Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 31.12.2003
Svátek má Silverstr




  Výběr z vydání
 >VÍKENDOVINY: Na obzoru plachta bílá - jsou to uši krokodýla!
 >MROŽOVINY: Břitvoruký Jack.
 >PŘÁNÍ: Pf 2004
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Novoročenky
 >PSÍ PŘÍHODY: Snad poslední letošní Bartova pidirvačka
 >KOMENTÁŘ: Zmraž si plat a staň se parlamentním funkcionářem.
 >DOPRAVA: Kudy, kudy cestička…?
 >BUZERACE: Příběh vpravdě silvestrovský, leč reálný
 >EVROPSKÁ UNIE: Krach? Ne, to jen buldozer narazil
 >NÁZOR ODJINUD: O národních zájmech "Bakšikistanu", aneb, "Milí čeští diletanti, a co vy jako v té EU vlastně chcete?"
 >SPOLEČNOST: Chraňme člověka proti přírodě
 >Druhý příchod Tara Fuki
 >POHÁDKA: Karkulína
 >CHTIPY na závěr roku
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Chystání na Silvestra

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Mrožoviny  
 
31.12. MROŽOVINY: Břitvoruký Jack.
František Novotný

Co si pamatuji, vždycky jsem měl potíže s odlišováním realit. Vždycky jsem míval dost práce rozeznat situaci, v níž, v podstatě jen náhodou, vězelo moje tělo, od situací, v nichž, obvykle cíleně, vězel můj duch.
Tak to je.
Se mnou.
Břitvoruký Jack na tom byl stejně, a proto jsem mu tak dobře rozuměl. A soudím, že to je hlavní důvod, proč jsem měl úspěch, proč jsem ho dokázal odhalit. A nejen odhalit, ale i pojmenovat. To já mu dal jméno Břitvoruký Jack, a pokud jste včerejší, už víte, jak ten páral používal to, co měl místo rukou.
Odhalil jsem ho čekáním. Prostě jsem dřepěl na jednom místě a čekal, až se objeví. Bylo to jednoduché, chtělo to jen dobře vybrat. To místo. Takže mi nezbylo, než se nechat zaměstnat u Společnosti, na seřizovací stanici dr. Lionera.
Přechodně.
Jako zřízenec.
Stačilo to.
Abyste byli v obraze, Společnosti patří nejen stanice pro technickou kontrolu robotů, ale téměř všechno v Kyrilporthu, jediné lidské osadě na Vrakovišti. Jsou lidé, kteří tvrdí, že Společnosti patří úplně všechno, nejen kyslíkové tanky, elektrárny, herny a hotel "U doku", prospektoři, hledači pokladů a další zaměstnanci, ale i radnice a guvernér.
A kvůli rovnováze, aby to nebylo tak kách, dodávají zasvěcení, guvernérovi zase patří bordely.
Z jedenapadesáti procent.
Když má zlatou akcii v tom vaginálním průmyslu.
Protože v Kyrilporthu jich je jako smetí.
Bordelů a děvek.
Třetina obyvatelstva.
A všechny prosperovaly.
Dokud se nedal do práce Jack.
Proto jsem na něho čekal na stanici dr. Lionera. Věděl jsem s určitostí, že jednoho bílého dne se tam musí objevit. Nějak se mi plete, že byly doby, kdy jsem čekával u benzínky, ale asi to nebylo dobré místo.
Kde čekat na vraha.
A smrděl tam benzín.
Na seřizovací stanici to bylo jinak. Sice předbíhám, ale tady jsem měl s Břitvorukým Jackem větší štěstí.
Zkrátka to vyšlo.
S tím páralem.
Teď bych si dovolil střihnout děj.

Špinavá blondýna Anita, knírkatý chlapácký Macky a černý kolohnát Benito byli prospektoři na volné noze. V trojce pročesávali Vrakoviště a do skladů Společnosti prodávali za provizi vše, co našli, hlavně roboty z vraků kosmických křižníků. Jednak se za ně dobře platilo, jednak to byl celkem bezpečný artikl.
Určitě bezpečnější než kšeft s biodukty.
Nikdo z naší trojice nestál o to, aby zařval na nějakou hnusnou neznámou nemoc.
Kdo by stál.
A taky bezpečnější než kuchání energotanků.
Ty zase měly tu odpornou vlastnost, že až příliš často samovolně implodovaly, zanechávajíce za sebou miniaturní černou díru.
Avšak vždy dost velkou na to, aby za jejím horizontem událostí navždy zmizel tým pechových prospektorů.
Takže kdo by kuchal.
(Břitvoruký Jack, řeknete. To musíte pořád napovídat?)
Proto Anita nespokojeně bručela, když Macky jako cíl jejich dalšího průzkumu zvolil planetál. Tedy tu třídu předmětů, která je i v posledním vydání Hardockova atlasu popsána toliko jedinou větou: duté kulovité artefakty o průměru několika tisíc kilometrů, v jejichž nitru může být vše, co si jen člověk dovede představit.
Prostě cokoliv.
Tak to s nimi je.
S planetály.
Ten Mackym vybraný měl průměr asi dva a půl tisíce kilometrů a jen osmnáct bílých dní trvalo, než odporně monotónním skenováním objevili pod metrovou vrstvou krvavě rudé rzi první vpusť. Další tři dny trvalo, než si prostříleli cestu do nitra, přičemž museli vyhladit rotu ochranných robotů.
Model, co za ně Společnost nejlíp platí.
Tolik merglí v čudu.
Pak museli překonat pět kyanovodíkových pastí.
Obejít tři kyselinové sprchy.
Nebyl to žádný piknik u cesty.
Benito při tom přišel o pravou ruku in ulna a co horšího, v gravitačním mlýnku pozbyli polovinu vybavení, včetně kyslíkového generátoru. Teď už proniknout do nitra planetálu museli.
Nevím proč.
Ale je to tak.
Lidé se dusí neradi.
Přesto by se to naší trojici nikdy nepodařilo, kdyby obranné zařízení nebylo po všech těch miliónech let již vlastně ve stavu rozkladu. I tak se na poslední chvíli proměnil Macky v něco jako kupka hnoje.
Aspoň to tak smrdělo.
A taky vypadalo.
Jeho smůla, neboť vzápětí se Anita a Benito probili do řídícího centra a vyřadili je z provozu gravitanovou náloží. Tím konečně obrana planetálu skončila a oni se mohli věnovat průzkumu a sepisování kořisti.
Ke vší smůle byla velmi hubená, tvořilo ji sotva tucet robotů toho nejlacinějšího typu PLASTIKO, neboť pod kilometrovou slupkou nedemontovatelných a na šrot zmrtvělých zařízení byl planetál zcela prázdný.
Až na zbytky řiďounké atmosféry.
Výrazně páchla láskou.
Onou směsicí zaschlé samčí a samičí vlhkosti.
Zatuchlým "odeur de l´amour".
Zkrátka smrdělo to tam jako v zanedbaném bordelu, což Anita, která po jistou dobu patřila k nejproduktivnějším mašinám guvernérova průmyslu, ihned poznala. Vyprovokovalo ji to k tomu, aby znovu barvitě a s chutí proklela nebožtíka Mackyho.
Ať chcípne ještě jednou.
Hajzl jeden.
Kurva nekřtěná.
Naopak Benito překypoval spokojeností a jeho černý obličej přímo zářil, když si od jednoho z robotů, zřejmě holiče, neboť prsty na rukách toho chudáčka byly nahrazeny břitvami, nechal odstraňovat dvouměsíční strniště.
Nic jiného mu ostatně nezbývalo.
Levačkou by se neoholil.
To dá rozum.
Když byl pravák in ulna.
Leč Anita usoudila, že projevovat uspokojení v takové situaci nesvědčí o ničem jiném, než o imbecilitě.
Řekla to nahlas.
Upřímně.
Ta kráva blbá.
Tak ji čerstvě oholený Benito oprávněně nazval, neboť bordelový smrad, vyplňující kouli o průměru 2 498 kilometrů, obsahoval přes osm miliónů tun kyslíku.
Což, jak hbitě a z hlavy Benito spočítal, prezentuje skoro jedenáct miliónů korun.
Při pětiprocentní prospektorské provizi.
Při prodejní ceně dvaceti sedmi korun za tunu.
Podle poslední seance na kyslíkové burze v Kyrilporthu.
Tedy pět miliónů čistá ruka pro každého.
Po odečtění daně.
Tahle zpráva zvedla Anitě ihned náladu, takže přehlédla Benitovo nelichotivé oslovení a na místě si to s ním rozdala.
I před matně neprůhlednými objektivy lačně přihlížejícího holičského robota.
Byla ve formě.
Ostatně jako vždy.
Její chyba.
(A všech děvek.)
Neboť když se Benito vrátil s obzvláště hustými vzorky bordelového smradu, předepsanými pro registraci, Anitu již nenalezl. Celkem logicky usoudil, že ho ta mrcha chce podrazit a zaregistrovat nález jen na svoje jméno.
Pálilo mu to.
Nebyl dnešní.
Nelenil, vyrazil na povrch planetálu, a když se přesvědčil, že Anitiny transportní saně skutečně chybí, zapřáhl zbývající a dobře ukryté raketové vlčáky do svých a kleje jako zajatý kacíř, vyrazil po Railu do Kyrilporthu.
Jakmile na místě zjistil, že Anita se dosud nekoná, nechal si celý kyslíkový poklad zaregistrovat na sebe. Pak vyinkasoval zálohu, za její nepatrný zlomek si pořídil zirkoniovou protézu posázenou diamanty, s vestavěnou břitvou a otvírákem na šampaňské, a na nic nečekal.
Oodletěl na Zemi.
Bez holiče.
A s lodním nákladem šampusu.
Ještě dřív, než začaly ty bestiální vraždy prostitutek.

Během následujícího velkého měsíce jich bylo devět a příštího velikánu přibylo dalším sedm. Každá z nebohých obětí byla mnohočetně rozpárána od rozkroku až k hrudní kosti.
Jako když se krájí dršťky do polévky.
Musel jsem se na to koukat.
I když dršťkovou nerad.
Protože jsem tehdy působil jako písař na policii a komisař Shi Manski byl můj šéf.
Po dalších dvou velkých měsících neúspěšného pátrání počet obětí vzrostl na dvacet osm. V Kyrilporthu vypukla panika a prostitutky se začaly houfně vracet na Zemi.
I když věděly, že tam jim pšenka nepokvete.
Mezi ctnostnými ekonomisty.
Měli všechno na povel.
V kolébce lidstva.
Potom, co na obloze začalo zářit Vrakoviště.
To už mi bylo jasné, že pachatel nemůže být člověk. Jednak proto, že Manski by člověka už dávno měl.
Byl příliš lidský.
Tenhle Shi.
Jednak proto, že všechny ty řezy byly provedeny bez jediného zadrhnutí. Jako když rozepnete naráz pět zipů. A tak jsem se nechal radnicí přeložit k dr. Lionerovi, na stanici technických prohlídek robotů.
Protože to vybudilo mou intelektuální zvědavost.
Ta zipovitost.
Jednou sem přece přijít musí.
Ten robot páral.
Řekl jsem si.
A měl svoje plány.
No a je nejvyšší čas, abych znovu střihl děj.

Pan Vladimír byl Pozemšťan poslední generace a to po čem toužil, byla Země žen. Když přišla řada na jeho převtělení, vybral si roli satyra. Nemohl si pomoci, strašně rád to s ženskými dělal a rozhodl se, že této a ne jiné činnosti se bude věnovat i v budoucnu.
Pořád dokola.
Až na věky.
Amen.
Ihned poté, co nastartoval svůj zbrusu nový KoViR 2500 (Koule Virtuální Reality, středně výkonný model o průměru 2500 kilometrů), předepsal řídící inteligenci jednoznačnou trasu.
Šukačku na všechny způsoby.
Nahoru a dolů, na sever a na jih.
A na ostatní světové strany taky.
Poručil si.
Jednou provždy.
Kolem vznikala a zase zanikala kosmická impéria, vyhasínala stará a zažehovala se nová slunce, avšak virtuálně realizovaný pan Vladimír, sedě v palankýnu, putoval na sloním hřbetu nekonečnými pláněmi, obydlenými lidskými plemeny rozmanitých barev, tělesného vybavení a proporcí, a všude, kam zavítal, mu náčelníci předkládali nejkrásnější ženy svého kmene.
Neboť on byl bohem Panem toho světa.
Světa hladkých dívčích bříšek.
Světa hebkých ženských stehen.
Kulatých prsů a zadnic.
A všeho ostatního příslušenství.
A když se po mnoha tisících letech promiloval k oceánu, čekal na něho nádherný koráb s ženskou posádkou, aby ho za nikdy nekončících milostných hrátek donesl ke korálovým atolům s plážemi bělostného písku. Tam se do tyrkysových vln vstříc jeho člunu vrhaly kakaově zbarvené dívky s pokožkou jemnou jako japonský papír. A on byl příštích několik set tisíc let stále při chuti.
A další statisíce let také.
A další statisíce let také.
Chuť ho nepřešla ani v okamžiku, kdy mu dost vyděšená řídící inteligence KoViRu oznámila, že jakýsi jeho bláznivý kolega, na rozdíl od sexu posedlý ekologií, zkroutil celý vesmír do trychtýře.
Bohužel to byl kosmologický génius a tou nálevkou, tím vysavačem toho ekologického šílence, pak proudila veškerá hmota vesmíru a co bylo vytvořeno lidmi, všechny jejich stroje, kosmické koráby a stanice, pevnosti a základny, prostě vše od Voyagera až po KoViRy, odfiltrovalo se nakonec jako nežádoucí ssedlina. Vznikla jedna velká kapka nečistoty a ten virtualizovaný ekolog ji upustil Sluneční soustavě za humny.
Ať lidé vidí, zač je toho loket.
Toho Vrakoviště.
Panu Vladimírovi to bylo šumafuk. Všechno. I že to zase odskákali nevinní. Potomci těch, na něž žádný KoViR nevybyl.
Ani lidový model.
Laciný.
Bez brzd.
Nepřestával se věnovat kakaovým krasavicím, ani když mu bylo oznámeno, že tři primitivní formy jeho druhu pronikly na povrch poněkud zaprášeného KoViRu 2500. Jenom dal souhlas k jejich likvidaci, neboť KoViRy byly podle zákona jednosedadlové a pokus dalších lidských bytostí o nasednutí se kvalifikoval jako hrdelní zločin.
Zabíjeli byste taky.
Potkat cizího chlapa.
Ve svém snu.
Když zrovna šukáte.
Nenechal se vytrhnout ze své oblíbené činnosti, ani když vetřelci násilím pronikli do energetické centrály jeho virtuální Země žen a vyřadili ji z provozu.
Což ovšem byla chyba.
Hrubá.
Bavit se, když vám jde o krk.
Byť virtuální.
Pozdě ale bycha honit.
Říkal si pan Vladimír, nanášeje pěnu na černou čelist kolohnáta Benita plastikovým loktem. A ani toho bycha na honění nemám, uvědomil si s hrůzou, když při přihlížení dovedným praktikám Anity a svého prvního zákazníka bezmocně šátral sklopenými břitvami po novém těle.
Byl to zkrátka šok.
V půli čísla se náhle vynořit v růžovém těle plastikového Kukulína.
Hladkém jak dětská pana.
A hned začít makat.
A vzápětí se koukat na to, v čem býval mistr.
Vědět, že představením, v nichž milióny let hrával hlavní roli, bude jen přihlížet.
Divák na galerii.
A přitom pořád mít chuť.
Na tu hru.
Na tu hlavní roli.
Na bycha, kterého nikdy nedohoní.

Co ale mohl dělat, když jinam ho nouzově brzdící KoViR odložit nestačil, ospravedlňoval se mi Břitvoruký Jack poté, co byl, jako všichni roboti, předvolán k periodické prohlídce do STK dr. Lionera.
Byli jsme ve vyšetřovně sami a tak se vůbec neostýchal přiznat se, jaká to byla hrůza, když zjistil, že místo tělesného orgánu, který, ať už fyzicky, či ve virtuální podobě, byl osou jeho existence, má jen ruce.
Tak to zkusil alespoň s nimi.
Obzvláště když Anita s Benitem mu téměř okamžitě po pádu do barbarství konstantní reality demonstrovali s profesionální dokonalostí jeho neschopnost.
Vědět, že už si neškrtnete.
Nikdy.
Za to se vraždí.
(I kdyby nezapomněl, že má břitvy a ne ruce.)
Začal s tím hned na místě.
Byla to slušná náhrada.
Proto, když na ukořistěných saních dorazil do Kyrilporthu, následovalo Anitin osud dalších osmadvacet nešťastnic.
Nebyly to žádné sirény z titanu.
Tak to chodí.
Haj hou.

(Zde by byla na místě úvahová pasáž o významu modelování sexuálního pudu u robotů, neboť případ Břitvorukého Jacka, robota, do něhož byl i s člověčím jádrem právě tento pud zvnějšku zanesen, aniž by měl přirozenou možnost se vybít, poskytuje dostatečné množství podkladů, aby se autor mohl pustit na tenký led robotiky a umnou krasojízdou po něm pak pro pera kritiků ozvláštnil svůj příběh. Leč já nehledám za manžela muže, takže s tím nebudu zdržovat a prozradím vám konečně závěr a pointu příběhu.)

Nechal jsem Břitvorukého Jacka běžet. Pouze jsem ho na zkušebních stendech dr. Lionera trošku přeprogramoval.
Ne moc.
S citem.
Jen abych měl jistotu, že tento páral Vladimír už žádné ženy nerozpárá.
Pak jsem ho připsal do palubního nákladu kosmické lodi "Flying Cloud", letící na Zemi, a šel si do pokladny nechat proplatit prémii. Měl jsem peníze a čisté svědomí. Oboje současně.
Byl to zázrak.
A co se týče Země.
Vezmi to čert.
Když mu tam zase ujede ruka.
A podřeže nějakého chlapa.
Jestli jste totiž nepochopili, já jsem taky robot.
Feminista.

Copyright František Novotný


Další články tohoto autora:
František Novotný

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku