Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Sobota 6.12.2003
Svátek má Mikuláš




  Výběr z vydání
 >SVĚT: Louis Michel neboli už abychom v té Evropě byli.
 >POSTŘEH: O Mikuláši
 >Buty ve frcu
 >K ničemu a všem na obtíž
 >HISTORIE: Jedno zapomenuté výročí
 >IZRAEL: Kámen do stojaté vody
 >INFORMATIKA: Podle Mlynáře jsou atesty nepovinné, když budete tvrdit, že provozujete "zkušebně"
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Blbá Evropa
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - šumáky
 >PSÍ PŘÍHODY: Sbližování pokračuje
 >NÁZOR: Přijde Santa Klaus?
 >DETEKTIVKA: Člověk a osud
 >HYGIENA: Gentle Cut neboli Odchlupovač výtečný
 >VÍKENDOVINY: Na obzoru plachta bílá - jsou to uši krokodýla!
 >POLITIKA: Oč půjde v eurovolbách

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zdraví  
 
6.12. K ničemu a všem na obtíž
www.infoservis.net

Staří lidé jsou zbyteční! S takovým tvrzením by asi většina z vás nesouhlasila. Staří lidé jsou přeci moudří, mohou nám mnohé předat a měli bychom si jich vážit. Věc má však háček. Ze sociologických výzkumů i vyjádření odborníků vyplývá, že čeští senioři si myslí pravý opak.

Statistiky ukazují, že česká společnost stárne. Zhruba dva milióny obyvatel ČR (asi 18 % populace) je starších 60 let. Česká republika prochází obdobím hlubokého poklesu porodnosti a od roku 1994 počet zemřelých stabilně převažuje počet narozených. Co to pro nás znamená? Snižující se počet ekonomicky aktivních obyvatel bude mít stále větší problém, uživit ze svých platů zvyšující se počet ekonomicky neaktivních seniorů. Bude se tedy muset změnit sociální systém. Ještě podstatnější je však změnit přístup ke stáří jako takovému. Zatím to vypadá, že zestárnout v Čechách není zrovna med.

V tradičních společnostech (v Evropě zhruba do konce 19. století) byla starším lidem prokazována značná ústa. Existovaly pomyslné věkové třídy, ve kterých měli "staří a moudří" významné slovo ve věcech důležitých pro celou komunitu. V rodině se autorita mužů i žen zvyšovala s věkem. Dnes je situace odlišná. Ve chvíli, kdy člověk zestárne a přestane chodit do práce, ztrácí autoritu jak v rodině, tak i ve společnosti. Zatímco v tradičních společnostech představoval přechod do nejvyššího věkového stupně často vrchol toho, čeho mohl člověk dosáhnout, dnes jsou důsledky právě opačné. Staří lidé, kteří nepracují a mají dospělé děti, jež se starají o sebe, mají najednou problém, jak dát svému životu smysl. Se stářím jsou navíc neodmyslitelně spojeny choroby. Zatímco dříve lidé stárli a umírali obklopeni dětmi a vnoučaty, dnes je synonymem stáří osamění, případně společnost podobně "postižených" ve státních sociálních zařízeních.

Doma je doma

"Dobrý den, copak nám nesete," halasí vesele ve dveřích babička s cigárkem v puse a nabourává tak hned na začátku vžitou představu o domově důchodců jako o místě, kde jsou bolest a smrt stejně přítomné jako neustálý pach lyzolu. "Snažím se tu vytvořit takovou sousedskou pospolitost a maximálně propojit domov s okolím," říká ředitelka dejvického domova důchodců Eva Kalhousová. Její slova potvrzuje kavárna, kadeřnictví a malý obchod, které se nacházejí přímo v budově domova. Babičky a dědečkové z blízkého okolí se přirozeně setkávají se svými vrstevníky. "Já sem chodím na punč," pochvaluje si kavárničku jedna z obyvatelek domova, osmdesátiletá paní Brandnerová. "Když mi umřel manžel, dcera se se mnou dohodla, že půjdu sem. Jsem tady spokojená. Chodím na cvičení a na muziku. Víte, já hrozně ráda zpívám. Taky tu máme taneční," vypočítává paní Brandnerová aktivity, které naplňují obyvatelům volný čas.

"Nejvíce tu bojujeme s letargií," ochlazuje nadšení, které by se člověka mohlo při povrchní návštěvě domova zmocnit, mladá sociální pracovnice Tereza Janoušková. Její další dvě kolegyně a a dvě ergoterapeutky se snaží naplnit dvěma stovkám obyvatelům domova volný čas. Shodují se na tom, že jejich počet je vlastně luxus. Většinou jsou v domovech jedna, maximálně dvě sociální pracovnice a sestry, které ale nemají čas obstarávat nic jiného než hygienu a stravování.

"Když jsme sem přišli, bylo to tu hrozně depresivní, většina lidí seděla na chodbách a tupě zírala do zdi a tyhle "meditace" přerušovaly jenom sestry s jídlem. Jediná sociální pracovnice neměla na nějakou terapii nebo zájmové aktivity čas, stíhala sotva administrativu. Byla to takřka nezvladatelná situace," říká Tereza Janoušková. Po roce a půl se účast na aktivitách (cvičení s rehabilitačními sestrami, kroužky kreslení a zpívání, taneční kursy, divadelní soubor a čtenářský klub) zvýšila, ale druhá sociální pracovnice Václava Sládková stále není spokojená. "Snáze zapojíte ty nové. Ty, kteří tu jsou třeba deset let už jde přesvědčit k aktivitě hrozně těžko. Když se to povede, je to malý zázrak."

Nejde ale jenom o zájmové kroužky. "Když lidem všechno strkáte pod nos, nemůžete se divit, že propadnou letargii, musíte udržovat jejich aktivitu i v nejmenších detailech," říká Eva Kalhousová. V dejvickém domově důchodců si tak většina obyvatel nejenom připravuje snídaně sama z nachystaných švédských stolů, ale mají i vlastní výbor, který se pravidelně schází s paní ředitelkou a rozhoduje o dění v domově. "Řeší se všechno, od toho, jestli pozveme dechovku nebo dětský sbor, až po to, kdo chce s kým bydlet na pokoji."

A vztahy mezi obyvateli navzájem? "To víte, že tu máme i milenecké páry, ale taky nenávist, stejně jako v životě," vysvětluje Eva Kalhousová. "Když si v sedmdesáti najednou musíte zvyknout bydlet s cizím člověkem v jednom pokoji, je to dost těžké. Snažíme se už předem poznat osobnost člověka a přiřadit mu jeho "krevní skupinu." Když jsem tu před rokem nastoupila, byl tu pokoj, ve kterém žili dva pánové, kteří se k smrti nesnášeli. Přitom stačilo, aby se někdo na začátku podíval do jejich životopisů - jeden byl holič a druhý továrník - dva naprosto odlišné světy." Realita domovu důchodců se v Česku týká asi 50 000 tisíc lidí. Jenom seniorům (lidem nad 65 let) se věnuje více než polovina všech státních sociálních ústavů. Ačkoli se dnes čekací doba na místo v domově důchodců pohybuje okolo dvou let, většina jejich obyvatel by se raději vrátila domů. Neschopnost postarat se o sebe a "komplikovaná" bytová situace dětí nebo majitelů domů jsou podle Evy Kalhousové dvě nejčastější příčiny příchodu do domova důchodců. Potvrzují to i zkušenosti z pečovatelské praxe Dany Klevetové: "Často mi lidé v domově řeknou, že kdyby tenkrát nepřepsali byt na vnuka, nebyli by teď tady." Zestárnout právě v domově důchodců, jako je ten v Dejvicích, může být nakonec docela idyla, ovšem za ideál stárnutí to zřejmě považuje málokdo. "Víte, já jsem přesvědčená, že by člověk měl umírat doma ve svý posteli. Takže vlastně šéfuju něčemu, co je podle mě špatně," loučí se se mnou Eva Kalhousová.

Nepotřební a nepoužitelní

"Pocit, že jsem k ničemu a všem na obtíž, je jedním z dominantních životních pocitů velké části populace českých seniorů," říká magistra Dana Klevetová z I. Lékařské fakulty UK, jež se podílí na mezinárodním srovnávacím výzkumu "Senioři v domácí péči", který mapuje sociální a zdravotní problémy lidí nad šedesát pět let v jedenácti evropských zemích. Z jejích slov vyplývá, že život českých seniorů i nadále ovlivňuje půlstoletí komunismu. "Komunismus naučil lidi, že se o sebe nemusejí starat sami, ale že se o ně postará stát. Starý člověk se tak stal položkou ve výdajových kolonkách státní sociální péče, která dobře ví, že se nesmí ozvat, když se mu něco nelíbí. Tento stav přetrvává do velké míry dodnes."

"Mně se babička nebo dědeček svěří, že se jim nelíbí, jak jim pečovatelka nakupuje, nebo že se nepřezouvá. Když jim nabídnu, že s tím něco zkusím udělat, zapřísahají mne, abych jenom nikomu nic neříkala, že prý by to pak bylo ještě horší," říká magistra Klevetová. Na druhou stranu dodává, že pečovatelky chápe. "Jsou špatně placené a každá z nich má na klienta tak 30 minut a nemá čas na nic víc než na základní úkony. Systém sociální péče je bohužel stále nastaven tak, že seniorům předkládá svoje rozhodnutí o jejich kvalitě života. Jednat se starými lidmi znamená v prvé řadě akceptovat jejich názor, ačkoli s ním nemusím souhlasit. Pečovatelky se diví, když si některý z jejich klientů dovolí polemizovat s nabídkou úkonů a služeb. Vůbec nepředpokládají, že by staří lidé mohli mít vlastní představu o tom, co potřebují," dodává magistra Klevetová.

Současná, na výkon zaměřená, společnost nepředpokládá, že by ekonomicky neaktivní lidé měli potřebu seberealizace. Vyslechnout starého člověka a dát mu tak pocit, že mne jeho životní zkušenost zajímá, je podle geriatrů pro staré lidi stejně důležité jako nakoupit nebo uvařit. Pocit uznání okolí je jednou ze základních lidských potřeb.

Česká populace stárne takovým tempem, že stávající systém péče o staré lidi brzy dosáhne svých limitů. Pokud se ČR nevydá cestou vyspělých západních států, může se v budoucnu skutečně stát místem, kde nebude radno zestárnout. Více než o objem peněz jde přitom o způsob jejich přerozdělení.

Ve skriptech pro studenty geriatrie z roku 1992 se dočteme, že staří lidé v ČR využívají 40 % lůžkové kapacity běžných nemocnic a jejich problémy zaberou 60 % pracovní doby lékařů. Týdeník Respekt cituje v této souvislosti geriatra MuDr. Zdeňka Kalvacha: "Řada nemocných či postižených seniorů skončí v ústavech, i když by klidně mohli žít doma. Svoji pouť začínají v nemocnici - třeba s infarktem nebo náhlou nevolností, což je ve vyšším věku běžné. Když akutní potíže pominou, chtějí se vrátit domů, ale není jim to umožněno. Mají například nevyhovující bydlení, jsou osamělí nebo se o ně nechce starat rodina a státu se zdá, že sami to nedokáží."

Současný evropský trend se snaží, aby lidé stárli a umírali doma spíše než v ústavech. Sociální a zdravotní podpora směřuje přímo seniorům, případně rodinám, které se o své babičky a dědečky prokazatelně starají. "Bojím se, že kdyby se něco takového zavedlo nyní u nás, většina rodin bohužel tyto peníze zneužije," vyjadřuje svůj skepticismus magistra Klevetová. V české sociálním systéme přitom najdeme i tak absurdní situace, kdy starý člověk, pobývající několik let v léčebně dlouhodobě nemocných nebo v domově důchodců pobírá i nadále sociální dávky, které se vyplácí lidem v domácí péči. Nejenom, že stát platí na takové lidi dvakrát, ale navíc ve většině případů připadnou tyto peníze dětem nebo příbuzným. "V každém domově vám řeknou, že nejvíce návštěv přijíždí, když se vyplácí důchody."

Staří nás učí žít

Zatímco v tradiční společnosti byla smrt a stáří přirozenou součástí mezigeneračního soužití, moderní společnost odsunula smrt za zdi nemocnic a ústavů. Podle britského sociologa Anthonyho Giddense považujeme strach ze smrti za něco samozřejmého, o čem se nemluví před starým člověkem a co zatajujeme před těžce nemocným pacientem. Smrt a stáří zkrátka chybí v našem zorném poli. Podle geriatrů a psychologů je přitom vyrovnání se s vlastní smrtelností a přijetí faktu, že budeme jednou staří, prvním krokem k úspěšně prožitému stáří.

"Pro lidi na Západě je běžné, že stáří vnímají jako příležitost k aktivnímu životu, kdy se věnují především sami sobě. U nás bohužel stále převládá model babiček, které tu jsou především kvůli vnoučatům. Když vnoučata dospějí, případně umře jeden z partnerů, najednou ztratí smysl života," říká magistra Klevetová. "Hrozně mně rozčiluje, když se moji studenti vyhýbají odpovědím na otázky "Jak budete stárnout? Co budete dělat v osmdesáti?" Dospělý člověk by na ně měl umět odpovědět."

Filip Hrubý

Autor je redaktorem Infoservisu.

Více k tématu Cesty z pasti na www.infoservis.net .


Další články tohoto autora:

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku