Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 17.12.2003
Svátek má Daniel




  Výběr z vydání
 >ZDRAVOTNICTVÍ: Péče o zdraví
 >TÉMA: Co dělá policie pro bezpečnost dopravy?
 >MROŽOVINY: Rok 1943 ve vzduchu
 >O CHYTRÝCH LIDECH: Muži stvořili stroj a ženy mu daly duši.
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Cožpak dárky, ale vánoční papír!
 >PSÍ PŘÍHODY: Pije pes kafe?
 >FEJETON: Nepřítel naslouchá
 >GLOSA: Stáří do šrotu?
 >NÁZOR: Rychle z cesty, hovoří Světoobčan!
 >EKONOMIKA: Kurs koruny by neměl přesáhnout 32,30 za euro
 >SVĚT: Skupina členů britské Horní sněmovny žádá celonárodní debatu o Evropské Unii
 >NÁZOR: Zemědělství je jen jedna z forem péče o půdu.
 >Peníze: Pojišťováci v novějším hávu
 >CHTIP: Když chlapi navrhují vánoční papíry
 >LETECTVÍ: Před sto lety se bratři Wrightové vznesli do vzduchu

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zdraví  
 
17.12. ZDRAVOTNICTVÍ: Péče o zdraví
Petr Vaníček, Jan Votoček

Návrh reformy zdravotnictví v ČR

Realita dneška

Popřevratová doba přinesla do zdravotnictví mnoho smělých myšlenek, ale jejich realizace a dosud dosažený stav přinesl všem velké zklamání. Přechod z kompletního zajištění zdravotní péče na rádoby pojišťovenský systém se nepodařil. Stát, tedy ministerstvo zdravotnoctví, se zbavil prakticky všech rozhodovacích pravomocí a předal je Všeobecné zdravotní pojišťovně. VZP vypracovala mnoho nepopulárních opatření, ale tváříc se jako na státu nezávislá soukromá organisace, dala si všechny své výplody schválit ministerstvem a vydat je formou vyhlášek. Od té doby má jednoduchou obranu proti všem výtkám. Odvolává se na ministerstvo s tím, že ONA jen důsledně dodržuje právní normy.
V jistém stadiu se prosadil názor, že vše vyřeší trh a tržní systém zachvátil i zdravotnictví. leč jen polovičatě. Násilím byly zprivatizovány všechny ambulantní složky, obvodní - nyní praktičtí- lékaři i polikliničtí specialisté. Struktura územních poliklinik, tedy organizované zázemí pro jednotlivé ordinace, byla většinou rozvrácena, všichni lékaři museli uzavřít s pojišťovnou samostatnou smlouvu. Zároveň např. přestaly platit do té doby platné úlevy hygienických podmínek výbavy ordinací a každý soukromý lékař, aby získal registraci u zdravotního odboru, musel svou ordinaci podřídit novým, tvrdým hygienickým normám a díky tomu se obvykle musel zadlužit.Hlavně ovšem musel veškeré dosud běžně užívané vybavení ordinace odkoupit, jakkoliv mnohdy bylo za svou technickou životností.
Dříve než ambulantní lékaři stačili splatit své státem vynucené dluhy, zasáhly do tržního prostředí zcela netržní vlivy. Předně pojišťovenský systém úhrady práce ve zdravotnictví, pověstný sazebník výkonů, konstruovaný ve svých nákladech na úroveň jeden bod za 1,-Kč, se výnosem ministerstva financí redukoval nejprve na 3/4 a posléze na 1/2. Náklady na provoz zdravotnického zařízení se tím pádem z peněz uštědřených VZP či dalšími pojišťovnami nedaly uhradit. Ač v r. 1992 ministerstvo financí veřejně deklarovalo, že v jakémkoliv druhu soukromého podnikání je normální 20% zisk, ve zdravotnictví navodilo stav, kdy normální byla 25% ztráta. V kalkulačním vzorci pojišťovny byly náklady na mzdu lékaře stanoveny částkou 36 haléřů za 1 minutu, což přepočteno na měsíční mzdu odpovídalo částce 6.300,--Kč hrubého. Vládním nařízením 142/92 Sb. o platech v rozpočtových organizacích dostával tuto mzdu ovšem lékař se 4 lety praxe a kterýkoliv zkušenější lékař v okamžiku, kdy se dotkl pacienta, produkoval tedy svému zaměstnavateli ztrátu.
A kdo by se byl opovážil vybírat od pacientů finanční příspěvek, ten byl vláčen mediálním bahnem.
Rozhodnou ranou pro financování zdravotnictví byly náklady na léky a zdravotnický materiál. Ceny léků během několika málo let stouply více než dvacetinásobně. Farmaceutické firmy pomocí korupce dosáhly toho, že v sazebníku povolených léků byly léky domácí produkce vytlačeny totožnými preparáty od věhlasných firem, leč za věhlasné ceny.
Místo toho, aby rozhodující roli ve financování zdravotní péče převzaly platby za provedené výkony - a zde měla VZP jedinečnou možnost prostřednictvím svého výkaznictví a svých revizních lékařů určit, kterou péči považuje za indikovanou a proplatí ji - přešla VZP zprvu na kapitační platbu a posléze se rozhodla jít cestou omezování počtu smluvních zdravotnických zařízení prostě jen tím, že vypovídala smlouvy. Právě tento krok VZP dokládá naprosté selhání jejích revizních systemů. Žádná jiná organizace ve státě nemá totiž díky naprosto detailnímu výkaznictví více informací o poskytované zdravotní péči. Ovšem VZP neví, co si s tímto kvantem informací počít ( příkladem za všechny bylo fiktivní zjištění léčby moru).
Pojišťovna začala klást hlavní důraz na absurdní parametr, totiž počet smluvních zařízení a snažila se je omezit. Příčinou bylo, že např. při zrušení jedné polikliniky o 50 lékařích činilo velké potíže uzavřít 50 individuálních smluv s jednotlivými lékaři jen proto, že jí preferovaný nesmyslný parametr závratně narůstal, přestože skutečný počet lékařů poskytujících v dané lokalitě péči se nezměnil. Namísto toho, aby VZP revidovala své nekompetentní nesmysly, zneužila svůj vliv na MZd a dosáhla toho, že se začala jednotlivá zdravotnická zařízení prověřovat s cílem redukovat jejich počet. Přičemž zodpovědnost za selekci padala na ministerstvo a nikoliv na VZP, která zůstávala v pozadí celé akce. Tedy ne kvalita lékařské péče a její faktická potřeba, ale pár byrokratů mělo rozhodnout o existenci celých nemocnic i jednotlivých ordinací, jež se ještě ani nemohly dopracovat k vypořádání svých násilím jim vnucených dluhů.
Dlouhodobý cíl zavést ve zdravotnictví multizdrojové financování pak už vůbec nepřišel do úvahy. A tak začala likvidace jednotlivých ordinací či dokonce nemocnic z moci úřední, namísto toho aby zdravotnická zařízení zanikala tržním mechanizmem na základě přirozené nabídky a poptávky.
Přímým důsledkem limitovaného příjmu bylo pak nekoordinované čerpání finančních prostředků a z toho plynoucí prohlubující se zadlužování, jež vedlo celý systém do hlubokého ekonomického propadu.
Systém zdravotnictví je nutno změnit od samého základu. Všechny dosavadní změny a tak zvané koncepce byly nutně předem odsouzeny neúspěchu, protože představovaly jen povrchní kosmetické úpravy přetrvávajícího záměrně nesmyslného systemu hodnocení a z něho odvozovaného financování. Dosud násilím udržovaný smluvní vztah pojišťovna -zdravotník, v němž se skutečný plátce - pacient stává jen nesvéprávným objektem a hříčkou, je třeba zásadně změnit na smluvní vztah mezi pacientem (plátcem) a pojišťovnou, při němž lékaři zůstává přirozená a plně zodpovědná role placeného poskytovatele zdravotní péče.
Současný stav, kdy VZP vystupuje jako nezávislý a nepostižitelný majitel našeho zdraví a našich životů, je zcela neudržitelný, a proto ho nelze nadále strpět.

Cíl reformy systému zdravotní péče

Smyslem reformy zdravotnictví v ČR musí být:
- rehabilitace postavení pacienta jako plnoprávného zákazníka, akceptujícího podle předem dohodnutých smluvních podmínek a plateb zdravotnické služby. Nelze dále udržovat systém, kdy občané povinně platí dopředu a naslepo, aniž by byli informováni o tom,jakou protihodnotu je jim příjemce peněz ve zdravotních službách za jejich peníze povinen poskytnout
- rehabilitace postavení lékařů a zdravotníků z bezprávných námezdních pracovníků, kteří musí z vlastních prostředků dotovat nedostatečné finanční zabezpečení zdravotnictví v této zemi a kteří jsou při nejmenším pokusu o změnu této situace veřejně kritizováni, na plnoprávné a plně osobně zodpovědné poskytovatele zdravotních služeb
- bezpodmínečný fakt a vědomí, že zdravotnictví je službou, které však nezbavuje fyzické ani právnické osoby jejich osobní zodpovědnosti za jednání, jež může přímo či nepřímo ovlivnit zdravotní stav jejich vlastní i jejich okolí
- zodpovědné postavení společnosti (státu i územní samosprávy) směřující k systematickému a cílevědomému zlepšování životních podmínek a k preventivní péči včetně propracovaných celoplošných programů postupného zlepšování zdravotního stavu obyvatel ČR
- ekonomická stabilizace a průhlednost celého systému péče o zdraví.

Zdravotní pojištění

Každý občan musí mít právo svobodné volby. Tak jako má právo volby lékaře, právo volby zdravotního zařízení, či právo volby zdravotní pojišťovny, tak musí mít i právo volby, zda se pojistí nebo nikoliv. Zdravotní pojištění nechť pro jednotlivého občana není povinné ze zákona, ale výrazem vůle pojištěnce. Zdravotní pojištění nemá být nesmlouvavou povinností, ale podstatnou výhodou každého občana. Rozhodne-li se občan tuto výhodu nevyužít, musí počítat s tím, že za poskytnutou zdravotní péči bude platit přímo a že taková platba bude vymahatelná právní cestou se všemi s tím souvisejícími důsledky.
Zdravotní pojištění (jako každé jiné pojištění) je obchodní vztah mezi pojištěncem a pojišťovnou, proto musí být zajištěn individuální pojistnou smlouvou mezi pojišťovnou a pojištěncem, jež jednoznačně stanoví práva a povinnosti obou smluvních stran. Tato smlouva musí být oboustranně vypověditelná a její nedodržení kteroukoliv se stran právně stíhatelné.
Dobrovolnost zdravotního pojištění nechť však je u určitých skupin obyvatelstva zákonem omezena.

Povinné pojištění

Každý zaměstnavatel bez výjimky má ze zákona povinnost postarat se aby všichni jeho zaměstnanci byli zdravotně pojištěni a uzavřeli s pojišťovnou příslušnou smlouvu, v níž bude ve vazbě na smlouvu pracovní se zaměstnancem specifikována jmenovitá výše pojistného příspěvku zaměstnavatele odvozená z hrubé mzdy zaměstnance. Tento zaměstnavatelský příspěvek - pojištění, jež nahrazuje veškeré současně ze mzdy odváděné zdravotní pojištění včetně rizikového příspěvku, má ze zákona v plném rozsahu povinnost hradit zaměstnavatel.
Zaměstnavatelský příspěvek kryje základní stupeň (standard) zdravotního pojištění, a proto je stanoven zákonem. Není však jako dosud jednotný, nýbrž odstupňovaný podle konkrétních pracovních podmínek, zdravotně technické vybavenosti pracovišť, dle péče poskytované a zabezpečované přímo zaměstnavatelem apod. Každý zaměstnavatel si povinně objedná a zaplatí u hygienické služby komplexní a časově limitované zdravotně technické hodnocení - kategorizaci všech svých pracovišť, z níž se pak odvozuje ve vztahu k jednotlivým mzdám poměrná výše povinného pojištění hrazeného zaměstnavatelem (zaměstnavatelský příspěvek).
Klasifikační typy kategorizace pracovišť a od nich odvozené poměrné sazby (koeficienty) povinného pojištění určí zákon.
Každý zaměstnavatel je povinen doložit v příslušných časových obdobích finančnímu úřadu v rámci svého daňového přiznání i komplexní zdravotně technické hodnocení svých pracovišť, potvrzení o uzavřených a řádně uhrazovaných pojistných smlouvách všech svých zaměstnanců. Nesplnění této povinnosti je dle zákona stíháno a postihováno jako trestný čin.
Zaměstnavatelský příspěvek odvedený pojišťovně je dle příslušné individuální pojistné smlouvy cedován na účet pojištěnce,čímž se stává jeho majetkem. Zaměstnanec však nemá právo po dobu zaměstnání smlouvu o zdravotním pojištění zásadně rušit ( převod do jiné pojišťovny je po dohodě se zaměstnavatelem ovšem možný) a čerpat z něj finanční prostředky jiným způsobem než na úhradu péče o své zdraví.

Dobrovolné pojištění

Zaměstnaní občané se mohou nad rozsah zaměstnavatelského příspěvku (základního pojištění) dále připojistit, což je sjednáno a ztvrzeno v jejich individuální pojistné smlouvě. Může se dokonce jednat o pojištění kombinované, např. zdravotní, úrazové, na dožití apod. nebo pouze navyšující základní zdravotní pojištění.
Každý občan může se takto pojistit i u více zdravotních pojišťoven najednou. Každá pak je ovšem povinna s ním uzavřít individuální pojistnou smlouvu.
Občané v aktivním věku, kteří nejsou v zaměstnaneckém poměru (živnostníci, podnikatelé, rentieři) mohou sebe a své rodinné příslušníky, leč nemusí, dobrovolně zdravotně pojistit (což je ovšem nezbavuje povinnosti pojistit všechny své zaměstnance včetně domácího personálu). Pokud se však rozhodnou zdravotně se nepojistit, platí za poskytnutou zdravotní péči přímo.
Rovněž veškeré dobrovolně sjednané zdravotní pojištění podléhá již zmíněným zásadám jednoznačného, vypověditelného a vynutitelného právního vztahu.

Smluvní vztah mezi občanem a pojišťovnou

V individuální pojistné smlouvě mezi pojišťovnou a občanem (pojištěncem) musí být jasně definován její obsah a podmínky plnění. V případě pojištěnce v zaměstnaneckém poměru a tedy platby zaměstnavatelem musí proto uvést technicko zdravotní kategorii pracoviště, výchozí zdravotní stav pojištěnce a předpokládatelná zdravotní rizika (jako alkohol, kouření, nadváhu, rizikové sporty nebo odmítání účasti na programech povinné celospolečenské zdravotní prevence), jež se promítnou do rozsahu povinného plnění pojišťovny. Smlouva dále musí obsahovat rozsah poskytovaných a hrazených služeb odpovídající té které kategorii pojistného, podmínky vypovězení smlouvy a řešení pro případ změny zaměstnavatele. Občan může být sankcionován (změnou sazby pojistného), uvede-li při uzavírání smlouvy nepravdivé údaje nebo zatají-li důležité okolnosti nutné pro výpočet pojistné sazby.
Peníze na smluvním účtu zůstávají stále majetkem pojištěného, takže (jako u jiných bankovních účtů) musí být pojištěnec průběžně informován o stavu a pohybu prostředků na svém zdravotním účtu. Tak je občan průběžně informován, zda jeho zaměstnavatel řádně povinné pojištění platí a v opačném případě má neprodleně možnost se bránit. Po dobu zaměstnání má pojištěnec právo pojistnou smlouvu vypovědět jen při změně zdravotní pojišťovny.
Peníze na smluvním účtu jsou úročeny dohodnutou sazbou a úrok se, pokud prostředky z účtu nejsou po jistou smluvně dohodnutou dobu čerpány, převádí do oblasti bonusu, který je v rámci rodiny převoditelný, případně lze sjednávat i sdružené pojištění celé rodiny. Do pojistné smlouvy lze zahrnout i tzv. spoluúčast pojištěnce s částečnou přímou úhradou (v hotovosti) dílčích zdravotních ošetření. Likvidace účtu či už výpovědí kterékoliv smluvní strany nebo při úmrtí pojištěnce v rámci dědického řízení (prostředky na smluvním účtu jsou dědičné) řídí se vždy podmínkami dohodnutými pojistnou smlouvou.

Státní účast na pojištění

Stát platí pojistné ve výši standardního pojištění za nezletilé děti, studující, důchodce starobní či invalidní a za nezaměstnané evidované u pracovních úřadů. Výše standardního pojištění je dána buď samostatným zákonem, popřípadě dodatkem o státním rozpočtu, neboť jeho výše se může měnit dle aktuální ekonomické situace státu a přinejmenším musí odpovídat předpokládané inflaci v daném roce. Tyto prostředky převádí stát jako dávku na orgány územní samosprávy.
Všem výše uvedeným osobám vede příslušná pojišťovna individuální účty, jež pojištěnci mohou vypovědět jen při změně pojišťovny a čerpat z nich pouze za účelem péče o své zdraví.
Orgány územní samosprávy se podílejí na úhradě zdravotní péče za bezdomovce (podle posledního evidovaného bydliště) a za sociálně slabé skupiny obyvatelstva.

Nadstandardní pojištění

Je dáno typem individuální pojistné smlouvy, která musí specifikovat přesně kategorie poskytovaných a hrazených služeb jak doplňkových, jako např. typ a vybavenost nemocničního pokoje, ošetřovatelské služby nebo zvláštní stravy apod., tak vlastní zdravotní péče, jako např. možnost výběru lékaře, použití speciálních léků a prostředků zdravotní techniky, zvláštní terapeutické postupy a podmínky atd.

Definice standardů

Standardy je třeba definovat ze dvou pohledů : zdravotního a politického.
Stanovuje je zákon. U léků musí být plně hrazeny v každé indikační skupině minimálně jeden lék, přičemž musí být i možnost volby léku, u něhož není nebezpečí kontraindikace s druhými ordinovanými preparáty, jakož i s ohledem na fyziologické či imunologické disposice pacienta (jako alergické afekty apod.). Podobně bude účelné a potřebné stanovit, které postupy či výkony s ohledem na daný zdravotní stav pacienta a předpokládaný vývoj choroby mají být standardním pojištěním hrazeny a které nikoliv. (Všeobecně se dnes akceptuje, že např. pojištěním jsou hrazena korekční skla a plastové obroučky brýlí,leč na jiné obroučky občan musí doplatit. Podobný přístup je nutno aplikovat i při dalších terapiích. Nelze přece např. dvacet let proplácet každoročně lázeňskou léčbu žlučových kamenů, když jedinou efektivní léčbou je chirurgický zákrok.).
V rovině politické třeba rozhodnout, zda se mají v součtu utrácet obrovské částky za kvanta malých a levných úkonů a potřeb (jako např. pampersky pro inkontinentní obyvatele domovů důchodců či na aspirin při běžném chřipkovém onemocnění), což vede k tomu, že na řešení skutečně závažných případů, jako je transplantace jater nebo jiné nákladné léčebné postupy se musí pořádat celonárodní sbírky.
Zdravotní formu standardu určí zákon na návrh ministerstva zdravotnictví ve spolupráci s odbornými zdravotnickými společnostmi.
Politická forma standardů (které výkony jsou v rámci standardu hrazeny) nechť se odvíjí od ekonomické situace společnosti (státu) a může být každoročně upravována v rámci zákona o rozpočtu.

Státní zdravotnická zařízení a instituce

Státní správě a řízení podléhá :
- fakultní a specielní nemocnice a kliniky (jako IKEM, Homolka, vojenská nemocnice apod.)
- hygienická služba
- zdravotní radové
- jednotky záchranné služby policie a hasičstva
- státní zdravotnický ústav

Fakultní a specielní nemocnice a kliniky :
Jsou výhradně neziskovými (rozpočtovými) organisacemi. Složení správních a dozorčích rad je v pravomoci státní exekutivy, revize činnosti a hospodaření těchto zařízení spadá do kompetence NKÚ.
Vykonávají a zabezpečují:
- vlastní léčebnou praxi
- odborné lékařské a laboratorní služby externím zájemcům
- výuku lékařského dorostu
- postgraduální výuku a atestace
- výzkum a vývoj
Jejich zdroji financování jsou :
- státní dotace, jež vedle provozních nákladů kryjí především investice a náklady výuky a výzkumných a rozvojových programů
- platby za léčení a služby od pojišťoven a organisací i soukromníků
- ostatní, tj. příspěvky z mezinárodních (Evropských) výukových a výzkumných programů, dary, nadační příspěvky apod.

Hygienická služba :
Je regionálně členěná a její jednotky jsou samostatnými, částečně rozpočtovými organizacemi řízenými přímo manažersky, ale vždy s dozorčí radou, jejíž složení je v pravomoci státní exekutivy. Revize jejich činnosti a hospodaření spadá do kompetence NKÚ.
Vykonává a zabezpečuje :
- hygienickou službu a dozor
- klasifikaci a atestaci pracovišť a firem pro účely zdravotního pojištění
- výzkum a vývoj
- úřední kontrolu léčiv včetně příslušné atestace
Zdroji financování jsou:
- státní dotace na krytí investičních nákladů, výzkumných a rozvojových programů a státních zakázek
- platby zákazníků za výkony spojené s hygienickou službou a klasifikací pracovišť a firem a kontrolou léčiv
- příspěvky komunální správy
- příspěvky za účast na mezinárodních (Evropských) výzkumných a ekologických programech
- nadační příspěvky apod.

Jednotky záchranné služby policie a hasičstva
Jsou ryze rozpočtovými organizacemi řízenými velitelsky. Jejich činnost kontroluje speciální útvar ministerstva vnitra.
Je otázkou, zda by nebylo vhodné zařadit do těchto jednotek i horskou službu.

Státní zdravotnické ústavy
Částečně rozpočtové (příspěvkové) organizace v čele s volenou správní a dozorčí radou, jejichž složení schvaluje ministerstvo zdravotnictví. Revize činnosti a hospodaření spadá do kompetence ministerstva zdravotnictví a NKÚ.
Vykonává a zabezpečuje:
- státní program výzkumu a rozvoje
- výzkumné a vývojové práce na zakázku (mimo státní program) od domácích i zahraničních objednavatelů
- kontrolu a atestaci léků
Jejich zdroji financování jsou:
- státní a grantové dotace a platby
- nadační dotace
- příspěvky a inkasa za zakázky mimo státní program výzkumu.

Nestátní zdravotnická zařízení a služby
Všechna nestátní zdravotnická zařízení s výjimkou soukromých jsou výhradně neziskovými (rozpočtovými) organizacemi.
Nestátní zdravotnická zařízení zahrnují :
- regionální zařízení
- soukromá léčebná a pečovatelská zařízení
- lékárny
- zdravotní pojišťovny

Regionální nemocnice, polikliniky, ošetřovatelské ústavy :
Patří pod správu komunální. Bývalé krajské a vybrané okresní nemocnice a zařízení pod správu VÚSC jakožto jejich zřizovatele, ostatní okresní nemocnice a zařízení pod správu střediskových obecních celků, místní, resp. městské pod správu příslušných obcí či měst.
Řízeny jsou podobně jako akciové společnosti správními a dozorčími radami podle pravidel, jež stanoví zákon.
Vykonávají léčebnou a ošetřovatelskou praxi a službu včetně služby prvé pomoci.
Případně se podle svých možností nebo lokálních potřeb mohou podílet na výzkumných, vývojových a hygienických programech.
Jejich zdroji financování jsou :
- inkasa za výkon léčebné a ošetřovatelské služby a praxe
- dotace příslušné komunální správy
- nadační a sponzorské příspěvky a dary
- platby a příspěvky za smluvně sjednané výkony na výzkumných, vývojových a hygienických programech

Soukromá zdravotnická zařízení :
Škála těchto zařízení a služeb může být velice pestrá. Patří k nim všechny soukromé kliniky, sanatoria, léčebny apod. včetně církevních či podnikových poliklinik a nemocnic, ale také ordinace praktických lékařů nebo specialistů, lázeňská zařízení, specializované laboratoře, soukromá doprava nemocných a další.
Všechna to jsou soukromoprávní zařízení. Pravidla a hospodaření, pokud nejsou výslovně určena zákonem, stanoví zakladatel a schvalují je příslušné státní orgány místní nebo centrální.
O odborné způsobilosti vykonávat lékařskou, resp. zdravotnickou praxi rozhoduje lékařská nebo jiná příslušná odborná komora.
Povolení zřídit soukromou lékařskou či jinou zdravotnickou praxi spadá do kompetence zdravotního rady příslušného regionu.
Vzhledem k tomu, že o schopnosti a úspěšnosti soukromých ordinací, či jiných soukromých zdravotnických zařízení by měli rozhodovat výhradně ti, kdož tyto služby užívají, není účelné a ani potřebné četnost soukromých zdravotnických zařízení a služeb administrativně regulovat. Kriteriem pro zřízení by měla být výhradně odborná způsobilost a úroveň, případně i ochota sloužit a lidský přístup k pacientům.

Lékárny :
Pokud nejsou součástí větších zdravotnických zařízení, jsou specializovanou soukromou živností.
O odborné způsobilosti rozhoduje příslušná profesní komora.
Povolení zřídit lékárenskou živnost spadá do kompetence zdravotního rady a živnostenského úřadu příslušného regionu.

Zdravotní pojišťovny :
Zdravotní pojišťovny jsou akciové společnosti charakteru veřejnoprávní instituce, kde správní i dozorčí radu tvoří zástupci akcionářů, pojištěnců, státní správy a samosprávy.
Zdravotní pojišťovny uzavírají s občany individuální smlouvy o zdravotním pojištění.
Základní typ pojištění a jeho sazba jsou dány zákonem, který zároveň stanoví rozsah zdravotní péče a služeb (standardy), které musí být každému pacientu vždy poskytnuty a příslušnou pojišťovnou vždy uhrazeny.
Krom toho může každá pojišťovna vytvořit celou škálu různých typů pojistných smluv, kladoucích ve svém obsahu dle přání zákazníka důraz na různé složky zdravotní péče. Typy pojistné smlouvy, tedy nárokové kategorie, musí být zřetelně vyznačeny v záhlaví smlouvy.
Zdravotní pojišťovny mají povinnost informovat zdravotní zařízení o rozsahu pojistných podmínek např. různě odlišenými legitimacemi či platebními kartami.
Zdravotní pojišťovny mají povinnost bezprostředně poukazovat platby za provedené zdravotní výkony jednotlivým zdravotním zařízením. Zákon upraví podmínky platebního styku mezi zdravotnickými zařízeními a pojišťovnami včetně lhůt a sankcí z prodlení. Sankční poplatky nesmí pojišťovna hradit z účtu (prostředků) pojištěnce.
Kalkulační vzorec ceny zdravotních výkonů musí obsahovat i průběžnou valorizaci všech vstupů.
Ke kontrole účelnosti poskytnuté zdravotní péče má pojišťovna revizní pracovníky, kteří mají právo kontrolovat dodržování podmínek pojistných vztahů včetně účelnosti, oprávněnosti a úplnosti účtování poskytnutých zdravotních služeb.
Zdravotní pojišťovny nemají právo jakkoliv svévolně omezovat počet, rozsah, chod zdravotnických zařízení, naopak jsou oprávněny neproplatit úkony prokazatelně pojistnou smlouvou nekryté a dále neindikované, neodborné, zbytečně se opakující či ve prospěch pacienta neprovedené.
Existence pojišťovny je limitována pouze počtem pojištěnců a schopností uzavřít vlastní odpovědnostní pojištění. Minimální a maximální počet pojištěnců u jedné pojišťovny stanoví zákon. Podíl na relevantním trhu musí být takový, aby zamezil vzniku monopolu. Všechny pojišťovny mají ze zákona stejná práva i odpovědnost. Každá zdravotní pojišťovna musí mít odpovědnostní pojištění u jiného pojišťovacího ústavu či u banky v takovém rozsahu, jenž zaručí že nedojde k situaci, kdy by nebyla schopna dostát svým finančním závazkům.
Zdravotní pojišťovny mohou provozovat i komerční složku pojištění proti úrazu a jako obchodní organizace mohou se podílet majetkově na vlastnictví a správě soukromých zdravotnických zařízení nebo za podmínek stanovených zákonem mohou být i jejich výhradními vlastníky a provozovateli.
Zákon stanoví, jaký podíl z vybraných pojistných částek, do nichž se nezapočítají příspěvky státu na pojistné dětí, důchodců a nezaměstnané, smí pojišťovna použít pro vlastní potřebu.
Stát (prostřednictvím obcí) nesmí prostředky na pojistné dětí, důchodců, či nezaměstnaných skládat jen u jedné pojišťovny, nýbrž je povinen respektovat již dohodnuté pojistné smlouvy adresátů pojistného příspěvku.

Práva občanů

Každý občan má právo :
- svobodné volby zdravotní pojišťovny a pokud není jako zaměstnanec povinně pojištěn svým zaměstnavatelem, pak i svobodné volby zda se pojistí, či nikoliv
- svobodné volby lékaře a zdravotního zařízení
- být informován o hospodaření své zdravotní pojišťovny obecně i o hospodaření se svým zdravotním účtem uzavřeným a vedeným na základě individuální pojistné smlouvy
- na úplné informace o svém zdravotním stavu, o návrhu léčby, jejím průběhu a výsledku a taktéž má právo úplnou informaci o svém zdravotním stavu odmítnout
- být plně informován o míře rizika navrhovaných léčebných postupů, stejně jako o omezeních životních či společenských funkcí, které mohou při tom kterém způsobu léčby nastat
- plně rozhodovat o své osobě, odmítnout určitý typ léčby nebo léčbu vůbec, stejně tak, jako vyžadovat realizaci některých léčebných postupů i za cenu vyššího či vysokého rizika
- určit, komu z jeho příbuzných či známých a v jakém rozsahu smí zdravotní personál sdělovat informace o jeho zdravotním stavu
- být informován o cenových relacích jednotlivých léčebných postupů.

Postavení lékaře nebo zdravotního zařízení

Lékař vždy rozhoduje s plnou osobní zodpovědností (byť se souhlasem pacienta) o způsobu ošetření a léčby.
Lékař či zdravotnické zařízení účtuje provedené zdravotní výkony zdravotní pojišťovně, která je hradí z individuálního účtu příslušného pacienta. Vzhledem k různým typům pojistných smluv, jež obsahují různé kategorie hrazených (standardních i nadstandardních) služeb, má lékař či zdravotnické zařízení právo znát podmínky pojistné smlouvy pacienta.
Jde-li o výkony, které nejsou konkretním typem pojištění hrazeny, musí se lékař vždy domluvit o způsobu úhrady s pacientem, jehož starostí je, aby jím akceptovaný zdravotní úkon byl řádně uhrazen.
Nepojištěným či insolventním pacientům musí být vždy poskytnuty výkony odvracející přímé ohrožení života nebo bezprostředně hrozící zhoršení zdravotního stavu. O dalších zdravotních výkonech a jejich úhradě je třeba se po stabilizaci stavu pacienta dohodnout s ním, s jeho rodinou, popřípadě s příslušným pověřeným pracovníkem územní samosprávy.
Účty předkládané zdravotními zařízeními zdravotní pojišťovně musí být co do správnosti stvrzeny pojištěncem nebo jeho oprávněným zástupcem. Účty za léčení pacientů, jejichž pojistné platí stát či územní samospráva, má právo ověřovat a kontrolovat pověřený pracovník územní samosprávy.


Kontrola úrovně zdravotní péče

Prvotní kontrola úrovně, rozsahu a úplnosti zdravotní péče náleží pacientovi. Pouze jím, či jeho zákonným zástupcem akceptovaný účet za zdravotní výkon může být postoupen zdravotní pojišťovně k proplacení.
V případě pochybnosti zdravotní pojišťovny má její revizní lékař právo kontroly veškeré zdravotnické dokumentace a zároveň právo posuzovat oprávněnost, indikaci a úplnost poskytnuté a účtované zdravotní péče.
Tutéž pravomoc kontroly má oprávněný pracovník územní samosprávy (zdravotní rada), jde-li o účet za ošetření sociálně slabých a bezdomovců, a to včetně farmakoterapie. Takovéto účty neproplácí pojišťovna, ale přímo územní samospráva (nemá-li pro takovéto případy uzavřenu speciální smlouvu se zdravotní pojišťovnou). Tutéž pravomoc má i v případě účtů hrazených prostřednictvím územní samosprávy státem (děti, důchodci, evidovaní nezaměstnaní).
Absolutní právo kontroly ve zdravotnických zařízeních mají pracovníci epidemiologické služby. I pro zdravotnická zařízení jako zaměstnavatele platí ustanovení o zdravotně technické kategorizaci pracovišť orgánem hygieny práce.
Odvolací instancí ve všech případech je soud.

Léková politika

Stát je garantem nezávadnosti podávaných léčebných preparátů a dalších podpůrných prostředků.
Každý lék či léčivo používané na území ČR musí mít registraci vydanou Státním ústavem pro kontrolu léčiv. Výše poplatků za registraci umožňuje plný provoz ústavu včetně nákladů na laboratorní zkoušky,či pokusy na zvířatech, popřípadě na zkoušky klinické. Akceptovatelné jsou i atesty FDA nebo registračních úřadů EU.
Každá registrace má časově omezenou platnost, musí být proto obnovována.
Každý lék s platnou registrací zařazený do Lékopisu může být používán na celém území státu a musí být prostřednictvím lékárenských organizací dostupný bez ohledu na to, zda jej ta či ona zdravotní pojišťovna zařadila do svého číselníku používaných léků.
Všechny tyto zásady je třeba kodifikovat v Zákonu o léku, který musí obsahovat i dohled nad testováním léků na dobrovolnících.

Zdravotnická prevence

Značně rozsáhlé a do jisté míry i záviděníhodné zdravotnické preventivní programy byvšího socialistického zdravotnictví, jež bylo možné nastartovat a uplatňovat jen díky tuhé centralizaci a bezohledné státní represi, doznaly podobně jako celý společensko hospodářský systém postupnou úmrť ještě za bolševické éry. Po převratu pak byl celý system evidence a prevence zcela rozvrácen a posléze zrušen a jeho znovuvybudování bude nesporně velice náročné, neboť se nemůže jako kdysi opírat o státní mocenské a represivní možnosi.
Jednu možnost skýtají individuální pojistné smlouvy, do nichž mohou pojišťovny podmínky zdravotnické prevence bez problémů vtělit a postarat se tak o jejich opětovné uplatňování.
Tuto formu ovšem nelze uplatnit u občanů, kteří dají přednost namísto pojištění přímé úhradě za poskytnuté zdravotnické služby a žel také u skupin z epidemiologického hlediska nejrizikovějších.Proto bude třeba možné šíření a ohrožení nakažlivými chorobami (jako např. chorob venerických, jaterních apod.) omezit ve veřejném zájmu trestním zákonem, který přiměřeně rozšíří i pravomoci územní samosprávy.


Zdravotnické školství

Střední zdravotní školy jsou jako všechny střední školy (s výjimkou privátních) zřizovány VÚSC, z jejichž rozpočtu jsou také financovány. Ministerstva zdravotnictví a školství se mohou pouze vyjadřovat k metodice výuky a případně poskytovat v určitých časových obdobích akreditaci a neměla by uplatňovat optimalizační programy bez ohledu na potřeby územní samosprávy a v rámci nich školy rušit.
Vysokoškolské studijní programy realizují univerzity bezprostředně ve spolupráci a na půdě státních fakultních zdravotnických zařízení, jež se aktivně podílejí i na vzdělávání postgraduálním. Podmínky a programy postgraduálního vzdělávání a z něho odvozené a plynoucí odborné požadavky a oprávnění připravuje a organizuje ve spolupráci s Ministerstvem zdravotnictví Lékařská komora, které ve vzájemné spolupráci též udělují vzdělávacím pracovištím nezbytnou akreditaci.

Zdravotnická statistika a přenos informací

Bude třeba znovu definovat obsah statistické evidence a sladit sledované statistické parametry s EU. Systém zdravotnické evidence a statistiky bude vhodné orientovat k podpoře celostátních zdravotnických programů (očkování, preventivní programy). To vyžaduje centrální sběr a evidenci léčených chorob, stejně tak i evidenci léčbu provázejících komplikací. Je samozřejmé, že každá informace získaná při výběrových statistických šetřeních by měla mít terapeutickou konsekvenci.
S převodem pacientů jinému ošetřujícímu lékaři, resp. zdravotnickému zařízení, musí být samozřejmě a závazně předávána i přehledná a komplexní zdravotní informace.

Ministerstvo zdravotnictví

- připravuje zdravotnickou legislativu,
- zajišťuje po organizační stránce (a podle politické vůle a hospodářské situace státu i finančně) celostátní programy zdravotní prevence a protidrogová opatření,
- ve spolupráci s profesními komorami a dalšími zainteresovanými organizacemi zajišťuje akreditaci odborných výukových pracovišť pre i postgraduálních,
- definuje ve spolupráci s profesními komorami a odbornými společnostmi změny obsahu standardů zdravotní péče,
- nemá právo rušit či jinak administrativně zasahovat do činnosti zdravotnických zařízení, jichž není zřizovatelem, neboť o odborné způsobilosti rozhoduje profesní komora a o síti nestátních zdravotnických zařízení pak územní samospráva,
- zabezpečuje v případě krachu některé z pojišťoven, hladký přechod postižených pojištěnců k jiným zdravotním pojišťovnám včetně původních nezkrácených závazků,
- zabezpečuje zdravotnickým zařízením úhradu poskytnuté akutní zdravotnické péče zahraničním občanům v ČR nepojištěným a stará se o vymáhání takto vzniklých pohledávek od příslušného zahraničního dlužníka.

Zdravotní zákon

Zákon musí stanovit základní pravidla, proto musí mimo jiné obsahovat :
- Vymezení povinností a kompetencí jednotlivých aktérů zdravotních služeb včetně pojišťoven, komunálních a samosprávných složek i soukromníků.
- Kriteria pro hodnocení zdravotnických zařízení.
- Pojišťovací povinnost zaměstnavatelů.
- Klasifikační a kategorizační kriteria pracovišť pro stanovení výše povinného pojišťovacího příspěvku zaměstnavatelů jako základního pojištění občanů v zaměstnaneckém poměru.
- Sankce za neplacení povinného pojišťovacího příspěvku.
- Rozsah bezplatné, povinně poskytované zdravotní péče a služeb, která odpovídá standardnímu (základnímu) zdravotnímu pojištění občanů v zaměstnaneckém poměru, jakož i pojištěnců, jejichž pojištění je hrazeno ze státních, resp. obecních prostředků.
- Výši finančního podílu, který smějí pojišťovny využívat na krytí vlastních provozních nákladů včetně investic.
- Pravidla pro správu a hospodaření státních i nestátních zdravotnických zařízení, služeb a institucí.
- Poslání, povinnosti a kompetence zdravotních radů, hygienické služby a jednotek záchranné služby policie a hasičstva.
- Ceník hygienických a autorizačních služeb a prací.
- Pravidla kontroly zdravotnických zařízení a institucí včetně adresných sankcí.
- A další.

Praha L.P. 2000 RNDr. Petr Vaníček v.r.
MUDr. Jan Votoček v.r.




Další články tohoto autora:
Petr Vaníček Jan Votoček

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku