Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 21.11.2003
Svátek má Albert




  Výběr z vydání
 >REAKCE: Špína pod Mrožovým kobercem
 >KOMENTÁŘ: Vyplácí se nepracovat?
 >SPOLEČNOST: Potraty a odpovědnost
 >POLITIKA: Kdo mluví a nemluví s komunisty
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Punčocháče
 >PSÍ PŘÍHODY: Šogo se těší na Barta
 >VÍKENDOVINY: Na obzoru plachta bílá - jsou to uši krokodýla!
 >TÉMA: Zimní a letní čas
 >POSTŘEH: O klusu
 >GLOSA: Chovají se československy a o zákony se nijak nezajímají
 >PŘÍBĚH: Kmotr
 >PENÍZE: Dluhopisová panika
 >MEJLEM: Ohlasy a názory čtenářů
 >VRAŽDA JFK: Velké mystérium i po čtyřiceti letech
 >IZRAEL: Na obzore plachta. Bílá?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
21.11. PŘÍBĚH: Kmotr
Miloslav Pouzar

Známí mě pozvali na křtiny. Vědomě nepíši přátelé, neboť takový vztah mezi mnou, Finem a Jezerkou nestihl vzniknout. Potkávali jsme se sice během studia na vysoké škole celkem často - hlavně na přednáškách a v laborkách, také v menze a na klubu a několikrát i na záchodě a ve sprše. Jenže co po takových setkáních zbude? Až na výjimky vůbec nic. Náš společný příběh, který vedl ve svém důsledku k tomu, že se teď kodrcám kamsi na vzdálený sever Čech, měl celkem tři dějství. Všeho všudy jen pár důležitých minut. A to určitě nestačí, aby jeden mohl ty dva počítat mezi své nejbližší. Pozvali mě na křtiny za kmotra. Z toho vyplývá, že to asi nebudou opravdové křtiny. O životní filosofii svých někdejších spolužáků toho pravda moc nevím. Zato sám jsem, v duchu cimrmanovského hesla, ateista tak zavilý, až se bojím, že mě za to pámbů potrestá. Nepokřtěný, jako to hovádko boží, říkávala o mě moje prababička. Zkrátka, ani v náznacích nevyhovuji kádrovým požadavkům na garanta kvality křesťanské výchovy novorozence. Možná to o mě nevědí? A nebo třeba já nevím něco, co bych měl vědět. Uvidíme.

Když ke mně Fin vtrhnul poprvé, zrovna jsem řešil jeden ze zásadních problémů studentského života - "Mám si dát na včerejší chleba kremžskou hořčici a nebo plnotučnou?" Nabízela se samozřejmě i poněkud pracnější varianta - topinky. Ale k té jsem se obvykle uchyloval až v momentě, kdy mechanické charakteristiky výchozí suroviny dosáhly jistých mezních hodnot. "Mohl bych tě pozvat na večeři?" zeptal se mě neznámý a zároveň nezvaný host. Autor dotazu, jeho obsah i načasování, a také naléhavost, s jakou byl vysloven, to vše mě poněkud zmátlo. "Bydlíš vedle?" pokusil jsem se najít co nejkratší cestu z bludiště otazníků, které se namnožily uvnitř mé hlavy. "Nebo naproti?" Finovi se po tváři rozlil záhadný úsměv se sotva znatelným přídechem smutku. Vyložil jsem si to tak, že jsem jako vždy úplně vedle a pokrčil rameny. Fin mé gesto zřejmě pochopil jako projev souhlasu, protože se bez dalších řečí otočil na podpatku a hbitě vyrazil směrem k domácímu hřišti. Následoval jsem ho na druhý konec patra pln napjatého očekávání.
Pokoj, kam jsem byl uveden, se od toho mého malinko lišil. Zdi tu zdobily místo černobílých aktů barevné krajinky. Podlahu pokrýval koberec a stůl zase ubrus. U mě, v hutné atmosféře prosycené kouřem levných cigaret a odérem ze špinavých ponožek, měkčí povahy omdlévaly. Zde, uprostřed jemné vůně vanilkového čaje a vyvětraných peřin, bylo téměř nemožné se nezasnít. Na první pohled bylo zřejmé, že okolní prostor modelovala jemná ženská ruka.
Zdála se mi trochu maličká a trochu baculatá. Oči měla temné a hluboké jako tůně Obu. Kulatou tvář rámovaly tmavě černé copy. "Jezerka," představil mi Fin hrdě svůj poklad. Věnovala mi jen kratičký pohled vyplašené laně a takticky ustoupila na chodbu. "Dáš si?" zeptal se můj hostitel tónem člověka, který si je předem jistý kladnou odpovědí, a z lahve bez viněty odlil do hořčičných skleniček po dvou stech gramech průzračné tekutiny. Vzduch v okamžiku ztěžkl pikantní vůní slepecké hole. Podlomila se mi kolena. "Před bojem hlavou, v bitvě srdcem", zopakoval jsem si v duchu rodinné heslo, politoval anděla strážného, jemuž jsem přidělen, a prudce zaklonil hlavu. Polkl jsem a vypustil z plic zadržený vzduch. Poté mi jícnem proletěl kulový blesk a mé oči zvlhly dojetím. Fin se pokusil o totéž. Bohužel, chyběl mu trénink. Na třicet vteřin se proměnil v křečemi zmítaný chrlič lihu. Prskal a kýchal a smrkal, dokonce i plakal, a nakonec musel pro hadr.
Po aperitivu přišlo na řadu božské kuřátko s rýží a kyselými okurkami. Jezerka se projevila jako vynikající kuchařka. Také jezerčina maminka byla zcela určitě zručnější konzervářka, než finův otec palič. Usoudil jsem tak na základě informace o původu nakládaček, což byla ostatně jediná věc, kterou jsem se během, jinak celkem mlčenlivé, večeře dozvěděl. Po jídle mě Fin donutil pozřít ještě jednu číšku bolehlavu. Sám se však poučil z předchozího nezdaru a vyprahlé hrdlo svlažil šťávou.
"Ty znáš nějaký lidi z vyšších ročníků," rozhoupal se pán cimry po chvíli nervózního mlčení a bylo na něm vidět, že tenhle zákusek by si klidně nechal ujít. "Hmm", přitakal jsem neurčitě. A kamarádíš se i se staršíma holkama, že jo? Kdyby se mě na to zeptal mezi čtyřma očima, typoval bych, že chce sjednat rande. Mrknul jsem po Jezerce. Její tvář se podobala skále z leštěného mramoru. "Hmmm", odpověděl jsem duchaplně. "Víš, mi bychom….bysme, …teda jako….. potřebovali prá…ŠKY!!! Finův souvislý a lehce srozumitelný projev měl zřetelný přízvuk na poslední slabice. Okenní tabulka se zachvěla, on zrudnul. "Proč zrovna já", povzdechl jsem si. Jasně, chodím ve vytahaným strakatým svetru a na zadní části obnošených džínsů mám deseticentimetrovej rozparek, dost kouřím a už dvakrát mě vyhodily z posluchárny, že jsem nahlas chrápal. Chápu, že si o mě leckdo myslí, že jsem spratek a chuligán. Ale přece jenom - považovat mě za drogovýho dealera, to je fakticky úlet. " V tomhle nejedu", zavrčel jsem. "Jste na špatný adrese!" Vylovil jsem z kapsy zmuchlanou padesátku a mrštil s ní o koberec. "Abyste neměli škodu." "Počkej," zaprosila Jezerka šeptem. "Neblbni! Nevím, co tě to popadlo, ale my…já…potřebuju antikoncepci." "A..A..A?" Co má taky na takovou věc člověk říct, že ? "Víš, jako když už je po TOM," doplnil Fin. Třetího panáka jsem si nalil sám.
"Víš, že Postinor spolehlivě zabírá tak do půl hodiny!" rejpnul jsem si na odchodu. Jeho bernardýní pohled by obměkčil i kata Mydláře. V určitým věku si člověk holt neumí představit horší pohromu než čerstvého potomka. Docela jsem jeho strachu rozuměl, takže jsem ho nenechal dlouho trpět.

"Léňo, potřebuju Postinor! Rychle"
Znali jsme se dlouho. Jezdili jsme spolu na vodu a lezli po horách. Chodil jsem za ní kolej už jako středoškolák. Když mi bylo zle, tak mi podle potřeby nafackovala, nebo mě pohladila. Byla to taková moje starší ségra. A byla přesně taková potvora, jak by se u starší sestry dalo očekávat.
"Copak, copak, mladýmu pánovi ujely nožičky?" zakřenila se sadisticky.
"Neblbni, to je pro kamaráda." Taky bych tomu nevěřil. Zvlášť, když ze mě táhlo jak z vysloužilýho námořníka a při chůzi jsem lehce vrávoral.
"Já myslela, že kluci takový věci nepotřebujou." Kdo by popsal její výraz jako dvojsmyslný dopustil by se hrubého zjednodušení.
"Na pitomý vtípky nemám čas!" zabublal jsem vzteky bez sebe "Pomůžeš mi, nebo ne?"
"Pro tvýho kamaráda všechno," ušklíbla se a vyběhla ze dveří. Z chodby se ke mně doneslo její halekání. "Hóólkýý, mladej Brouzdal potřebuje Poostinóóór. Pro příítelééé!" Na Lénině patře jsem se těšil už dřív docela slušné popularitě, neboť jsem se aktivně zúčastnil několika místních mejdanů. Probíhající scénka mě ovšem musela nutně katapultovat mezi absolutní superstar. Pokusil jsem se ve vší skromnosti vzít roha. Sotva jsem však vystrčil nos z pokoje, zmocnil se mě dav nadšených faninek. V pár následujících vteřinách jsem absolvoval rychlokurz plánovaného rodičovství, dostal několik více či méně vážně míněných nabídek na praktická cvičení probrané látky a ocitl se v kamrlíku Grétky - dívky pověsti nevalné. Zdržel jsem se samozřejmě jen po dobu nezbytně nutnou k převzetí kontrabandu. Ale myslíte, že to v pozdějších dnech někoho zajímalo?

Druhé dějství se odehrálo asi po roce. Seděl jsem právě u stolu a řešil, jestli dneska otevřu láhev červeného Sklepmistra nebo bílého, když vtom se ozvalo nesmělé zaklepání. Vstoupivší Fin měl ve tváři barvu sovětské vlajky. Jen žlutý srp a kladivo chyběly. Přebývaly naopak temné kruhy pod očima. Neptal jsem se. Mlčky jsem sáhl do šuplíku Grétčina nočního stolku a vytáhl příslušnou krabičku. "Nevím, jestli už nejsou prošlý, ležej tu od loňska." upozornil jsem nešťastníka. Jen pokrčil rameny a na odchodu se ujistil "Flašku tátovy slivovice asi nechceš, viď"

"Postinor nevedu," přivítal jsem Fina ve své laborce. Přišel si ke mně dát zanalyzovat kus nějaké vodovodní trubky. Vtipu se ukázkově nezasmál. "Víš co, měření trvá hodinu. Když teď vrazím ten tvůj vzorek do mašiny, stihneme i dvě piva. A domů si rovnou odvezeš i protokol. Co Ty na to?" Neprotestoval. Snažili jsme se nad pivem o komunikaci, jenže nám vždycky hned došla řeč. Vlastně jediné, co jsme měli společné, bylo, že si ke mně dvakrát přišel pro prášky. Jenže právě tohle téma bylo pro Fina jaksi tabu. Zdálo se, že nám ta společná hodina postupně vyšumí do ztracena, jako větrák v půllitrech. Usoudil jsem, že na vině je má vítací replika. Pokusil jsem se proto omluvit. "Hele, jestli se tě dotklo, jak jsem se v laborce snažil bejt vtipnej, tak promiň" "No víš, byla to trochu rána do živýho," řekl Fin a zředkvičkovatěl. "Pokoušíme se od vysoký s Jezerkou o potomka…..Tenkrát jsem si myslel, že není nic lehčího a taky nic horšího než přivíst holku do jinýho stavu. A teď. Ty bláho, co já bych za to dal." Když jsme se rozcházeli krokem nadrbaných Dánů, vrazil jsem mu do ruky Grétčinu vizitku. "Její starej je fakt eso." Zase mě nepochopil. Jak mohl někdo s tak dlouhým vedením vystudovat. Uzemnil mě dobře mířeným levým hákem. Z prachu mě pak zvedla jeho silná pravice. Tomu, že současný manžel mé bývalé přítelkyně působí v centru asistované reprodukce, asi rozuměl, i když jsem při vysvětlování uvedené skutečnosti dost šišlal.

Pozvali mě na křtiny za kmotra. Nevěděl jsem, jestli se v takovém případě vozí dárek rodičům a nebo capartovi. Podaruji všechny. Fin s Jezerkou ode mě dostanou plato se zbytkem pilulek. Doufám, že se tomu tentokrát dokáží zasmát. A mrněti vezu řetízek s vlastnoručně vyrobeným přívěskem. Do syntetické pryskyřice jsem mu zalil svůj vyražený řezák.

V Pardubicích 17.11. 2003




Další články tohoto autora:
Miloslav Pouzar

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku