Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 24.12.2003
Svátek má Adam a Eva




  Výběr z vydání
 >MROŽOVINY: No difference
 >ARCHITEKTURA: Dva vánoční tipy
 >FEJETON: A pak se dostaví dlouhá a opojná noc…
 >POHÁDKA: Jeden vesmír?
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Vánoce jsou za dveřmi
 >PSÍ PŘÍHODY: Bart ve vánici
 >MROŽOVINY: Master and Commander: Odvrácená strana filmu
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Na dlouho ztracené tváře
 >NÁZOR: Literární noviny stůňou
 >NÁZOR: Past veřejných zakázek.
 >MÉDIA: Žebráci z televize
 >POLITIKA: Hrozí Iráku občanská válka?
 >FEJETON: Sýkorky jako model pro studium lidského chování
 >FEJETON: Potřeba vyrovnávání
 >FEJETON: Je to velká sranda - aneb ubohý Vašíku

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Mrožoviny  
 
24.12. MROŽOVINY: No difference
František Novotný

Svoje manželky střílím. Krátkou kulovou zbraní, jak zní odborný termín pro revolvery a pistole. Jsem totiž úřední znalec na palné zbraně dvacátého století. A taky na filmové umění. Proto, když mi v jednadvaceti dali současně zbrojní pas a oprávnění používat salóny, hned první manželku jsem si nechal ušít na míru. Model Marilyn Monroe.
Říkala mi zlato. V průměru dvacetkrát denně. Když to oslovení použila po dvaceti devíti tisíci osmi sté čtyřicáté třetí, dělalo se mi ze zvuku toho slova už tak zle, že nezbylo než se rozvést. Dostala to přímo mezi ta svoje božská kukadla z Coltu "Diamondback".
Nepoučilo mě to a vzápětí jsem si nechal vnutit švédský střih se zvýrazněnou horní linií.
Anita Ekberg si potrpěla na pravidelný sex, takže každý lichý den jsem se dusil. Snesl jsem to akorát pětsetpadesátčtyřikrát. Pak jsem musel myslet na svoje zdraví. Hrozila mi rozedma plic. I toto rozvodové řízení proběhlo stylově, sejmul jsem ji Husqarnou M O7 a ranou na komoru. Ačkoli s tím byl problém. S mířením. Při jejich tělesných přebytcích.
Tak jsem si vybral něco něžnějšího z francouzských mód. Danielle Dar..., Dary..., no, už si nevzpomenu. Bohužel to byla jezdkyně s jednotvárnou technikou. Při tří stém osmdesátém sedmém sedlání jsem z té šílené monotonie zjankovatěl a rozhodl o změně rolí. Avšak ne při rajtu. Jako koně, který si na dostihu zlomí nohu, střelil jsem i subtilní Danielku do spánku. Francouzským policejním revolverem Manurhin MR 73.
Nevím, jestli to bylo ještě za ní, anebo až později, až jsem měl za manželku Raquel Welchovou, když se na sousední usedlost přistěhovala má spolužačka. Teda člověk jako já. Abyste rozuměli, jako děti jsme se spolu učili u jednoho počítače, ministerstvo výchovy tenkrát zavedlo jako experiment koedukovanou výuku a Maxina spolutrpěla se mnou před obrazovkou společného tutoru.
Říká se tomu různě. Tři dé- fon, holofon, spojvideo, vidfon, super MMS a ještě všelijak jinak. Já tomu říkám ten zatracenej krám. Protože to dost dobře nejde vypnout, když vás volá někdo, o koho zrovna nestojíte.
"Ahoj, Edáčku," zašveholil tedy jednou ten zatracenej krám a v obýváku, vybaveném nábytkem v mém milovaném družicovém stylu sklo & nerez, se zhmotnil cizí kout. Vyřezávaná almara, benátské zrcadlo v přeplácaném rámu, stolek na rachiticky pokřivených nožkách, asi nějaký hnusný Ludvík, krajkový ubrus, mahagonová sesle a na ní dospělá Maxina. Přesto jsem ji hned poznal, pršinos a posměvačný kukuč měla pořád stejný.
"Ahoj Edáčku," zopakovala a v té odporné sesli s deskovitým opěradlem se křenila, jako by trefila bingo, "oznamuju ti, že jsme sousedi. No řekni, není to bezvadný?" v krku jsem jí viděl i mandle, když do obrazu vešel černý halama. "To je můj manžel Jesse Owens," představila mi ho hrdě, a já si vzpomněl, že se specializovala na dějiny atletiky.
"Takže se budem vídat častěji, pane sousede," šveholila bodře, "jsem zvědavá na tvou sbírku starožitností, o kterés jako kluk mlel pořád dokola. Tehdy měls dobrý vkus, ale ten pokoj vypadá příšerně," lačně obhlížela ze svého příšerného koutu můj hi-tech obývák a já věděl, že se jí už nezbavím. I před obrazovkou tutoru, když jsme se prali o volbu programů, bylo vždycky po jejím.
Dopadlo to tak, jak jsem předpokládal. Lezla mi do domu každou chvíli a já zase, abych byl zdvořilý, musel vidfonovat k ní.
Ten zatracenej krám!
Maxina byla schopná žvanit o všem možném. I o našich partnerech.
"Je celá sladká", řekla proto sladce ze svého vysezeného kouta, když jsem ji seznamoval s montážními střihy Brigitte Bardot, náhrady za nebožku Raquel, "užij si toho medu".
Jenže Brigitte, créme de créme ženské krásy dvacátého století, ta sladkost s tělem Afrodity a s tváří anděla, vzápětí proměnila můj dům ve zvěřinec. Hrdinně jsem v roli ředitele safari vydržel rok a kapituloval teprve tehdy, když místo sladkého anděla jsem našel v posteli dřímajícího tygra. Coltem pětačtyřicítkou "Detonic" jsem napřed vyřídil šelmu a potom i BB. Život měla stejně tuhý.
Po tomto frustrujícím neúspěchu mi Maxina, byla zrovna také rozvedená, doporučila mateřskou Sofii Loren, a já jí zase na oplátku oštěpaře Železného. Jenže Sofie byla mateřská až příliš, nemluvila o ničem jiném než o dětech, a to její kňourání mi šlo tak na nervy, že jsem se po devíti měsících rozvedl i s ní.
Berretou ráže 7,65 mm, model "Armi-Roma".
Následovala Bo Derek - s životností půl roku, takže jsem ani nevyčerpal záruku - potom Jacqueline Bisset - ta šla k ledu už za tři měsíce, chtěla se pořád potápět - a pak, z čirého zoufalství, jsem sáhl po módní výstřelku.
Madonna ale byla fatální omyl.
Z toho Top Ten modelu se vyklubalo únavné stvoření, jehož stejnost jsem nevydržel ani týden. Uměla jenom jeden program, kombinaci příšerných podvazkových pásů s ještě odpornějšími bodytriky. Ten kus oděvu s přímočaře umístěným zapínáním nedával žádný prostor fantazii. Navíc to znamenalo úplně změnit techniku, primitivně začínat tam, kde jsem byl zvyklý rafinovaně končit. Po šesti dnech jsem při tomto konání začal trpět utkvělou představou, že otevírám kombinačkami krabičku olejovek. Požádal jsem ji, ať nosí něco jiného. Odmítla a v odpověď na můj protest začala zpívat "I`m a material girl".
Tak jsem tomu materialistickému stvoření jeho milovaný kus oděvu - s kovovými druky na místech, kam normálně patří jemné krajky - proměnil v řešeto. Revolverem Smith & Wesson, model "Chiefs Special Stainless". Teprve až kohoutek zaklapal naprázdno a já se přistihl, jak také zpívám "...tak už jsme tě, Máňo, lízli, a teď tady ležíš, s prádlem flekatým...", mi došlo, že vězím v manželské krizi až po uši.
Ani jsem si nemusel dělat statistiku, abych věděl, že střídám manželky čím dál tím rychleji. Od čtyř let s Marilyn jsem se propadl ani ne k jednomu týdnu s Madonnou. Bylo jasné, že ani ten nejluxusnější model z toho nejprestižnějšího módního žurnálu mě nemůže uspokojit.
Maxina na tom nebyla o nic lépe. Přes Abebe Bikilu, Emila Zátopka, ruský tank Kuce, toho oštěpaře a Dustina Hofmanna (namluvil jsem jí, že je to maratónec) se před měsícem znovu vrátila k černé módě. Myslela si, že jí nejvíce sluší, a tak po jejím domě začal podupávat sprintér Lewis. Jenže i ten černý panter to má spočítané, svěřovala se mi v průniku mého-svého pokoje a sedíc v mé-své proudnicové židli ze skla.
To označení moje-její je nejlepší způsob jak vystihnout fakt, že jsem měl kopii jejího salonu ve svém domě a ona si zase pořídila můj obývák u sebe doma. A také jsme si zavedli, že volající vždy vedl hovor z obývacího dvojníku. Aby netrpěla naše rozdílná estetická cítění.
"Představ si," pokoušela se mě utěšovat totožným osudem, "každý večer, než vleze do postele," vylévala si sestersky srdéčko, "se ta černá gorila postaví do pozoru a zařve, black is beutifull!"
"Je to duševní týrání, stále mi předhazovat, že jsem jenom běloška a pihovatá blondýna," kvílela Maxina v mé-její židli, "už to nevydržím ani o den dýl," a já se na tu blonďatou káču naštval.
Co mně, ksakru, bylo do jejího černého svalovce! Copak jsem skutečně její brácha?! Najednou jsem na toho manekýna dostal nezřízený vztek a nechtěl jsem o něm nic slyšet. A komu se mám svěřit já?! Ta egoistická exhibicionistka si tady přede mnou líže svoje vlastní rány a na mě kašle, zuřil jsem a v okamžiku, kdy vlna vzteku dosáhla svého vrcholu, mi blesklo hlavou, jak se jí pomstím. A současně vyřeším svou manželskou krizi.
No, musím přiznat, že měsíc jsem si to rozmýšlel a teprve pak jsem si nechal ušít novou manželku.
Na míru. V podobě Maxiny.
Jen počkej, ty potvoro, říkal jsem si pomstychtivě, když proti mně seděla ráno u snídaně - a bylo to dvojí blaho, jednak tam sedět se vzpomínkami na právě skončenou noc, ale hlavně si dopřávat myšlenky na neodvratný rozvod - ono mě to jednoho krásného dne omrzí, snídat až do konce života pořád s jednou ženskou, koukat se každé ráno na ten stejnej poťouchlej ksicht s pršinosem - a pak, pak to do tebe našiju.

Dlouhé roky jsem se poté kochal problémem, jakou zbraň zvolím. Hodiny a hodiny jsem trpělivě vážil všechna pro a proti. Zda to bude pistole nebo revolver. A jakou vyberu ráži. Jestli klasických sedm pětašedesát, devítku na náboj Parabellum, nebo dokonce nějaký ten ruční kanón s ráží pětačtyřicet.
Ona to nějak vytušila. Asi tak po dvou letech.
"Tak co, Edáčku, kterou bouchačkou mě zastřelíš?" začala se mě výsměšně ptát vždycky, když ometala prach z polic, na nichž si hověla má pýcha, má sbírka starožitných zbraní.
Schválně, aby mě dopálila, ten úklid v mé pracovně nesvěřovala domácí obsluze. A když se ptala, měla v očích přesně ten stejný kukuč jako ta malá holka u tutoru v tom okamžiku, kdy mě doběhla při volbě školního programu.
"Kterou jen budeš chtít, miláčku," zvykl jsem si odpovídat a vždy jsem nějaký pěkný kousek vzal z police, namířil na ni a udělal pusou bum. Maxina se pak svalila na zem, oba jsme se chechtali jako blázni a obvykle se hned na místě pomilovali.
No uznejte, mohl jsem ji zastřelit? I přesto, že při snídani jí pravidelně zůstával drobek na bradě?

Před skutečnou Maxinu jsem své poslední manželství tajil. Při každém vidfonování jsem pečlivě dbal, aby manželka nebyla v místnosti. Nechtěl jsem, aby Maxina věděla, kdo že to posloužil jako vzor pro můj výběr. Byla to má soukromá pomsta, stačilo mi, že jsem to byl já, kdo věděl o té podobě.
O to více jsem se při každé návštěvě u Maxiny s tou představou mazlil. Ty náno pitomá, kdybys jen věděla, říkal jsem v duchu, odíraje si záda o tvrdé opěradlo mahagonové židle v mé napodobenině jejího příšerného obýváku, kdybys jen, ty krávo atletická, věděla, s kým jsem byl před chvílí v posteli! A tetelil jsem se blahem, když jsem svému protějšku do očí lhal, že žiju sám a jen semtam si zajedu do střediska, půjčit si konfekci jako za mlada.
"Také já teď žiju sama," tvrdila Maxina důstojně, když si posloužila zákuskem, leč drobek, jenž jí, jak jinak, utkvěl na bradě, poněkud její řeči na důstojnosti ubíral. "Hned druhý den po tvém rozvodu se můj Lewis nešťastně předávkoval," komu to chceš namluvit, ty notorická travičko, pomyslel jsem si uštěpačně, "a já už nikoho nechci. Všechna ta manželství mě jaksi unavila. Sex už mě nebaví," prohlašovala znuděně ta sportovní historička a drobek konečně odpadl, "nemohla bych, jako ty, chodit do konfekce. Místo toho jsem si přibrala antické olympijské hry."
A já blbec jí to baštil, já jí to věřil. Nepředstavitelně dlouho. Celé roky. Až při jednom hovoru ten zatracenej krám nějak vysadil a přepojil mě omylem do originál jejího hnusného salónu místo do repliky mého obýváku v jejím domě. Nějaký chlápek se tam hrabal zase v jejím krámu.
"Ten zatracenej krám!" stačil ten chlápek akorát zaječet, než zmizel obraz salónu a v mém neporušeném hi-tech obýváku se zhmotnila nevinně se usmívající Maxina.
Ale já už zapomněl, co jsem jí původně chtěl.
"Ty hnusná bestie!" řval jsem na ni, ještě než stačila pípnout, proč jí volám. "Ty nenasytná couro! Ty mě máš ve svém domě jako manžela! Přiznej se! Jak dlouho už se mnou šukáš?!" hystericky jsem ječel. "A nezapírej, poznal jsem se. Vystřelím ti mozek z hlavy a s ním i ty tvý přiblblý nápady! Jak ses vůbec mohla opovážit?!" běsnil jsem.
"A ty ses mohl, ty falokratickej parchante?! Ten tvůj nápad, ten nebyl přiblblej?!" vyplivla s kadencí kulometu a počáteční úsměv se jí přeformoval do zlomyslného úšklebku.
Ta potvora nebyla vůbec překvapená, ani zahanbená! Vysmívala se mně přímo do obličeje.
"Jak dlouho, jak dlouho?!" znovu jsem poníženě zavyl. "Nedal jsem ti žádný svolení."
"A já tobě jo?" pásla se na mém utrpění jako koza na lánu tulipánů. "Myslíš si, ty velkej pistolníku s velkým kolťákem, že jsem tak blbá a nepochopila hned od začátku, co sis vymyslel? Myslíš, že jsem neuhádla, koho ve dne v noci pigluješ?!" vychutnávala svou pomstu do posledního drobku. "Tak jsem akorát srovnala skóre, Edáčku. Nic víc nic míň. Je to jedna, jedna," vyšklebovala se mi ta opice a oči jí přitom kouzelně jiskřily, "a je to tvá chyba. Kdybys nebyl takový nemehlo v zacházení s vidfonem, mohl sis, pro mě za mě, klidně dál domýšlivě myslet, že máš stejně tak šikovnej mozek jako péro," dodala s vrcholnou zlomyslností.

A tak jsem po patnácti letech svou manželku zastřelil. Při našem uklízecím rituálu. Už bych nesnesl dívat se na ten jejich společný ksicht ani o den více. Přesto jsem si moc nevěřil a tak jsem si vzal belgickou pistoli FN. Tyhle feny, jak se jim říká, mají lehkou spoušť, stačí jen zavadit.
Jen co jsem zavadil, už jsem věděl, že je to omyl.
Všechno bylo omyl. Omyl bylo zavadit, omyl bylo domnívat se, že už nesnesu každodenní pohled na ten ironicky výsměšný obličej. Patřil k mé snídani, patřil k mému celému životu. A v té vrcholné urážce, co mi řekla nakonec, byla vlastně bezděčná poklona, uznání, které mužský slyší nejradši.
Asi jsem měl Maxinu rád. I přes ten drobek na bradě a pršinos v potměšilém obličeji.
Jenže kterou?, napadlo mi konečně nad zhrouceným tělem v pracovně zeptat se sám sebe. Tu tady nebo tu tam?
Nebylo tak těžké nalézt odpověď a tak jsem na fenu našrouboval tlumič, strčil ji do kapsy a vyrazil z domu. K živému plotu, který odděloval můj a Maxin pozemek.
Měl jsem to udělat už dávno, hned, jak se Maxina přistěhovala. A ušetřit si všechny ty rozvody. Teď to bude, pravda, jednodušší, budu mít usnadněnou úlohu, říkal jsem si, když jsem před dveřmi její rezidence tahal za držadlo starodávného zvonku. Sice to bude poprvé, co budu mířit na chlapa a ještě na svého dvojníka, ale nějak to zmáknu. Musím, když chci zaujmout jeho místo.
"Předešla tě, kámo," stačil ještě říct, než jsem ho složil hned ve dveřích. "Už v dětství jí to pálilo líp než nám," chroptěl na prahu Maxina domu.
"Sakra, to už mi došlo, že mě předešla," překročil jsem jeho tělo a nahlížel dovnitř, jestli tam Maxina někde nečíhá, aby mě nachytala při záměně, "že si tě pořídila dřív než já ji. Teď ale skončils. Potřebuju tvůj flek, brácho."
"Vole," řekl s posledními silami, "předešla tě dávno i s tím flekem!"
Konečně mně to došlo.
Zalapal jsem po dechu a mozek mi zablokovala jediná myšlenka.
Jak to, že jsem nic nepoznal, že jsem nevycítil žádný rozdíl, no difference.

Copyright František Novotný


Další články tohoto autora:
František Novotný

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku