otočí se k restauraci v hotelu zády a rozhodne se pro jedno pivo a pizzu vedle v bufetu. Tam jsou ceny podle něj rozumnější. Jedná, jako by se rozhodl na večeři ušetřit a zbytek utratit v baru, ale někdy člověk neplánuje, jen podléhá intuici.
Všechny stolky jsou plně obsazeny, jen cizinec sedí u večeře sám. Po zápěstí mu neklouže zlatý řetízek jako těm vedle, nemá se čemu smát ani komu oponovat. Nemá s kým laškovat. Je mu, jako by vypadl z kruhu. Ataraxie, která je mu doma tak vlastní, je ta tam. Dokud je zaměstnán jídlem a pitím, není rozdíl mezi ním a okolními hosty tak propastný, jako když už dojedl a nemá čím zaměstnat ruce. Rozhlíží se kolem a začíná si připadat tak trochu nesvůj. Otáčí pivní sklenicí v prstech. Tím začíná být nervózní, prsty ho přestávají poslouchat, chvílemi bubnují po stole, jako by byly řízeny z jiného mozkového centra. Vzápětí si to cizinec uvědomí a vstane od stolu. Kam jít? Kamkoliv, jen ne do své samotky v hotelu.
Výkladní skříně natřásají svá peří, jedna překřikuje druhou a lákají. Cizinec za nimi jde, motá se jejich bludištěm, až se octne zpět na schodech hotelu Elefant. V hale nemine osvětlený poutač. Zastaví se u něho. Světlo padá na praktikábl a v jeho kuželu stojí mág. Vysoký, štíhlý - napjatá struna G. Patří mu pět set očí v baru, polovina srdcí a s myšlenkami si udělá sám, co bude chtít. Od přírody dostal, co mohl a zdá se, že od života si bere, jak sám uzná za vhodné. A proč ne? Z prázdné dlaně mu vyletí třicet holubic, z láhve od džinu vytáhne živého králíka a kam sáhne, tam rozvije kytici květů. Ne jednu, dvě, ale desítky.
Cizinec se nemůže od obrazu odtrhnout. Mág ho přitahuje a cizinec je náhle přesvědčen, že nemůže jinak než jít do baru. Jakmile se rozhodne, už nezaváhá. Jde přímo k výtahu a automaticky jej přivolá. Než se klec vrátí z vyšších poschodí, uteče věčnost. Konečně červené světlo zhasne a cizinec nastoupí. Zavírá za sebou dveře, když si všimne, že k výtahu míří další zájemce. Cizinec ještě dveře otevře, aby muž mohl přistoupit. Stěna kabiny je zrcadlová a v zrcadle se tyčí jen příchozí. Vlasy jak uhel, výjimečná stenie, sugestivní oči a jejich síla. Cizinec se do těch uhrančivých očí podívá a je fascinován. Ty oči mu vnukají svou vůli. Přikazují mu, co dělat, kam jít. Ovlivňují i jeho myšlení. Pohrávají si s ním jako s peříčkem. Nakonec jdou až tak daleko, že popadnou cizince a přitlačí ho ke stěně: Tak kam? Cizinec propadne panice. Ale jen na pár vteřin. Rychle se vzpamatuje, násilně se odtrhne, proklouzne mezi nimi dolů a stiskne páté patro. Čeká, kam chce jet on. On to vezme na vědomí a nijak nereaguje. Cizinec se mu neodvažuje znovu podívat do očí, sklopí svůj nejistý zrak k zemi. V kleci je těsno, vzduchu tak pro jednoho a světla taky.
Výtah se pohne a začne kodrcat do poschodí.
Cizinec se domnívá, že muž nestiskl žádný knoflík, že má tudíž namířeno s ním do pátého. .
Zrcadlo má sto očí, ale jen jedny sugestivní. Ty přebíjejí. Sto očí patří cizincovi a ve všech zorničkách se chvěje tíseň, jsou všechny vtahovány do těch jedněch elektromagnetickým vlněním, silou sugesce. Sto očí se jedněm neubráni, kloužou po zrcadle jako kapky vody.
Někdy jsem ho viděl. Ale kdy a kde? Odkud ho znám? Permoníci buší v mozku a pátrají v cizincově paměti.
Klec míjí třetí poschodí.
Ta podoba, vlasy, síla osobnosti, postava. Nemohu se mýlit. Ano je to on. Mág ze zdejšího baru!
Jako by cizinec vykřikl myšlenku nahlas, protějšek zareaguje.
Ano, poznal, že jsem ho odhalil, vysvětlí si cizinec a přestává dýchat. Vzduch se v kabině ztrácí, zrcadlo se mlží a všude, ve všech čtyřech rozích nad ním mág.
Výtah náhle zastaví. Páté patro.
Cizinec vystřelí z kabiny první. Vletí do plyšových koberců a klikatou chodbou tíhne ke svému pokoji. Mág jde v jeho šlépějích. Za každým rohem ho cizinec cítí v zádech. S perličkami potu na čele se dostane ke svým dveřím, zpocenou rukou nahmátne klíč. Než odemkne, štěrbinou oka se podívá za sebe.
V chodbě nikdo není.
Cizinec se vrátí za roh. Tady taky nikdo. Odváží se až k výtahu. Ten dosud stojí v patře. Cizinec rychle naskočí do kabiny a jede do přízemí. Spěchá do baru, koupí si vstupenku a už aby byl uvnitř.
Náhle si to rozmyslí a ještě se vrací. Neví, kam jde a co hodlá udělat. Neví, co se s ním děje. Jako by ho něčí oči řídily na dálku. Jako by mu poroučely, jako by ho znásilňovaly. Jako by ho zhypnotizovaly.
Když se mu myšlenky zklidní a je schopen uvažovat, poznává, že je zpět v baru. Podává u vchodu vstupenku a octne se ve tmě. Zdá se mu, že se mu na chvíli zatočila hlava, ale už je to v pořádku. Někdo mu ukáže ke stolku a číšník pro něho s profesionální úklonou odsune od stolu židli. Cizinec se posadí a až teprve potom si všimne, že u stolku naproti němu sedí dáma. Pokyne jí hlavou a ona se mu také mírně ukloní. On neví, jestli je to ta, kterou viděl v hale.
V baru je přítmí a cizinec se pokradmu rozhlíží. Nemá odvahu pohlédnout dámě přímo do očí, pronést k ní jakoukoliv sentenci. Všechno se semlelo tak rychle, jeho rozhodnutí i to, že sedí u stolku s někým, kdo je mu naprosto cizí. Intenzivně vnímá atmosféru kolem sebe a čeká na začátek představení. S dámou se zřejmě tak snadno nedomluví, přizná si vzápětí, a proto se nesnaží o konverzaci. Poslouchá hudbu a nepřetržitě hlídá rudý samet opony.
Konečně se rozhrne.
Zazní kankán a tanečnice se podrobují rytmu hudby. Sukně se zvedají, v pestrých kanýrech komíhají nožky, naznačují, co by mohlo být, a není.
Na každého tanec působí, na cizince obzvlášť. Doma dosud nic takového neviděl. Přál si, aby to trvalo celou věčnost, aby to neskončilo. Ale najednou spadla opona.
Zašumělo. Do baru se vrátila řeč. U stolů hosté zabředli do hovoru. Cizinec se napil vína a očima se vyhýbal ženě u stolu. Ostatně ona se o něj také nezajímala. Rozhlížela se kolem a upíjela ze své sklenice.
Po přestávce zazněl gong a opona šla nahoru.
Na pódiu stojí mág. Neotřesitelný duševní klid. Černý přiléhavý oblek, pošitý flitry, vypjatý jak nad tětivou luk. Patří mu všechny oči v baru a polovina srdcí. A on je všechny drží ve svých zorničkách a donutí je dívat se na jeho ruce a nevidět, co vidět nemají. Z prázdných rukou vyhazuje kytice květin, klubou se mu z nich bílé holubice a odlétají do zákulisí. Jeho ruce jsou tajemno, z nichž vyvěrá nadpozemská síla, která dokáže nemožné.
Cizinec ani nedýchá. Ani na chvíli z něj nespustí oči. Nevnímá přítmí baru, ženu u stolu ani to, co je na stole. Jeho středem vesmíru je jediný muž.
Mág stojí na pódiu. Bod, k němuž jsou upřeny všechny mozky, všechny oči.
Mág je neochvějný, silný. Hluboce vyrovnaný. Myšlenky těch pod pódiem drží v šachu a ve vzpažené paži vysoko nad hlavou i hořící kruh. A v jeho prázdném středu nese muže. Ten leží ve vzduchu a spí. Má světlé vlasy jako cizinec, na sobě medovou košili s monogramem a oheň se ho netkne.
Když zlatý hřeb večera skončil a napětí povolilo, cizinec si najednou uvědomuje v ústech chuť po hruškovici. V prsou se mu rozlévá teplo, jako by si dal pořádného panáka. Sedí u stolku s černovlasou ženou a na stole není žádný prázdný kalíšek od viljamovky, jen jeho sedmička a sklenička červeného. Žena pije brčkem míchaný drink a nic neříká. Hovoří jen její oči, patrně slibují víc, než by chtěly dát. Žena se k němu náhle nakloní a upraví mu kravatu.
Cizinec strne, ruka mu vylétne na prsa a když ucítí pod prsty vázanku, neodvažuje se podívat. Sáhne do kapsy a ta je prázdná. Rozhodne okamžik. Jako nepříčetný rozhalí sako a nevěří svým očím. Na sobě má novou košili se svým monogramem. Rychle ji rozepne a pod ní nic, jen nahé tělo.
Žena ho udiveně pozoruje. Dívá se jen a mlčí. Vnímá, že něco zabrblal. Asi omluvu.
Cizinec vyskočí od stolu a prchá k výtahu. Když vidí červené světlo, nečeká a bere schody po dvou. Do pokoje se vřítí jako v horečce.
Na stolku stojí láhev viljamovky a je z ní upito. Na posteli je pohozená jeho modrá košile.
Sklouzne do křesla, podepře si čelo dlaní a zůstane v napjatém tichu. Nepodívá se na hodinky a nepočítá čas. Ticho po chvíli přetne dech. Cizí dech tady v pokoji?
Cizinec se rychle otočí.
Dveře pokoje se otvírají. Pomalu kloužou po koberci, panty jdou tiše, jako po másle.
A ve dveřích On. Teď už se nemůže mýlit. Stejná postava, tytéž vlasy, ale oči? Ne, tyhle oči on nezná. Vidí je poprvé. Veškerá síla je z nich ta tam, ty oči už nemají svou moc manipulovat, uhranout, donutit lidi, aby konali podvědomě, aby je bezmyšlenkovitě následovaly, tyhle oči jsou smutné a přemožené únavou.
"Vy?"
Oba muži mají tutéž myšlenku a vysloví současně tutéž otázku.
Cizinec už není v rozpacích, už není v moci jeho sugestivních očí. Pokyne rukou ke křeslu.
Neposadí se velký mág, ale unavený člověk.
Cizinec otevře viljamovku a nalije do dvou skleniček.
Matka to tolik nepotřebuje jako on, řekne si, když ráno vyhazuje prázdnou láhev do odpadkového koše.




Další články tohoto autora:
Marta Urbanová

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku