Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 6.1.2004
Tři králové




  Výběr z vydání
 >ARCHITEKTURA: Tajuplné pražské ghetto
 >FRANCIE: Kde ty hroby jsou, kde jsou ti vojáci ?
 >EKONOMIKA: Rok 2004 bude znamenat pro akciové trhy pokračování růstu
 >ŠAMANŮV KALENDÁŘ: Jak můžete býti bez ovocného stromoví?
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Po malé pauze na lyžích (na běžkách)
 >PSÍ PŘÍHODY: Jak se Bart nepopral
 >NÁZOR: Euručíme větru dešti !*
 >SVĚT: Předvánoční plavba : Panama a její průplav
 >PIG BEAT: Není prasárna jako Prasárna
 >Korupce? Američané mají jiné starosti
 >MEJLEM: Ohlasy a názory čtenářů
 >FEJETON: Inteligentní intelektuálové
 >REFORMA: Pán bůh s námi a Špidla pryč.
 >POLITIKA: Evropská konventitida - krize politického konstruktivismu
 >SVĚT: Nový rok v Nepálu

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  >>  Francie  
 
6.1. FRANCIE: Kde ty hroby jsou, kde jsou ti vojáci ?
Milan Hulík

Vogézy, lesnaté pohoří mezi Německem a Francií bylo po staletí přirozenou hradbou proti nepříteli, poté co v dějinách Francie vystřídal nový úhlavní nepřítel z německých zemí Anglii, která se naopak stala spojencem Francie. Po opuštění Maginotovy linie jsme z Phalsbourgu jeli podél hranic k jihu a těšili se krásnou vyhlídkou na zalesněné kopce koupající se pastelových barvách babího léta. Často jsme zastavovali. U hřbitovů a hřbitůvků s padlými z obou stran. U pomníku padlých 197. pěší německé divize, jejíž příslušníci, jak ukazovala mapka vyrytá v mramorové desce, prošli Ruskem až do Moskvy a zpět. Kolik jich došlo zpět, deska neuváděla. Ostatky 30 z nich byly převezeny z Ruska sem do Bad-Niederbronnu. Tím zjišťujeme, že jsme opět v Německu, jedeme totiž přímo po hranici. Na dalším hřbitově o kousek dál, jsme již zase ve Francii. "Grandfontaine-le Donon, nekropole nationale", hlásá velká tabule u vchodu do malebného lesního hřbitova s desítkami kamenných křížů opatřených cedulkami se jmény. Zde jsou pochováni ti, kteří ve II. světové válce padli za Francii. I Rodrigues Dolores, mladičká "ambulanciere", která za ni zemřela až po skončení války 12.5.1945. Když fotografuji její kříž, snažím se představit si černovlasou španělskou dívku, o které by jistě psal Ernest Hemingway, kdyby ji znal.

HRUZA NA HORÁCH

Také ve Francii, těsně za hranicí, je smutný skanzen jediného německého koncentračního tábora v této zemi - Struthof-Natzweiler. Nebýt v něm museum ukazující všechny jeho hrůzy, bylo by těžko k uvěření, že baráky na vymýcené stráni obklopené lesem, byly koncentračním táborem. Vypadají jako skautský tábor nebo dětská ozdravovna. I malý domek stranou od vlastního tábora vypadá jako ošetřovna nebo sídlo vedoucího ozdravovny. Ve skutečnosti to byla plynová komora, protože tento tábor byl táborem vyhlazovacím. Dnes je na vrcholu kopce bílý betonový památník ve tvaru nadouvající se trojúhelníkové plachty a za ním v osmi řadách jsou stovky bílých kamenných křížů se jmény těch, kteří byli z domku odnášeni již do krematoria, kde dnes průvodce předvádí nacistickou nápaditost a důkladnost. Krematorium sloužilo totiž i jako kotelna pro ohřívání vody, rozváděné ovšem jen do ubikací strážných. I mučírna je k nahlédnutí, s miniaturními kobkami, kde oběť nemohla stát, ani sedět, natož ležet. Na fotografiích jsou k vidění na pitevních stolech rozpůlená těla zavražděných, velké smutné oči dětí oblečených v hadrech, jakož i pyšné a sadistické obličeje dozorců. Slzy v očích návštěvníků však rychle osychají na ostrém větru, který profukuje strání tábora , jehož obyvatelé umírali dvojnásobně smutně. Drátěné pletivo s ostnatým drátem a strážní věže jim totiž nemohly zabránit v pohledu na krásu přírody kolem, cítit vůni lesů šumících hned za plotem a tak jediné, co vězněným zbývalo, byl horský vzduch. Ten se však mísil s šedozeleným kouřem z krematoria, který obětem holocaustu připomínal jejich blízký konec. Odjíždíme otřeseni, ale na štěstí dalším dnešním cílem je místo, které se stalo symbolem odporu vůči zlu. A my si již odtud napořád budeme pamatovat, že slovo "berceau" ve francouzštině znamená kolébku.

BERCEAU DE LA TCHECOSLOVAQUIE ET DE SON ARMÉE.

je název brožury, kterou mi v Darney dal ředitel jediného československého musea ve Francii a předseda společnosti československo-francouzského přátelství, pan André Poirot. Darney je město, kde se podle tohoto vyprávění dne 30. 6. 1918 narodilo Československo a jeho armáda.

Co se tady odehrálo ? Čeští a slovenští vojáci, kteří již v roce 1914 vytvořili slavnou jednotku NAZDAR, neměli ve Francii svoji armádu. Jako cizinci museli bojovat v jednotkách

Francouzské cizinecké legie, která v první světové válce (tehdy zvané "Velká válka") poprvé musela porušit zákaz - nebojovat na vlastním území Francie. Dne 19.prosince 1917 podepsali president Raymond Poincaré a premiér Georges Clemenceau dekret opravňující k vytvoření československého vojska ve Francii. Československého proto, že v té době již existovala v Paříži čs.prozatímní vláda pod vedením T.G.M. Byla vláda, nebyl stát, ale byla armáda. Kromě vojáků, kteří zbyli z předchozích krvavých bojů ve Francii, přicházeli další dobrovolníci z Itálie, Rumunska, Ruska, USA a dalších zemí. Vznikají 21. a 22. pěší pluky, které jsou později soustředěny ve Vogézách a ubytovány v dřevěných barácích na široké planině na okraji městečka Darney. Toto místo nese název "Tábor Kléber".

Další krok ke vzniku Československa je učiněn dne 29.6. 1918, když francouzská vláda jako první uznává právo Čechů a Slováků na ustanovení nezávislého a svrchovaného státu v historických hranicích svých zemí.

Následujícího dne president Republiky francouzské v doprovodu mnoha ministrů, představitelů generálních štábů spojeneckých vojsk a města Paříže uznává Národní radu československou jako svrchovaný orgán československé vlády. Tato památná slavnostní ceremonie se odehrává právě v Darney před seřazenými šiky dobrovolníků, kteří přísahají na prapor, který jim předává francouzský president v doprovodu dr. Edvarda Beneše. Ten pronáší velká slova mající vstoupit do historie: "vítězství se stává hmatatelnou jistotou". Nad jeho dalším výrokem: "objevuje se před námi úchvatný obraz vzkříšení porobeného národa" se téměř vznáší přelud kněžny Libuše vycházející z baráku "Tábora Kléber".

SVĚDECTVÍ

Díky svým předchozím článkům o počátcích našeho vojska ve Francii, jsem dostal od paní Zdeny Mašínové nádherný dar. "Kroniku pěšího pluku 22 "Argonského" z roku 1918." Vykrouženým pravopisem ji psal poručík Josef Gregor, ustavený velitelem pluku jeho kronikářem:

"Dne 14. června za ranní mlhy vystupovaly transporty a shromažďovaly se před nádražím s nadpisem "Darney". Vyloženy trény a vydána káva. Pak jednotlivé roty pochodují lesní cestou od nádraží, procházejí vesnicí Attigny a k všeobecnému překvapení jsou ubytovány v barákovém táboře při silnici od Attigny". Nedaleko tábora seskupeny ve 3 oddíly dřevěné baráky, v nichž byly pryčny a pro jednotlivce slamníky. V campu "A" byl ubytován celý I. a II. prapor a 9. a 10. rota. Pro 2. a 3. kulometnou rotu, jež se nacházely dosud v kurse a jejichž příchod očekával ppor. Kadláček v Jarnacu, reservována místa. Každé rotě přiděleno 1 1 baráku, jeden menší barák zařízen jako jídelna a učebna zároveň a jeden malý barák určen pro kancelář. 1. a II. prapor měly kuchyně ve svých rayonech. V campu "B" ubytovány 11. a 3. kulometná rota a zařízeny stáje pro koně celého pluku. Na okraji tábora umístěny ošetřovny. V campu "C" ubytováni důstojníci."

T.G.M. již jako zvolený president po návratu z USA do Francie ještě před odjezdem do vlasti, hned druhý den přijíždí do Darney, aby tam vykonal vojenskou přehlídku jako hlava státu. Chtěl tím i poděkovat svým legionářům, kteří se před krátkou dobou vrátili z těžkých bojů u Vandy, Terronu, Vouziéres a Chestres. Za ostrého zimního větru a drsného mrazu, ale za nadšeného potlesku obyvatel Darney pochodují legionáři před svým vrchním velitelem. Je stát, je president a oba mají i chrabrou armádu.

MUSEUM

Do našeho musea v Darney jsem se předem telefonicky objednal, protože jsem věděl, že je momentálně uzavřené. Když jsem přijel do městečka, objel jsem náměstí a sjížděl dolů ke kostelu, kde jsem zaparkoval. Jen jsem vystoupil z auta, abych se zeptal prvního kolemjdoucího, kde máme museum, tak jsem se podivil, že první "kemnějdoucí" se na mně přátelsky usmívá a kyne mi na pozdrav. Jak se ukázalo, byl to sám pan André Poirot, ředitel musea, který mě již hodinu vyhlížel. S jeho belgickým jmenovcem, slavným detektivem Herculem Poirotem ho spojovala jen výtečná francouzština. Koruna bílých vlasů s bílým knírem a dobrotivý výraz mu dávaly vzezření pohádkového krále. Omluvil jsem se za zpoždění a Monsieur Poirot ke mně přisedl do auta, abychom dojeli do musea. To je umístěno v zámku - čtyřhranné budově s šestibokou věží, jehož pevnostní charakter je zřejmý dodnes. Museum jsou jen dva sály. Jsou ale plné památek a dokumentů. První místnosti vévodí monumentální obraz malíře Karla Černého ukazující onu slavnou přísahu. Mohl by se jmenovat Přísaha v modrém. Důstojníci a vojáci v modrých uniformách, modré nebe s bílými oblaky, i tráva je modrozelená - jen holínky vojáků jsou hnědé a oblek dr.Beneše tmavý.

Kolem obrazu jsou desítky zarámovaných fotografií z téhož ceremoniálu a ze života v táboře. Další fotografie dokumentují návštěvu presidenta Masaryka v Darney. Ve vitrinách podél zdí jsou různé listiny, dopisy a další dokumenty jako v každém museu.

Druhému sálu dominuje kopie onoho slavného praporu předaného v Darney, který město Paříž věnovalo museu v Darney. Visí hned za Masarykovou bustou v čele místnosti a vedle ní jsou další prapory, mezi nimi i skautský, připomínající skautské jambore konané v r.1947 nedaleko Darney. Nacházíme zde jak obrazy folklorního rázu, např. svatbu ve starých Čechách, tak Prahu pod sněhem nebo moravskou krajinu, ale i bronzovou bustu generála Štefánika věnovanou generálem Faucherem v r.1958 a portrét ministra Osuského. A fotografie a obrazy legionářů, další vlajky a památky. Kousek Československa ve Francii. Ten nejzajímavější exponát mi ukazuje Monsieur Poirot trochu tajuplně. Vede mě k vojenské mapě, ( la carte d´Etat-Major) na které kdosi zakreslil šipky a označil místa výcviku legionářů v okolí Darney. Tím "kdosi" byl legionář - capitaine Zdeněk Fierlinger (1891-1976). Na zadní straně mapy jsou uvedeny všechny jeho funkce: (1937-39 a opět 1942-45 velvyslanec v SSSR, 1945-46 ministerský předseda, 1953-64 předseda Národního shromáždění, 1948-66 člen předsednictva ÚV KSČ a poslanec). Jen tam chyběla jeho nejdůležitější funkce - agenta NKVD, kterou horlivě vykonával. Zde v Darney se tedy poprvé setkali dva muži, které později spojila politika i přátelství a sousedící vily v Sezimově Ústí. Rozdělila je Fierlingerova zrada a Fierlinger byl také člověkem, kterého Beneš proklínal do posledních hodin svého života. O tom zanechal svědectví Václav Černý, který na jaře 1948 navštívil Beneše v jeho tehdy již ostře hlídané vile. Svého bývalého přítele byl připraven "rozdupat jako hada a pověsit ho na nejbližší strom. Pamatujte si, že Fierlinger je svině", řekl Dr. Edvard Beneš Václavu Černému. I kdyby nebylo tohoto obvinění, tak již komunistická kariéra tohoto muže dokazuje rozporuplnost jeho osobnosti, na kterou mě upozornil spisovatel Jan Beneš. Legionář Zdeněk Fierlinger byl čtyřikráte vyznamenán Řádem sv. Jiří, který se neuděloval za politické zásluhy. Muselo to být za statečnost a srdnatost v boji. Vyčerpal tím voják Fierlinger všechno dobré, co v něm bylo ? Jednu z památek mi pan Poirot věnoval. Kopii dopisu Václava Havla občanům Darney. Jsou v něm i tato hezká a důstojná slova: "…Děkuji Vám za úctu a péči, kterou památce legionářů věnujete a vždy jste věnovali i v době, kdy se zdálo, že my jsme téměř zapomněli. Prokázali jste, že patříte k těm, co dokáží myslet i srdcem. Dokud takoví lidé jsou mezi námi, naše naděje neumírají."

Jedeme s panem Poirotem k dalším památkám v Darney a na rozloučenou fotografuji budovu musea. Než tak učiním, odložím si všechny písemnosti a poznámkový blok s dosavadními poznámkami z Maginotovy linie, na schody musea. A tím zakládám na detektivní příběh, kterého se pan Poirot zhostí způsobem odpovídajícím jeho jménu. Všechny papíry a blok tam totiž zapomínám, když startuji rychle za vozem pana Porota. Zjišťuji to až druhý den v kempu, když chci pokračovat v zápisech z cesty. Prohledám celé auto, zavazadla

a nic. Navíc si nemohu vzpomenout, kde jsem to mohl nechat. Určitě v Darney, to vím, ale kde. Zastavoval jsem na několika místech. Dozvídám se to až v Praze za tři týdny; kdť


Další články tohoto autora:
Milan Hulík

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku