Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 15.4.2004
Svátek má Anastázie




  Výběr z vydání
 >TÉMA: Spor o regulování či neregulování nájemného
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Jakým směrem se budou ubírat vztahy mezi Německem a Českem?
 >POLITIKA: Tolerance.
 >O KNIZE: Osudná domýšlivost Friedricha Hayeka
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Nesmrtelná motorka
 >PSÍ PŘÍHODY: Bart a volně ložený pejsek
 >ZAMYŠLENÍ: Válka o "trojského koně"
 >SVĚT: Seznamování s paviány
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Poslední jízda
 >PENÍZE: Skutečné zlevnění plynu přišlo až s Aprílem
 >POSTŘEH: O módě
 >POLITIKA: Prezidenti budou v EU nadbyteční
 >POLITIKA: Horká půda v Iráku - odejít či zůstat?
 >MÉDIA: Greenpeace mají díky svému řediteli z ostudy kabát
 >MROŽOVINY: V čelistech civilizačních kleští 2

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Šamanovo doupě  
 
15.4. ŠAMANOVO DOUPĚ: Poslední jízda
Jan Kovanic

Kotel

Jako téměř každé Velikonoce v posledním čtvrtstoletí, tak i letos jsme se vydali se ženou na jarní lyžování na Horní Mísečky. Už bez dětiček. Synek hlídal náš rodinný krb, dcerka hlídala taky rodinný krb - tentokrát svůj.

Před rokem jsem bájil o tom, jak je v Krkonoších krásné hnusné počasí s deštěm a mlhou - ale klukům a holkám z Liberce to nevadí. Sjezdovky jsou prázdné a máte je jen pro sebe. To jsem ale ještě nevěděl, jak hnusný je mokrý padající sníh. Nejdříve vám zalepí ochranné brejle, takže nevidíte. Stíráte si skla, ale je to marno, navíc se vám zamlžují. Sundáte si ochranné brejle - a za chvilku máte zalepené i ty brejle normální. Sundáte si brejle normální, abyste aspoň měli pojem, kde končí sjezdovka a začíná les, a doslova vmžiku máte oči plné sněhu. Nevidíte kam jedete, ani po čem. Můžete koukat jenom nohama, ale to pak musíte jezdit pomaloučku. Je to otravné.

Letos jsme si užili těch sněhových "přeháněk", jak hlásili usměvaví televizní meteorologové, přehršel. Jedna sněhová přeháňka přišla v noci, ráno pokračovala sněhovou přeháňkou s deštěm, pak padala přeháňka s bílou krupicí, následována přeháňkou padajících sněhuláků. Prožili jsme několik dní nepřetržitých "přeháněk". Poslední jízdy dne jsem nekončil ve vznešené samotě po odjezdu všech lyžníků, kteří mířili za svými grogy a svařáky, jako obvykle. Hned ve čtyři hodiny odpoledne, kdy sice ještě vleky jezdily, ale už končily, jsem končil i já. Mokrý zvenčí přeháňkami a zevnitř potem jsem jel po modré sjezdovce v chumlu lyžařů směrem k horké koupeli a kotli vroucího čaje. Letos ten chumel krom češtiny a němčiny štěbetal též polštinou, ruštinou, švédštinou a angličtinou. Jak je vidět, nejen Liberečákům, ani ostatním Evropanům nevadí v Krkonoších hnusné počasí.

Ano, špindlerovské vleky a lanovky jezdily od osmi do čtyř. Ony nejdřív jezdily od půl deváté do půl páté, tedy minulé pondělí a úterý. Ve středu se posunuly o půlhodinu, jak jsem zjistil po poslední jízdě dne ve čtvrt na pět dole na dojezdu černé medvědínské sjezdovky. Naštěstí zrovna nesněžilo a nepršelo a nefoukalo, ba i trochu sluníčko svítilo, takže pěší túra s lyžemi na zádech a těžkými lyžáky na nohách na Horní Mísečky, kde jsme zase bydleli v Horském zátiší, probíhala celkem příjemně. Není to daleko - jen asi tři kilásky po Vodovodní cestě, no a ještě asi tak tři sta metrů převýšení.

Úplně poslední (a slunečný:) den jsem strávil na běžkách, takže tentokrát popíšu jinou poslední jízdu. Ten den dole ve Špindlu pršelo. Jak však stoupala sedačková lanovka výš na Medvědín, měnily se kapky deště v bílé krupičky, pak v kroupy, které odskakovaly od mého lyžařského skafandru jak malé pingpongové míčky. Na kótě 1.058 metrů (začátek horního vleku na červené sjezdovce) začalo hustě sněžit. Obrovské bílé vločky ulpívaly na všem, na co dopadly, takže na horní stanici lanovky jsem přijel jako sněhulák a na ostatních třech prázdných místech ležel vysoký sněhový polštář.

Sjel jsem na modrou sjezdovku směrem k Mísečkám, a tam na mne zasvítil blankytným oknem v mracích sluneční reflektor. Nepropustná mlha se rozevřela, a viděl jsem, že to byl mrak, ležící nad špindlerovským údolím. Na západ od Harrachovy skály a celého hřebene k Žalému se oblačnost natolik protrhala, že byly vidět lesnaté modravé stáně nad Vítkovicemi a Vlčí hřeben od Dvoraček až k Rezku. Vzdálené obzory Českého ráje ani Ještědského hřebene nebyly za chuchvalci mlhy vidět. Na blízkém Kotli i Zlatém návrší seděly další mraky.

Pro tentokrát jsem se z Medvědína dolů vezl horskou silničkou, která navazuje na Masarykovu silnici. Ta byla vystavěna v třicátých letech minulého století, aby po ní mohly vozit těžké nákladní povozy materiál na výstavbu opevnění nad Pančavskou loukou. Na umrzlém a urolbovaném včerejším sněhu leželo několik cenťáčků nového přídělu, takže jízda byla pomalá. Míjel jsem vysoké horské smrky s šeděstříbrnými kmeny, jejichž šedozelené větve byly pokryty bílou sněhovou polevou. Šedobílé buky měly na rozsochách větví chomáčky sněhové vaty. Občas jsem minul šedohnědou jeřabinu, hlouběji v lese byla vidět jen šedošedá mlha. Nad hlavou mi probleskával modrojas, pod ním šedomodrým hávem prosvítalo zlaté Slunce. Tak nějak by to mohlo vypadat na Venuši, kdyby na ní rostly stromy, ovšemže.

Až skoro na konci sjezdu mne ozářilo Slunce naplno. Už jsem cítil přátelskou vůni hořícího dříví, vycházející z komínů některých bud - těch, které ještě nepřešly na topení elektřinou. Zbýval poslední kousek jízdy. Otvíral se přede mnou zelený tunel mladšího porostu. Byl celý vyplněný bílou parou. Když jsem vjel dovnitř, tvořily se za mnou kondenzační čáry - inu sto pět procent vlhkosti.

Pak bílý tunel skončil, vjel jsem do světla. A byl jsem doma.

Psáno v Praze dne 14. dubna 2004

Viz i Šamanova doupata
z roku 2003: Poslední jízda
z roku 2001: Předposlední jízda
z roku 2000: Poslední jízda na lyžích

Turistická centra českých hor (včetně Horních Míseček) si můžete prohlédnout na www.holidayinfo.cz, odkud jsem si stáhl i pohled z Horních Míseček na Kotel. (Dneska bylo hezky.) Nebo každý den ráno mezi osmou a půl devátou na ČT2 v nejkrásnějším televizním pořadu Panoráma.


Další články tohoto autora:
Jan Kovanic

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku