Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 13.5.2004
Svátek má Servác




  Výběr z vydání
 >ZE ŽIVOTA: Vodní plémě - zvláštní rod
 >PRAHA: Zepelín nad střechami
 >PENÍZE.CZ: Zákon o DPH: jak odpovídá ministerstvo
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: O Pražském povstání - nikoli ironicky, ale německy...
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Umění žebrati
 >PSÍ PŘÍHODY: Bart zachráncem oběti chlastu
 >EKONOMIKA: Růst sazeb se přiblížil
 >MEJLEM: Ohlasy a názory čtenářů
 >MEJLEM: Ohlasy a názory čtenářů
 >MEZI PAPUÁNCI : Letadlem do současnosti 3.
 >POLITIKA: Nová komunistická internacionála
 >VÝSTAVA: Mašinky, mašinky a nejen mašinky
 >MEJLEM: Vtip
 >PENÍZE: Zaplaťte si vedení účtu 'zdarma'
 >ZE ŽIVOTA: Kunštok

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
13.5. MEZI PAPUÁNCI : Letadlem do současnosti 3.
Ota Ulč

Letecká doprava radikálně změnila stav věcí. Místo tří týdnů pěšího trmácení to pak byla jen půlhodinka s panoramatickým výhledem do kraje. Letadla monopolizovala veškerý transport, přepravujíce důlní stroje, jeřáby i krávy dojnice. Informoval mě přítel Václav Chadim, bývalý kadet na vojenské letecké akademii v Hradci Králové, který po úspěšném útěku od budování vědeckého socialismu strávil na Nové Guineji deset let jako pilot:"Byla s tím řada problémů. Malé aeroplány měly málo síly a špatně stoupaly. Jsou tam přes čtyři tisíce metrů vysoká pohoří. Navigační přístroje jsme neměli. Snažili jsme se proto dostat pod mraky a mířit mezi průsmyky. Orientovali jsme se jen vizuálně - podle kopců nebo stromů."
Bulolo, Wau, včera hrst bídných chatrčí, dneska moderní prosperující města, kde se stachanovci s napěchovanými peněženkami dovedou roztočit. Zlatonosné sezony, které neměly dlouhého trvání, se zasloužily o vytváření stálejších hodnot v podobě plantáží kávy, kakaa a čaje v tomto náhorním vnitrozemí.
Modernizace se s padákem snesla do kamenného věku, jehož známky jsou k spatření kolem dokola. Lidožrout potkal bílého pána a - co je v dnešním úsilí o budování jednoho národa ještě důležitější - potkal jiného lidožrouta. Domorodci, izolovaní a atomizovaní do kmenů a podkmenů, se pod magnetem bonanzy začali sobě přibližovat.
Ovšem toto přibližování zůstává neukončený a třeba i nekonečný proces. Tvor z pobřeží je cizincem tvoru z kopců, horal s horalem se také málo domluví. Navíc k PNG patří přemnoho roztroušených ostrovů, ať už Buka a Bougainville, zeměpisně v souostroví šalamounském, s ebenově černým lidem, nebo Manus Island na druhém konci, což jsou zas Mikronésané, nebo Trobriand Islands na ještě dalším konci, patřících do rodiny polynéské. Nad nimi zrovna letíme, snad si zaslouží podrobnější poznámku. Na rozdíl od melanéských končin mají ostrovy Trobriand dědičné náčelníky. Ostrovy jsou to korálové, ale místy se tyčí do výšky až sto metrů, půda je úrodná a úspěšně obdělávaná. Asi dvanáct tisíc ostrovanů se vyznačuje i polynéským temperamentem, jsou to tvorové hodní, přívětiví a též prý znamenitě souloživí. Jak antropolog Bronislaw Malinowski ("Sexual Life of Savages"), tak méně dávný a méně slavný Kurt Pfund ("Islands of Love") i další dávají ostrovanům vysvědčení s vyznamenáním. Zejména neprovdané Trobriandky se těší pověsti těch nejznamenitějších postelových přebornic, upírajících primát energickým ženštinám na Tahiti a u jihoamerického Orinoka. Domorodý mýtus praví, že jednou přišla velká vlna, zasáhla ostrov Dobu a smetla z něho všechny pěkné ženské daleko do bezpečí právě na ostrovy Trobriand.
Trobriandští též prosluli výtvarným talentem a unikátní exempláře jsou stále lacino k mání. Přivezl jsem si pár roztomilých vyřezávánek, včetně zpodobení párku kohabitujících vepříků. Mám je teď doma vedle metru erotické literatury, kterou si u mne před lety uskladnila jedna významná lidská tvář z obrodného socialistického procesu a já poklad opoměl vrátit.
A již letíme nad Milne Bay velikého novoguinejského ostrova. Literatura popisuje tento kout a přilehlé ostrovy jako jednu z nejkrásnějších a přitom nenavštěvovaných končin jižních moří. Nosem jsem se tedy přilepil ke sklu a dívám se tam, kam se kdysi po zuby ozbrojení Japonci neúspěšně snažili prodrat. Po delším pobytu na většinou pramalých ostrovech, pohled na velikou zemi téměř šokuje. Vidím dokonce jakousi silnici a něco, nejspíš japonského, po ní jede. Podle mapy v mém klínu by to mělo být mezi Orangerie Bay a Amazon Bay, cestou buď do Modua-Ula nebo do Rabaraba. Kdo tam jede, kam a proč? Jak asi rychle by se návštěvníkovi změnila exotika v umrtvující nudu?
Začíná pohoří Stanley Owen Range, o které se rozbil útok císařských vojsk. Také by tu někde měla být usedlost jménem Rigo. Načež přistáváme.
Přátelé mne poučili, že Papuánsko v prosinci je klimaticky k nepřežití. Čekal jsem vlhkou hrůzu a poněvadž jsem ji čekal, byla k přežití. Ale dr. Farrell, přítel přítele, nás na letišti nečekal a nebyl k nalezení ani v telefonním seznamu, takže už bylo lhostejné, zda dostal náš dopis. Nedá se nic dělat, pustil jsem se tedy do obtelefonování místních - neinternacionálních, neturistických - hotelů. "Tady hotel Port Moresby," zaskřehotal hlas asi ženský, "komfort, ano, rezervuju vám to."
První důvod k optimismu poskytl v letištní hale pasažér v krátkých kalhotách, bosý, věk kolem padesátky a ke kudrnaté hlavě měl připevněnu zřejmě z automobilu odmontovanou anténu, jejíž hrot krášlila rudá orchidej. A nikdo, až na nás, fešákovi nevěnoval pozornost.
Nemohu si odpustit didaktický komentář - ať už na této zeměkouli zabloudíte kamkoli, máte-li zájem o setkání s autentickým domorodým živlem, navštěvujte dvě místa: trh, jarmark, který je méně důležitý, neboť je toliko občasný, a nádraží, které je pořád. Třeba nádraží v Indii jsou pro sběratele k nevyčerpání. Kde nejsou vlaky, musíme k přístavu či na nádraží autobusová prohlédnout si lid z dálav. Ovšem k autobusům je třeba silnic a těch v našem Papuánsku příliš není, a proto se musí na letiště, kde kanibal s anténou a orchidejí se moderně vznese zpět do svého primitivního světa.
Šel jsem k přepážce, kde nadutý mladík s čepicí QANTAS zacházel s čekajícími pasažéry nehorázným,v kapitalismu nevídaným, způsobem. Čínský obchodník předložil platnou letenku k verifikaci. Letí domů někam na ostrovy. Klacek za pultem sebral tiket a zmizel v lítačkách. Po době, která se málem rovnala věčnosti, se objevil , zíval, poklopec nedozapnut, se slovy "Nemám vás tady na seznamu, nikam nepoletíte." A pasažér, třeba stokrát inteligentnější, milionkrát bohatší, žel též žlutější, byl tedy odkopnut. Což není maličkost v místě, kde něco letí jen jednou za uherský rok.
Možná ale, že jsem nebyl svědkem rasistické diskriminace. Přede mnou v řadě stál bělošský britský pár s letenkou do Hongkongu. Arogantní hulvát se šel znovu vyvenčit, zase se nedopnul a vrátil se s tím, že tito novomanželé taky nepoletí.
Dostal jsem se k překážce rozhodnut, že na frajera budu křičet, že ho praštím a vydatně i kopnu do nedopnuté končiny. Nastojte, vrátil se s informací, že veškeré náležitosti pana profesora s manželkou jsou náležité a že přeje vše nejlepší.
Nicméně do Papuánska jsme vstoupili notně nakvašeni. Vlezli jsme do minibusu, a to se musí Australanům nechat - odvezou z letiště promptně, pohodlně a zadarmo. Prožíváme zapomenutý pocit pohybu po rozlehlé pevnině. Už si to šouráme snad deset kilometrů, pěkné předměstské vilky, obsypané přepěknou květenou. Připomíná to Darwin; severní Austrálie je ovšem od nás jen kousek za vodou.
BUDE POKRAČOVÁNO
(Ukázka z knihy PACIFIK : OSTROVNÍ KOMUNIKACE A LIDOŽROUTSKÁ TRADICE,
která s ilustracemi karikaturisty Jiřího Slívy vyjde teď v červnu v pražském nakladatelství
Šulc a spol.)




Další články tohoto autora:
Ota Ulč

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku