Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 2.1.2004
Svátek má Karina




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Kontury roku 2004
 >RECESE: Tři géniové a jedna génijka
 >NÁZOR: První novoroční projev prezidenta.
 >NÁZOR: Galerie našich prezidentů aneb Nadějné poselství Václava Klause
 >SVĚT: Předvánoční plavba 3.: protivné souvislosti s terorismem
 >FEJETON: Všem ženám pro potěchu srdce
 >SVĚT: Jak se žije, jí a pije ve Vídni
 >SVĚT: Jak vypadá oslava Nového roku v Chicágských ulicích
 >SVĚT: Předvánoční plavba 2.: vstříc k nizozemským državám
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Šťastný a veselý rok 1914!
 >POSTŘEH: O zámku
 >Lucinka v opeře aneb sbohem Michale
 >VÍKENDOVINY: Na obzoru plachta bílá - jsou to uši krokodýla!
 >MROŽOVINY: Břitvoruký Jack.
 >PŘÁNÍ: Pf 2004

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  
 
2.1. NÁZOR: Galerie našich prezidentů aneb Nadějné poselství Václava Klause
Petr Štěpánek

Češi nemají štěstí na "normální" prezidenty. Je v tom cosi podivného a možná i osudového, že šanci stát se hlavou státu měli v naší novodobé historii spíše lidé značně "nestandardních" osudů. Opravdu je základním předpokladem k výkonu nejvyšší ústavní funkce kriminál, emigrace či funkcionářství v totalitní straně?

Aby se Tomáš Garrigue Masaryk mohl stát prvním československým prezidentem, musel napřed odejít na řadu let do exilu. Kdyby tak neučinil, skončil by v kriminále. Po svém slavném návratu pak tento vzdělaný pokořitel rakousko - uherského mocnářství založil poněkud monarchistickou tradici našeho prezidentství.

Edvard Beneš byl Masarykovým žákem a exilovým souputníkem. Dramatické dějiny dvacátého století ho podvakrát postavili před složitou volbu. Z relativního poklidu jednadvacátého století se to možná říká až příliš snadno, přesto si leckteří myslí, že Beneš podvakrát zvolil špatně.

Emil Hácha byl v plejádě československých prezidentů paradoxně asi ten nejnormálnější. Žádné kriminály, žádná emigrace. Vynikající právník, evropská kapacita přes správní právo, soudce haagského soudu, vtipný překladatel Tří mužů ve člunu. Namísto poklidného stáří přijal osudovou výzvu, jež se mu stala křížovou cestu. Za cenu osobního pokoření zachránil mnoho českých lidí, především studentů. Na smrt nemocný skončil na Pankráci, kde prý na něho stateční revoluční bachaři chodili močit. Nikdo se ho nezastal. Ve světle Háchova znectění byla aureola vítězů, včetně té Benešovy, ještě zářivější.

Klement Gottwald byl vychytralý opilec, který se do Moskvy jezdil učit, jak buržujům zakroutit krkem. Sám za první republiky užíval fešáckého kriminálu a za války bezpečného ruského exilu, aby pak po Únoru vlastním soudruhům - a nejen jim - ukázal zač je toho loket.

Vystřídal ho odborář, politický kriminálník i funkcionář, "lidumil" a literát Antonín Zápotocký. Jakási soft verze Gottwalda. Leč zvěrstva padesátých let za jeho éry pokračovala v nezmenšené míře.

Antonín Novotný byl génius funkcionářské průměrnosti, šedivá aparátčická myš. I tyhle týpky občas komunistická mašinérii vynášela do nejvyšších postů. Častokrát ani neuměli správně mluvit. Historie se ráda opakuje, osmdesátá léta zase měla svého Jakeše.

Pražské jaro si svoji prezidentskou ikonu našlo v generálu Ludvíku Svobodovi. Byl to jistě statečný voják, ale již za války také tajný člen KSČ. Běsnění počátku padesátých let přežil v JZD, ale i on se načas ocitl ve vězení. Po Srpnu z Moskvy přivezl všechny unesené komunistické funkcionáře a s nimi znovuvycházející Husákovu hvězdu a normalizaci.

Gustáv Husák byl bezskrupulózní technolog moci. Vzdělaný, inteligentní a všehoschopný levicový intelektuál, jenž během své politické kariéry střídal výšiny komunistické moci s hlubinami bolševického kriminálu. Kdyby byl mladší, jistě by se neztratil ani v naší době. Legendární je příhoda z 10. prosince 1989, kdy těsně před svojí abdikací jmenoval Čalfovu vládu národního porozumění. Se skleničkou šampaňského v ruce se nového místopředsedy federální vlády Jána Čarnogurského vyptával, jak se daří tatínkovi (klerofašistickému politikovi z období Slovenského státu).

Také osudy posledního československého a prvního českého prezidenta Václava Havla zapadají do podivné tradice našeho prezidentství. Také on si za totality užil kriminálu. Byl disidentem, spíše však prominentním. Na rozdíl od jiných existenčně nestrádal. Coby hrdina sametové revoluce má obrovskou zásluhu na návratu demokracie do naší země. Jeho zvolení prezidentem mělo neoddiskutovatelnou logiku. Je to však trochu podivná postmoderní pohádka: ze šatlavy přímo na Hrad. Možná proto ani nepřekvapuje, že mnohé jeho kroky v nevyšší funkci u podstatné části veřejnosti lidí čím dál více vzbuzovaly rozpaky. V monarchistickém pojetí svého prezidentování navázal spíše na ty stinnější stránky první republiky.

28. února 2003 byl druhým prezidentem České republiky zvolen Václav Klaus. Z podivné tradice našich prezidentů se zcela vymyká. Neprošel exilem ani vězením, nikdy nebyl členem komunistické strany. Na Pražský hrad ho vynesla normální politická kariéra. Byl poslancem, ministrem, předsedou Občanského fóra, místopředsedou vlády, předsedou ODS, premiérem, předsedou Poslanecké sněmovny. Pronesl stovky projevů, napsal stovky článků a desítky knih, svedl stovky politických soubojů.

Není třeba, aby Václava Klause všichni milovali. Někdo má k jeho názorům blíže, někdo dál. V jeho prezidentství se však ukrývá naděje, že i naše republika by mohla konečně být úplně normální zemí. Klidně i nudnou. Václav Klaus ve funkci českého prezidenta přináší nepřeslechnutelné poselství pro všechny normální pracovité lidi: Každý má šanci. A nemusí kvůli tomu ani do exilu, ani do kriminálu, ani do totalitní politické strany.

Petr Štěpánek




Další články tohoto autora:
Petr Štěpánek

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku