Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 16.1.2004
Svátek má Ctirad




  Výběr z vydání
 >GLOSA: Solidarita téměř umrtvující
 >REAKCE: Dlouhý, Široký a Tlustokrký
 >PŘÍBĚH: Sága o psacím stroji
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - zmrzlina
 >PSÍ PŘÍHODY: Ještě ke psí tragédii
 >FEJETON: Několik českých doktorů všeho druhu - PhDr, MUDr, JUDr.
 >GLOSA: O závěru roku
 >FEJETON: Jak pracovala Státní bezpečnost
 >POSTŘEH: O esemeskách
 >NÁZOR: Jak daleko je minulost ?
 >ZÁBAVA: Rýmovaná
 >EVROPA: Východ vrací úder
 >POLITIKA: Za popularitu komunistů mohou i české televize
 >PRAHA: Democracy Extravaganza
 >GLOSA: Na piráty tvrdě

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Rodina a přátelé  
 
16.1. RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - zmrzlina
Ondřej Neff

Mé rané vzpomínky na zmrzlinu sahají do Slap, kde jsme bydleli do roku 1953. Prodávala se v cukrárně - což mi připomíná, kolik různých obchodů v tak malé vesnici tenkrát bylo! Byla chuti vodové, barvy červené nebo bílé a cukrář ji dával do papírových kelímků či mističek. Mely varhánkovité stěny a bylo možné - po vylízání asi tak poloviny obsahu - okraje přitisknout k sobě. Vzniklo cosi podobného škebli a z úzké štěrbiny se pak zmrzlina sála.

V roce 1953 byla měnová reforma - o té se zmíním šířej jindy: tedy v podstatě státní bankrot, kdy lidem vyměnili peníze v poměru 1:50, kdežto ceny byly změněny v poměru 1:5. Takže z tisícovky zbyla člověku dvacetikoruna a to co stálo v krámě tisíc korun pak stálo dvě stovky (koho to zajímá blíže, zde je poučení na webu). Bylo na konci května a mně se zachtělo zmrzliny. Ta stála, myslím, pět předreformních korun. Cukrář ji nechtěl pro mě mamince prodat - leda za 250 korun. Maminka chvíli váhala a pak si řekla - peníze jsou stejně v trapu, tak aspoň že má kluk zmrzlinu.

Zmrzlinu jsem pochopitelně miloval i později, po přestěhování do Prahy. Zde se prodávala do kornoutů, kopeček za 70 haléřů, dva kopečky za korunu čtyřicet, zásadně jen červená a bílá, zpravidla jahodová a vanilková. Ale pozor! Na rohu Milíčovy a Prokopovy ulice na Žižkově byl krámek, kde prodávali zmrzlinu za padesát halířů kopeček, a to: vanilkovou, citronovou, čokoládovou, jahodovou a malinovou. Neslýchaně široká nabídka, v celé Praze jsem nevěděl o větší (pravda, mé znalosti Prahy nebyly tehdy velké). Šlo se tam po schůdcích dolů, a cesta vzhůru s kornoutem napěchovaným za dvě pade, to byl vzestup do blaženosti.

Legendou mezi zmrzlináři byl "Ital",autenticky italský zmrzlinář, měl sídlo v domě již zbořeném v ulici Pod Bruskou, tam, kde je teď hotel Hoffmeister. Byl to soukromník (opakuji, režim trpěl až do roku 1960 tu a tam soukromníky) a prodával zmrzlinu nešizenou, tedy nikoli vodovou. Až po mnoha létech mi tvrdil jeden italský novinář, že tento muž byl rezident snad KGB, snad StB, a řídil velkou špionážní síť namířenou proti Itálii. James Bond zmrzlinářem? Ano, takový je reálný život.
Tak to je vše o zmrzlině, někdy příště o nanuku a eskymu a polárce.

Kompletní soubor teď už 22 dílů vzpomínek na 50tá léta je na mém webu Hyena.cz.


Další články tohoto autora:
Ondřej Neff

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku