Tuhle chtěl být na Psu někdo hodně chtipný, a tak psal o tom, jak je nutno na finančním úřadě stoupat do osmého patra pěšky, tam jsou pak na vás zlí, musíte vyplňovat znovu a znovu nějaké formuláře - a vůbec.

Na onen chtip jsem si vzpomněl, když mi přišel dopis "do vlastních rukou", jak pravil papírek od pošťačky. Protože jsem měl celý týden ruce zaměstnány něčím jiným, a samy na poštu jít nechtěly, mohl jsem se pro onen přípisek stavit na poště až poté. Celou tu dobu jsem měl nutkavý pocit, že... - samozřejmě! Byl od Finančního úřadu. Podíval jsem se dovnitř a - no jistě! "Vznikly pochyby o Vašem daňovém přiznání, dostavte se do čtrnácti dnů, předložte peněžní deník, jinak..."

Vznikly ve mně pochyby, tak jsem si nejdříve zatelefonoval na přiložené číslo a jeden ze dvou problémů se mi podařilo vyřešit tímto vynálezem 19. století (telefonem). I díky ochotě protistrany. Druhý problém byl způsoben mou vlastní blbostí, naštěstí blbost byla věrně zachycena pomocí vynálezu mínus 50. století (mám totiž papírový podnikatelský deníček). Tak jsem se musel dostavit.

I dostavil jsem se. Do nejvyššího patra předmětného úřadu mě vyvezl výtah (s europejskými vnitřními dveřmi). Kontrola a vyřízení problému trvaly asi deset minut. Zatímco jsem čekal, povšiml jsem si na stole nabídnuté vlídné ošatky, plné bonbónků a - vida! - i nalámanými čtverečky hořké čokolády s oříšky. Vzal jsem si jeden čtvereček, zvící tak čtyři čtvereční centimetry.

Ach, jak mi ta hořká čokoláda osladila mou starost! Myslím si, že příští rok zase něco na svém daňovém přiznání zmrvím.

Naschvál...

Psáno v Praze dne 10. května 2004

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku