To by bylo třetí slovo mého sporého telegramu. Třeba banka z betonu a skla a u postranního vchodu podúředník krmí vepře. Též není unikátem mrakodrap, k němuž se přilepily barabizny z plechu, prkýnek a papundeklu. V takových dvoumetrových chlévech vegetují bláhovci z hor, přilákáni světly velkoměsta. Zlatá horečka modernity a aby si pak k snědku připravovali příslovečné Chaplinovy tkaničky. Filipínská buržoazie není diskrétní, ale ostentativní, arogantní, exhibicionistická, extravagantní. Bohatství, opulence, luxus se musí prezentovat, v malém i ve velkém. V šedesátých letech na vysušených močálech v jihovýchodním konci Manily vznikla ukázková čtvrť Makati - vlastně autonomní město se svým starostou, policií a hasiči. Zelenou, piplanou, neposkvrněnou Ayala Avenue lemují elegantní polomrakodrapy, v nichž úřaduje přes dva tisíce společností. Sídlící šťastlivci si privilegovaně hoví v luxusních enklávách.
Komerční centrum zdobí fresky, reliéfy, skulptury. Lze se tam procházet mezi fontánami, vodotrysky a orchidejemi. V nepravděpodobném případě, že by někoho posedlo špatné svědomí, může vejít k San Andreasovi, což je ultramoderní svatostánek, trošku menší verze berlínské Kongresshalle (též známé jako "pregnant oyster" čili "těhotná ústřice"). Mše se tam tehdy konaly výlučně jazzové.
Z Makati to je jen několik kilometrů k hanebným chatrčím. Nevidět kolem moderní auta, hádal bych na bídné doby někdy v předminulém století. Na hektarech odpadků a rozbitých lahví z nedalekého pivovaru vznikla ubožácká superkolonie jménem Tondo. Tam se snaží přežívat desetisíce ubožáků.
V privilegované oáze ulicím dávají jména stromů, keřů, květin. Kdo bydlí v ulici Tamariškové, rostou mu v ní tamarišky. Obyvatelé Tonda rovněž pojmenovali své stezky. Pro inspiraci sáhli až ke hvězdám, a tak se domů k bídě jde ulicí Venuše a vyjde se ulicí Marsu.
Patří k zvyku bohatců, aby měli tři bydla: jedno v provincii u rodinných latifundií, jedno v Manile, jedno v přírodě k rozptýlení, zapomenutí starostí všedních dnů.
S příbuznými jsme jeli vyzvednout děti ze školy. U jezuitské instituce parkovala vozidla čekajících rodičů v několika řadách. Šel jsem zatím přes ulici přehrabovat se v knihkupectví. Měli tam encyklopedii o filmu a v ní jsem si nalistoval Zdenu Škvoreckou. Na dvou fotografiích pomněnkově mrkala do světa. Její manžel se toliko zmohl na bídnou poznámku pod čarou.
Cestou na American Memorial Cemetery, kde na hřbitově mají v bílém mramoru vtesána jména všech spojeneckých vojáků, padlých v pacifické válce, bratranec Alfred přišel s nápadem napřed se zastavit u dalších příbuzných, bytem v čemsi noblesním, jménem Forbes Park.
Zpozorněl jsem, neboť tohle je nejexkluzivnější filipínská adresa. Pan Forbes začal budovat svůj Park ve čtyřicátých letech a teď tam bydlí několik tisíc privilegovaných pod milionovými střechami. Alfred se naparoval, že něco tak náramného jinde v Asii neexistuje a odmítal pochopit moji námitku, že za současného filipínského stavu není čím se chlubit.
Jednou jsem strávil Silvestra u unuděné vdovy v jejím washingtonském paláci s indoor bazénem olympijských rozměrů. Nebyl jsem ani nadšen ani pohoršen. Well, od toho jsme bohatý národ. Ale tady s filipínskou bídou téměř všude kolem, mě zasáhla téměř revoluční nevole.
On ten Forbes Park je vlastně koncentrák. Berlínská zeď a padesát ozbrojenců, kteří hlídají privilegované před vnějším smrdutým světem.
Zloději a lupiči tam nicméně pronikají. V novinách zrovna rozmázli případ uprchlého vězně, který se v jednom takovém luxusu zabarikádoval s rukojmími.
Zastavili jsme u brány, kde si nás začal žoldnéřský pistolník prohlížet svrchu, takže na něho bylo s důrazem houknuto. Oznámili jsme cíl a adresu, já pro jistotu z okna vystrčil evropskou pokožku, žoldák stáhl zbraň k noze a zvedl závory.
Alfred pokračoval s naparováním, jen se dobře podívej, to v Americe nemáte ani v Beverly Hills, takovou krásu.
Vskutku, baráky občas velikosti motelu.
"To jsou přesvědčení katolíci," vysvětloval Alfred. "Mají třeba deset dětí, to chce deset vychovatelek, a když má být jedna místnost na osobu, to se pak hodně potřebuje."
Zastavili jsme u jedné takové opulence a Alfred se uctivě dotkl zvonu.
Přišoural se vrchní sluha a s dobře naučenou arogancí svých pánů nás váhavě vpustil.
V piplané zeleni bublaly umělé potůčky. Palác měl moderní švih, plno abstraktní skulptury a malovánek, nic ostentativně snobského. Tohle bydlo si nevytvořil primitiv.
Dodatečně se ptám, kde to jsme. Prý další bratranec, slavný architekt. Inu, to pak ano.
Slavné příbuzenstvo doma nebylo; pouze šestnáctiletá dcera. Zívající fracek a zírající vetřelci.
"Jo, vy jste z Ameriky, hm. No jo. Copak chcete?"
"Nic, slečno," naběhly mi žíly. "Ledaže přece jenom něco. Máte tady náhodou záchod?"
Mávla sluhovi, aby neuctivce vedl.
A tak jsem se jim tam aspoň nepozorně vymočil a domáhal se spěšného
odjezdu.
Zpět v domě Alfredově měli dětičky, způsobné a chytré. Vyznamenání začaly přinášet už z mateřské školy. Nejstarší synoveček, dvacetiletý Kenneth, to už dotáhl k doktorátu v ekonomii. Dobře jsme si porozprávěli o neduzích země, Kenneth mi dal cyklostylovanou kopii své analýzy, přednesené na ilegálním, podzemním shromáždění politicky radikálních jeptišek.
K O N E C
Z připravované knihy "Klokánie, obtížné sousedství, lovci lebek,moderní teroristé"

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku