Pokračování vzpomínek na dobu dětství - celý seriál je na mém serveru Hyena. Na populární hudbu té doby mám vzpomínky jen matné, jsem velmi nemuzický, nedovedu zpívat, natož pak hrát na nějaký nástroj. Vzpomínky na první půlku padesátých let mám zcela vygumované v tomto smyslu - jen s tou výhradou, že ve vesnici Slapy namontovali tlampače a občas vyhrávala po vsi muzika, samozřejmě dechovka. Vesnice s tlampači, to byl, myslím, typický příznak té doby.

V té další etapě, už poté, co se naše rodina přestěhovala do Prahy, to bylo jiné. Předmětem zbožnění mé generace bylo rádio Luxembourg, zvané "laxík". Milovali jsme ho, neboť "vařil" - vaření, to byl výraz pro správné hraní. Občas z něho byl slyšet rock´n roll - ten ovšem byl předmětem největšího obdivu. V tomto smyslu nezapomenutelný zážitek, ovšem už z konce padesátých let:

V Praze bylo maďarské kulturní středisko v tzv. Pavilonu Myslbek na Příkopech, tam, kde je dnes obchodní centrum. A tam prodávali gramofonovou desku s rock´n rollem! Nebylo to k uvěření - že by v krámě prodávali rokec? A bylo tomu tak.
Nezapomenu na pustou halu, uprostřed stoleček, u stolečku na židli ženská osoba, na desce štos desek, samozřejmě 78 otáček/min, tedy rozbitných. Myslím, že ta deska stála 10 Kčs. Nesl jsem si tu desku jako svátost - a lituju, že jsem s ní tak nezacházel i dál, rád bych si ji poslechl. Brzy na to se prodávala deska s rock´n rollem i v kulturním středisku polském v Jindřišské ulici. Zvlášť na toto kulturní středisko bychom měli občas vzpomenout v dobrém. Jelikož polští bolševici nebyli nikdy tak strašní, temní a tupí imbecilové jako čeští bolševici, polské kulturní středisko bylo oázou relativní svobodomyslnosti v temnu, jež vladařilo od roku 1945 a obzvláště pak od roku 1948 do 1989 v Praze.

Z populárních písniček byl první, který zasáhl moji generaci, šanson o Cestářovi. Dnes nechápu, proč nás Cestář tak vzal. Ale vzal...

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku