Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 4.5.2004
Svátek má Květoslav




  Výběr z vydání
 >MÉDIA: Poslanec Mládek na titulní straně
 >ARCHITEKTURA: Lábus Siza Šlapetové a pozvánka
 >TÉMA: Hokej
 >ŠAMANŮV KALENDÁŘ: Celý rok vlastní zeleninu
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Jak bylo v Bruselu
 >PSÍ PŘÍHODY: Když pán odjíždí
 >TÉMA: Za globální oteplení můžou mimozemšťané (část 3.)
 >ZAMYŠLENÍ: Adresát neznámý
 >EKONOMIKA: Očekávané zvýšení sazeb ohrožuje růst akcií
 >NÁZOR: Proč na Hradě nevisela evropská vlajka?
 >VÝSTAVA: Letadla a nahé ženy ve fotografii
 >INICIATIVA TÝDNE NEKLIDU
 >PENÍZE: Jak se stát skutečným majitelem bytu
 >ŽIVOT: Osud jedné lípy
 >POLITIKA: Hlasování v nemoci

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
4.5. TÉMA: Za globální oteplení můžou mimozemšťané (část 3.)
Madame Curie

Za globální oteplení můžou mimozemšťané (část 3.) Michael Crichton

Část první je zde.
Část druhá je zde.

Dovolte mi připomenout, že historie konsensu není nic, nač bychom mohli být pyšní. Posuďme několik případů.

Během posledních staletí umíraly spousty žen na poporodní horečku. Na její následky zemřela každá šestá žena. V roce 1795 přišel Alexander Gordon of Aberdeen s nápadem, že horečka je infekčním procesem a je tedy možné ji léčit. Konsensus tuto teorii zamítl. V roce 1843 tvrdil Oliver Wendel Holmes, že horečka omladnic je nakažlivá a své tvrzení doložil přesvědčivými důkazy. Konsensus tuto teorii opět odmítl. V roce 1849 prokázal Semmelweiss, že v jeho nemocnici byla horečka omladnic prakticky zlikvidována. Konsensus konstatoval, že Semmelweiss je Žid a nemocnice ho propustila. Pokud jde o horečku omladnic, potřeboval konsensus sto dvacet pět let, aby se dopracoval ke správnému závěru a to i navzdory úsilí významných „skeptiků“ z celého světa. Skeptiků, které jejich okolí ponižovalo nebo ignorovalo. A to navzdory úmrtím dalších žen.

A tak bychom mohli pokračovat s dalšími příklady. Ve dvacátých letech umíraly v Americe desetitisíce převážně chudých lidí na nemoc zvanou pelagra (chronické onemocnění z nedostatku niacinu, jednoho z vitamínů B2). Ta se projevuje kožními, zažívacími a neurologickými problémy. Konsensus vědců došel k přesvědčení, že se jedná o infekci a je tedy třeba nalézt „bakterie pelagry”. Americká vláda požádala vynikajícího mladého vědce Dr. Josepha Goldbergera, aby zjistil příčinu pelagry. Goldberger dospěl k závěru, že kritickým činitelem je pacientova životospráva. Ale konsensus lpěl nadále na teorii o bakterii. Goldberger prokázal, že může tuto nemoc přivodit změnou životosprávy. Prokázal, že nemoc není nakažlivá: sám sobě i svému asistentovi vpíchl krev pacienta nemocného pelagrou, aniž by onemocněl. Goldberger s asistentem i další dobrovolníci si vytřeli nosy tamponem s výtěrem od pacientů s pelagrou a polykali kapsle, obsahující strupy z vyrážky pelagry, přezdívané „Goldbergerův hnus”. Nikdo z nich se pelagrou nenakazil. Konsensus však s Goldbergerem nadále nesouhlasil. Navíc se zde jednalo o sociální problém: Jižní státy nechtěly přiznat, že by příčinou nemoci mohla být chudá životospráva. To by znamenalo nutnost sociální reformy. A tak jižní státy popíraly tento fakt až do dvacátých let minulého století. Následek? I přes epidemii pelagry ve dvacátém století potřeboval konsensus dlouhá léta, než se dostal do souladu s realitou.

Pravděpodobně každé dítě školou povinné si všimlo, že kontinenty jižní Ameriky a Afriky do sebe tvarově zapadají. V roce 1912 předložil Alfred Wagner teorii, že tyto dva kontinenty byly spolu dříve spojené a později se od sebe oddělily. Konsensus se vysmíval kontinentálnímu driftu celých padesát let. Tuto teorii odmítali nejvýznamnější geologové až do roku 1961. Konsensus tedy potřeboval celých padesát let, aby připustil něco, co je zřejmé každému školákovi.

Máme pokračovat? Příklady by se daly uvádět donekonečna. Jenner a černé neštovice. Pasteur a bakteriální teorie. Sacharin, margarín, potlačená paměť, vláknina a rakovina tlustého střeva, hormonální terapie. Seznam omylů, kterých se konsensus dopustil, pokračuje dál.

Chtěl bych ještě upozornit na situace, ve kterých se obvykle na konsensus apeluje. Na konsensus se vědci odvolávají v těch situacích, kdy věda nemá dostatečně pevné základy. Nikdo neřekne, že se konsensus vědců shodl, že E = mc2. Nikdo netvrdí, že podle konsensu je Slunce od nás vzdáleno 93 miliónů kilometrů. Nikoho by nikdy nenapadlo takto hovořit.

Vraťme se však zpět k našemu hlavnímu tématu. Od začátku tvrdím, že jaderná zima je pouze bezvýznamný vzorec, vykonstruovaný špatnou vědou za politickými účely. Od samotného začátku se jednalo o politiku, podporovanou mediální kampaní, naplánovanou týdny, možná i měsíce dopředu. Další důkazy o politickém charakteru celého projektu se dají najít v odpovědích na jeho kritiku. Richard Feynman si nebral servítky. když prohlásil: „Ti lidé nevědí, o čem mluví.“ Narozdíl od něj však byli další významní vědci pozoruhodně nesdílní. Freeman Dyson údajně řekl: „ Toto je naprosto hrozný příklad vědy, ale kdo by se chtěl nechat obvinit z podpory jaderné války?“. A Victor Weisskopf zase prohlásil: „Věda je to strašná, ale možná je to dobrá psychologie.“ Tvůrci teorie jaderné zimy takovéto publikované komentáře sbírali a reagovali na ně dopisy redakcím odborných časopisů. Ve svých dopisech popírali autenticitu komentářů a to i tehdy, kdy jejich autoři dodatečně své stanovisko potvrdili. V té době si mnoho lidí přálo zabránit jaderné válce. Jestliže se jaderná zima zdála hrozná, proč ji zkoumat tak podrobně? Kdo by jí chtěl odporovat? Snad jen lidé jako Edward Teller, „otec vodíkové bomby“. Ten prohlásil: „Ačkoliv se všeobecně uznává, že podrobnosti jsou zatím nejisté a zaslouží si mnohem více studia, dr. Sagan zaujal postoj, že celý scénář má natolik pevné kořeny, že připouští pouze minimální pochybnost o učiněném závěru.“ Většině lidí však nepřipadalo vůbec důležité, že teorie jaderné zimy se hemží vágnostmi. A já tvrdím, že to důležité je. Jakmile jednou přestaneme lpět na tom, co nám opravdu říká věda, jakmile začneme na tiskovkách pravdu přikrašlovat, pak je možné všechno. V jistých souvislostech možná dosáhneme určité mobilizace proti jaderné válce. Ale v jiných souvislostech dospějeme třeba k lysenkismu. Anebo i k nacistické eutanázii. Toto nebezpečí je zde vždy, kdykoliv podřídíme vědu politickým cílům. Proto je pro budoucnost vědy tolik důležité, aby se jasně stanovila a také hájila hranice mezi tím, co věda může tvrdit s jistotou a tím, co už s jistotou říci nemůže.

Co se stalo s jadernou zimou? Když mediální lesk této teorie pohasl, její solidnější varianta se začala jevit jako mnohem méně přesvědčivá. John Maddox, editor Nature, opakovaně kritizoval její závěry. A neuplynul ani rok a Stephen Schneider, jedna z vedoucích osobností v oboru klimatických modelů, začal hovořit o „jaderném podzimu“. To už je však něco úplně jiného.

Poslední mediální rozpaky nastaly v roce 1991, kdy Carl Sagan v pořadu Nightline předpověděl, že požár kuvajtské ropy bude mít stejné následky jako jaderná zima. Požár způsobí „rok bez léta“ a ohrozí úrodu na celém světě. Sagan zdůraznil, že tento výsledek je natolik pravděpodobný, že „by měl ovlivnit válečné plány spojenců.“ Nic z toho, co Sagan předpověděl, se však nestalo.

Můžeme se tedy ptát: Jaké jsme si z jaderné zimy odnesli ponaučení? Podle mě je hlavním poučením zjištění, že se nikdo neodváží kritizovat vědu v tématech s chytlavým názvem, silným politickým postavením a agresivní mediální kampaní. Díky tomu se během krátké doby začne chatrná hypotéza prohlašovat za skutečnost. V tom okamžiku je pak jakákoliv kritika irelevantní. Je po válce a přitom nepadl jediný výstřel. Toto bylo poučení z jaderné zimy a přímo učebnicová ukázka se objevila hned brzy nato ve zprávě o výzkumu pasivního kouření.

(pokračování příště)

(Podle originálu Crichtonovy přednášky, jak je dostupná na webu, přeložila pro Bláznivou Markétu a Neviditelného psa Madame Curie. )





Další články tohoto autora:
Madame Curie

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku