Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 4.12.2003
Svátek má Barbora




  Výběr z vydání
 >LIDÉ: Deset let od smrti Franka Zappy
 >FEJETON: Sláva nastaly nám Vánoce.
 >HISTORICKÝ DOKUMENT: Peníze a jejich funkce
 >FEJETON: Herkulovy slzy
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zloději, o Vánocích choději
 >PSÍ PŘÍHODY: Konec folionautiky
 >KULTURA: Nejstrašnější fúrií je zavržená žena
 >Z CEST: Jak jsem hledal pisoár
 >GLOSA: Za růst korupce i dalších nešvarů může každý z nás.
 >NÁZOR: Nedostatečná policejní brutalita?
 >Revoluce pod vlajkou Svatého Jiří
 >Mariah Carey v péřovce
 >PENÍZE: Nejisté pojištění
 >CHTIP: Zapeklité otázky na něž není odpověď
 >POLITIKA: Stabilita a prosperita EU

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  >>  Francie  
 
4.12. Z CEST: Jak jsem hledal pisoár
Milan Hulík


JAK JSEM HLEDAL PISOÁR

a městečko se třemi názvy. Ten literární je Clochemerle, jak se jmenuje proslulý humoristický román francouzského spisovatele Gabriela Chevalliera, který se nikdy netajil tím, že za tímto jménem se skrývá městečko Vaux en Beaujolais. Do češtiny název, ale i celou knihu o válce záchodomilců a záchodobijců v jednom beaujolaiském městečku mistrně převedl Jaroslav Zaorálek a jeho Zvonokosy se staly pojmem, zejména pro starší generace čtenářů. Dodejme jen, že jméno Zvonokosy je přesným překladem literárního názvu Clochemerle.

PAYS BEAUJOLAIS
Líbezným krajem kopečků a kopců obtížených modrými hrozny vinné révy jsem projel již několikrát. Vlastně mnohokrát jsem jel po dálnici z Lyonu do Paříže, od které směrem na západ běží souběžná silnice z městečka Anse do Maconu, (kde se narodil slavný romantický básník a prozaik Alphonse de Lamartine, 1790-1869), která asi v délce 45 km. tvoří hranici s krajem, který se s Burgundskem a krajem kolem Bordeaux, s Anjou a se svahy podél Rhony dělí o čest, že plodí nejproslulejší francouzská vína. Nikdy jsem ale neměl tolik času, abych hledal Zvonokosy, a to jsem ani nevěděl, že to nebude tak jednoduché. Na běžné automapě Zvonokosy nenajdete, ale čas věnovaný jejich hledání stojí zato. Ostatně otevřme tu milou knížku. Kdo jiný by ten líbezný kraj popsal lépe, než autor se svým kongeniálním překladatelem: "Kraj Beaujolais leží stranou hlavních cest v kopcích úplně pokrytých vinicemi ve výši dvou až pětiset metrů a dosahující na nejvyšších místech, která je chrání před západními větry, až tisíce metrů. Za těmito několikerými ochrannými řadami hor jsou beaujolaiské obce, bičované zdravým větrem uhnízděny v jakési odloučenosti, která si dodnes uchovává jistou feudálnost. Dejme radu těm hledajícím. Asi 3 km od Svobodova nad Savonou (Villefranche-sur-Saone) uvidí vlevo odbočující silničku (dnes v Saint Georges-de- Reneins). Na tu nechť vjedou a jedou po ní až k silnici, která je zavede do hlubokého osvěžujícího údolí, ozdobeného krásnými stinnými lesy a krásnými starými domy ve stylu venkovských dvorců, s vyhlídkou na lesnaté planinky a s terasami, odkud jsou krásné pohledy na východ i západ slunce. Silnice stoupá tak, že to není ani cítit, a teprve později vystupuje prudčeji několika serpentinami, ale ve velikých obloucích. Brzy se tam střídají údolí a zatáčky, člověk se ustavičně točí a stoupá, přechází z úvalu do úvalu, pozoruje tiché vesničky zavěšené na svazích a v dálce vidí vynořovat se černou oponu lesů a v nich klikaté cesty, vedoucí k soutěskám. Když vystoupíte na další výšinu, dobýváte nový kus obzoru, jež v dálce uzavírají Alpy a Jura. Tak jedete několik kilometrů. Konečně nám poslední zatáčka odhalí údolí, jež jsme hledali. Ze záhybu, z něhož jsme vyšli, vidíme naproti sobě velikou obec, ležící v poloviční výši protějšího svahu, asi čtyři sta metrů nad mořem. To jsou Zvonokosy a nad nimi se zdvíhá románská zvonice, svědek dávných časů, starý již devět století."
Přiznávám, že jsem Zvonokosy podle tohoto návodu nehledal. Na druhý den na cestě z kempu jsem v Saint Georges-de-Reins odbočil intuitivně, když jsem předtím silnici z Anse do Maconu projel tam i zpět, když jsem hledal autoopravnu Fordu. Na cestě sem mi den předtím upadl výfuk a proto jsem nechtěl rušit klid a pohodu kraje Beaujolais takto "upraveným" autem. Ale stejně jsem musel na výfuk čekat až do druhého dne. Protože tím druhým pracovním bylo až pondělí, musel jsem na štěstí zůstat v kraji vína celý víkend a proto jsem hledal kemp. Dovedly mě k němu směrovky z mé hlavní autookresky N6. "La Grappe Fleurie" byl kemp se třemi hvězdičkami, přímo Au Coeur du Vignoble, jak hlásala jeho reklama. Nejlepší na něm vedle basénu bylo, že jsem byl v recepci po předložení pasu dotázán dobrou češtinou, co je nového v Praze. Jeho majitel v ní studoval a rád na ni vzpomínal. Platil jsem 9 Euro a láhev Beaujolais jsem dostal za tu češtinu. Kdo nevěří, ať tam běží, telefon mají 04 74698007, E-mail:into@fleurie.org.

ZVONOKOSY
Opustil jsem jej ráno pomaloučku, abych nerušil spící, ale mezi vinicemi jsem dal zaburácet své bugatce. Omlouvám se dodatečně všem vinařům, které jsem probudil a tichým vesničkám, mezi které jsem se to dopoledne vřítil s ohlušujícím řevem a jen doufám, že jsem výbuchy svého Escorta nezkazil chuť dozrávající révy, která se v drobném deštíku modře leskla ze zeleně tisícovek keříků, které pokrývaly kopce a údolí, kterými jsem projížděl. Až v Salles-Arbuissonnas jsem se chytil. Ukazatel na Vaux-en-Beuajolais měl i podtitul Clochemerle - 8 km. Bylo to dolů a nahoru a zase tak, až se přede mnou objevil kopec s kostelem a pod ním shluk kamenných stavení. Jinak kolem jen moře viničných lesíků, jak se keře révy jevily zdálky. Jak jsem vysoko, jsem záhy zjistil na malém parkovišti v horní části městečka, hned vedle radnice, kde trůnil mohutný dřevěný lis na vinnou révu. Na informační tabuli stálo, že městečko Vaux leží ve výšce 880 m, má 381 obyvatel, je rozprostřeno na 1754 ha a zbytek informací jsem hodlal získat dole v Café L´Aloutte. Můj příchod v nepromokavé pláštěnce s krycím polním maskováním vyvolal pozornost dosud se nudící servírky, která mi přinesla capuccino a sklenku beaujolais. Otevřel jsem knížku kvůli které jsem přijel a začal studovat plánek Zvonokos. Seděl jsem sice v Rue Gaspard Braillon, ale podle knížky v Dolní čtvrti a hledal obydlí doktora Funebrala, starosty Bartoloměje Pěšinky, notáře Sakumpaka, lékárníka Famfule, hostinského Macaráta, učitele Kulíška a především staré panny Eulálie Čubíkové. Servírka mě zvědavě pozorovala, takových turistů už asi viděla. Chcete nějaké pohledy, Monsieur ? Oui madame, a už přináší ten nejznámější - Pissotiere de Clochemerle. Nízký domeček s přesahující stříškou, zavěšeným košíkem květin a dřevěným paravanem před žlábkem na čůrání. Jeho dominantou je velký obraz rozkacené Eulálie Čubíkové šermující deštníkem. Objednávám si druhou sklenku, vždyť pojedu již jenom do kempu. Čekám na tu velkou chvíli - až cítím potřebu, tak platím. Scházím dolů ke kostelu a kolem obydlí faráře Calaby Mnišskou uličkou vejdu na malé náměstíčko, či spíše zákoutí za kostelem, jehož jednu stranu uzavírá slavný záchodek a druhou proti němu neméně proslulé Cave de Clochemerle. Sedí se v nich na lavicích a popíjí zdejší nektar. Nejdříve se ale vyčůrám. Je to sice náhoda, ale já v ní nevěřím. Právě ve chvíli, kdy začnu, zazní zvony kostela. Tak to je určitě na moji počest - a ke vzteku Eulálie, že i já jsem sem přijel až z Prahy. Abych si to vychutnal ještě jednou, jdu do vinného sklepa a sedám si mezi rozjařené vinaře. Jsem exot, Pražany zde moc neznají a tak v příjemném rozhovoru čekám na druhou slavnou chvíli. Ta je už bez vyzvánění a proto si tu třetí, připraven z dalšího sklepa pana Dufoura, patřičně načasuji. Zvony opět vyzvánějí, pramének se rozstřikuje a já myslím na toho, který mi tuto radost způsobil. Opisuji si verše, které jsou namalované na štítu nad dveřmi do vinného sklepa:
Visiteurs, en entrant dans ce sanctuaire.
Retrouvez ici tous les traits familiers.
D un histoire partout devenue populaire.
Dont l auteur se fit le brillant Chevallier.

Gabriel Chevallier je spolu s Marcelem Aymé, autorem knihy "Zelená kobyla" (La Jument verte), nejznámějším humoristickým spisovatelem Francie. Slovník francouzských spisovatelů o něm ještě socialistickým jazykem uvádí: "Humorista mírné invektivy, znalec psychiky a mentality francouzských středních vrstev, zvláště honorace, i kléru a byrokracie civilní a vojenské. Pansexualista, pacifista tradičního ražení. Chybí mu syntetizující idea."

Ta chybějící idea ! Již Karel Čapek napsal, že takto lze odrovnat každého spisovatele. Každému něco chybí. Třeba Chevallierovi i romantismus Alexandra Dumase st. (jemu zase humor Chevallierův) nebo vědecko-technický svět Julese Vernea, tomu zase svět ponížených a vyvržených Francoise Villona a jim všem alkoholové prokletí Baudelaira a Verlaina. Chevallier napsal více knih, světové proslulosti však dosáhl jen román Clochemerle. Ale jen jednou knihou stačí dosáhnout spisovatelského nebe !

KRAJ POZLACENÝCH KAMENU
Pays Beaujolais patří mezi nejmalebnější kraje ve Francii. A to i bez moře, jako má Normandie, Bretaň nebo Provence. Moře vody zde nahrazují moře zelených vinic s tmavomodrými hrozny, které na obzoru přecházejí do modrozelené barvy oceánu a stejnou ilusi vyvolává i vlnící se kopcovitá krajina, ze které jako stožáry lodí vystupují štíhlé věže kostelů, opatství a klášterů. Podoba s mořem je tak dokonalá, že můžeme pozorovat i malé vlnky, které vytvářejí jednotlivé řady keříků vinné révy. Při západu slunce bere kámen staveb zlatavou barvu a mění krajinu v "Les Beaujolais des Pierres Dorrées". Tak září chateau de Bagnols, stejně tak jako chateau de Charnay, malý románský kostelík Saint-Jean-des-Vignes nebo jeho mohutné protějšky - zámky Chatillon a Jarnioux. Románská architektura dominuje všude, můžeme ji obdivovat např. na benediktinském klášteru Salles-Arbuissonas a její nejčistší, ale také nejkrásnější zpodobení najdeme v jednoduchých liniích kostela Saint-Nicolas v Beaujeu, městečku proslaveném i svými sklepy. Ty jsou zde všude, pod každou významnější budovou, prohlédnout si je můžete např. v beaujolaiských Versailles, chateau de la Chaize. Jemu konkuruje ne tak monumentálností, ale romantikou svých kulatých a čtverhranných věží zámek Courcelles nedaleko Villié-Morgon. I jeho sklepy obsahují tisícovky velkých dubových sudů, na které vůkol upozorňují reklamní štíty - Caveau de Morgon. Podobné románským kostelíkům jsou i šestiboké kamenné holubníky s věžičkou, zatímco výstavný kostel Theizé reprezentuje bohatou církev v bohatém kraji. Svědectví o tom vydávají i opevnění včetně mohutných fortifikačních věží u některých vesnic. Nesmíme zapomenout i na větrné mlýny, ve kterých lisy drtí vinnou révu. Nejkurióznější stavbou v celém kraji je ale štíhlá kulatá věž tyčící se nad Charentay. Nechala ji koncem 19. století postavit jedna bohatá vinařka, která z ní kontrolovala svého zetě, který rád harašil s mladými vinařkami z okolí. Odlišný a to dokonce byzantský styl má kostel v Régnié-Durette. Do kraje vína jakoby nepatřilo museum železnice v Hameau-en-Beaujolais a je škoda, že vláček před ním vystavený nejezdí v dlouhých chodbách zdejších sklepů. Při jejich prohlídce mě napadlo, zda právě zdejšími sklepy se neinspirovali stavitelé Maginotovy linie, v jejichž dlouhých chodbách hluboko pod zemí vláčky skutečně jezdily a někde jezdí dodnes.

NENÍ JEDNO BEAUJOLAIS
Nebyl by to ale kraj vína, kdyby jej právě víno nedělilo na další oblasti. Největší část jeho vinic, celá spodní polovina Pays Beaujolais od Villefranche sur Saone k L Arbresle produkuje Beaujolais, to nejméně kvalitní, ale nejslavnější, protože je "primeur" a každý třetí čtvrtek v listopadu začíná jeho tažení do celého světa jako Beaujolais nouveau. Ale i pravá horní část při silnici do Maconu je doménou tohoto vína. Další vinice tvořící předěl mezi "jenom" Beaujolais a těmi, které dávají Beaujolais villages, víno o poznání lepší, které je možno již uchovávat. A pak přijdou údolí a kopce, které si mezi sebou rozdělují vinnou révu Saint-Amour, Juliénas, Chénas, Moulin a vent, Fleurie, Chiroubles, Morgon, Régnié, Cote de Brouilly a samotné Brouilly. To je již značkové Beuajolais. Namísto obvyklých silničních směrovek nás po cestě k nejlepším Beaujolais vedou směrovky ke sklepům. Cave du chateau de Chenas, Cave de Julienas nebo k Domaine de Petit Paradis.
Do kraje Beaujolais se počítá i sousedící území na západ, kde zeleň vinic vystřídala zeleň pastvin a vinnou révu bílé krávy a stračeny. I tuto zeleň zdobí architektonické klenoty, např. opevněné městečko Thizy - centrum kraje, když králem zámků je zde chateau de Pramenoux.
Za specifickou část země Beaujolais je pokládáno údolí Saony, které s řekou Saonou, dálnicí a souběžnou La rue Nationale tvoří východní hranici této země. Zdejšími architektonickými dominantami jsou katedrála Notre-Dame-des-Marais ve Villefranche a chateau de Pizay s nádhernou, jak jinak, francouzskou zahradou.
V domnění, že jsem v tomto kraji viděl skoro vše, jsem nerad zamířil k dálnici, abych pokračoval směrem na jih. Na jeho hranici jsem zastavil na odpočinkovém parkovišti, kde návštěvníky vítala velká orientační cedule "Beaujolais touristique." Na ni ke svému překvapení zjišťuji, co všechno jsem v Beaujolais ještě neviděl. Hrad s románským kostelem v Saint-Vérand. Zámek a sklepy v Chasselas, vesnici gallo-románského původu Chaintré, další románský kostel v Chanes, ještě výstavnější kostel téhož slohu v Saint- Symphorien Ancelles, kde byly vychovávány tři dcery Ludvíka Dobrotivého, kaple Sainte-Marie z 10.století v Guinchay a dokonce jednu z největších ZOO ve Francii v Romaneche-Thorins. Počátek románské architektury v kraji reprezentuje kostel Saint-Jacques v Creches sur Saone, kde je i známá poutní kaple Saint-Roch. Další kostely, sklepy a památky si již neopisuji, musím pokračovat v cestě a mým úkolem není dělat soupis památek, ale poznávat Francii. V tomto kraji je jí více než jinde. Vždyť vedle mne stojí i okrasný žebřiňák plný květin, včera jsem si vyfotil vývrtku na palubní desce policejního auta a tulící se milence v zákoutí hradu. To vše v náruči vinic táhnoucích se od obzoru k obzoru. Adieu Beaujolais.

21.11.2003


Další články tohoto autora:
Milan Hulík

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku