Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 25.11.2003
Svátek má Kateřina




  Výběr z vydání
 >SVĚT: Komu na Rusi žiť charašo?
 >POLITIKA: S komunisty ne?
 >ŽIVOT: Pohled do očí
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Hlas věcí
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Baconova výstava ve Vídni
 >PSÍ PŘÍHODY: Mezi ohněm a hlubokou vodou
 >ARCHITEKTURA: Kouzlo starých továren - holešovická teplárna
 >POLITIKA: O autistech a našich médiích
 >POLITIKA: Kdo a proč nenávidí Židy
 >EKONOMIKA: Všechny sledované trhy porostou
 >FEJETON: Nemocnice na okraji publicistické slušnosti
 >POLITIKA: Protiameričtí Američané v Praze
 >POSTŘEH: O nákupních vozíčcích
 >FEJETON: A léta běží, vážení
 >PENÍZE: Budou dárky letos na dluh?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
25.11. FEJETON: Nemocnice na okraji publicistické slušnosti
Michal Matoušek

“Stalo se módou sezóny” začíná jedna píseň Jiřího Suchého, a v našem případě se módou sezóny (ať už tím výrazem rozumíme cokoli) stalo pokračování seriálu Nemocnice na kraji města. Je doprovázeno očekávaným, i když místy až nehorázným marketingovým humbukem, na kterém si leckdo snaží přihřát i omastit svůj vývar. Stojí to snad nám, kteří jsme se lety dopracovali k jisté moudrosti (ať už tím výrazem rozumíme cokoli), za rozčilování?

Máme důležitější věci na práci. Stává se zároveň módou sezóny, jak Jiří Suchý v písni výborně pokračuje, “do nepravostí řádně tepat”. Četl jsem o seriálu v Právu recenzi (nebo spíš jakýsi nepovedený fejeton), kde jistý pan Šuplík... ne, on se asi jmenuje Šoukal. Nebo možná Šulín? Nevzpomínám si, opravdu si nevzpomínám. Ještě se mi v hlavě mátoží jméno Špulák. – Je to hned na začátek hodně laciná sranda, tato ekvilibristika se jmény, ne však lacinější než páně Špulákovo psaní. Neberme nikomu právo na jeho názor, ale říkejme zároveň nahlas, že podstatné jméno NÁZOR nějakým způsobem určitě souvisí se slovesem NAZÍRAT, a k nazírání se pan Šuplák snížit zřejmě nehodlá. Jen vyslovuje nutkavou nechuť. Žádný argument od něj neuslyšíme – jen posměšky nebo přímé urážky.

Vraťme však laciné cancy do šuplíku a vezměme do ruky seriózní Literární noviny (46), kde seriózní Vladimír Just dělá vlastně totéž. On ovšem povinnost argumentovat ctí: říká, že v porovnání s Dietlem chybí stávajícímu scénáři “obratnost, vynalézavost a vtip”. – Ohledně toho porovnání: psal jsem teď v Československém šachu, jak otřesně stupidní byla v Dietlových dílech postava šachistky Oldřišky a vůbec všechny sekvence z šachového prostředí, a položil jsem tam otázku, jakou důvěru si zaslouží vykreslení lékařského prostředí, když vykreslení prostředí šachového je tolik odbyté. Nad Zikmundovými díly tuto námitku zatím nevznáším.

Zato Vladimír Just ano. “Že by jeden článek v okresním plátku vyvolal takovou lavinu..., je samozřejmě dramaturgický nesmysl bez opory v realitě.” Je samozřejmě nesmysl myslet si, že je to nesmysl; slovu nedává sílu jen jakost a renomé novin, v nichž je uveřejněno, ale též jeho ohlas v našem okolí. Dovedu si docela dobře představit, jak si po vyjití takového článku každý na Blažejově primariátu okresní plátek opatří a hloubá nad ním, co všechno by to mohlo znamenat pro něj samého. – Vladimír Just si zřejmě představit nedovede, že v podobném zamyšlení seděla řada lidí třeba zrovna tehdy, když se jednalo o zrušení jeho Katovny v ČT, a raději věří svému vlastnímu ujišťování, že se tak stalo z “politických důvodů”.

Nebo postavy exulantů Sovových, kteří se prý vracejí, “vykresleni v duchu karikatur někdejšího Dikobrazu, jako protivní kapitalističtí vydřiduši, kteří nás, poctivé domorodce, přišli vytunelovat...” – My se snad díváme každý na jiný seriál! Já vidím jen dva nepřívětivé lidi (kteří však srdečností nepřekypovali ani u Dietla) s podnikatelským záměrem a cílevědomou snahou ten záměr prosadit. Nepoctivého zatím nic. A jestli Zikmundův “kapitalistický realismus” podle Justa spočívá v úlitbách nejnižším pudům, mýtům a předsudkům, pak se ho musíme zeptat, jak mu do takové konstrukce pasuje dějová linie, týkající se vztahu mladého Pěnkavy a jeho dívky? V latentním rasismu naší společnosti nelze hledat “nejhnisavější místo české národní mentality”?

Já si všechny tyto rozpory vysvětluji tak, že na Dietla přikládá Vladimír Just jiný metr než na Zikmunda; totiž pokud vůbec na někoho z těch dvou nějaký metr přikládá. Totiž pokud vůbec nějaký metr má. Totiž pokud neměl svůj NÁZOR hotový dřív, než spatřil první metry seriálu, a nehledá pro něj jen dodatečná odůvodnění. – Rozhodně by mne také nenapadlo Nemocnici srovnávat s von Trierovým Královstvím, které má ve své osnově potěšení úplně jiného diváka a také zcela odlišné zadání: řečeno velmi zjednodušeně, nejde v něm (jako v Lynchově Městečku) o to, CO se vypráví, nýbrž o to, JAK se vypráví. Klasický televizní seriál má své akcenty rozložené přesně obráceně.

Ponechme na okamžik zmiňované publicistické výtoky péči lékařů, třeba z nějaké okresní nemocnice, a ptejme se na názor běžného diváka. – Nemyslím to tak, že bychom se svěřili péči peoplemetrů nebo fascinovaně sledovali nějaký koláč sledovanosti. Při opakování Dietlových dílů si asi leckdo z nás uvědomil, že si pamatuje přesně, které repliky přijdou i s jejich intonací. Mnoho přátel se mi svěřuje s podobnou zkušeností; Nemocnice se prostě průběhem let stala, při všech svých ale, jakousi ikonou relativně vkusného příběhu na pokračování a každopádně má smysl se ptát, zda ve srovnání s předešlými díly, které rezonovaly v jiné době a v jiné divácké kulise, mohou dnes díly nové vůbec splnit divákovo očekávání.

Vladimír Just ani já nepíšeme příběhy na pokračování. Ale já, zřejmě na rozdíl od něj, alespoň s psaním příběhů nějakou svou zkušenost mám, a dovedu se proto radovat i z drobných vítězství – protože vím, jak obtížně se jich dosahuje a kolik sil stojí. Jako jsme si všichni vychutnávali Miloše Kopeckého, když zvedl obočí a odůvodněně zařval na nádherně odpornou Stellu Zázvorkou: “Vy krávo nebeská!”, budeme se možná rádi vracet ke scéně, kdy si Iva Janžurová decentně přivolává v restauraci vrchního a pod maskou společenského úsměvu mu šeptá: “Jestli toho okamžitě nenecháte, udělám vám tu skandál, že jste takový jakživ neviděl, vy rasisto jeden zasranej.” (Možná tentokrát necituji přesně, ale za smysl ručím.)

Neříkám, že každé pondělí večer usedáme k nějakému veledílu; v rámci daného žánru rozumný člověk nic podobného ani neočekává. Tvrdím však, že Dietlova Nemocnice soutěžila v jiné lize a tím, s čím Zikmundovu Nemocnici porovnáváme, se stala až časem; nemůžeme tu šanci dát i Nemocnici Zikmundově? Nebo snad dnešní naše svoboda ostouzet cokoli znamená vlastně neodolatelné nutkání dělat to při každé příležitosti?




Další články tohoto autora:
Michal Matoušek

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku