Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 18.2.2004
Svátek má Gizela




  Výběr z vydání
 >VZPOMÍNKA: Milý pane Šimku!
 >MROŽOVINY: Micheli nesmrtelný, Angelo božský…
 >LIDŠTINY: Ňadro a vějíř - pomyslné symboly volnosti a osobní svobody.
 >KULTURA: Kulturní skvrna v barevné Ostravě
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Příběh ztraceného diáře
 >PSÍ PŘÍHODY: Orel much lapá?
 >GLOSA: Přestaň lhát!
 >KULTURA: Rozhovor s ředitelem Febiofestu Fero Feničem
 >NÁZOR: Jak města přicházejí o zastupitele
 >EKONOMIKA: Riziko zvyšování inflace je vysoké
 >MEJLEM: Ohlasy a názory čtenářů
 >POSTŘEH: O pluskání
 >NÁZOR: Je limp-dick česky "zvadlej ču.ák" nebo jen "schlíplej pták"? Jste pobouřeni, když to čtete?
 >PENÍZE: Připraví vás pojišťovna v dobré víře o 11 tisíc?
 >CHTIP: Telecom a tarify

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Mrožoviny  
 
18.2. MROŽOVINY: Micheli nesmrtelný, Angelo božský…
František Novotný

Jméno Michelangela Buonarottiho patří do samého čela seznamu nesmrtelných, který sestavuje sama historie. I lidé s minimální znalostí dějin výtvarného umění znají jeho sochu Davida ve Florencii a vzpomenou si na fresky na stropě Sixtinské kaple ve Vatikánu. Zasvěcenější vědí, že k jeho dílům, které nepřestáváme obdivovat, patří i titánská socha Mojžíše ve Svatopetrském dómu, jehož architektem též Michelangelo byl.

Nic z toho pan Lodovico Buonarotti, florentský šlechtic a úředník signorie v městečku Caprese, nemohl tušit, když v pondělí 6. března 1475 si zapisoval, že se mu narodil syn, jemuž dal jméno Michelangelo. Dítě zase nemohlo tušit, že se narodilo do bouřlivých dob, kdy se ekonomické těžiště Evropy přesouvalo z Itálie na její zeměpisný okraj, do Španělska a Portugalska, že vůbec celý svět novými zámořskými objevy jednou provždy změní svoji tvář.
Ve florentské škole Franceska da Urbina chlapec pochytil základy vzdělání. Nemohlo toho být mnoho, neboť malý Michelangelo místo písmenek radši kreslil obrázky. Měl štěstí, že si jich všiml malíř Ghirlandal. Zbytek byl otázkou vůle. Chlapec ji měl tak silnou, že si ve 12 letech dokázal vynutit přechod ze školy do malířovy dílny. Zde si ho, ještě s dalším žákem Granazzim, všiml první muž města Lorenzo Medici, zvaný Il Magnifico (Nádherný), a vybral pro svou uměleckou akademii, kde se horovalo pro antiku. Pravděpodobně prvním dílem budoucího mistra byl reliéf s antickým námětem boje mezi Lapithy a Kentaury.
Tak Michelangelo nastoupil dráhu tvořitele tvarujícího hmotu údery kladiva a dláta. Vlastní obličej mu pak ve rvačce "ztvaroval" výtržník a zhrzený umělec Pietro Torrigiano. Rozdrtil mu nos a jeho deformací trpěl Michelangelo až do smrti.

V roce 1494, v důsledku měnících se mocenských poměrů, vtáhl do Itálie francouzský král Karel VIII. Devatenáctiletý Buonarotti před Francouzi uprchl do Benátek a pak do Boloně. Po návratu do Florencie zažil krutovládu Savonarolovy komuny. Utekl se tedy k práci. Za sošku Kupida vyinkasoval 30 zlatých, aby se záhy dověděl, že v Římě ji překupník jako pravou antickou památku prodal za 200 zlatých. Odjel tedy do Říma, když jsou tam tak báječné ceny.
Zde si vysloužil sochařské ostruhy a získal věhlas, v prvé řadě první Pietou (označení pro sousoší Panny Marie a umučeného Ježíše Krista - obecně pro sousoší, jehož námětem je matka oplakávající mrtvého syna).

David
Mezitím Savonarolův sociální experiment skončil upálením tohoto fanatika na hranici a vlády ve florentské republice se ujal protimedicejský rod Soderini. Symbolem nově nabyté svobody se měla stát socha Davida. Město disponovalo poškozeným pětimetrovým blokem mramoru a o zakázku se ucházelo hned několik mistrů, včetně Leonarda da Vinci. Městská rada ale dala přednost tehdy 26letému Michelangelovi.
Na soše pracoval 4 roky, s rukama rozbitýma až do krve. Ale hotová socha mu vše vynahradila. Nejen on, ale celé město se mohlo přesvědčit, že vzniklo něco nového, něco úžasného, co svět ještě nespatřil. David z mramoru, ač měl být němý, hovořil - svým výrazem o neotřesitelném odhodlání jít do boje a zvítězit. I po staletích vyvolává tytéž emoce.
K Davidovi se víže následující anekdota. Když si Soderini jako zadavatel prohlížel čerstvě dokončenou sochu, prohlásil, že má příliš široký nos. Michelangelo mlčky vystoupil se sochařským nářadím po žebříku k hlavě, několikrát klepl kladivem o dláto a přitom odfoukl usazený mramorový prach z Davidovy tváře. Teď právě jsi vdechl dílu život, jásal hodnostář. Co si myslel Michelangelo, není třeba uvádět.

Touha po dokonalosti
Požehnáním i prokletím byla pro tvůrce jeho bezbřehá touha po dokonalosti. Pro objednavatele bylo velmi obtížné vymámit z mistra hotové dílo. Michelangelo nikdy nic nepokládal za dokončené, vždy viděl možnost, jak se ještě více přiblížit k dokonalosti - a proto ji tak mnohokrát dosáhl. Přerušil jakoukoli práci, pokud na ni shledal byť sebemenší chybičku. Jiná díla nedokončil proto, protože přijal úkol, jehož splnění nebylo v lidských silách. Jenže Michelangelo nechtěl připustit, že existují nějaká omezení, daná fyzickými možnostmi sochaře, a pak trpěl obsesí, že selhal.
Nejznámějším případem tohoto druhu je tragedia della tomba (tragédie náhrobku). Objednávku na hrobku přijal od papeže Julia II. z rodu della Rovere. Její součástí měl být i soubor 40 soch a Michelangelo v touze po dokonalosti se vydal do Carrary, aby osobně řídil lámání a výběr kamene. Dílo, jehož realizace by si vyžádala desetiletí, slíbil provést do 5 let za cenu 10 tisíc dukátů. Již přípravné práce se vlekly, Michelangelo utápěl čas a peníze v hádkách s carrarskými lomaři, až papeži došla trpělivost a objednávku zrušil.
Julius II. měl i další důvody, aby se s Michelangelem rozešel. Z jeho hlediska se mistr rozptyloval dalšími, a to dokonce „nežádoucími“ malířskými projekty. Pro florentské radní se zavázal vytvořit válečnou fresku na jedné ze stěn Palazzo Vecchia. Jednalo se o vysoce prestižní záležitost, vlastně o souboj mezi dvěma největšími umělci světa, neboť druhou stěnu dostal Leonardo da Vinci. "Soubojová" díla měla ale smutný osud. Leonardovu fresku zničila chybně zvolená technika a Michelangelo stihl namalovat jenom vzorový kartón. Poté, co byl kvůli uskladnění rozdělen na části, se ztratil.

Sixtinská kaple
Ani po ztroskotání projektu hrobky se papež Julius II. nedokázal zbavit náklonnosti, kterou k Michelangelovi choval. Nabídl mu jinou práci, kupodivu zase malířskou. Chtěl po něm, aby vyzdobil freskami strop kaple, které se podle předchozího papeže Sixta IV., též z rodu della Rovere, říkalo Sixtinská.
Podle Michelangelova životopisce Condiviho se jednalo o intriku, o past, která měla umělci zlomit vaz. Nápad svěřit sochaři fyzicky velice namáhavou malířskou výzdobu stropu kaple prý papeži našeptali jeho milci, kteří na Michelangela řevnili. Věděli, že papeži nemůže odmítnout a domnívali se, že práce bude nad jeho síly. Michelangelo si byl ošemetnosti úkolu vědom, přesto hozenou rukavici zvedl.
Čtyři roky maloval vleže na lešení. Barvy mu kapaly na obličej a zalepovaly oči. Občas se hluboko dole objevil Julius II. a k Michelangelovi dolehl jeho hlas. "Kdy budeš hotov?" volal papež. "Až budu," odpovídal drze malíř a papež pokorně odcházel. Možná již věděl, že ten chlapík nahoře se do dějin zapíše mnohem větším písmem než on sám.
Poté, co bylo odstraněno lešení, nástropní fresky svou nádherou a mohutností zavřely ústa všem pochybovačům. Za čtvrt století se Michelangelo do Sixtinské kaple vrátil, ačkoli Julius II. byl dávno po smrti a na papežském stolci se vystřídali čtyři pontifikové, aby výzdobu kaple uzavřel obrovitou freskou Posledního soudu. Tato druhá etapa mu trvala více než 7 let, od roku 1534 do října 1541.
Fresky Sixtinské kaple tvoří špičku světového malířského umění. Je na víře či nevíře každého člověka, zda je pro něho Sixtinská kaple Boží svatyní. Nikdo ale nezpochybňuje, že je to Svatyní malby.

Svatopetrský dóm
V první polovině 16. století se Itálie stala kořistí, o niž se rvali německý císař (a španělský král) Karel V. a francouzský král František. K první válce došlo v letech 1521 - 26, k dalším (celkem jich bylo pět) v letech 1526 - 30, 1536 - 44 a 1547 - 59. Ve druhé válce se Florencie přidala na stranu Francouzů proti Svaté říši a když v roce 1529 došlo k tzv. "Dámskému míru" (neboť jej domluvily Karlova teta a Františkova matka), v jehož rámci se francouzský král vzdal italských nároků, zůstali Florenťané v boji sami.
Michelangelo dlel ve městě a podílel se na jeho obraně. Kreslil plány opevnění a stavěl bašty, rozmisťoval děla, aby jejich palebné sektory co nejlépe kryly přístupy k hradbám. V bitvě u Gavinany 2. srpna 1530 padli oba velitelé znepřátelených vojsk, mimořádně schopný Florenťan Francisco Ferrucio a císařský generál Filibert Oranžský. Florencie pak kapitulovala 12. srpna téhož roku a Michelangelo se bál o svůj život. Komisař městských fortifikací se ukryl na zvonici kostela sv. Mikuláše a čekal to nejhorší. Nicméně vítězný Alessandro z rodu Medici, který se opět ujal vlády nad městem, sochaře ušetřil a v podstatě ho postoupil papeži Klimentu VII. z téhož rodu.
Od roku 1534 žil Michelangelo trvale v Římě a sblížil se s básnířkou Vittorií Colonnou, vdovou po markýzi z Pescary. Jednalo se pouze o platonické přátelství, bližší citový vztah umělec nikdy s žádnou ženou nenavázal.
Po celý římský pobyt pronásledoval Michelangela rod della Rovere kvůli hrobce papeže Julia II. Jeho členové žádali vyúčtování záloh, nutili umělce uzavírat nové smlouvy a hrozili soudy. Spory uzavřel až papež Pavel III. z rodu Farnese, který sochaře potřeboval jako svého uměleckého poradce a architekta pro stavbu nového dómu. Podle smlouvy z roku 1545 měl Michelangelo dodat na náhrobek Julia II. jenom jednu sochu - sedícího Mojžíše, kterou měl už dávno hotovou.
Podle pamětníků se umělec nechtěl s touto sochou rozloučit. Tak si ji cenil. Condivi ji charakterizuje jako bouřný mrak nabitý blesky... tvář vnukající člověku zároveň lásku a hrůzu. Bezesporu socha Mojžíše představuje vrchol Michelangelovy sochařské tvorby a nepřestává působit titánsky ani dnes.

Překvapujícně se nad čelem Michelangelova Mojžíše tyčí dva malé růžky. Jejich původ má kořeny v biblickém textu latinské Vulgaty, kde se v Druhé knize Mojžíšově, verše 30 a 35, říká, že po setkání s Hospodinem sestoupil Mojžíš z hory Sinaj „s tváří oroženou“. V českém prostředí, ať už se jedná o Bibli kralickou či o moderní ekumenický překlad, se uvádí druhá varianta - že kůže na Mojžíšově tváři zářila. Ať tak či tak, v Bibli popsaná změna Mojžíšovy fyziognomie je velice slušným argumentem pro „dänikenology“, když "orožení" kůže, tedy zrohovatění, stejně jako "záření" nadměrným zrudnutím, by dnešní lékařská věda nejsnáze vysvětlila silnou expozicí nějakého pronikavého záření - ultrafialového či přímo radioaktivního. Něco takového by zřejmě použili mimozemští kosmonauti, aby se izolovali od pozemských baktérií. O těchto spekulacích, co vlastně slovo "orožený" může také znamenat, pochopitelně Michelangelo neměl ani tušení. A i kdyby měl, znetvořený obličej by se mu do jeho titánské koncepce Mojžíše stejně nehodil.

Papež Pavel III. s Michelangelovou pomocí zcela změnil vzhled Kapitolu. V roce 1539 na něm sochař vztyčil jezdeckou sochu Marka Aurelia. Poslední soud v Sixtinské kapli byl odhalen v roce 1541 a poté Michelangelo pracoval na freskách v Pavlově kapli. A konečně roku 1547, kdy bylo umělci již 72 let, mu papež předal řízení stavby Svatopetrského dómu. Michelangelo tuto vysilující práci vykonával zadarmo, neboť honorář odmítl se zdůvodněním, že není architekt. I přes pokročilý věk vyvinul nečekanou aktivitu a hnal stavbu dopředu, jak jen mohl, přestože neustále chyběly peníze. Věděl, že dokončení stavby se nedočká, ale usiloval alespoň o to, aby dóm byl rozestavěn do míry, jež by znemožnila změnu plánů, především náhradu dominantní kupole. Měla být hlavou, jíž bude chrám přehlížet celý Řím, neboť Michelangelo se řídil představou, že jednotlivé části architektury mají odpovídat částem lidského těla a stavba celá pak jeho proporcím.
Gigant kulturní historie lidstva zemřel v Římě 18. února 1564 ve vysokém věku 89 let. Ještě pár dní před smrtí se oháněl kladivem a dlátem, aby dokončil poslední Pietu, svoji konečnou představu skonu, vykoupení a lásky. Slavný, dnes bychom řekli že státní, pohřeb se konal v rodné Florencii a zesnulému se přišel poklonit i florentský vévoda Cosimo Medici.
Micheli nesmrtelný, Angelo božský..., oslovil Michelangela básník Ariosto. Zcela právem.

Psáno v Praze 17. 2. 2004, údaje z článku "Michelangelo Buonarotti" Z. Čecha a knihy "Papežové" J. Gelmiho


Další články tohoto autora:
František Novotný

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku