Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 12.1.2004
Svátek má Pravoslav




  Výběr z vydání
 >ODBORY INFORMUJÍ: Žaloba pro diskriminaci 25. den hledání identifikace místa Chmelíčka
 >SVĚT: Kauza Kaddáfí aneb co se to s ním stalo ?
 >GLOSA: Tvrdá slova tvrdé době
 >TERORISMUS: Obsesní paranoia
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Ještě ke Třem králům
 >PSÍ PŘÍHODY: V zajetí slov, v zajetí titulů
 >RECENZE: Ondřej Neff, Tma 2.0
 >FEJETON: Do divadla
 >FEJETON: Jaký je rozdíl mezi myšlenkou a údem?
 >FEJETON: Lečo
 >TELEKOMUNIKACE: Co mi provedl - a provádí - Telecom
 >SVĚT: Pohled do ciziny: jak (znovu) nastartovat ekonomiku.
 >MEJLEM: Vtipy
 >PENÍZE: Co nás v roce 2004 čeká a nemine II.
 >NÁZOR: Maladaptivní sklony věčných klausobijců

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
12.1. SVĚT: Kauza Kaddáfí aneb co se to s ním stalo ?
Martin Ondreját

Martin Ondreját (upraveno a přeloženo z deníku Le Monde z 8.1.2004)

Nejvyšší představitel libyjského státu překvapil mezinárodní společenství náhlou změnou postoje vůči svým odvěkým protivníkům - Spojeným státům americkým a Velké Británii. V 62 letech se plukovník změnil ?

Zestárl. S jeho 180 centimetry, zelenýma očima a atletickou postavou je hlava libyjské revoluce stále ještě fešák. Vypadá to ale, že téměř 62 letý Muhammar El-Kaddafí zmoudřel. Zdá se být klidnější, rozvážnější a moudřejší. Nebo je to jen nejnovější póza oslnivého pouštního chameleóna ? Či definitivní metamorfóza starého, zatrpklého, zklamaného a z vášnivého mládí vypráskaného vůdce ? To jsou otázky, které se teď již měsíc honí hlavou kdekomu. Je obrat tohoto rozzuřeného psa blízkého Východu, jak jej kdysi nazval Ronald Reagan, skutečný nebo falešný ? A je to jen přeháňka, nebo takový bude už napořád ?

V tuto chvíli je jasné jen jedno. Po devíti měsících tajných jednání se svými dvěma nepřáteli, Londýnem a Washingtonem, plukovník Kaddáfí oznámil 19. prosince 2003 nejradikálnější obrat ve své dosavadní kariéře: ukončení všech svých tajných chemických, biologických a jaderných zbrojních programů pod mezinárodním dohledem. Tímto nepřímo potvrdil, že takové programy vůbec existovaly, což po mnohá léta zarytě popíral - předseda Velké lidové socialistické libyjské arabské džamáhírie se vzdává všech zbrojních programů hromadného ničení, otevírá dveře inspektorům z Mezinárodního úřadu pro atomovou energii a podepisuje dodatečný protokol smlouvy o zákazu šíření jaderných zbraní.

I přestože všichni byli zvyklí na revoluční vylomeniny a anarchodemagogické vrtochy doprovázející po třicet let tohoto maghrebského Beduína, většina komentátorů byla jeho krokem zaskočena. Až do teď byla jeho sžíravá a absurdní prohlášení ("Shakespeare byl ve skutečnosti Arab a jmenoval se Šejk Spír") se smyslem rozpuštěným v šíři pouště jen úsměvnou pózou pro kamery, ale jeho anarchistická duše a jeho finanční a hmotná podpora všemožným oposičním hnutím a vojenským osvobozeneckým skupinám po celém světě z něj přesto činily nebezpečného člověka.

Za jeho vlády započaté vojenským pučem 2. září 1969 se Libye stala základnou pro nevídané experimenty s revolučními teoriemi. Směsice anarchie a diktatury mas stihla za třicet let vyčerpat zemi, položit na lopatky Kaddáfího a znepřátelit si téměř všechny státy světa. Tento Mojžíš nyní vyzývá všechny své bývalé přátele i nepřátele arabského světa, kteří by chtěli držet zakázané zbraně, aby následovali jeho zářný příklad. Kaddáfí se dnes staví do posice posla míru.

Má snad nyní, po irácké aféře, vřelý plukovník nahnáno z válečného tažení amerických neokonservativců, tak jak se šušká v Londýně a Washingtonu ? Ve skutečnosti jeho politická změna nastala před atentáty z 11. září 2001, a tajná vyjednávání se dvěmi bývalými "arogantními imperialistickými mocnostmi", které donedávna proklínal, byla započata několik týdnů před začátkem ofensivy proti Saddámovi Husajnovi.

Zamýšlí Vůdce uspořádat si věci na svém dvorku před odchodem do důchodu tak, aby umožnil bezproblémový nástup svého umírněně orientovaného syna Seifa Al-Islama, který je teď velice často vidět při oficiálních příležitostech ? Nebo se vysvětlení nachází spíš za hranicemi izolovaného režimu svého šéfa tak "sklíčeného ze stesku" po arabských bratrech ?

A šlus !

Loňského října se definitivne rozbratřil s Araby a od té doby nad nimi ohrnuje nos. Pryč s neposkvrněnými dželabami, do kterých se halil. Ať žije sahelská tunika ! Vřelý vůdce džamáhírie se změnil v rozvážného Afričana.

Když se mladý kapitán, člen dvanáctičlenné skupiny svobodných unionistických důstojníků, kteří 1. září 1969 svrhli monarchii, dostal k moci, bylo mu teprve 27 let. Svévolí, a za pomoci spoluspiklenců z budoucí Rady velení revoluce, čerstvě povýšený plukovník se viděl v egyptském Gamalovi Abdelovi Nasserovi, a stejně jako on, člověk dvou tváří, antiimperialistické a panarabské, měl pocit čerstvě nabyté neomezené moci. Jeho okolí s pobavením sledovalo, jak se lísal ke svému velkému bratrovi a učiteli v Káhiře. Modelem byl tedy Egypt. Nová ústava Libyjské arabské republiky (jak zněl její první název) a jedna jediná strana založená v Tripolisu byly inspirovány východním sousedem, kterému Kaddáfí dychtivě navrhoval spojenectví formou arabské unie jenž byla jejich společným zájmem.

Do tohoto svazku bylo později přizváno dalších osm zemí, mimo jiné Sýrie, Súdán, Tunis, Maroko, Alžírsko a Čad. Ale jak projekty tak metody libyjské Jedničky vzbuzovaly mezi lépe situovanými oslovenými silná podezření. Družby v regionu vznikají zřídkakdy a obyčejně zanikají stejně tak rychle jak vznikly. Mojžíš-vizionář chtěl odstartovat územní slučování, které mělo vést k tak žádané všearabské jednotě. Rozmarná a neklidná osobnost libyjského Beduína nakonec nedokázala zabránit krachu svých grandiózních projektů.

Narodil se v chudé a silně věřící rodině kmene Kaddáfa, vystudoval práva a vojenskou akademii v Bengaze a několikrát byl na stáži ve Velké Británii. Plukovník byl vždy zapřísáhlý antikomunista, stále je vášnivě praktikující muslim, který se nikdy nepřidal k náboženským reformistům, a islám hraje důležitou roli v jeho představách o uspořádání světa. Pro dlouhou dobu tvrdil, že člověk nemůže být Arab aniž by nebyl muslim. Na počátku osmdesátých let, kdy v Libanonu zuřila občanská válka, si pospíšil s tvrzením, že hlavní příčina spočívá v tom, že v Libanonu jsou přítomni křesťané, a Arabové by měli vynaložit všechny prostředky na to, aby z nich udělali muslimy.

Kaddáfí však nemá nic proti reformistům islámu. Jím samotným totiž "ortodoxní vousáči" opovrhují a obviňují jej z konvertitismu, neboť Kaddáfí útočí na nejzatuchlejší přesvědčení o postavení žen, jejichž postavení se během jeho vlády výrazně zlepšilo, a také napadá autenticitu rčení přisuzovaných prorokovi, nebo šaríju, kterou i přesto upřednostňuje před ostatními formami práva.

Politizace islámu je jeho černou můrou. V roce 1990 se rozešel se svými islamisty, a od té doby v rozhovorech nikdy neopomněl připomenout, že vždy varoval svět před Al-Kájdou. Nynější mezinárodní boj proti této organizci a jejím klonům se vyvíjí přesně podle jeho představ.

V roce 1977 se z Libyjské republiky (arabsky džumuríje) stává džamahírie, Kaddáfího to neologismus znamenající "stát mas". Je to druh přímé lidové demokracie, ve které nejsou klasické veřejné instituce, dle Kaddáfího, neskutečné přežitky, a umožňuje emancipaci lidu a liberalizaci energií. Ve shodě s teorií, kterou později rozvinul v Zelené knize, je země od tohoto okamžiku řízena Lidovým shromážděním, výbory a koordinačním Generálním lidovým kongresem, jemuž Kaddáfí, jak ostatně sám zdůrazňoval, "pouze" předsedá.

Přesto se režim stává autoritářský, zasahuje do všech oblastí života lidí, čímž vyvolává korupci a ekonomický úpadek. Současně s tím však plukovník soustřeďuje své aktivity a část finančních kapacit z ropné many do rukou (leckdy jen zdánlivě) revolučních hnutí a jednotlivců. Od Karlose přes Abu Nidala až k australským aboridžinům, jihoafrické ANC, namibijské SWAPO, severoirské ozborjené IRA a spoustě afrických milicí. Téměř všechny známé firmy byly na listině tohoto dobrodince. Ve stejné době působí v Libyi a po celém světě ekipa Kaddáfího zabijáků majících za úkol zlikvidovat libyjskou opozici.

Druhá polovina osmdesátých let je přelomová. Po protiamerickém atentátu spáchanému v Berlíně nechává v roce 1987 Ronald Reagan bombardovat Bengazu a Tripolis. Nálet, během kterého zahynula jedna z Kaddáfího dcer, přesto nevede k mobilizaci Libyjců ani arabského světa. Po prohraném vojenském konfliktu s Čadem vedou neutěšené vnitřní poměry zklamané a nespokojené libyjce k sérii několika pokusů o převrat, a kaddáfí je nakonec donucen přehodnotit svou politiku. Nejprve konsoliduje soukromý sektor, urovnává spory se sousedy a pak se nesměle pokouší etablovat oposici. Protizápadní rétorika oslabuje, podpora militantních osvobozeneckých hnutí ustává, a připouští se možnost mírového řešení v Israeli.

Zde by se mohl nacházet pravý důvod tohoto aggiornamenta. Ale atentáty z prosince 1988 na Boing Panamu u Lockerbie a útok ze září 1989 na DC-10 UTA, které jsou Kaddáfímu přisuzované, ruku v ruce s přiznáním programů výroby chemických zbraní uzemňily víru ve změnu k lepšímu. Pokračování známe: V roce 1992 umisťuje Rada bezpečnosti OSN Libyi do karantény. Teprve v roce 1999 a 2003 Tripolis nepřímo přiznává odpovědnost za tyto atentáty a slibuje odškodnění obětí. Sny o znovunabyté panenskosti přináší plukovníkovi první dividendy: mezinárodní embargo je zrušeno a Západ přehodnocuje svou politiku vůči Libyi včetně Spojených států amerických, které po třicet let Kaddáfího nenáviděly.

Zklamaný Araby, Kaddáfí se obrací na svůj nový kontinent zájmů, na Afriku, na "přirozené místo" a "strategickou hloubku" pro Libyi. Plukovník už nechce dělat problémy. Nyní se kaje a slibuje přispívat k míru. V roce 1998 stál spolu se sedmi dalšími zeměmi černého kontinentu u zrodu Společnosti sahelo-saharských států, což by podle něj měl být předstupeň Spojených států afrických. Angažuje se v nastolení míru v Demokratické republice Kongo, v urovnávání rozbrojů v Súdánu, usmiřování Čadanů, prostě vycházející nová hvězda míru.

Paradoxně, ten samý Muhammar Kaddáfí, s avantgardními hábity, obklopován bodyguardy, stavící v metropolích hostitelských zemí svůj beduínský stan, milující teatrálnost, má jednu mysteriositu: Oceňuje samotu a oddává se meditacím. V předávání jeho myšlenek posluchačům by mohla být spatřována jeho zmatená "třetí universální teorie", kterou rozvinul v Zelené knize, nebo v jeho sbírce povídek nazvané "Eskapáda do pekel", ve které se nazývá "utlačovaný" a "naháněný" davy, které jej "všude pronásledují", a které "miluje a současně z nich má hrůzu".

Peklo, o kterém se zmiňuje ve sbírce, je pro něj rájem. Je to poušť. Beduín, který v jeho nitru zůstává, nesnáší městské prostředí. "Mohl jsem spát a odpočívat v srdci pekla. Ty dvě noci, které jsem tam strávil, byly prakticky ty nejkrásnější v mém životě. Jsou mi tisíckrát vzácnější než můj život mezi vámi."

http://www.lemonde.fr/web/article/0,1-0@2-3230,36-348266,0.html




Další články tohoto autora:
Martin Ondreját

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku