Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 6.1.2004
Tři králové




  Výběr z vydání
 >ARCHITEKTURA: Tajuplné pražské ghetto
 >FRANCIE: Kde ty hroby jsou, kde jsou ti vojáci ?
 >EKONOMIKA: Rok 2004 bude znamenat pro akciové trhy pokračování růstu
 >ŠAMANŮV KALENDÁŘ: Jak můžete býti bez ovocného stromoví?
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Po malé pauze na lyžích (na běžkách)
 >PSÍ PŘÍHODY: Jak se Bart nepopral
 >NÁZOR: Euručíme větru dešti !*
 >SVĚT: Předvánoční plavba : Panama a její průplav
 >PIG BEAT: Není prasárna jako Prasárna
 >Korupce? Američané mají jiné starosti
 >MEJLEM: Ohlasy a názory čtenářů
 >FEJETON: Inteligentní intelektuálové
 >REFORMA: Pán bůh s námi a Špidla pryč.
 >POLITIKA: Evropská konventitida - krize politického konstruktivismu
 >SVĚT: Nový rok v Nepálu

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Politický cirkus  
 
6.1. Korupce? Američané mají jiné starosti
www.infoservis.net

Martin Dvořák (48), absolvent Vysoké školy ekonomické, má za sebou osm let ve funkci primátora Hradce Králové (1990 až 1998). V létě 1999 byl vyzván Radou Evropy k účasti na administrativní misi OSN v Kosovu (UNMIK), kde působil následujících 28 měsíců postupně jako administrátor měst Istok a Djakovica, krátkou dobu také jako ředitel odboru rozvoje místní samosprávy v regionu Péč. Od července 2003 působí v Iráku, kde jako jeden z českých expertů v rámci Přechodné koaliční správy (CPA) pracoval nejprve v Basře na ustavení místní samosprávy v jižní části Iráku. Poté přesídlil do Bagdádu, kde v Radě pro mezinárodní koordinaci (CIC) pracoval jako zástupce ředitele odboru pro koordinaci dárců. V prosinci své působení v misi ukončil a odjel zpět do České republiky.

Saddám je za mřížemi, klid to ale nepřineslo. Proti komu teď vlastně koalice v Iráku bojuje?

To nelze jednoznačně říci: část jsou ještě možná bývalí Saddámovi vojáci, kteří přišli o své výhody. Další část militantní islamisté z celého světa, kteří přišli na to, že Irák je nyní nejlepší příležitostí, jak bojovat proti Američanům. Vojáci tam jsou dnes a denně na ulicích a kdokoli si na ně může vystřelit. Už to není pokus o obnovení Saddámova režimu, ale střet militantního islamismu a ne úplně nejšťastněji prezentovanou formou západní civilizace.

Máte na mysli nepříliš přátelské chování koaličních vojáků vůči civilistům?

Rozhodně se nesnaží být vstřícnější a tolerantnější k místní kultuře. Naopak, jak každým dnem přibývá zabitých vojáků, tak se zvyšuje jejich snaha dostat se útočníkům a vůbec všem místním pod kůži. Vojáci jsou nervóznější a nervóznější - jestliže je zácpa na silnici a americký humvee (obrněný armádní džíp pozn. red.) najede na chodník a hrne to před sebou, tak rozhodně nepomáhá získat sympatie místních lidí. Také způsob, jakým probíhají osobní prohlídky, je docela dramatický - povalit Araba na zem, vysypat a rozhrabat mu tašku...

Sám jste to zažil, nebo jste to jen viděl?

Občas jsem to i zažil. Když nemáte dostatečnou úroveň, tak jdete na prohlídku, ale vždy se ke mně chovali slušněji než k Iráčanům. Setkal jsem se i s tím, že Iráčané, kteří měli lukrativní zaměstnání v koaliční správě, se ho vzdávali kvůli drsným osobním prohlídkám při vstupu do budovy. Říkali mi - já si tohle nenechám líbit, to je nedůstojné - a přitom šlo o velmi loajální a proamericky smýšlející lidi.

Může si někdo na chování vojáků stěžovat?

Nevím komu. Možná v novinách. Těch v Iráku vychází opravdu hodně a pokrývají celé politické spektrum. Cenzura neexistuje a tak je kritika koalice v médiích častá. Velmi rozšířené jsou také satelitní antény, lidé chytají na jedné straně irácké prokoaliční vysílání, na straně druhé arabské televize Al Arabíja a Al Džazíra, které jsou zase protiamerické. To má za následek určitou schizofrenii.

Jak hodnotíte pět měsíců, které jste v Iráku strávil. Vidíte nějaký pokrok? Podařilo se tu zemi změnit k lepšímu?

Zprávy, co vidíme a slyšíme tady v médiích, vypadají děsivě, ale z mého pohledu si lidé v Iráku postupně zvykají na jiný svět. Přestávají se bát Saddáma, mohou se volně pohybovat, nemusí se bát, že v noci přijde komando, které odvede celou rodinu a už je nikdy neuvidí. Nebo že si v novinách přečtou dva nebo tři různé články, které hodnotí stejnou událost. Dokonce už i takové věci, jako jsou dodávky elektřiny, se začínají blížit té předválečné úrovni. Co se zatím nedaří, je zajistit bezpečnost na ulicích - ať už je to pouliční kriminalita, nebo útoky proti koaličním silám. Po setmění se ulice vylidní a lidé zůstávají doma, na co dříve nebyli zvyklí a věřím, že to přináší pocit ohrožení. Druhá věc je, že Irák dnes není připraven na převzetí moci do vlastních rukou. Působí tu hodně politických či náboženských skupin a klanů, ale nikdo z nich není jasnou autoritou, kterou teď Iráčané potřebují. Zatím se nevyjasnilo, kdo je vlastně tím přirozeným vůdcem, Američany dosazení politikové často přicházejí z exilu a u Iráčanů nemají takový respekt, jak se očekávalo. A právě to, že země nemá autoritu, vyvolává obavy do budoucna.

Situace běžných Iráčanů je tedy dnes lepší nebo horší, než byla před příchodem koalice? Neozývá se mezi Iráčany nostalgie po minulém režimu?

Lidé, kteří tam žili v osmdesátých a devadesátých letech říkají, že situace je dnes horší než tenkrát. Ale v porovnání s posledními roky, kdy platilo embargo a kdy Saddám vedl zemi do politické a hospodářské izolace, je dnes technické zázemí horší. Ale mám dojem je, že i toto se to každým dnem zlepšuje.

A z hlediska věcí, které se nedaří? Zmiňoval jste vysokou kriminalitu...

Krátce před pádem režimu pustil Saddám z věznic kolem 100 000 kriminálních živlů. Jde o nebezpečnou skupinu lidí, kteří mu jsou zavázáni. Navíc je všeobecně známo, že irácká hranice je propustná a z okolních států ji může přejít až 10 000 lidí denně. Není také žádným tajemstvím, že okolní státy nemají důvod přát si demokratický, stabilizovaný a prosperující Irák. Zaprvé by to pro ně byl konkurent v dodávkách ropy, zadruhé příklad, že i v arabském světe může existovat demokratický režim. Když si vezmete autoritativní povahu všech okolních režimů, pak je jasné, že jejich vládci si takovou variantu vůbec nepřejí, a budou se to snait zvrátit všemi prostředky.

Nakolik se ale na kriminalitě podepisuje to, že státní orgány si počínají zmateně a policie nefunguje tak, jak by měla?

To je průvodní jev každé země, kde padne totalitní režim. Mění se struktura fungování státu, občan už není pod neustálým dozorem, moc policie a armády oslabuje. Lidé mají více svobody, a to sebou přináší i možnosti pro ty, kteří toho zneužívají. Navíc tím, že byla rozpuštěna irácká armáda a nyní se znovu vytváří, jedna mocenská složka nejenom že přestala fungovat, ale řada propuštěných vojáků se obrátila proti současnému režimu. Právě oni proti němu často bojují se zbraní v ruce, nebo alespoň kritizují současnou situaci.

A policie?

Ta teprve vzniká, staří policisté odešli, noví se budou teprve školit. Situaci komplikuje i to, že policisté stejně jako ostatní Iráčané, kteří spolupracují s okupační správou, dostávají výhružné dopisy, kde jim a celým jejich rodinám hrozí likvidací a bohužel se ty výhružky i naplňují. Takže každý, kdo se rozhodne spolupracovat, ať už pro peníze nebo z přesvědčení, se musí smířit s nebezpečím - a to určitě nepřispívá dobré práci policejní a vojenské síly.

Koho vlastně do těchto složek přijímají? Probíhá výběr s ohledem na to, aby se do nich nedostali lidé příliš zapletení s bývalým režimem, nebo tam berou každého, kdo se přihlásí?

Program debaasizace (očištění od členů strany Saddámovské vládní strany Baas pozn. red.) je připraven velmi dobře. Daleko lépe, než to bylo u nás s dekomunizací, ke které jsme se nikdy nedopracovali, ačkoli jsme se dopracovat měli. Právě to, že všechny složky jsou postupně očišťovány od exponentů a příslušníků strany Baas, přispívá oslabení početního stavu armády a policie. Těžko totiž dneska v Iráku seženete dobře vyškoleného policistu nebo důstojníka, který by neměl vazby na bývalou vládnoucí stranu. Dnes se o tom hodně diskutuje - zda nebylo přece jen lepší, obrazně řečeno, uříznout ty baasistické hlavy a vojsko nebo řadové policisty zachovat. Vojáci a policisté se tedy přijímají od nuly a to samozřejmě přináší problémy. Třeba i s tím, že nově rekrutovaní lidé očekávají, že budou mít stejně výsadní postavení ve společnosti, jako měli vojáci a policisté za Saddáma.

Je bezpečnost a stabilita - a tedy silná policie a armáda - tím, co Irák nyní nejvíce potřebuje?

Zlepšení bezpečnosti je určitě úkolem takřka číslo jedna. Stejně tak je ale potřeba najít autoritu, která bude uznávána co možná největší částí irácké společnosti. Tedy člověk, který bude spojovat a naznačovat směr, který už bude irácký, a ne určovaný okupační správou.

S čím by takový člověk měl přijít, co by měl nabídnout? Měl by to být někdo jako například prezident Afghánistánu Hamíd Karzají - tedy dříve lídr provinčního formátu, který se ale nikdy příliš nezapletl s politickými vůdci. Nyní, s Američany v zádech, přišel s vizí národního usmíření a omezených reforem v rámci toho, kolik konzervativní společnost unese?

Určitě to musí být Iráčan, a není ani nutné, aby to byla jedna osoba. Možná by stačilo, aby to byla politická nebo dokonce i náboženská skupina. Ale smířlivá a tolerantní - bohužel je tu možnost, že lídrem se stanou militantní šíitové, kteří mají v irácké společnosti většinu. Může se také objevit někdo, kdo populisticky zneužije sociálních problémů, které Irák při transformaci čekají, a strhne masy na sebe.

Vy sám jste už zpozoroval nějakou osobnost či skupinu, o které se odvážíte spekulovat, že by se mohla stát vůdčí silou země?

Nikoho takového zatím nevidím. Zdá se, že hodně příznivců má islámský duchovní Ali Sistání, který přestavuje extrémnější šíitské křídlo. Hodně kritizuje to, co se v současnosti koalici a okupační správě nedaří, což je přesně ten populismus, o kterém jsem mluvil.

Současná okupační správa bude v Iráku působit do června, potom by moc měla být předána Iráčanům. Jak toto předání podle vás proběhne a co bude potom?

Když se objevil plán na rychlé předání moci, tak Iráčané si najednou začali uvědomovat, že nejsou schopni zemi sami spravovat. Právě proto, že nemají jasnou autoritu, podporovanou ze zahraničí. Nově instalovaná instituce pak požádá podle mého názoru mezinárodní společenství o pomoc, ať už vojenskou, tak hospodářskou.

Jak to tam tedy bude vypadat?

Bude to asi fungovat stejně, jako to funguje dosud. Ve vládě budou sedět poradci, armáda tam zřejmě zůstane, zřejmě na požádání více či méně legální irácké státní moci. Předání moci sice proběhne, vliv mezinárodních institucí ale bude zřejmě udržován i samotnými Iráčany. Je to ale jen můj odhad.

Jak efektivní byl ten současný model, který existuje?

Je pravda, že současná irácká vládní rada je kritizována ze všech stran, dokonce i od Američanů. Vyčítá se jim, že nejsou dostatečně efektivní. Ale já si ještě pamatuji období po roce 1989 u nás, kdy jsme sestavovali u kulatého stolu samosprávní orgány. V Iráku to probíhalo stejně - protože ale nelze mluvit o nějakém vyjádření vůle voličů, dostává se to do situace, kdy se kříží politické představy z úplně odlišných stran politického spektra, které mají naprosto protichůdné zájmy. V těchto narychlo sestavených samosprávních orgánech lidé často argumentují: ty nemáš mandát o tom rozhodovat, za tebou stojí pár lidí, zatímco za mnou stojí celý kmen severu... Dokud se toto nevyjasní ve volbách, těžko se bude hledat shoda.

Další věc je přístup Iráčanů na nejvyšších postech. Někteří iráčtí ministři se velice razantně snaží prosazovat své zájmy. Bohužel hlavně zájmy své osobní a své rodiny, chtějí co nejrychleji dostat pod kontrolu rozdělování peněz a s tím i to, že budou dostávat bakšiš, jak je zvykem. Jiní ministři se naopak bojí cokoli rozhodnout bez konzultace se svým americkým poradcem. Ti lidé pak jen chodí do práce a nic nerozhodují. I to by mohly volby vyřešit, protože v současnosti se každý ministr může vymluvit - já ne, to americký poradce, nebo naopak rozhodují špatně, ale nenesou za to politickou zodpovědnost, protože je nečekají volby.

Hovoříte o korupci a klientelismu, které jsou na celém Středním Východě součástí místní kultury. Dá se ale v souvislosti s tím, jak Západ usiluje o přeměnu bývalého Saddámova režimu v demokratickou společnost, proti korupci bojovat?

V tuto chvíli musí každý, kdo by chtěl v Iráku podnikat nebo obchodovat, počítat s tím, že - řečeno v uvozovkách - drobné dárky jsou samozřejmostí. S tím, jak se těmto zlozvykům bránit, bychom se museli vrátit zase do Česka. Dokud budou naše společenské špičky klientelismus obhajovat a sami akceptovat, dokud budou všichni vědět, že poslanci a ministři berou úplatky a bude to součástí kultury, dokud to občanům a voličům nebude vadit, tak se s tím nedá dělat nic. Teprve ve chvíli, kdy za každý prokázaný případ bude následovat okamžitá politická smrt, si dá každý politik záležet alespoň na tom, aby ho při nechytli...

Jak se ale ke korupci a klientelismu v Iráku staví Američané, jejichž kultura je na tyto věci mimořádně citlivá.

V tomto případě se docela rychle a rádi přizpůsobili.

Co to znamená?

Američané si, když to přeženu, svou tolerancí kupují loajalitu iráckých představitelů. Nepronásledují za projevy korupce, protože jsou to jejich lidé, To, že si vezmou úplatek, se pak připisuje místní tradici. Pravda ale je, že případy příliš jasně zřetelné korupce měly za následek i odvolán í z funkce. Jeden z regionálních politiků je dokonce vyšetřován i ve vězení. Ale to jsou jen ojedinělé případy - boj s korupcí a klientelismem není v tuto chvíli prioritou americké správy.

Devět měsíců po svržení Saddáma Husajna je tedy stále prioritou, aby se v Iráku udrželi? Neznamená to, že Američané i přes některé úspěchy vězí ve slepé uličce? Jako Rusové v Afghánistánu, kteří o udržení v Afghánistánu usilovali deset let, až se nakonec museli stáhnout.

Rusové v Afghánistánu hledali stále jen silové řešení...

Ze zpráv z Iráku se ale zdá, že i Američané využívají síly: třeba několik desítek zabitých Iráčanů při útoku na konvoj...

To už byla regulérní bitva a jen výjimečný případ. Je to ochrana proti silám, které se snaží zvrátit současný vývoj. I když si umím představit, že Kreml to v té době prezentoval podobně. Ale pokud bychom měli brát v úvahu, jaká část společnosti byla proti Sovětům v Afghánistánu ve srovnání s tím, kolik procent obyvatel je proti Američanům v Iráku, tak situace v Afghánistánu byla v tomto ohledu horší. A podstatně více lidí bylo v Afghánistánu odhodláno vzít kalašnikovy a jít střílet proti Sovětům, než je tomu nyní v případě Iráčanů proti Američanům. Rusko se v té době snažilo hrát roli velmoci, ale z Američanů mám pocit, že svoji roli nesou čím dál tím hůř a rádi by se o ni nějak podělili.

Nedávné gesto, kdy Spojené státy vyloučily některé spojence z pomoci Iráku, tomu ale odporuje?

Musím se přiznat, že tomu gestu moc nerozumím, zvláště tomu, proč to bylo dáno najevo tak otevřeně. Ale na druhou stranu většinu peněz, ze kterých bude obnova Iráku financována, přislíbily Spojené státy - a je logické, že budou tlačit na jejich investování přes americké firmy.

Je v Iráku nějaký problém, o němž se nemluví a který ale zatím kvasí pod pokličkou a až o něm média začnou informovat, tak už může být na jeho řešení pozdě?

V tuto chvíli není příliš vidět otázka Kurdů a Kurdistánu, kteří zatím své požadavky neformulují nijak razantně. Zdá se ale, že budou stále ostřejší. Možná se dočkáme toho, že budou velmi důrazně požadovat autonomii či úplné osamostatnění.
Tomáš Vlach

Autor je redaktorem Infoservisu .


Další články tohoto autora:

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku