Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 6.5.2004
Svátek má Radoslav




  Výběr z vydání
 >TÉMA: Výpověď Vladimíra Železného před vyšetřovací komisí
 >INFO: Convoy of remebrance 1945
 >LIDŠTINY: Amerika útočí na Irák, obři útočí na Ameriku.
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Český nacionalismus a populismus na vzestupu
 >RODINA A PŘÁTELÉ: V modrém lese
 >PSÍ PŘÍHODY: První koupání této sezóny
 >SPOLEČNOST: Veřejné peníze = veřejná kontrola
 >EKOLOGIE: Vstoupím do Strany Zelených?
 >POEZIE: Láska na hřbitovní zdi podruhé
 >MEZI PAPUÁNCI : První orientace
 >GLOSA: Vypískali Buzkovou!
 >PENÍZE: Co určuje ceny nemovitostí
 >EKONOMIKA: Růst sazeb a posílení koruny k dolaru
 >POLITIKA: Jak nevolit do Evropského parlamentu
 >POLITIKA: Evropa může dostihnout USA, ale…

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
6.5. MEZI PAPUÁNCI : První orientace
Ota Ulč

Reklamní plakát s výzvou BE SPECIFIC - SAY SOUTH PACIFIC! naléhavě doporučoval nikoliv oceán, ale pivo této hodně populání značky. Obrovité Henderson Airfield bylo prázdné až na jeden třesoucí se fidžanský aeroplán. Tím se povezeme z Guadalcanalu čtyři hodiny ve směru ústupu imperiálních japonských armád. Vznesli jsme se, z výše pohlížíme na malý ostrov Savo, v jehož vodách americké námořnictvo utrpělo svou nejpotupnější porážku. Když flotila spala a stráže zřejmě též pochrupávaly, viceadmirál Mikawa s půltuctem křižníků poslal bílé ďábly ke dnu bez jediné vlastní ztráty. Dodnes jsou tyto vody domicilem dobře živených žraloků, takže osvěžování ve vlnkách se nedoporučuje. Ostrované přikrmují potvory vlastními nebožtíky, které tedy ani nespalují ani nezakopávají. Druhá světová válka se dostala i do folklóru na Savo Island: při domorodých tancích ďábel v masce je též oblečen do G. I. uniformy.
Tolik se vidělo z okénka vpravo. Vlevo přibývaly vysokánské kopce. To muselo být, panečku, náročné bojování, vléci se džunglí po slizkých svazích, našlapovat na plazy cestou proti málo viditelným kulometným hnízdům, v mizérii, kde i pijavice řádily jako by byly v Hirohitových službách.
Pak nám Guadalcanal definitivně zmizel, civěl jsem do prázdna, poněkud nakvašen. Abych tedy vysvětlit důvod své nelibosti, k ověření pravidla, že se slušností se ne vždy dojde tam, kam se chtělo dojít: Tuhle velkou cestu jsem naplánoval a v místní americké Sochor Travel Agency pan Sochor nalistoval kýžená spojení, poučil mne o nutnosti tisícimílové zajížďky via Pakistan na cestě z Nairobi do Colomba a také o nemožnosti časově skloubit trasu Guadalcanal - Nová Guinea se zastávkou v Rabaulu na ostrově New Britain. Inu, nedá se nic dělat, Rabaul jsme odepsali.
Jenže pan Sochor nevěděl či přehlédl, že existuje let OF 291 australské společnosti TAA, která s antikvárním DC-3 na naší trati Honiara - Port Moresby navštíví nejen Rabaul, ale i snad tucet dalších, tuze zapadlých výsp, a to vše za stejné peníze. Že tedy by byla zastávka v Munda na New Georgia (což lze též přeložit jako Nové Gruzínsko), pak bougainvillská Kieta, Buka hned vedle, kýžený Rabaul, a pak druhý den přistání na loukách vykácených v džungli velikého ostrova New Britain: Jacquinot Bay, Bialla, Hoskins, Gasmata Isl., Kandrian, Cape Gloucester a pak přes úžinu Vitiaz (pojmenovanou po lodi Vitiaz ruského barona s absurdně nepravděpodobným jménem Nicolai Mikhulo Maclay, který se tam v devatenáctém století marně pokoušel o carské civilizačně-kolonizační úspěchy) na pevninu Nové Guineje - přístaveček Finschafen jako první, pak bývalé hlavní město Lae, načež přes kopce dolů do nynějšího centra Port Moresby. Tedy notné obohacení cesty letadélkem, které se šourá pod mráčky s možností výhledu do každého domorodého okna - a jak již řečeno, bez extra dolaru jízdného či letného.
Chtělo to jenom, aby někdo ochotný přepsal letenky. Do toho se ale nikomu z personálu nechtělo a když viděli, že místo abych reagoval agresivně a mával sukovicí, se jen ošívám a mám se téměř k omluvám - mít čepici, byl bych ji žmoulal - s pohrdáním mě odbyli, s odkazem na patrně neexistující předpisy. Čili doporučení: nedejte se a opatřte si sukovici.
I kratším pobytem lze získat téměř věrohodný dojem o tonžské monarchii, ale ne o Nové Guineji, po Grónsku největším ostrově světa, padesátkrát větším než Nová Kaledonie, ten třetí největší ostrov. Odhadem 4,5 milionů obyvatel čili skoro pět šestin veškerého jižního Pacifiku žije na Nové Guineji. Máme tedy co dělat spíš s kontinentem než s ostrovem. Jeho velikost (pět set mil dlouhý, stovky mil široký a přes pět kilometrů vysoký) přiměla civilizujícího, i když ne nutně civilizovaného bělocha, že přistál na břehu a příliš se od něho nehnul. - a dobře udělal. Páteří ostrova je velealpské pohoří, dokonce s ledovci; na jihu páchnou mangrove swamps - největší močály světa, v nichž se vetřelci uzoufají k smrti, pokud je miliardy malárických anopheles, bacilů, virů, parazitů a méně početné stonožky, škorpióni, krokodýlové, lovci lebek a lidožroutové dřív neudolají. Hadů je sedmdesát druhů, vesměs jedovatých. Jinak ale zvířeny málo a když, tak vačnatci. Potkáme tu wallaby - miniklokany. Zato ptáků tu žije aspoň 650 druhů, od třepetavých kolibříků velikosti čmeláka až po velebného Bird of Paradise, který se stal ptákem národním a byl vyšit na papuánskou vlajku. Zemi nenavštěvují cyklóny, ale zemětřesení a občasné tsunami, hodně smrtelné Hodně prší a jsou končiny, kde spadlo za jeden den i půl metru vody. Až na pár výjimek země nemá dobré přístavy.
Na všech našich dosavadních ostrovech jsme snad ještě nezavadili o pořádnou řeku a proč by taky - nemá zázemí, v němž by zmohutnila. Na Nové Guineji je veletoků několik: Purari, Markham, Fly (jejíž jméno si odvozuji spíš od mouchy, než od poklopce) a řeka Sepik s nesnesitelným klimatem, s divochy se smyslem pro sadismus a rovněž s vynikajícím výtvarným talentem.
Zrovna v době naší návštěvy, sto mil od pobřežního města Madang došlo k objevu stočlenného kmene, který nikdy předtím neviděl bílého tvora. V pohoří Blucher, což je směrem k indonéské hranici, po prodírání hnilobnými močály, v nichž kypí krvežíznivé pijavice a masožravé kytky, rovněž napoprvé vykoukli mohykáni kamenného věku. Většina z nich trpěla neduhem zvaným yaws, který způsobuje ošklivé kožní nádory. Zdi chatrčí zdobily kosti pobitých nepřátel a ženské tam kojily selata, zakousnutá do jejich prsů. Člověk tedy zaostane, když k němu nic nevede. Když nemá řeku , aby po ní někam odplul, na pobřeží směnil produkty, sem tam vylovit rybičku a třeba i utnout hlavičku. Není náhodné, že pobřežní lid je víc vyvinutý, jak na duchu - zásluhou styků s okolím, tak na těle - zásluhou lepší a rozmanitější stravy.
Považuji za unikát Nové Guineje, že pro mnohé místní lidi první kolo - tedy kulatý, k dopravě a kutálení užitečný vynález - které kdy spatřili, bylo kolo podvozku letadla, když se veliký pták snesl na kmenovou louku. Letadla už tam teď dosedají na aspoň 250 novuguinejských plácků. Dodnes mnoho ostrovanů, seznámených s podvozky, helikoptérami a vzdušnou technikou všelijakého druhu, ještě nespatřilo motocykl, automobil či traktor. A nespatří, dokud se nezačnou stavět silnice i v těch vzdušnými ptáky dosažitelných dálavách. I když u větších městysů většinou již existuje pár kilometrů cesty, někdy dokonce i z asfaltu nebo aspoň zplácané ze štěrku, písku, bláta , domorodec se většinou s takovým pokrokem nepotká. Prostor s obtížným terénem je věru nepřítelem pokroku a zatímco již došlo k výstavbě cesty, spočítání a usměrnění domorodců na poměrně velkém, ale úzkém, a tedy zvládnutelném ostrově New Ireland, tento výkon se na Nové Guineji dosud nepodařil.
Nyní pár údajů k orientaci: Zjednodušíme-li si mapu, dostaneme oblý útvar.
Jeho západní polovina je zhruba stejně veliká jako ta východní a budeme se jí zabývat dřív, neboť jednak se jí také dřív zabývali Evropané, po rozpadu západního kolonialismu ji pozřeli Indonésané, málo se o ní ví a těžko se tam lze dostat. V roce 1526, tedy ve stejnou dobu, kdy se utopil jagellonský vladař u Moháče a dostalo se nám habsburského vladaření, vylodili se Portugalci na jižním konci tohoto ostrova a začali mu říkat Papua - prý je to malajské slovo pro velice kudrnaté vlasy, huňaté jak ovčí rouno. Když pak přijeli Španělé, vytasili se s pojmenováním Nová Guinea, neboť domorodci jim připomínali starou západoafrickou Guineu. Ve století sedmnáctém si okoukli břehy Holanďané, po nich Angličané a Francouzi, též občasný Ital a bratr Rus, ale nic se nestalo. Velrybáři se z nedostatku velryb v těchto vodách příliš nezdržovali. Výkupčí santálového dřeva tam neměli co vykupovat. Blackbirders, lovci černé kůže na plantážní lopotu do Austrálie, se dali do verbování dost pozdě, takže moc škody v rámci civilizačního úsilí nestačili napáchat.
První evropský stát, který se začal zajímat o permanentní vlastnická práva, bylo Holandsko v roce 1828. Nizozemští se vyhlásili za majitele západní půlky ostrova a ostatní bílý svět jim výdobytek přiklepl. Tehdy se již uplatnoval pohodlný princip mezinárodního práva o takzvaném Hinterlandu: když vystoupím na břeh a zapíchnu vlajku do písku, stal jsem se objevitelem, dobyvatelem a majetníkem dlouhých kilometrů terénu do vnitrozemí - i tam, kam si nikdy netroufnu. Proto tedy Amsterodam vládl končinám, kde nikdy nebyl a podle toho to vypadalo, respektive nevypadalo.
Přeskočíme staletí, máme druhou světovou válku, japonské vítězství a poté jeho porážku, tím však nikoli vítězství nizozemské, nýbrž vakuum. Pošramocená Evropa již neměla čas, sílu a mnohdy ani zájem své tropické majetky reklamovat a draze znovuzvelebovat. A na scénu vystupuje vlastenec Sukarno, který tajil svou projaponskou kolaborantskou minulost téměř tak úspěšně jako svou vynikající pleš pod muslimskou čepicí. 0tec vlasti Sukarno, jemuž politické podvodnictví vydrželo téměř do konce života, se hlásil i k dědictví holandského novoguinejského majetku. Zrušil bílý kolonialismus, nastolil sebe sama a ve jménu svobody zavedl svůj kolonialismus. Protože nebyl běloch, podvod mu v pokryteckém podniku OSN prošel a začal tedy v roce 1962 vládnout. Majetek přejmenoval na West Irian ("Horké místo" v překladu z jakési řeči) a hlavní jeho město či městys Holandia zažilo postupná přejmenování na Kota Baru, Sukarnapura a v roce 1971 Djajapura.
Lidé cizí řeči, pleti a mravů nedostali emancipaci, ale asimilaci a vládne se jim v humanistickém stylu, jemuž by obyvatelé baltských republik z let raně čtyřicátých dobře porozuměli. Indonésané, kteří se od místního obyvatelstva liší asi jako od Eskymáků, kolonizují West Irian a pracovní příležitosti, až na ty nejšpinavější, si rezervují pro sebe. Zatímco domorodci na té východní - australské polovině ostrova dostali nezávislost, na té indonéské se uspořádalo referendum, ať prý lid - bez představy o světě za svou vesnicí - rozhodne o své budoucnosti. Hlasovali jen vesničtí předáci, hlasovali prý nadšeně, jednomyslně, to známe. Tento lid vláda modernizuje, například akcí OPERASI KOTEKA. Tato koteka, jinde zvaná kumbung či gourd , je mnohým tzv.phalocryptic domorodcům jedinou součástí pánské garderoby. Je to rourka rostlinného původu, jakási na penis nasazená trumpetka, označující osobnost i kmen, v různých velikostech, od pracovně kraťoučké až po slavnostní taneční více než metr dlouhé. Vláda tedy začala přikazovat, že už se domorodci nebudou šňořit po svém, ale navlečeni budou do košile a do kalhot, budou mávat indonéskou vlajkou a obdrží prezidentovu podobenku. Naštěstí domorodec ve vzdálených kopcích a údolích se trýzní takovými příkazy asi se stejnou pravděpodobností jako bačovi na Oravě by nedávaly usnout Hegelovy dialektické nesrovnalosti. V reportáži (The New York Times,11.3.2001) z oblasti lidu Dani citován je domorodec "Nač si oblékat šaty, když prasečí sádlo nám stejně dobře slouží už po staletí? Já jsem křesťan, s kotekou chodím i do kostela." U takového kmene ale přetrvává nepříjemný obyčej, že v případě úmrtí blízkého příbuzného je truchlícím nutno uříznout článek prstu. Viděl jsem fotografie žen, jimž zbyly prsty už jen dva. Dlužno dodat, že na mužské plemeno se tato povinnost amputace v rámci truchlení nevztahuje.
BUDE POKRAČOVÁNO
(Ukázka z knihy PACIFIK: OSTROVNÍ KOMUNIKACE A LIDOŽROUTSKÁ TRADICE,
která s ilustracemi karikaturisty Jiřího Slívy vyjde teď v červnu v pražském nakladatelství Šulc a spol.)




Další články tohoto autora:
Ota Ulč

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku