Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Sobota 31.1.2004
Svátek má Marika




  Výběr z vydání
 >MÉDIA: Sdělení k poplatkům za příjem televizního signálu u veřejnoprávní televize ČT
 >ŽIVOT: ADSL po česku
 >REAKCE: K mému článku o "nadsamci"
 >Trávu jsme si občas "okořenili" rýží
 >MOBY DICK: Byl tu Bill
 >ZE ŽIVOTA: Něco jako cikán
 >KULTURA: Dvojí Želary
 >FEJETON: Odpudivé vlastnosti: závist a podezíravost.
 >POLITIKA: Živnostníci - řeší se důsledek nebo příčina?
 >GLOSA: Kauza Kalášek
 >FEJETON: Temné a svítící vagóny
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Měnová reforma
 >PSÍ PŘÍHODY: Oblíbená zábava
 >ŽIVOT: Reklama s bambulí
 >VÍKENDOVINY: Na obzoru plachta bílá - jsou to uši krokodýla!

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  >>  Film  
 
31.1. KULTURA: Dvojí Želary
Eva Muzikantová

Želary, český velkofilm režiséra Ondřeje Trojana, právě získal "nominaci na Oskara" ve skupině cizojazyčných filmů pro rok 2004. Jde o příběh osudové lásky mladé lékařky Elišky, kterou hrozné události 2.světové války donutily k životu v zapadlé valašské vesnici po boku prostého horala pod přezdívkou Jozova Hanule. Film nadchl české diváky a jako svébytné umělecké dílo se vydává na cestu za oceán dobývat přízeň Američanů. Snímek byl tématem i rozhlasové soutěže "máte na to". Soutěžící posluchači Radiožurnálu zčásti "na to měli". Znali jméno režiséra filmu i představitelky hlavní role Ani Geislerové, nevěděli ovšem nic o Květě Legátové, autorce literární předlohy filmu, o novele Jozova Hanule ani o tom, že název filmu Želary je vypůjčený.
Želary Květy Legátové jsou souborem osmi baladických povídek z valašských i slováckých kopanic. První vydání nakladatelství Paseka v Litomyšli z r.2001 se stalo pátým titulem ankety Lidových novin Kniha roku 2001 a i bez toho brzy na to bestsellerem, takže druhé vydání téhož nakladatelství v r. 2002 postoupilo v další anketě Kniha roku 2002 na druhé místo. Osmdesátiletá autorka i dílo samé bylo od počátku obestřeno mýty.
Jestliže film Ondřeje Trojana uvádí -jistě ne všecky-, ale četné diváky v nadšení, pak Legátové Želary jsou neméně vzrušující. Už při prvním čtení v r.2001 jsem stejně jako v dávných časech nad knihou unikala z reálného času, utápěla jsem se v krajině zabydlené prostými lidmi jako v městečku mého dětství, které dýchalo podobnou atmosférou mezi dvěma válkami.
Želary Květy Legátové jsou víc než román, nad to psané nádherným jazykem Samotné názvy povídek nenapovídají nic o tom, že jde o příběhy vzájemně propojené osudy několika protagonistů, ale i epizodních postav, které se v dalších povídkách stávají samy protagonisty, a obráceně. Snad právě tím vzniká a je udržováno zvláštní napětí, které je podstatou tajemství, jímž si autorka čtenáře od začátku do konce připoutává. Děj, oživený hbitými dialogy, odvádí často pozornost od důležitého detailu v líčení situace, ale je to právě ono líčení, kterým autorka v mistrné poetické zkratce dosáhne emocionálního účinku a výsostně uměleckého dojmu v navození atmosféry. Příroda a přírodní živly hrají nezastupitelnou úlohu v dramatu děje. Lidské osudy se navzájem proplétají a ovlivňují v prostoru i čase, někdy se zpožděním. Jejich nositelé, prostí venkované, ale i představitelé tradiční venkovské inteligence, se vzájemně pozorují, také o sobě vypovídají a tak vzniká plastický obraz života vesnice, jemuž vévodí Lucka Vojničová. Kořenářka a vědma, porodní bába a léčitelka raněných těl i duší je autoritou uznávanou prostým lidem, ale i učitelem a farářem, doktora nevyjímaje. Důlní inženýr Šelda ze Šádovy Huti a jeho sestra, řádová představená Isabela z nedalekého klášterního sirotčince, jsou z jiného světa a přece také s vesnicí svázáni. Chudý kraj a dědičný úděl formuje osobnosti. Temné vášně a osudové lásky vykvetou na úhoru jako bodlák, ale i jako skromný jarní podběl. Křivdy se přetavují v bezcitnost, ba i krutost, dávné viny se připomenou v nových skutečnostech, výčitky svědomí, žalost a beznaděj se utápějí v alkoholu. Významně rozhodujícím citem je mateřská láska, která má různé podoby. Ta bezmezně obětavá a pokorná láska nejchudší podruhyně Metodějky Jandové ovlivní navždycky nemanželského synka, který vyroste v dobrotivého silného Jozu z kovárny. (V něm posléze poznáváme Hanulina Jozu, protagonistu Trojanova filmu.) Jiná, strohá matčina láska, se přece jen také zúročí u cílevědomé Ženi- počtářky. Nenaplněná touha po mateřské lásce poznamenává "rosničku"
Lízu Šeldovou i divokého sirotka Vratislava Lipku. Jemu je příroda domovem i školou, zdrojem drobných radostí i skromné obživy, pud sebezáchovy pak, poznaný přírodní zákon, jediným zákonem. Sám, často hladová oběť ústrků i násil, se stává občas mlčenlivým svědkem cizích zločinů. Jeho tolikrát zraňovaná dětská duše poznává i svoje vlastní obtížně pochopitelné city, něžnou náklonnost k "sestřičce po mléce" Helence, později vnímá dosud neznámé vzněty, náznaky erotické vášně ke krásné Zuzance Gorčíkové. Rozporuplnou autoritou je učitel Tkáč, úzkostně prchající před vlastní osamělostí. Zkostnatělý a nepřístupný nerozumí dětské zvědavosti, hravosti ani škodolibosti. Pro Žeňu je však ztělesněním nejvyšší pozemské spravedlnosti. Na opravdu těžké otázky umí ovšem odpovídat jenom pan farář, skromný a opravdový služebník, jemuž víra a hluboká zbožnost dovolují chápat všechen svět kolem, katolický i evangelický svět dospělých i bájně fantastický svět dětí, jehož typickou představitelkou je právě Helenka, neobyčejně nadané Bojarovic děcko. Pan farář chápe dokonce i vnitřní duchovní svět Lucky Vojničové, která se v opilosti rouhavě pouští do disputace s vysokými církevními hodnostáři a misionáři, když se shromáždili na faře u příležitosti slavné želarské pouti, a přednáší vlastní kázání, svůj výklad Písma: starozákonní Bůh má vlastnosti trestajícího otce, Bůh novozákonní je matka, matka milující, obětavá a odpouštějící. Není to snad vyznání autorky samé, jakkoli by snad byla atheistkou?
Na závěr konec všem mýtům.
Autorka sama, vlastním jménem Věra Hofmanová, je původním povoláním učitelka. Čas posléze rozehnal všecky mýty kolem její osobnosti i kolem jejího díla.
Želary nejsou debutem osmdesátileté spisovatelky, ale vyzrálým dílem zkušené autorky, kterou komunistický režim zahnal do ústraní v období normalizace. Její prvotina vyšla už v r. l957 ( Postavičky ), v r. 1961 pak i román Korda Dabrová v brněnském Krajském nakladatelství. Byl to Jan Trefulka, který snad jako první upozornil na tyto okolnosti v rubrice "dopisy redakci" v LN v prosinci 2002. Věra Hofmanová patřila k tzv. brněnské škole rozhlasové hry. Tuto autorčinu uměleckou anamnézu dokumentuje výbor osmi dialogických textů, které v r.2003 vydalo nakladatelství Labyrint s názvem Pro každého nebe, už opět pod pseudonymem Květa Legátová s předmluvou Ludvíka Kundery.Téměř všecky byly odvysílány jako rozhlasové hry.

29.1.2004 Eva Muzikantová




Další články tohoto autora:
Eva Muzikantová

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku