Z Prahy padesátých let si vzpomínám na cokoli, co by bylo aspoň trochu zábavného pro kluka mezi pěti až patnácti lety. Biografy? O těch pojednám. Pak dlouho nic - a vzpomenu na sportovní střelnice.
Sportovní berte v uvozovkách. Samozřejmě existovaly střelnice pouťového typu, i na ty přijde řada. Když ale zatápu v paměti, vynoří se dvě střelnice, kde se nedalo přesnou střelbou nic získat, žádná trofej v podobě papírových růží nebo sádrové opičky. Byla to střelba pro střelbu samu, deset ran za... kolik? Za tři koruny? To bylo hodně peněz v roce 1955. Opravdu nevím.

Jedna taková střelnice byla na Karlově náměstí, v proluce vzniklé bombardováním, tam, kde je dnes skleněná kostka čehosi co je snad obchodní dům nebo kancelářské monstrum. Ta druhá střelnice byla na příhodnějším místě - pro mne, kluka ze Žižkova. Byla v průchodu dodnes existujícím, který vede z Opletalovy ulice kolem ČTK, po schodech dolů, odbočka doleva, ale neodbočovat, pak po schodech nahoru - a tam, vpravo, byla ta střelnice. Byl to fakticky krámek, tam se přišlo, na pulte pušky, "vojenské vzduchovky" s kulatou násypkou na broky a natahovací pákou.

Chodil jsem tam s tatínkem. Střelnici vedla žena, dle mého názoru bába, hodně při těle,oblečená do šedivého chalátu. A co teď napíšu - nevím, jestli to není výplod mé fantazie, nějaký nános vzpomínek smíšených se sny. Ta žena, spíš bába, svěřovala se tatínkovi, jaká pakáž chodí k ní do střelnice. Sotva ona se otočí, nezvedenci začnou střílet do ní, do zadku, do ramenou i do hlavy, z čehož má ona trvalé pozůstatky: pod kůží jí zůstaly broky! Sáhněte si pane!
Tatínek zdráhavě nahmatává brok pod kůži na paži. Sáhni si taky,chlapečku, vybídne mě. I já si sáhnu. Bába má broky i pod kůži na čele. Mám z toho pocit závratný, strach mě odrazuje, zvědavost přitahuje. A pak , jednoho dne, krám zavřen, a já si ho někdy připomenu a zkouším si připomenout na detaily, které by mi pomohly rozřešit záhadu. Pravda či sen? Buď jak buď, i tu pravdu, pokud byla, odvál čas.

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku