Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Sobota 31.1.2004
Svátek má Marika




  Výběr z vydání
 >MÉDIA: Sdělení k poplatkům za příjem televizního signálu u veřejnoprávní televize ČT
 >ŽIVOT: ADSL po česku
 >REAKCE: K mému článku o "nadsamci"
 >Trávu jsme si občas "okořenili" rýží
 >MOBY DICK: Byl tu Bill
 >ZE ŽIVOTA: Něco jako cikán
 >KULTURA: Dvojí Želary
 >FEJETON: Odpudivé vlastnosti: závist a podezíravost.
 >POLITIKA: Živnostníci - řeší se důsledek nebo příčina?
 >GLOSA: Kauza Kalášek
 >FEJETON: Temné a svítící vagóny
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Měnová reforma
 >PSÍ PŘÍHODY: Oblíbená zábava
 >ŽIVOT: Reklama s bambulí
 >VÍKENDOVINY: Na obzoru plachta bílá - jsou to uši krokodýla!

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Politický cirkus  
 
31.1. Trávu jsme si občas "okořenili" rýží
www.infoservis.net

Kang Hjok
Severní Koreji se přezdívá "koncentrák". Komunistická diktatura zde trvá již půlstoletí. Lidé nemohou svobodně říkat, co si myslí, nemohou cestovat a hladoví. Hospodářství zruinované komunismem a zběsilou snahou vyrobit jaderné zbraně nedokáže Severokorejce nasytit. Lidé proto utíkají, v čemž se jim režim snaží za každou cenu zabránit. Kang Hjokovi (17) ze severokorejského Onsongu se utéct podařilo. Když spolu se svými rodiči přišel do Jižní Koreje, divil se, jak je možné, že tam lidé neumírají hlady.

Proč jste uprchl ze Severní Koreje?

Neměli jsme co jíst, umírali jsme hlady. Když skončila státem řízená distribuce potravin, katastrofická situace se ještě zhoršila. Stejně jako tisíce dalších lidí jsme jedli jen trávu. Vařili jsme jí a občas jsme jí mohli "okořenit" trochou rýže. To byla naše jediná potrava po dlouhou dobu. Stejně jako mnoho dalších Severokorejců se můj otec rozhodl přinést z Číny nějaké jídlo. Při návratu ho ale chytila pohraniční policie a odvedla ho do pracovního tábora. Po měsíci ho pustili, aby se doma zotavil a byl vůbec schopný pracovat, do tábora se ale měl zase vrátit. To samozřejmě nechtěl. Rychle jsme se rozhodli a 9. března 1998, shodou okolností v den mých narozenin, jsme s rodiči a několika dalšími příbuznými uprchli do Číny.

Bylo obtížné překročit hranice?

Věděli jsme, že mezi čtvrtou a pátou hodinou ráno se střídají stráže, to byla jediná šance na útěk. Zkusili jsme přeplavat hraniční řeku Tuman a vyšlo to. Kdyby nás chytili, putovali bychom za mříže.

Zůstal někdo z vaší rodiny v Koreji?

Dvacet mých příbuzných zůstalo v Koreji. Od našeho útěku jsem o nich neslyšel, nevím, jestli jsou živí nebo mrtví.

Vaše cesta byla u konce?

Právě naopak. V Číně jsme se čtyři roky schovávali před tajnou policií. Několikrát jsme se museli velice rychle přestěhovat. Přežít jsme mohli jen díky dalším Severokorejcům, kteří nám poskytli útočiště. Za bydlení jsme ale museli platit, bylo nutné, abychom všichni začali pracovat na stavbě.

V té době vám bylo 12 let...

Abychom přežili, musel jsme pracovat i já, ačkoli jsem byl vlastně ještě dítě. Normální pracovní doba začínala většinou velice brzy ráno a končila až v sedm nebo osm večer hodin. Pak jsme ale ještě dělali další pomocné práce až do desíti večer. Peníze jenom z práce na stavbě by nám k přežití nestačily.

Jižní Korea nebyla váš vysněný cíl?

Když jsme opouštěli Severní Koreu, vedlo nás k tomu jediné - hlad. Chtěli jsme jíst a o Jižní Koreji jsme věděli, že je to chudá zaostalá země, kde nás policie okamžitě zatkne a pošle do vězení. Trvalo poměrně dlouho, než jsme pochopili, že to celé je lež a propaganda. V Číně pro nás ale byla stále těžší situace. Velice se zpřísnila opatření čínské tajné policie a bylo pro nás obtížnější schovávat se. Také mě několikrát policie zadržela. Vždy jsem uvedl jména rodičů svého čínského kamaráda, naštěstí vždy uvěřili, že jsem Číňan a nechali mě jít. Kdyby to nevyšlo a dopadli mě, putoval bych zpět do Severní Koreje. Nic nemohlo být horší, takže jsme se to rozhodli zkusit.

Zase jste se snažili utéct všichni společně?

Ne. Moji rodiče byli nemocní, a tak jsem se na cestu vydal jen se svým bratrancem. Na severu Číny jsme si najali průvodce. Za cestu do Jižní Koreji jsme mu zaplatili 3000 jüanů, což bylo asi 375 amerických dolarů. Dovedl nás do Pekingu, ale tam zmizel i s penězi. Vůbec jsme nevěděli co dál. Naštěstí nám ale pomohla jedna Severokorejka žijící v Číně a poslala nám peníze na cestu. Najali jsme dalšího převaděče, který nás převedl do Laosu. V hlavním městě Vientiane jsme požádali jihokorejskou ambasádu o pomoc, ale odmítli nás. Přes několik sousedních zemí jsme se nakonec do Jižní Koreje dostali. Celá cesta nám trvala tři měsíce, několikrát nás málem chytili, ale vždy se nám podařilo utéct. Po nějaké době se mi podařilo získat peníze a zařídit cestu i pro mé rodiče.

Jak jste si v Severní Koreji představoval okolní svět?

Naši příbuzní žili v Číně, a protože nám občas poslali nějaké peníze, myslel jsem si, že v Číně musí být lidé hodně bohatí. Ze školy jsem také věděl, že Spojené státy a Jižní Korea jsou naopak státy velice chudé.

Všechny děti musí v Severní Koreji chodit do školy?

I v Severní Koreji je povinná školní docházka. Do školy jsem chodil pět let. Většinou jsem se tam objevil jen jednou nebo dvakrát týdně. Pokud vám ale nepřetržitě kručí v břiše, je těžké sedět v lavici a studovat. Raději jsem chodil pracovat do dolů, kde jsem za práci dostal aspoň trochu jídla. Nebo jsem šel na trh.

Nakupovat nebo prodávat?

Tam jsem se snažil nějaké jídlo alespoň ukrást.

Co se žáci v severokorejských školách učí?

Minimálně dvě hodiny denně jsme poslouchali o našich nepřátelích - Japonsku, Spojených státech a Jižní Koreji. Učili jsme se, jak proti nim bojovat. Ve zbylém čase jsme měli i matematiku nebo zeměpis.

Čím jste si přál být v Severní Koreji?

Měl jsem jediný sen - jít do armády a bránit svou zem před zákeřnými nepřáteli.

Jaký byl váš první dojem z Jižní Koreje, země, kterou jste dřív považoval za nepřátelskou?

Bylo to úžasné, bylo to něco úplně jiného, nového, než co jsem znal od nás. Byl jsem vyčerpaný, ale spadla ze mě veliká tíha a ve své duši jsem cítil vítězství.

Je těžké zařadit se do jihokorejské společnosti?

Ze začátku se na nás dívali podezřívavě a měli spoustu otázek. Od té doby se ale počet severokorejských uprchlíků v Jižní Koreji zvýšil. Mám pocit, že si na nás lidí v Jižní Koreji už zvykli. Přesto mezi nimi nemám mnoho přátel, spíše mezi Severokorejci.

Pokračujete v Jižní Koreji ve studiu?

Právě se připravuji na zkoušky na střední školu, potom bych rád šel na univerzitu studovat malířství.

Jaký je rozdíl mezi mladými Korejci ze severu a z jihu?

Na první pohled vypadají všichni stejně. Jihokorejci jsou ale drzejší a statečnější. Ten hlavní rozdíl je asi v životních plánech. Pro lidi tady na jihu je přirozené, že si plánují svůj život, vidí před sebou velké příležitosti a šance. Severokorejci žádné plány nemají.

Zdají se vám o Severní Koreji sny?

Občas se mi o Severní Koreji zdá. Většinou to jsou hezké sny. Často se mi ale zdá o tom, jak mě v Číně zadržela policie, to se potom budím hrůzou.

Může se režim v Severní Koreji v dohledné době změnit?

Nevím, vůbec si to nedovedu představit. Byl bych ale rád, aby to bylo co nejdříve. Současný severokorejský vůdce Kim Čong-il ale má ještě syna a ten je stejný jako jeho otec.

Kdyby se změnil režim, chtěl byste se do Severní Koreje vrátit?

Dnes si to nedovedu vůbec představit. Běhá mi z toho mráz po zádech. Pokud by se ale obě země spojily a už by žádná Severní Korea neexistovala, vrátil bych se.

Jak může západní svět lidem v Severní Koreji pomoci?

Například Češi nás mohou alespoň pochopit. Máte podobný zážitek ze života v diktatuře. Nenapadá mě ale žádný dobrý způsob, jak pomoci přímo v Severní Koreji. Určitě bych nikdy neschvaloval vojenskou intervenci v mé zemi. Beztak neexistuje žádná možnost, jak Kim Čong-ila svrhnout, je příliš silný, než aby ho něco ohrozilo.

Skutečně neexistuje žádný způsob jak svrhnout diktaturu v Severní Koreji?

Vůbec žádný mě nenapadá. Bude to trvat patrně mnoho let.

Karla Štěpánková

Autorka je redaktorkou Infoservisu

Více o tématu . Pod vládou obušků a samopalů se dočtete na www.infoservis.net


Další články tohoto autora:

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku