Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 14.1.2004
Svátek má Radovan




  Výběr z vydání
 >TÉMA: Kdo profitoval z nelegálního používání software ?
 >ŽIVOT: Jak získat práci?
 >EVROPSKÁ UNIE: Evropský mráz přišel z východu
 >MROŽOVINY: Klientelismus a demokracie
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Chudák Ericsson
 >PSÍ PŘÍHODY: Tunel pro Barta
 >EKONOMIKA: Slabý dolar Čechům zlevňuje americké akcie
 >RECENZE: Divadelní
 >SPOLEČNOST: Doručování nedoručitelného
 >GLOSA: Případ toho pána, co nemá rád gaunery
 >PENÍZE: Nový rok s novými daněmi
 >POSTŘEH: O měření
 >NÁZOR: Socialismus v sociálně-demokratické praxi
 >NÁZOR: O národních zájmech "Bakšikistanu" - Dodatek: Praha na Bosporu
 >MEJLEM: Vtipy

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Mrožoviny  
 
14.1. MROŽOVINY: Klientelismus a demokracie
František Novotný

Případ exministra Březiny, jenž byl nečekaně jmenován do meziresortní komise, která rozhodne o výběru poradenské firmy pro privatizaci Telecomu, ač má vazbu na společnost Patria Finance, jež se bude na poradenském tendru s největší pravděpodobností podílet, pronikl minulý týden na titulní stránky novin. Případ jeho exministerského kolegy Tvrdíka, který byl po svém odstoupení "ulit" do čela českých aerolinek, pak obsazoval titulní stránky loni v létě. Pod touto špičkou pověstného ledovce se pak kryjí stovky dalších případů klientelismu, které nestojí novinářům za více než drobnou noticku kdesi na x-té stránce. Nebo se odrazí echem toliko v lokálním tisku, když se místním novinářům podaří rozkrýt to, co je veřejně známo - že téměř každý magistrát či radnice nejsou ničím jiným než vlivovou agenturou té které stavební lobby, když osou komunální politiky bylo, je a bude rozhodnout, který blok "spřízněných" stavebních firem si v příslušném volebním období urve obecní zakázky.

Podle slovníku má slovo klient původ v antickém Římě, kde znamenalo osobu chráněnou příslušným patriciem, ve středověku pak politického chráněnce toho kterého feudála. Dnešní klientelismus pak lze chápat jako vztah, kde veřejné činitele a zájemce o státní obročí a zakázky spojuje společný prospěch, takže se navzájem chrání, nebo z nabízené a přijímané ochrany (finanční) prospěch mají. Klientelismus je vlastně jemnější variantou korupce, při níž se za ochranu či za hmotný prospěch, obvykle za státní zakázku, platí hned na dřevo.
Triádu pak uzavírá lobbismus, který je naopak sofistikovanější obdobou klientelismu. Při lobbování se obvykle nabízí "směnný obchod" s "odloženým ziskem", tedy s ochranou zájmů klienta až někdy v budoucnosti - třeba po odhlasování pro lobbisty výhodného zákona. Mechanismus "odloženého zisku" platí i pro druhou stranu. Kupříkladu jestli nějaký politik protlačí parlamentem pozměňovací návrh, takže vzniklý zákon vyhovuje, dejme tomu, jisté finanční skupině, může onen politik po volebním období s jistotou očekávat, že lobbisté mu u sebe nabídnou finančně zajímavé místo. Tyto případy se odehrávají dnes a denně a všichni, aniž by hnuli brvou, přijímají jako pravdu floskuli, že bývalí politici se stávají poradci v průmyslu či členy správních rad kvůli svým politickým kontaktům. Houby s octem, nic není politicky mrtvější než bývalý politik, takže jde o účelové tvrzení, které má zakrýt skutečnost - bývalý politik si prostě jenom vybírá svou dividendu z předchozí služby lobbistům.

Z výše uvedené triády se lobbismus toleruje, klientelismus kritizuje a korupce trestně stíhá. Přestože existuje zvláštní oblast práva, vyhrazená potírání těchto jevů, najmě korupce, všechny tři stupně vesele existují dále a jsou, tu ve větší, tu v menší míře vrostlé do organismů všech demokracií. Troufám si tvrdit, že míra celé triády je v demokraciích zhruba stejná a že aktivity se jenom přelévají. Jestliže je korupce v USA nižší než v Česku, je to proto, že v USA je mnohem více vyvinut lobbistický "profesionální" systém než v ČR, nikoli proto, že by USA byly na vyšší morální úrovni.
Když je tedy klientelismus nevykořenitelný, vnucuje se otázka, jestli není systémovou součástí demokracie, která je pak v roli jakéhosi samoobslužného Prométhea, neboť je navždy odsouzena, aby si sama trhala "játra" klientelismu, jež ale nepřestanou nikdy dorůstat.

Ke zjištění, kde se ta "játra" vzala, je zapotřebí malý historický exkurs. Od té doby, co existuje, platí, že majetkové vlastnictví s sebou nese moc. Proto se prvními vůdci lidských společenstev stávali právě majetkoví vlastníci. V antice k držitelům moci patřili vlastníci půdy a otroků a i v případě otrokářských "demokracií" se mohli podílet na moci (právem volit a právem být voleni do státních úřadů) jenom občané od určité majetkové hranice. Za feudalismu byla moc, nazvěme ji již politickou, přímo úměrná vlastnictví půdy, a největší vlastník půdy splýval s panovníkem. Pro tento mocenský systém se pak vžilo označení absolutismus.
Zjevnou závislost politické moci na vlastnictví vyzdvihl Karel Marx (než budu některými čtenáři kvůli citaci jeho jména onálepkován jako bolševik, chtěl bych podotknout, že v anketě, jež proběhla v loňském roce v Německu, byl Karel Marx označen za třetího nejvýznamnějšího Němce v dějinách) a odvodil z tohoto faktu teorii třídního boje - aby nemohla být moc usurpována, je třeba odstranit majetkové vlastnictví. Jako falešné, pokrytecké a neúčinné odsoudil i druhé řešení, jež mezitím společenská evoluce vyvinula - na základě antické zkušenosti a v protikladu absolutistických vlád pozemkových vlastníků.
Tomuto "druhému řešení", které je vlastně "prvním řešením", daly placet poznatky zakladatele politické ekonomie Adama Smithe (1723 - 1790). Myšlenka, že soutěžení o bohatství mezi jednotlivci vede k prosperitě společnosti jako celku, opravňovala existenci takového mocenského uspořádání, v němž dostane jednotlivec šanci. To se ale dalo prakticky uskutečnit toliko umělým oddělením moci vlastníků od moci politické. Posloužil k tomu zvláštní mezistupeň v podobě systému politických stran, jež musejí o moc pravidelně soutěžit ve (všeobecných) volbách - tedy systém zastupitelské demokracie. Tento typ společnosti pak okamžitě uplatnil Adamem Smithem předpokládaný ekonomický potenciál a z hlediska dějin bleskurychle vyřadil absolutistické konkurenty. Vypořádal se i s Marxovým komunismem, který pouze experimentálně prokázal, že majetek se bez vlastníka neobejde. Rozhodné vítězství systému s "mezistupněm" nad komunismem jako posledním soupeřem pak přimělo amerického historika Francise Fukuyamu, aby je prohlásil za konec dějin (ekonomických) a demokracii s tržním hospodářstvím za konečnou formu lidské společnosti.

Ponechme stranou, nakolik se Francis Fukuyama nechal unést nadšením z porážky komunismu a zaměřme se spíše na postavení, v němž se v demokracii onen mezičlánek politického systému a stran nachází. Ze samotného principu Smithova soupeřícího vlastnictví vyplývá, že politické strany již vznikají na "objednávku" vlastníků ať už kapitálu či pracovní síly (socialistické strany) a jsou v mnoha případech pouze převodovými pákami jejich snah. Dále by bylo velmi naivní předpokládat, že všichni tito vlastníci nechají regulaci moci zcela na politicích, kteří zhusta mají holý zadek (alespoň zpočátku) a jako ekonomické nuly nemohou vzdorovat jejich síle. Tlak na sféru politiky ze strany majetkových vlastníků či vlastníků pracovní síly je tudíž vrozeným rysem demokracie. Zbývá jenom tento tlak pojmenovat, respektive říci, čím se projevuje. Není to nic jiného než to, o čem nás denodenně informují média - klientelismus a jeho formy lobbismus a korupce.

Průmyslové a finanční korporace (a též odbory) nemají totiž jinou možnost, jak ovlivňovat politický systém zastupitelské demokracie ve výkonném mezivolebním období. A ta zase nemá jinou možnost, než s tímto tlakem vést sisyfovský boj. Proto se nikdy nemůžeme zbavit korupčních afér a méně závadných případů vrozeného klientelismu. A proto, ze stejných důvodů, demokracie nikdy nesmí tento boj vzdát.
Pravda, není to příliš radostné zjištění. Avšak jedinou alternativou k současnému stavu je odhození politického mezistupně a návrat k přímé vládě vlastníků, což v postmoderním informatickém světě znamená technokracii nadnárodních korporací. Byl by to svět s politickým servisem jako placenou službou, kde místo států by existovaly frančízy a zaměstnanecký průkaz by nahradil občanku. Svět, jaký je, kupříkladu, vykreslen v SF románech "Sníh" a "Diamantový věk" Neala Stephensona. Kdož ví, třeba nastane dříve, než si myslíme, a našim vnukům se v něm bude dokonce líbit.

Psáno v Praze 10. 1. 2004


Další články tohoto autora:
František Novotný

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku