Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 26.11.2003
Svátek má Artur




  Výběr z vydání
 >ŽIVOT: Vozíčkářka zve politiky na týdenní pobyt.
 >MÉDIA: Uniformní informace
 >SPOLEČNOST: Mlha nad minulostí
 >EKONOMIKA: Úrokové sazby rostou a koruna posiluje k euru
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Jak měla Vločka předčasné vánoce
 >PSÍ PŘÍHODY: Přátelství velmi dočasné
 >MROŽOVINY: Viděl jsem ukřižování 3
 >MEJLEM: Zlodějna za bílého dne
 >POLITIKA: ODS v dnešním světě
 >POLITIKA: Další lázeňský kongres
 >POLITIKA: Jak silní jsou čeští komunisté?
 >NÁZOR: České národní zájmy a doutník za pět centů
 >NÁZOR: Současný pohyb na politické scéně z trochu jiného pohledu.
 >DOPRAVA: Tresty na silnicích
 >PENÍZE: Mají americké dluhopisy ještě šanci?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Mrožoviny  
 
26.11. MROŽOVINY: Viděl jsem ukřižování 3
František Novotný

Mobilisace
Uplynulo sedm dní téměř od mobilisace až k té zoufalé noci 30. září, kdy Češi přijali mnichovský plán. V těchto sedmi dnech prošli Češi všemi cestami od nadšení národa, bojujícího o své bytí, až po černou bezútěšnost zatraceného a odsouzeného. Po šest dní čekali na smrt, která jim hrozila ze vzduchu, ale nebáli se. A sedmého se podrobili.
Češi vždy byli jednotný národ, ale v noci mobilisace byli obdivuhodnými ve své kázni. Šel jsem napřed k německému vyslanectví, nedošlo-li tam k protiněmeckým projevům. Toto vyslanectví je blízko vyslanectví britského a bylo vždy dobře střeženo vojáky a policií. Avšak této noci tam nebylo žádných průvodů, Češi, neuvěřitelně rozumní v okamžiku, kdy obyčejně citové vzněty člověka vybuchnou, si uvědomili, že je čeká mnoho práce, kterou třeba vykonat, než aby měli čas na průvody. Nikdo se nepokusil demonstrovat před německým vyslanectvím.
Opravdu po prvním chvatu v mobilisaci se Praha stala cize tichou.
Nyní šlo o to najít nějaké vysvětlení, které by nevyvolalo u anglické veřejnosti pokuřující pocity, že Chamberlain ustoupil před Hitlerem, ale současně takové, podle něhož vskutku Hitler ustoupil před Chamberlainem, takže by anglické veřejné mínění dovolilo žádat další ústupky od Čechů.
Mr. Chamberlain letěl zpět do Londýna. Protože godesberský plán byl nepřijatelný pro Anglii, Basil Newton a de la Croix byli posláni k presidentu Benešovi s radou, aby mobilisoval. Tato rada nezněla přímo pro mobilisaci. Oba diplomaté pravili, že jejich vlády berou zpět žádost, aby se nemobilisovalo. To bylo pro nás novinkou, že Anglie a Francie předložily předtím žádost, aby Československo nemobilisovalo. A fakt, že Československo této žádosti vyhovělo, prokázal, jak Češi vložili svůj osud do rukou svého spojence Francie a svého přítele Anglie.
Doposud nám všem v Praze, vyjma několika lidí, bylo docela neznámo, co se odehrávalo mezi Londýnem a Berlínem. Čechové se připravovali téměř s radostí na válku, ne snad, že by milovali válku nebo nenáviděli Němce - neboť nikdo nemiluje válku a zmínil jsem se o tom, že nebyly žádné demonstrace v Praze proti Němcům - nýbrž jedině proto, že se jim naskytovala příležitost bojovat pro bytí své vlasti. Okna polepili křížem krážem páskami modrého papíru, aby se nerozbila pod otřesy z výbušných pum. Ženy se rozloučily se svými muži a syny a když vyšly na nákup, přehodily si přes rameno plynovou masku. Čekaly, co přijde. Děti chodily do školy jako obyčejně, neboť rodiče věděli, že vláda se může lépe postarat o děti a evakuovat je rychleji, jsou-li ve skupinách, než kdyby byly roztroušeny po svých domovech. Biografy, všechny v bezpečí pod zemí, se zatemněnými vchody, dávaly neustále čtyři představení každý den. Kavárny a restaurace byly přeplněny každou noc. Avšak přes to přese všecko se člověk nemohl zhostit zoufalého pocitu války, neboť biografy přinášely ukázky nastupujících záložníků do zbraně a restaurace byly zabedněny, aby z nich neprosakovalo světlo a svítilo se modrými žárovkami, které dávaly pouze slabé světlo. I v podzemních restauracích jste se nemohl zbavit pocitu války, neboť jste postrádal muže v cikánských orchestrech a uvědomoval jste si, že ti muži byli v opevněních na hranici.
Někteří zahraniční korespondenti odjeli vlakem do Polska a jiní si najali v okolí Prahy pokoj, kam se šli vždycky v noci vyspat, aby se dostali z toho napětí a zhostili se pocitu, že jsou sami, pocitu, který ve vás vyvolává zatemnění. Já jsem slíbil naší služebné, že ji nenechám samu v našem bytě.

Sedmý den
Koupil jsem si noviny. Nebylo v nich nic jiného kromě toho, že Chamberlain , Daladier, Mussolini a Hitler se v Mnichově dohodli. Chamberlain měl ještě téhož dne přiletět do Londýna. Bylo to v pátek 30. září (1938). Odešel jsem z Černínského paláce, abych si pohovořil s jedním přítelem ze zahraničního ministerstva a abych se od něho dověděl, co je nového. Když jsem vkročil do jeho kanceláře, zhrozil jsem se jeho bledého obličeje.
"Přijali jsme," pravil.
"Co jste přijali?" tázal jsem se a vysvětlil mu, že jsem byl celý den na cestě. Řekl mně, co se stalo.
Čtyři muži v Mnichově našli kompromis, který zachránil Chamberlaina a dal Hitlerovi vše, co žádal. Němci měli začít okupovat sudetské území již 1. října, jak si to přál Hitler, ale okupace měla trvat deset dní a měla probíhat ve čtyřech etapách. Češi, usazení v prvním pásmu - Chebsko - musili do zítřka utéci. (V Anglii se dává aspoň nějaká doba na vystěhování, chcete-li někoho dostat z pronajatého bytu, pomyslil jsem si.) Československá vláda musila zanechat v okupovaném území všechna opevnění, letiště, dobytek, suroviny, potraviny - právě tak, jak to Hitler žádal v Godesbergu.
To nejsou pro Angličana příjemné věci ku psaní, avšak myslím si, že jiní Angličané, kteří si neuvědomují tyto věci, měli by pochopit, že Anglie ztratila v Mnichově mnohem více, než Československo.
Celé toto století vzhlížely malé země k Anglii, protože za Anglií stálo imperium, které bylo považováno za morální sílu až do konce světa, protože Anglie udržovala otevřená moře (ovšem že za to brala patřičnou provisi) a hlavně, protože malé národy při svých sporech se mohly obrátit na britské imperium pro rozhodčí výrok a mohly očekávat, že ten bude aspoň tak spravedlivý, jak lze být spravedlivým ve světě obyčejných mužů a žen. Tyto věci ospravedlňovaly v myslích malých národů samu existenci britského imperia. Rozdělením Československa toto ospravedlnění zmizelo. Zůstalo jen jediné ospravedlnění pro další bytí britského imperia, a to je v přímém poměru k počtu bitevních lodí, letadel a ponorek, které může Anglie vybudovat, a k počtu vojáků, které může vycvičit. Ztrativši pověst mezinárodní spravedlnosti, musí Anglie spoléhat se na sílu.
Přítel v ministerstvu zahraničních věcí mně řekl, že Anglie a Francie poslaly téhož dne ráno do Prahy podrobnosti mnichovské dohody. Žádaly odpověď do půlnoci, což znamenalo, že se Čechům ponechávalo na rozmyšlenou pouze šest hodin, buď přijmout návrhy nebo odmítnout je, v kterémžto případě stáli Češi sami.
Sešel se československý kabinet. Předsedal mu sám Beneš. Okolo poledne přijali. Můj přítel mi podal čerstvě napsané komuniké, které leželo na jeho stole. Podle jazyka mezinárodní diplomacie se v něm Beneš pokoušel říci celému světu, že mnichovská dohoda byla vnucena Československu Anglií a Francií.
V ulicích o tom ještě nikdo nevěděl. Avšak tušilo se, že se přihodilo cosi strašného. Zesilovače na Václavském náměstí oznamovaly, že generál Syrový, voják-ministerský předseda, promluví do rozhlasu.Hloučky lidí čekaly kolem amplionů. Můj přítel z ministerstva zahraničních věcí nechal v jedné místnosti v Alcroně připravit radio. Pozval několik nás žurnalistů, abychom si šli poslechnout řeč Syrového. Seděli jsme po celém pokoji. Můj přítel seděl na pohovce. Tiše jsme hovořili, zatímco hlasatel přinášel zprávy o Španělsku, Číně, Palestině, avšak nic nového, nač všichni venku v ulicích čekali. Pak oznámil jméno Syrového. Můj přítel si zaclonil rukou oči. Syrový začal mluvit.
Svým tvrdým vojenským hlasem oznámil Čechům mnichovské rozhodnutí. Pravil, že vláda byla nucena přijmout toto rozhodnutí na naléhavou žádost Anglie a Francie. Prohlásil, že to bylo poslední východisko, jak zachránit mír. A zástupy porozuměly - že kdyby československá vláda byla odmítla přijmout mnichovské rozhodnutí, zůstaly by Anglie s Francií stát stranou a Československo by bylo postaveno osamocené proti Německu. Syrový vyzval občany, aby měli důvěru ve svou vládu. Vyzýval ke klidu a pořádku.
Skončil. Stál jsem u okna a díval jsem se oknem na ulici, kde poslouchaly zástupy lidí. Můj přítel spustil svou ruku s očí a vstal. Byl bledý jako stěna. Byli jsme tam většinou angličtí a američtí žurnalisté. Můj přítel věděl, jak nám asi bylo a co jsme cítili. Vyšel ven sám. My jsme počkali několik minut a teprve pak jsme také odešli.
Popsal jsem vám masové projevy v Praze, když britská a francouzská vláda přinutily Beneše, aby přijal berchtesgadenský plán. To však nebylo nic u srovnání s tím, co se odehrálo v Praze té noci, kdy se Češi dověděli, že jim byl vnucen mnichovský plán. Nikdy předtím jsem neviděl slepě chodící zástupy po chodnících s proudy slzí na tvářích. Nikdy jsem neviděl davy, zuřivé bezradnou zuřivostí, vyzývající strážníky, aby se spíše připojili k nim, než aby je rozháněli. A nikdy jsem předtím neviděl strážníky tak jemně zacházet s davem, kdy užívali spíše přesvědčujících slov než obušku. "Měli byste pochodovat s námi," slyšel jsem, jak v jednom zástupu vyzývají mladého strážníka, který je zdržoval a bránil jim projít úzkou uličkou, která vede k Hradu.
"Ne,ne," odpověděl strážník, rozpřahuje ruce, aby je zadržel. "Vy byste právě měli ukázat, že důvěřujete své vládě a presidentu. Měli byste jít raději domů a počkat až do zítřka. Nikdo neví, co chystají. Možná, že se ještě najde nějaké řešení a budete-li dělat demonstrace jako teď, tak se může stát, že takové řešení překazíte."
Přesvědčoval dav takovým způsobem po několik minut a dav mu naslouchal. Dav se tím uklidnil a vplul zpět do hlavních tříd, kde byly nejhustší zástupy a kde jej pohltila opět obrovská atmosféra hněvu a zoufalství.
To byl lid, zbavený jakékoli naděje. Před devíti nocemi demonstrovali proti berchtesgadenskému plánu. Naplnili ulice a táhli v průvodech, vykřikujíce svůj hněv. Avšak tenkrát měli někoho, ke komu se mohli obrátit o pomoc. Obrátili se k armádě a voják se stal jejich ministerským předsedou. Ten zmobilisoval armádu pro boj proti tomu, kdo je chtěl zničit. Avšak nyní sama armáda, tentýž voják-ministerský předseda, přijala ještě horší podmínky... a nyní zde již nebyl nikdo, ke komu se mohli obrátit. Byl to ztracený lid, který bloudil bezúčelně ulicemi a ulevoval pláčem svému žalu a své bezradnosti.
V půlnoci jsem si zašel do Radiojournalu s Mauricem Hindusem, který vysílal relace do Ameriky. Seděli jsme ve studiu, zatímco Hindus pronášel své poslední věty. Uslyšeli jsme hlas Dérera, ministra spravedlnosti. Dérer byl Slovák a nedovedl skrýt své city, podobně jako jiní jeho kolegové z vlády. slyšel jste již někdy plakat muže nad mikrofonem? Rve to srdce a svírá to duši. Dérer se snažil klidně vysvětlit své zemi, proč přijali mnichovské podmínky, avšak jeho hlas unikl jeho kontrole. Zesílil při výkřicích vášně, pak se zlomil a Dérer plakal. Plakaje, snažil se dále mluvit klidně. Najednou ho však přemohla jiná vlna vášně. Tak dlouho, dokud budu živ, nezapomenu nikdy, jak jsem seděl ve studiu v rozhlase a poslouchal jsem muže, který byl rván na kousky ve svém nitru. Vysvětloval obsah mnichovské dohody. Pravil, že kdyby Češi necouvli a odmítli přijmout mnichovské podmínky, musili by si uvědomit, že v případě války s Německem by se Anglie a Francie postavily na stranu Německa.
Nevěřím, že by mohlo dojít k takovému uspořádání front, ale bylo by zajímavé znát pravý obsah vět, které pronesl britský ministr v Praze Mr. Basil Newton před presidentem Benešem ráno v pátek 30. září, když ho žádal, aby přijal podmínky, stanovené státníky v Mnichově. Nevěřím, že by nějaká britská vláda mohla vtáhnout britské imperium do války proti Československu na straně Německa, avšak není pochyby o tom, že československý kabinet se obával takové možnosti.
Neboť po Dérerově řeči promluvil ministr propagandy Vavrečka. Pravil hlasem stejně truchlivým jako Dérer: "Musili jsme si uvědomit, že Rusové by potřebovali týdny, než by nám přišli na pomoc... a to by bylo snad příliš dlouho, neboť do té doby bylo by zabito několik milionů našich mužů, žen a dětí. Musili jsme ještě více uvážit, že naše válka na straně Sovětského Ruska by nebyla pouze bojem proti Německu, nýbrž byla by vykládána jako boj na straně bolševismu. A pak by se možná celá Evropa postavila do války proti nám a Rusku."

V sobotu ráno 1. října (1938), když německé jednotky vpochodovaly do Chebu, Praha byla městem bez života. Byly tam sice malé hloučky lidí, rozmlouvajících na rohu ulice, když jsem odjížděl k severní hranici. Avšak nebylo již v nich žádné bojovnosti. Zdálo se jim, že se celý svět spiknul proti nim.

Přepsáno v Praze 19. 11. 2003 z týdeníku "Přítomnost" č. 6 z 8. února 1939, který mi zůstal po otci.


Další články tohoto autora:
František Novotný

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku