11.5. PSÍ PŘÍHODY: Kdo vytváří cestičky
Ondřej Neff
Za dávných časů prý Baťa nechával lidi, aby si vyšlapali cestičky v nově navrhovaném parku
- a tam kudy chodili pro ně dělal definitivní cesty. Ano, toto chápu. Ale jak vznikne
cestička v divočině? Podotýkám, že slovo "divočina" chápejte v uvozovkách - mám teď na mysli
území za humny hotelu Mövenpick u nás na Mrázovce. Je to prostor pokrytý donedávna
křovinami. V posledním půlroce křoví vysekali (ale brzy naroste nové, jsou tu tisíce
maličkých javůrků, takže to tu bude zase divočina stoprocentní, pokud nepřijdou mužové s
křovinořezy) a je z toho - skoro - kultivovaný park.
Potud výchozí situace. V uvolněném prostoru vznikla pěšinka. Nevede odnikud nikam, je to
klikatá stuha, vyšlapaná do zetlelého listí. Chodí tudy lidé s pejsky - i já tudy procházím
denně s Bartem a Šogo. Proč vede tudy a ne tamtudy? O co je lepší míjet tenhle javor zleva,
než zprava?
V baťovském parku lidé kráčeli, spíš spěchali, odněkud někam. Zde se nespěchá. Každý jde
pomalu a jen kouká, aby pes něco nevyvedl. Může volit. Nejsou tu žádné terénní překážky.
Někdo musel jít první, kdo tuhle klikatou cestu vyšlápl první, zanechal stopy, po nich se
vydal další člověk a prohloubil je, pak následovaly kročeje následovníků, tak nějak to
muselo být. Co ale vedlo toho prvního, aby šel tak klikatě?
Třeba byl vožralej.
| 
