Letní večer. Od dětství má rád letní večery. Klid. Pohodička. Teploučko.

Sedí si na břehu řeky, vdechuje vůni vody. Splávek bez pohybu leží na hladině. Nejde mu o úlovek. Je to tady jen jedno z jeho meditačních míst.

Vodu rozvířil dopad míče. Dětský křik ho vytrhl ze zamyšlení. Ohlédl se. Zdá se mu, že je těmi dětmi pronásledován. Od rána před nimi utíká, ale kam jde, všude slyší jejich křik. Je pro něj až neuvěřitelné, jak se dovedou celý den bavit pouze kopáním do míče. V hlavě mu duní tupé údery dopadající meruny. Je celkem kliďas, ale někdy i on toho má dost.

Zabalil pruty. Léta má jedno místo, kde je vždycky opravdu klid.

-

Železný žebřík vede na plochou střechu dílny. Prošel po rozpálené ploše pokryté černou lepenkou. Na pravé straně bylo zábradlí porostlé vínem a nalevo byl vchod na půdu. Poněkud obtížnější přístup mu zaručuje samotu.

Otevřel dřevěné dveře. Omámila ho vůně sena a sušených bylin. Na trámech visely pytlíky s mateřídouškou, heřmánkem...

Šero a ticho. . . Lehl si do sena.

Probudil se pozdě. Honem nahmatal baterku a posvítil si na hodinky. “Deset hodin. To se už na ryby vracet nebudu.” Pomalu vstal. Ještě se mu dolů nechce, ale zítra je pondělí, musí si všechno připravit. Nenávidí pondělky. Neví, proč ho vždycky všechny nepříjemnosti potkaly právě tenhle den. Každý je tak nějak zlostnější, hádavější. . . ta pondělní averze se s ním táhne už od školy. To zůstával doma a matka mu pak musela psát omluvenky. Nebo si ji napsal sám. Je to dávno. Teď se to už nedá udělat, do práce musí. . .

Shýbnul se, aby si očistil seno z ponožek. Najednou si všiml, že na podlaze něco leží. Malé zlatě zářící kolečko.

Nejdříve ho napadlo, že děravou taškou prosvítá Slunce. Pak si, s baterkou v ruce uvědomil, že to už muselo dávno zapadnout. Ukápla tam barva? Nic se tu nenatíralo.

Ucítil zvláštní napětí. Klekl si na zem, aby na to pořádně viděl. Bylo to pravidelné kolečko o průměru asi pěti centimetrů. Zdálo se, jakoby bylo odněkud zezadu prosvětlováno.

Zkusil ho zastínit rukou. Nic se nestalo, neměně svítilo dál a na ruce se mu taky nic neobjevilo. Nejednalo se tedy o světlo.

Dotknul se toho prstem. Necítil absolutně nic. Žádné teplo nebo chlad. Jen drsnou strukturu prkna. . . . “Co to může být?” Promluvil sám k sobě. Naklonil se ještě víc. Teď se mu dokonce zdálo, že přes žluť přelítlo něco šedého. . . A znovu... Lehl si na podlahu. Zhasnul baterku, aby ho její světlo nerušilo. Oči má těsně u toho zvláštního bodu. Snaží se zachytit jeho sebemenší změnu.

Šeď pomalounku proplouvala žlutí. . .

Připravila si hrnce a začala vařit. Zapaluje plamínky plynových hořáků. . . sedá si za stůl. . . hlava ji klesá. Usíná. Z hrnců začíná utíkat jídlo. Hasí plaménky hořáků. . . . Žena neustále sedí za stolem. Najednou se kolečko změní na množství malých teček. Ty postupně zanikají. Na místě, kde před chvílí ještě svítilo je jen tmavá podlaha.

Ještě chvíli čeká, ale nic se už neděje, všude je tma. Asi někde svítili a dírou ve střeše sem pronikal jas. Tak to bude. Mám ale fantazii. Vidět ve skvrnách, jak nějaké ženské uteče jídlo, uhasí ji hořák a nakonec ji vybuchne barák.

- - -

Skončilo další pondělí. Tenhle večerní autobus domů má nejraděj. Sedá si vždycky až úplně dozadu na poslední sedadlo. Není to pohodlné posezení, ale nerušeně odsud může pozorovat krajinu nebo tváře lidí. Málokdy si sem k němu někdo přisedne.

Sedadlo příjemně houpá. Většinou ho to uspí. Dnes by spánek přivítal, ale v autobuse to hlučí. Neposlouchá cizí hovory, jenže hlas starší ženy sedící před ním nelze neposlouchat. Vypráví svému sousedovi všechny drby posledního týdne. Nesnáší tyhle typy. Upřeně se dívá z okna. . . .

“A o Zahajský jste to už slyšel? Ne? Chudák ženská. Nic radostnýho v životě neužila a teď takový konec. Představte si to, přinesla si nákup z krámu. Všechno pečlivě uložila a začala vařit. Podle všeho, jak byla unavená, tak usnula. Řeknu vám, není se co divit, vždyť ji bylo osmdesát. Usnula a neslyšela, jak ji utíká polívka. Zhaslo ji to plamen a začal utíkat plyn. Pak prý stačila jiskra od lednice a bylo to! Barák ji vyletěl do luftu, byla vám na místě mrtvá. No, aspoň nic neví. Má to tak nejlepší. řeknu vám, usnout a už se neprobudit. To je krásná smrt, taky bych si takovou přála. Věříte? Usnout a už nic nevědět.”

Pochyboval, že by mrtvá s tímhle názorem souhlasila. Taky ji znal, bydlela na druhé straně vesnice. . . To včera? Asi o tom už slyšel. Doma určitě o ní mluvili. Nevěnoval tomu pozornost, ale večer se mu to připomnělo. A zdálo se mu jakoby to viděl v těch skvrnách. Tak to je. Tohle vysvětlení ho uspokojilo.

-

Vyšel na půdu. Nedalo mu to, hned se musel podívat na to místo, kde včera viděl tu zvláštní skvrnu.

“Vždyť jsem si to myslel. Někde svítili. Dnes tam nic není.” V podvědomí mu přeci jen něco připadalo zvláštní. Proč, když to zakryl dlaní, neobjevilo se mu světlo na hřbetu ruky?

- - -

Od rána pršelo. Těšil se k řece, ale v tak hustém dešti se mu ven nechtělo. Ryby by braly. To ano, ale stálo by mu to za to? Raději si bude číst. Vzal si knížku.

Nejdříve si četl v obývacím pokoji. Nechtělo se mu na půdu, protože by musel nejdříve ven do deště. V křesle se, ale nemohl soustředit, manželka myla nádobí a neustále jím třískala. Nakonec už ten hluk nemohl snést a odešel na své čtecí místečko.

Jasný světelný bod ho upoutal okamžitě, i když dnes nebyl tak zářivý. Šedavý opar ho změnil spíše dostříbrna.

Zdálo se mu, že opět vidí siluetu domku. Tentokrát to byla spíše vila.

Zloději, napadlo ho hned. Teď si všiml čtvrté siluety. Někdo další vchází do domu. Zůstává stát. Asi uviděl na schodišti ty tři. Právě scházejí dolů. Teď se taky zastavili. Chvíli se nikdo nehýbá. Pak ten čtvrtý se otáčí a utíká. Něco šlehlo. Ten, co utíkal padá. Ti tři vycházejí a ztrácí se. . .

Dívá se upřeně na podlahu. Nikde není vidět sebemenší záblesk světla. Vzal si knihu a sedl si k malému okénku. “Ta moje fantazie !” Víc na to nemyslel. Děj knihy byl velice napínavý.

- - -

“Prosím tě vypni tu televizi.”

“Počkej, ještě chvíli se chci dívat.”

“Dobře.” Dal do hlasu všechnu svoji nechuť. Podívala se na něj vyčítavě. “Tebe baví sedět na rybách, mě u televize. Celý den jsem dělala v práci, doma a ty si hezky odpočíváš!”

“Tak se koukej, vždyť ti to neberu.” Zahučel, nechtěl se zase hádat. Žena pořád vymáhá nějakou pomoc.

Z obrazovky se na něj dívala kožená tvář moderátora. “Vážení diváci prosíme vás o pomoc při pátrání po vrazích.” Neposlouchal ho.

“Ty neposloucháš. Teď mluvili o starým Kropáčovi. Představ si někdo ho zabil! Muselo jich být víc, protože z domu mu odnesli spoustu věcí. To je strašný. Posloucháš mě?”

Zvedl hlavu od knihy. “Cože?”

“Kropáče zabili.”

“Zabili? To je strašný.” Mozek se brání podvědomí. Hloupost! Bude vyprávět o svých představách. Získat punc blázna. A navíc tohle se stalo dnes a on fantazíroval v neděli...

- - -

Opět neděle. Je neklidný. Má vztek sám na sebe. Takhle se poddávat fantazii. Kdyby byl dítě. . . Nezašel na půdu celý týden. Proč bych tam musel dnes? Naopak, dnes tam musím. Musím se konečně pořádně podívat, co to je!

Vylezl po žebříku a pomalu se přibližuje k půdním dvířkům. Začal se mu zrychlovat tep. Před dveřmi chvíli zaváhal. Jen chvíli. Nakonec zvědavost byla silnější, vešel dovnitř.

Bylo to tam! Asi deset centimetrů od paty hlavního trámu svítilo na podlaze žluté kolečko.

Naklonil se nad něj.

Černý puntík uprostřed se změnil na postavu jedoucí na kole. Jela pomalu. Kolo bylo ověšené nějakými pytli. Najednou kolem projelo auto. Naráží do kola. Náraz je zřejmě silný. Cyklista je vymrštěn do vzduchu a pak někam padá. Víc neviděl. Žluť zšedla a ztratila se.

Prohlédl si zevnitř střechu. Objevil několik děravých tašek. Prosvítalo jimi světlo. Vrátil se dolů spokojený. Měl pravdu.

- - -

Je pondělní večer. Stojí na zastávce. Vnímá každodenní tváře. Za pět minut přijede autobus. Zvedá se vítr. Zřejmě bude pršet.

Pozoruje muže v oranžové vestě. Zametá špínu z ulic.

Březové koště nametá prach, papíry, cigaretové špačky.

Vytváří malé hromádky. Ty pak velkou hliníkovou lopatou nabírá a vhazuje do přepravky od mlíka, kterou má na dvojkoláku. Plnou přepravku jde vysypat do nejbližší keramické nádoby na odpadky. Vítr je dost silný. Při vysypávání mu nejméně polovina smetí ulétá znovu na chodník. Muž v oranžové vestě pečlivě vyklepe přepravku a jde znovu zametat. Koště vytváří hromádky. Lopata nabírá. Naplňuje přepravku a vysypává. Vítr unáší smetí po chodnících.

Znovu a znovu opakuje svoji práci. Novodobý Sisyfos.

Někteří lidé jsou nepoučitelní. Nic ho nenapadá?

Přijel autobus. Zametající muž ho přestal zajímat.

-

Než dojel domů, začala bouřka. Z černofialového nebe vyletovaly zlaté čáry. V hustém proudu vody nebylo možné rozeznat jednotlivé kapky vody. Vypadalo to, jakoby se na zem valila jednolitá masa vody. Autobus musel zastavit. Silnice se změnila v koryto řeky.

Trvalo to dvacet minut. Když přejížděli přes most u vesnice, svítilo už sluníčko. Pod jeho paprsky zmizely neuvěřitelně rychle i ty největší kaluže. Ve vzduchu nádherně voněla mokrá hlína a kytky.

Teď budou brát ryby! Najím se a pojedu.

-

Za půl hodiny chytil dva desetikilové kapry. Musel sbalit pruty. Víc nalovit není povoleno. Zůstal sedět. Díval se na obrazy vytvářené zapadajícím Sluncem. Draci, rytíři a víly se vzájemně promíchávali, mizeli a znovu se objevovali až nakonec zanikly v jediném zlatokrvavém mraku. Vstal. Kapři ve vezírku lapali po vzduchu.

Vzal klacek a rozbil jim hlavy.

Dal úlovek do pytlů. Jejich uložení na kolo mu dělalo trochu problémy. Nakonec je zavěsil na řídítka a pruty uvázal napříč k nosiči.

Měl takový pocit, jakoby ještě na něco zapomněl. Co to jen?. Ne, nevzpomene si.

Podvědomí se snažilo vyburcovat mozkové buňky. Pozor, pozor! Marně.

-

V klidu dojel až na most. Zaslechl za sebou svištivý zvuk. Neměl čas si něco uvědomit. Prudký náraz ho vymrštil vysoko do vzduchu. Než dopadl do řeky podvědomí překonalo závory. Pozdě. V jeho mozku už nemohlo dojít k žádné myšlence.

Velké vodní kruhy se pomalu rozplývaly o břeh.

- - -

Lidé se pomalu usazovali do právě přistaveného autobusu. Známí se zdraví.

Žena u okna položila tašku na zem a otočila se na svojí sousedku. “A to víte, paní, že starýho Maláska přejelo auto?”

“Ne. A kterej von to vlastně byl?”

“Přeci Anči muž, ten línej vožrala, vždycky sedával támhle vzadu.” Pohodila hlavou do vnitřku autobusu. “Řeknu vám, s ním si Anča užila, takovej budižkničema to byl a von když se napil vždycky fantazíroval. Mezi náma,” naklonila se důvěrně k druhé ženě, “nevyléčitelnej notor. Prý už viděl bílý myšky. S tím to nemohlo dopadnout jinak, ale řeknu vám, muselo to bejt pro něj strašný, ten náraz a pak on se vlastně utopil. A paní, představte si dělali mu pitvu a prý měl v sobě tolik alkoholu, že byl vlastně už mrtvej, i kdyby ho to auto nesrazilo. A…" naklonila se až k uchu spolusedící, "ještě ke všemu mu v krvi našli prý i stopy po nějakejch drogách," odklonila se a významně zvedla obočí, "dovedete si to představit?"

"Strašný. Opravdu strašný." Položila si ruku na hruď, "to je neuvěřitelný. Drogy! To se vám někdy přihodí věci ani nemáte tušení, vedle koho bydlíte nebo kdo s váma jede v autobuse...” Nechápavě zakroutila hlavou druhá žena. "No, má to za sebou a Anča má teď taky konečně klid, tu znám, to je hodná holka. To ona se určitě znova vdá."

"To víte, že se vdá, slyšela jsem, že…" , zbledla.

Ženy se na sebe významně podívaly "…že by?" zašeptaly současně.

"No, možný je všechno…"

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku