Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 24.3.2004
Svátek má Gabriel




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Chybí systematická právní reforma
 >FEJETON: Mějte se stejně dobře, jako my!
 >MROŽOVINY: V čelistech civilizačních kleští
 >SPOLEČNOST: Oplzlý beránek
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Jak jsme byli s Čermákem za světáky
 >PSÍ PŘÍHODY: Jazyková Popelka
 >SPORT:Vrtulníkem a na snowboardu v okolí Mont Blanku.
 >GLOSA: Thank You, Mr. Bush!
 >PENÍZE: Systém sociální podpory přináší změny
 >NÁZOR: Ceska televize bez reklamy - dalsi prispevek televizi Nova?
 >NÁZOR: Důchodová reforma
 >SPOLEČNOST: Drogové represe
 >POSTŘEH: O dětech
 >EKONOMIKA: Čekání na impuls
 >ARCHITEKTURA: Město mrtvých

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Mrožoviny  
 
24.3. MROŽOVINY: V čelistech civilizačních kleští
František Novotný

Především v evropském centru západní civilizace se zformoval názorový proud intelektuálů, kteří relativizují islamistický terorismus a přenášejí vinu za toto násilí na Západ. Onehdy v televizi z úst jednoho z těchto českých "relativistů" (použijme toto označení jako pracovní) zaznělo obrazné vyjádření, že Západ zahnal teroristy do kouta. Tato typická fráze pak vypovídá o současné civilizační krizi tolik, že stojí za rozbor a za východisko k další analýze.

Rčení, že je někdo zahnán do kouta, navozuje představu, že je u zdi, že je vnějším tlakem přitisknut k něčemu neprostupnému, s čím sám nemůže nic dělat, z čehož pro něho jinak než násilím není východisko. Že byl tedy nějakým vnějším činitelem, bez vlastního přičinění, vmanipulován do zoufalé situace. Má-li dojít k odstranění této situace, má-li se vnější činitel vyhnout zoufalému výpadu, musí ustat ve svém tlaku, nebo rozbourat zdi, tvořící onen pomyslný kout, aniž by ten zahnaný musel něco udělat - třeba vstřícný krok, či odstranit příčinu tlaku změnou chování.
To jsou zhruba asociace, které jsou spojeny s klišé "být zahnán do kouta". Je s ním tedy spojena asymetrie, když se mlčky předpokládá, že "zahnanec" není vinen svou situací a za vše odpovídá jenom ten, který ho do kouta zahnal, respektive ten, kdo ten kout z neprostupných zdí postavil.

Jestliže tedy použiji rčení "zahnat do kouta" ve spojení s islamistickým terorismem, automaticky teroristy vyviňuji a měním je pouze v pasivní oběť okolností. Dále jim dávám za pravdu, co se týče jejich postoje, který shledávám jako adekvátní a stejně tak automaticky i přistupuji na jejich vidění světa.

Ponechme zatím stranou falešnost tohoto pohledu v případě terorismu, která je již po předchozím odstavci viditelná, a vložme krátkou poznámku o schizofrenickém vidění tohoto jevu ze strany "relativistů", které z jejich postoje bezděky vyplývá. Do jejich argumentačního arzenálu totiž také patří tvrzení, že pokud Západ odpoví na násilí terorismu násilím represe, upadne na morální úrovni, přistoupí na hru teroristů a tím jim dopřeje vítězství. Schizofrenie těchto lidí pak spočívá v tom, že když svým "relativismem" teroristy vyviňují a přijali jejich vidění světa s vinou jenom na straně Západu, jsou vlastně oni sami těmi nejbližšími spoluhráči teroristů. Takže ve svých myslích, aniž si to uvědomují, jim už vítězství dopřáli.

Připusťme ale, že "relativisté" mají pravdu, teroristé jsou opravdu v koutě a nejen morální, ale i sebezáchovnou povinností Západu je "tlak" na islamismus odstranit, respektive rozbourat "zdi", které onen pomyslný kout tvoří. Pak je nutné pro další úvahy definovat onen "tlak", respektive onen "kout".
Co vlastně islamističtí teroristé chtějí?
Když jsem si tuto otázku v rámci psaní tohoto článku položil, tak jsem si uvědomil, že s terorismem to je jako s Chartou 77 za bolševika. Chce se po nás, abychom něco odsoudili, respektive neodsoudili, aniž přesně víme co. Informují vůbec média o tom, co vlastně přesně islamisté chtějí?! Noviny jsou sice plné článků o tom, že nesmíme muslimy házet do jednoho pytle, ale co chce konkrétně Usáma bin Ládín, co chce Al Kajda, Hamas, Al Fatáh a všechny ty ostatní islamistické teroristické organizace, to se člověk z médií v jasné a přehledné formě nedoví. Ani jaké konkrétní cíle teroristé sledují. I v tom se zrcadlí tzv. "politická korektnost" a "multikulturalismus", které velí, aby skutečná hrůznost toho, co vlastně teroristé chtějí, zůstala zastřena.
Abych nebyl obviněn, že házím všechny muslimy do jednoho pytle, dovolil bych si malé roztřídění. Nepochybně většina muslimů chce se zbytkem světa pokojně koexistovat. Pak je zde vrstva, která by si přála některé korekce ze strany Západu - a konečně ona militantní skupina islamistů, jež vyhlásila Západu válku. To jsou jejich vlastní slova, že jsou se Západem ve válce, a tato skupina je pak pro další úvahy směrodatná, neboť z ní se rekrutují teroristé a z jejich přesvědčení se dá rekonstruovat onen "kout" o němž mluví "relativisté".
Modelem stratifikace arabského a muslimského obyvatelstva mohou být Palestinci. Menší část z nich by spokojila s koexistencí vedle Izraele v rámci hranic, které již byly několikrát domluveny. Větší část pak žádá od Izraele ústupky a militantní menšina má jediný program - zničení Izraele. Na tom jim záleží ještě více než na vzniku vlastního státu. Bohužel v obdobných historických situacích mají největší váhu vždy byť menšinoví radikálové, kteří strhávají na svou stranu všechny ostatní, takže i pro Palestince, který souhlasí s koexistencí Izraele a palestinského státu, jsou sebevražední atentátníci, kteří ale chtějí Izrael zničit, hrdiny a mučedníky.
Směrodatné je tedy to, jak vidí situaci radikálové - teroristé. Podle jejich vidění je pak největším zločinem Západu existence státu Izrael - hlavně podpora, kterou Izraeli poskytují USA. Dále pokládají západní civilizaci za bezbožnou, nemorální, úpadkovou, propadlou peklu a její příslušníky za zplozence ďábla, za lidi podřadného druhu. Je to totéž vidění, jaké měl hitlerismus na neárijské rasy a je s podivem, jak důsledně naše média obcházejí rasistický akcent, který se za islamistickým terorismem také skrývá.
Jestliže bychom tedy měli vyhovět volání "relativistů" a odstranit onen kout, do něhož Západ teroristy vehnal, prakticky by to znamenalo:
1. Kapitulovat ve válce, kterou islamisté Západu vyhlásili.
2. Splnit hlavní kapitulační podmínku - nechat padnout stát Izrael a vzít si na svědomí nový holocaust.
2. Splnit i další kapitulační podmínky - ustoupit populačnímu tlaku Arabů, nechat se arabizovat - demontovat vlastní civilizaci a změnit ji v rigidní náboženskou společnost.
Nic víc, nic míň. K ničemu jinému důsledky, logicky odvozené od názorů intelektuálů relativizujících teroristické násilí, nevedou.

Tím se dostáváme ke kardinální otázce této stati. Proč by jenom islamisté měli mít právo na demontáž naší civilizace a naopak my nemít právo na demontáž té jejich? Proč, když nám vyhlásili válku, bychom se měli vzdát práva na obranu? Proč bychom měli uznat nadřazenost islámských kulturních zvyklostí nad svými, když druhá strana není ochotná přistoupit ani na reciprocitu? Demonstrujme si to na banálním příkladu. Proč má mít muslimská dívka právo demonstrovat svoji víru, respektive kulturní zvyk, nošením šátku ve francouzské státní škole, když Francouzska nemá právo jít v Saudské Arábii v plavkách na pláž, přestože je to zase její kulturní zvyk a patří to k její identitě jako ten šátek k identitě arabské dívky?!

Podle jakého zákona by měl svoje kulturní zvyklosti přizpůsobovat jenom Západ a nikoli islám?!

Podle islamistických teroristů je pak na tuto otázku jednoduchá odpověď: Podle zákona síly, podle zákona vydírání terorem. A evropští intelektuálové, kteří relativizují tento teror odkazem na vinu Západu, pak nečiní nic jiného, než že tento zákon mlčky akceptují.

Nepopírám, že muslimové (a to nejen ti militantní) jsou pod civilizačním tlakem Západu. Informační technologie a globalizace vystavily jejich vesnická společenství s ještě kmenovou strukturou a patriarchálním právem, jemuž kraluje krevní msta, tvrdé konfrontaci s městským stylem života sekularizovaného Západu, kde je většina pravomocí delegována na zvlášť k tomu vytvořené instituce. Ať už se jedná o soudnictví či přímo o parlamentarismus, který oddělil majetkové vlastnictví (nebo vlastnictví idejí) od vlastnictví politické moci. V tom je skutečný kámen úrazu. Islám stále spojuje majetkové vlastnictví (např. Saudská Arábie je přímo majetkem královské dynastie ibn Saudů) či vlastnictví náboženských idejí (v případě iránských duchovních, kteří mají poslední slovo ve vládních záležitostech) s bezprostředním výkonem politické moci. Odtud, a nejen z chudoby třetího světa, pramení síla islamistického terorismu, který je pouze viditelným ostřím skrytého boje islamistického hnutí proti civilizační evoluci.

Uznání tlaku, jemuž je islámský svět vystaven, ale neznamená, že můžeme terorismus vyviňovat, jak to činí "relativisté". Civilizační tlak, který Západ na islámský svět vyvíjí, nikoli z vlastního potěšení, ale prostě kvůli evoluční danosti, není totiž jediným "aktivním" prvkem, jak sugeruje klišé o zahnání do kouta. Pokud chceme použít opravdu přesné a přiléhavé přirovnání, měli bychom hovořit o civilizačních kleštích. Jednu jejich čelist opravdu tvoří "tlak" Západu, druhou pak balast islámské tradice, až fanatická víra v náboženství, které nikdy neprošlo reformací a tvrdošíjně lpí na životním stylu, jakým žili pouštní nomádi v 7. století.
Proto je nutné se vším důrazem odmítnout stanovisko, aby Západ akceptoval odlišnost jenom těch "druhých" a obětoval jim svoji vlastní odlišnost. Neexistuje žádný objektivní morální důvod, aby byl islámský životní styl stavěn nad styl Západu, i když to je právě to, o čem jsou islamističtí teroristé přesvědčeni. Za současné situace jsou možná jenom dvě východiska. Buď obě kultury budou navzájem respektovat svá "teritoria", tj. Evropanky se nebudou slunit v bikinách na plážích Rudého moře a muslimské dívky v Paříži nebudou nosit do školy šátky, nebo se obě kultury symetricky otevřou, multikulturní bude nejen EU ale i Saúdská Arábie - v Praze bude stát mešita a já budu moci jako turista svobodně navštívit Kaabu v Mekce. První řešení není kvůli globalizaci a mobilitě lidstva možné, to druhé pak právě blokuje islamistický terorismus, neboť to je ten ďábel, jehož se nejvíce děsí - ďábel rovné evoluční soutěže civilizací, kterého se tak děsil (a právem) již komunismus.

Chápu, že stisk civilizačních kleští svírajících islámský svět je drtivý, ale není možno přistoupit na interpretaci, že jenom ta západní čelist je "pohyblivá" a může povolit, kdežto s tou islámskou se nejen nedá, ale přímo se nesmí "hýbat" - aby se uvolnilo sevření. Což je právě to asymetrické vidění, které se pokoušejí vnutit západní veřejnosti "relativističtí" intelektuálové. Je falešné, nespravedlivě protežuje jenom jednu stranu a hlavně je nebezpečné, neboť pomíjí evolučnost vývoje lidské společnosti, což se zatím vždy vymstilo.
Ustupovat před islamistickým terorismem je zrovna tak moudré, jako bylo moudré ustupovat před nacismem a před komunismem. Za touto "moudrostí" je ve skutečnosti pouze zbabělost dobrovolného krmiče krokodýla, který mu nahází do chřtánu všechny bližní v marné naději, že než na něho dojde řada, netvor se již nasytí. Vždy to ale dopadne tak, že nakonec ten chytrák zůstane před stále hladovou bestií sám - a nezbývá nikdo, kdo by mu ji pomohl zabít.

(Příští Mrožoviny přinesou volné pokračování s námětem represe kontra prevence terorismu, přeceňování vlivu chudoby a s výkladem Hitlerova syndromu, který by obojaký postoj Evropy k terorismu mohl vyvolat)

Psáno v Praze 23. 3. 2004


Další články tohoto autora:
František Novotný

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku