Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Sobota 8.5.2004
Den osvobození od fašismu




  Výběr z vydání
 >TÉMA:O logice a nedobrovolné prostituci
 >GLOSA: Veselo kolem registračních pokladen
 >POSTŘEH: O smíšeném zboží
 >MOBY DICK: Souboj v nebesích
 >Pekelníčci nabízejí to nejlepší
 >JINAKOST: Diagóza maniodeprese
 >EU: Jak nás vítala země Rakouská v EU
 >EU: Schumanův Den Evropy
 >FEJETON: Miluji Martinu Balogovou!
 >DETEKTIVKA: Jednou tě zabiju
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Muzika, písničky
 >PSÍ PŘÍHODY: Odmítnutý nápadník
 >POSTŘEH: O Zeměkouli
 >PRÁVO: Učitelka vyhrála soud proti zaměstnavateli
 >EKONOMIE: Měřič státního dluhu

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zdraví  
 
8.5. JINAKOST: Diagóza maniodeprese
www.infoservis.net

Použijete-li ve společnosti výraz jako maniodeprese, cyklofrenie nebo ještě lépe maniodepresivní psychóza, mají lidé tendenci hledět na vás poněkud podezíravě. V mysli se jim vybaví jiná, neodborná a nelichotivá pojmenování, například "blázen". Takže se buď dočkáte odmítavého postoje, anebo onoho přihlouple soucitného konstatování: "Chudák".

I mozek má nárok na nemoc

Faktem však zůstává, že málokdo je dneska zcela zdravý tělesně i duševně. Navíc rozdělování našich funkcí na tělesné a psychické je také poněkud zavádějící, protože za ono slavné duchovno zodpovídá mozek. Ten je v dnešní době stále diskriminován, nemá právo na nemoc jako jiné tělní orgány. Když se vám například zanítí kyčelní kloub, nikdo neřekne, že "si to namlouváte" a ať "přestanete bláznit". Běda však, dojde-li mozku serotonin (látka, která zodpovídá za normální náladu) a vy upadnete do deprese. To už je něco jiného.

Průběh neléčené maniodepresivní psychózy se dá přirovnat k jízdě na horské dráze. Jednou je pasažér úplně na dně, jindy zas létá kdesi vysoko, a oboje je špatně. Ze začátku, tedy při "rozjezdu", se dotyčný obvykle nachází dole. Zažije epizodu deprese, která trvá třeba několik měsíců a může samovolně odeznít. Po krátké "rovince", tedy období klidu, přijde další deprese. Mánie se obvykle projeví až po několika depresivních obdobích, někteří lidé ji však nemusí zažít vůbec, a to z několika důvodů: buď k ní nemají sklony, nebo to nestihnou, protože si mezitím sáhnou na život.

Právě riziko sebevraždy dělá z maniodeprese, respektive deprese všeobecně, smrtelnou nemoc. Proto je důležité, aby se nemocný člověk dostal včas do odborné péče. Depresivního jedince ale rozhodnutí navštívit lékaře často stojí mnoho sil, protože je celkově zesláblý, naprosto skleslý, nevěří ve svou budoucnost a všechno se mu zdá nesmyslné a šedivé. Mnohdy není schopen ani vstát z postele, natož vyjít na ulici.

Naopak nemocný v maniakální fázi se cítí plný energie, všechno mu připadá úžasné a snadné, takže mu nikdo jen tak nevysvětlí, že by se měl léčit. Zatímco v depresivním období je schopen celé dny spát, najednou už spánek ani jídlo nepotřebuje, je přímo hyperaktivní a ztrácí veškerou sebekontrolu. Pokud toto období zvládne bez úhony, přehoupne se mánie opět v depresi - odtud název cyklofrenie.

Proč?

Maniodeprese má podle nových vědeckých výzkumů prokazatelný dědičný základ. Odborně řečeno, způsobuje ji poškození genu na chromozomu číslo 11. To, zda (a s jakou intenzitou) se nemoc projeví, záleží i na míře stresu, jemuž je dotyčný v životě vystaven. K "rizikovým faktorům" patří například hluboký citový otřes, vážné fyzické zranění či onemocnění, zneužívání v dětství, špatné nebo žádné rodinné zázemí, nízké sociální postavení, dlouhodobá nadměrná zátěž.

Minimálně dvě století už nehrozí, že by byl nemocný považován za posedlého ďáblem jako ve středověku a musel podstoupit exorcismus. Na druhou stranu to není zase tak dávno, kdy medicína v této oblasti ještě tápala a psychiatrie byla v plenkách. Ortodoxní stoupenci Freuda tvrdili, že jde o následek nezvládnutého Oidipovského komplexu a je zapotřebí použít k léčbě psychoanalýzu.

Techničtěji zaměření odborníci zase věřili v léčebný účinek elektrošoků, ať už je příčina jakákoli. Až dnes, kdy věda pokročila natolik, že zná principy fungování lidského mozku, je medicína schopna léčit, nebo alespoň zmírnit potíže lidí s maniodepresí či jinými psychózami.

Právo na vlastní důstojnost

Paní Marta, drobná, vitální pětapadesátiletá žena, původním povoláním laborantka, má s rozličnými léčebnými metodami osobní zkušenosti. Její potíže začaly, když jí bylo dvacet osm let. S manželem toužili po dítěti, ale Marta dvakrát potratila a teprve po třetím, velmi komplikovaném těhotenství porodila dceru. Po porodu byla velmi vyčerpaná a trpěla depresemi. Vyhledala pomoc lékařů, ale ti usoudili, že se jedná o laktační psychózu, tj. běžné úzkostné stavy, kterými trpí některé ženy v šestinedělí a v době, kdy kojí.

"Tušila jsem, že něco není v pořádku," říká dnes paní Marta. "Ptala jsem se lékařů, jestli to není dědičné a jestli můžu mít další dítě. Řekli, že můžu. Tehdy se u nás o maniodepresi ještě moc nevědělo." Po druhém dítěti se ale Martin stav výrazně zhoršil a musela být hospitalizována v pražské psychiatrické léčebně v Bohnicích, kde už jí určili správnou diagnózu. V léčebně pobývala několikrát, vždy když se dostala do mánie. Celkem tam strávila tři a půl roku, o děti se v tu dobu staral manžel a rodiče.

"Ty měsíce v léčebně byly pro mě tehdy hrozné. Jednak se mi stýskalo po rodině, ale i ten stesk by člověk snesl, kdyby žil v alespoň trochu důstojných podmínkách. Bohnice ale dřív vypadaly hrozně, všude špína, na záchodech nebyly ani dveře a za sebemenší nekázeň samotka. Žádná lidská práva neexistovala, personál se choval svévolně. Připadala jsem si jako zvíře v kleci a dodnes se mi dělá zle, když vidím mříže."

Mezi Martiny nejhorší zážitky patří elektrošoky. "Myslím, že je to hodně drastická a nebezpečná léčebná metoda. Mám od té doby poškozenou paměť, což je vidět hlavně v kursech angličtiny, které navštěvuju. Občas jsem z té neschopnosti si něco zapamatovat úplně zoufalá." Marta si prožila se svou nemocí opravdu hodně - měla těžké deprese, trpěla stihomamem, někdy ji přepadaly záchvaty paniky. Jednou si dokonce sáhla na život.

Poměry v psychiatrických zařízeních se ale mezitím změnily a při svém posledním pobytu v Bohnicích se Marta setkala s lékařkou, která jí prý velmi pomohla. Dnes je v invalidním důchodu, vychovala s mužem dvě zdravé dcery. Nadále se léčí (bere několik různých léků), třikrát týdně navštěvuje skupinovou terapii. Ráda čte psychologickou literaturu, cvičí jógu a chodí s rodinou o víkendech do přírody. Navštěvuje i různé vzdělávací kursy, snaží se být aktivní, i když to vždycky nejde.

"Když jsem v depresi, tak ráno nevstávám, mám problém i nakrmit morče. Jakmile přichází mánie, nechce se mi zase spát vůbec a začnu horečně uklízet. Ale rodina i moje lékařka to včas poznají, takže se podle toho upraví léčba a mánie neproběhne, nebo je jen velmi slabá." Co Martě její nemoc vzala, je celkem zřejmé. Ale co jí přinesla? "Mám jiný žebříček hodnot. Na prvním místě jsou u mě vztahy a rodina. Taky jsem si uvědomila, jak moc je důležitý přístup lékaře k pacientovi. Vždycky by měla být zachována lidská důstojnost, protože sebedůvěra je důležitá."

Kariéra versus zdraví

Pan Stanislav je robustnější padesátiletý muž velmi důstojného vzezření. Mluví pomalu a rozvážně, z jeho vystupování je znát inteligence a vzdělání. Dříve pracoval jako právník na ministerstvu financí a po revoluci začal podnikat. Tou dobou byl už rozvedený, hodně pracoval a budoval kariéru. V roce 1994 (možná i vlivem stresu) však přišla mrtvice a s ní další zdravotní potíže. Tehdy pan Stanislav zažil první panickou ataku.

"Cítil jsem hroznou úzkost a bezmoc. Úplně se vám zastaví srdce a vy se bojíte, že máte infarkt." Po nemoci začal být psychicky labilní, potom se dostavila první mánie. "Tou dobou jsem žil sám, takže nebyl nikdo, kdo by mě postrádal. Vzal jsem pas a kreditní kartu a jel do světa. Cestoval jsem a utrácel, dokud bylo co. Nic mi nepřipadalo jako problém, v takových chvílích ztrácíte veškerou zodpovědnost." Po zhruba měsíční epizodě mánie se Stanislav ocitl zcela vyčerpaný v Kolíně. Měl oteklé nohy a musel být okamžitě převezen do nemocnice.

Podobné stavy se v průběhu pěti let opakovaly. Těžké deprese, kdy prakticky nevycházel z bytu a neustále ležel nebo spal, se střídaly s mániemi. Stejně jako Marta, i on v období mánie téměř nespal a nejedl, zhubl o sedmadvacet kilogramů. Našel si nové zaměstnání, místo odpočinku organizoval, zařizoval, plánoval. Za nějakou dobu (měsíc, dva) byl vyčerpaný a brzy přišla znovu deprese.

Pan Stanislav byl jednou hospitalizován v Bohnicích. Léčí se a od roku 1999 je v invalidním důchodu. Donedávna žil s přítelkyní, která však zemřela na rakovinu. "Byl to dobrý vztah, vzájemně jsme se podporovali. Její dceru beru jako vlastní a dodnes se vídáme." Po smrti přítelkyně se přestěhoval k matce a byt nechal synovi z prvního manželství. Chodí třikrát týdně na skupinovou psychoterapii, bere několik různých léků a jeho stav je stabilizovaný. Co je podle něj důležité pro úspěšnou léčbu? "Rozhodně klid a pravidelný režim, jako u každé jiné nemoci," říká pan Stanislav rozvážně hlubokým hlasem.

Co znamená "být normální"?

Za čtyřiadvacetiletou Lucií se neotočí jen málokterý muž. Půvabná zelenooká blondýnka působí celkem suverénním dojmem, sotva by někdo řekl, že ještě nedávno trpěla nesnesitelnou úzkostí a sebevědomí se blížilo nule. Její potíže začaly už v pubertě. Vyrůstala v rodině bez otce jen s matkou a sestrou a odmalička byla zvyklá, že musí být matce, která neměla partnera, oporou. To znamenalo nedat najevo slabost a za všech okolností se chovat zodpovědně. "Měla jsem dojem, že vlastně nemám rodiče, a naopak je na mně, abych vždycky převzala zodpovědnost," vypráví Lucie. "Byla jsem depresivní už od patnácti, ale netroufla jsem si dát cokoliv najevo. Navíc jsem byla přesvědčená, že cítit se takhle hrozně je normální."

V osmnácti zjistila, že jsou se sestrou nevlastní. V devatenácti poprvé v životě viděla svého otce - u soudu. Byl to pro ni šok. Její psychický stav se stále zhoršoval, trpěla těžkými depresemi, přestala vycházet z domu a nakonec i z pokoje. Nebrala telefon a odmítala s kýmkoli mluvit. Jednou za čas se objevovaly manické stavy, kdy byla naopak nadšená a přehnaně aktivní, po těch několika dnech ale opět upadala vyčerpaná do deprese. Všechno se zdálo být šedivé a budoucnost neexistovala. "Ležela jsem v posteli a třásla se po celém těle. Máma na mě křičela, co blbnu, a ať se jdu aspoň projít. Ale nemohla jsem se ani hnout. Úplně jsem se zhroutila a řekla mámě, že už prostě dál nemůžu."

Lucie sebrala poslední síly a šla k obvodní lékařce. Ta se na ni dívala poněkud podezřívavě. "Začala mě dost nepřívětivě vyslýchat, jestli neberu drogy. To už na mě bylo moc." K psychiatričce ji nakonec dovedla její dobrá kamarádka. Lucie začala brát léky a už po měsíci se její stav výrazně zlepšil. S matkou a sestrou si konečně vyjasnily situaci.

V současné době pracuje Lucie na diplomové práci, brzy dokončí vysokou školu. Zároveň pracuje a ve volném čase jezdí na koni. Nedávno zjistila, že v její rodině je sklon k maniodepresi dědičný a u ní se nemoc projevila nejvíc. Její léčba ale naštěstí začala včas, a tak je možné, že jednoho dne bude Lucie zase normálně žít i bez léků. "Nestěžuju si," říká nezvykle vážně a moudře na mladou dívku. "Takhle mám teď mnohem větší pochopení pro druhé lidi, než kdysi. Možná ale zase moc přemýšlím."

Lucie Tomanová

Více k tématu Jinakost je součástí Jednoho světa na www.infoservis.net


Další články tohoto autora:

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku