Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 25.11.2003
Svátek má Kateřina




  Výběr z vydání
 >SVĚT: Komu na Rusi žiť charašo?
 >POLITIKA: S komunisty ne?
 >ŽIVOT: Pohled do očí
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Hlas věcí
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Baconova výstava ve Vídni
 >PSÍ PŘÍHODY: Mezi ohněm a hlubokou vodou
 >ARCHITEKTURA: Kouzlo starých továren - holešovická teplárna
 >POLITIKA: O autistech a našich médiích
 >POLITIKA: Kdo a proč nenávidí Židy
 >EKONOMIKA: Všechny sledované trhy porostou
 >FEJETON: Nemocnice na okraji publicistické slušnosti
 >POLITIKA: Protiameričtí Američané v Praze
 >POSTŘEH: O nákupních vozíčcích
 >FEJETON: A léta běží, vážení
 >PENÍZE: Budou dárky letos na dluh?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
25.11. POSTŘEH: O nákupních vozíčcích
Ivo Rýznar

Když jsem byl malý kluk, chodíval jsem občas nakupovat do malé samoobsluhy na rohu ulic Veveří a Tábor. U pokladny jsem vždy popadl do ruky nákupní košík a vyrazil mezi regály. Pak jsme se přestěhovali do Prahy a na našem novém sídlišti vyrostly nové velké samoobsluhy. Fascinovaly mne nejen svými rozměry, ale především nákupními vozíčky. Pro osmiletého kluka, který ještě svět moc nepoznal, to bylo neuvěřitelné nóvum.

Uběhla léta, z kluka vyrostl pubescent, mladý muž, muž a zralý muž. Z obyčejné sídlištní samoobsluhy vyrostl takřka supermarket. Nákupní vozíčky se zvětšily a přibyl na nich řetízek se zámkem na pětikorunu, desetikorunu nebo jednoeurovku. Anebo na plastový žeton. Od té doby jsem dlouho nosíval v kapse některou z uvedených mincí (kromě eura), protože hlad na mne přicházívá naprosto nečekaně a nikdy dopředu nevím, kdy si budu muset skočit pro něco k snědku.

V červnu jsem na jedné konferenci dostal coby dárek i párek žetonů do nákupních vozíčků. Jeden velikosti pětikoruny, druhý velikosti desetikoruny. Třetí - velikosti eura - chyběl, snad proto, že u nás platí pořád ještě stará dobrá tvrdá koruna. Pouzdro s plastovými kolečky jsem si připevnil ke klíčům (které nosím s sebou všude) a od té doby mohu mít klidně jednu kapsu prázdnou a druhou vysypanou. Tedy bez drobných.

Tuhle mne u jednoho supermarketu oslovil jakýsi člověk a lámanou češtinou se mne snažil přesvědčit, jak dobře udělám když si od něj koupím žeton do vozíčku. Argumentoval tím, že pak u sebe nemusím nosit žádné drobné. "Fajn," povídám, "a co za něj?" "Dvacet korun." Fór lepší než na estrádě.

Vlastně ani dost dobře nechápu smysl záloh na vozíčky. V plaveckém stadionu se vydává zámek na skříňku proti záloze sto korun. Chápu, je to pojistka, aby jim vodomilci zámky nekradli, neb výše zálohy převyšuje hodnotu zámku. Ale u vozíčku? Jediné co mne napadá je, aby lidé kteří jezdí na nákupy auty, vraceli vozíky na svá místa a nenechávali je roztroušené po parkovišti.

Před drahně lety jsem byl u jedněch kdysi příbuzných na chalupě. Na zahradě stál nákupní vozík z jednoho dost známého supermarketu. Nedělal jsem si iluze jak k němu přišli, bohužel jsem je znal už dost dlouho. Neodpustil jsem si tedy uštěpačnou poznámku, jestli jim není hloupé takhle sprostě ten vozík čárnout. Odpověď oné paní mne svou originalitou uzemnila: "Však jsem si do něj dala svou desetikorunu..."


Další články tohoto autora:
Ivo Rýznar

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku