Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 14.5.2004
Svátek má Bonifác




  Výběr z vydání
 >SPOLEČNOST: Good bye, národe?
 >TÉMA: Vyčerpá ČR prostředky z EU?
 >IRÁK: Proč by měl Rumsfeld odstoupit
 >PERLIČKY: Pitoreskní přídavná zařízení k vašemu počítači
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá
 >PSÍ PŘÍHODY: Jako na vodních lyžích
 >SPOLEČNOST: Hlavně se neposrat
 >FEJETON: Jak na zvědavé nezdvořáky, kteří vám čtou noviny přes rameno?
 >MÉDIA: Poprava, nebo vražda?
 >NÁZOR: Potíže s mučením
 >MEZI PAPUÁNCI: Náhled do okolí 4.
 >PENÍZE.CZ: Vyženíte s věnem také dluhy?
 >ZE ŽIVOTA: Vodní plémě - zvláštní rod
 >PRAHA: Zepelín nad střechami
 >PENÍZE.CZ: Zákon o DPH: jak odpovídá ministerstvo

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
14.5. MEZI PAPUÁNCI: Náhled do okolí 4.
Ota Ulč

Minibus vplul na Hubert Murray Highway, do elegantního předměstí Boroko, potom přišlo méně náramné Matigori, Badili, Koki a konečně centrum Port Moresby na rohu Musgrave a Champion Street, pár kroků od přístavu a moře Arafura. Vstupujeme do hotelu, který stejně jako město byl pojmenován po jakémsi námořním kapitánu Moresby.
Hotel dřevěný a červotočivý, poskytující útulnost, s níž jsme se seznámili v Darwinu a na dalších australských adresách. Komunální záchody a sprchy někde na chodbě. Nad dveřmi metr mléčného skla, jímž v noci proniká do kamrlíků světlo zvenku asi jako odsouzencům. Též dle australského obyčeje do místnosti lze vstoupit až po složení extra zálohy za klíč. Aby bylo zaručeno, že nikdo nezmešká nic z anglosaského pohodlí a pohostinství, v hodně ranní hodinu, něco kolem sedmé, začne řádit zvonec, vyhánějící nocležníky z postele. Jídlo se poskytuje jen od té do oné minuty a hodiny a račte si pospíšit, neboť nenajíte-li se zde, nebudete mít příležitost najíst se jinde.
V jídelně dumám nad nápisem TIES AND LONG PANTS FOR GENTLEMEN IN THE EVENING OR NATIVE DRESS - páni musí být důstojně střízlivě oděni, nebo v domorodém. Frak nebo kroj. Co kdybych si přimotal trumpetu k penisu a přišel sem nahatý?. Však to je - na rozdíl od indonéské poloviny ostrova - zcela legitimní, zákonu se neprotivící domorodé vybavení.
Vlhké tropy k zadušení a klimatizace v hotelu staršího data neexistuje. Máme jen fan - větrák s mátožně, poněkud se otáčející vrtulí. Měl by rozhánět vlhkou vřelou hmotu, slizké prádelní olovo, aby z toho byl dýchatelný vzduch. Ale ta naše potvora polámaná se neotáčela.
První noc sebou trhám na mokrém prostěradle, ne a ne usnout. Když už se na mne přece jen začaly snášet mrákoty, dole v hale kdosi začal třískat do piána. Neuměle, ale vytrvale, najednou ze zvuků byla melodie a tou byl Strahováček.
Natáhl jsem cosi na zpocenou kůži a vykročil do haly prohlédnout si půlnočního hudebníka.
Byli dva, něco kolem dvaceti, velicí, dost vlasatí. Vypadali univerzálně. Tak se ptám, kde přišli k melodii.
Odpověděli anglicky s přízvukem, který podtrhuje R, zprzní W a TH nebere na vědomí.
"Ví ár from Čekoslovejkija," řekli kluci, jeden pražský průmyslovák, druhý slovenský bratr. Poté, co jsme se představili, hoši se dali do povídání. Jedou do Sydney z Bougainville, což je onen nerosty bohatý ostrov v šalamounském sousedství.
Zeptal jsem se, zda jim - krajanům mladičkým, opuštěným, ještě nedávno majetníkům pionýrských šátků - nebylo na Bougainville smutno.
"Ale kdepak," ujistili, "tam je padesát poinvazních Čížků." Padesát normalizaci uniknuvších našinců, teď ztraceno, nebo neztraceno, v takových dálavách.
"A jaké máte papíry, hoši?" zvídám.
"No přece československej pas," divili se otázce, "už teda prošlej, to jo."
"A proč si neopatříte australské papíry?"
"Prosím vás, kdo by chodil pořád po úřadech," pravili v socialismu vyrostlí pionýři , v dokonalé negaci administrativních pořádků.
Pak jsem je ještě viděl ve frontě na lístky na italsko-sovětský film, v němž Marcello Mastroianni ve fašistické uniformě je zajat a sovětizován a Sophia Loren ho po šíré Rusi nešťastně hledá. Ukazovali též cosi sněžného a sladkého z Tyrol. Domorodci se tuze radovali.
Anglosasové se snaží kontrolovat spotřebu alkoholu doma i za humny se stejným neúspěchem. Podle statistik bílí ovšem pijí víc než tmaví, kteří na obžerství nemají peníze. Přišel puritánský předpis, který měl znesnadnit domorodcům přístup k opojnému moku. Výsledkem byla konzumace denaturátu, slepota a smrt.
Když se začal blížit den nezávislosti a s ním i obavy, že domorodci začnou nadšením jančit k nezvládnutí , úřady zakázaly odpolední čepování. Ve dvě odpoledne tedy konec, všichni ven a zájemci trpělivě počkali na schodech, až padla šestá a šenkýř se znovu legálně chopil pípy. Porovnával jsem s hostinci v Darwinu, kde mezi bílými a černými převládala v baru přímo exemplární koexistence. Ovšem tam situace byla podstatně jiná, neboť vládnoucí běloch je ve velké většině. V papuánské výčepně nasávaly různé rasy, u stolu a pultu zachovávající vzájemný pigmentační odstup.
V jídelně obsluhoval tmavý personál, podsadití chlapíci v sukni, bez slova a bez úsměvu. Poskytovali jsme jim tolik potěšení asi jako činil esesácký oficír někdy po září 1939 v polské, hodně patriotické hospodě. Paranoidně jsem si stísněnost dramatizoval, sahal si k zátylku, jako bych mínil nahmatat jedovaté šípy, a špital jsemmanželce, že někdo tam zaburácet uhuru! , tak nás tam do minuty upíchají vidličkami.
Nevlídný číšník přišel s tužkou a papírem, abych mu napsal číslo. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil papuánské metody práce. Na zdi visela cedule - jídelníček a u každé řádky číslo: ovčí šlachu ve vlastním loji a rozvařený kedluben tvořilo číslo jedna. Zájemce o skopovou hrůzu tedy napsal číslo stolu a jedničku, Papuánec se s papírem odloudal, aby se pak přiloudal s příslušným talířem. I ostatní číslice, jak jsme se přesvědčili, byly těžko spolykatelné.
Co nejrychleji jsme se vzdálili a šli shánět pronájem automobilu. Burns Philp, pacifický obchod se vším, měl též své turistické oddělení a pohledná čtyřicátnice nám poskytla potřebné rady. Žel, půjčovny Hertz i Avis jsou pár mil za městem.
"To nevadí, vždyť tady jezdí tolik autobusů," povídám po pravdě, a ptám se, do jakého čísla a s jakým označením městské dopravy máme vlézt.
Paní se napřímila a pokárala: "Pane, dovolte, vy nemůžete jet autobusem. Ten je přece jen pro domorodce. Od čeho, myslíte, jsou taxíky?" Pro označení domorodců užila termín "aboriginals". Nakvašeně opustila místnost.
Vypadli jsme rozhodnuti, že se povezeme veřejně, papuánsky. Musel jsem se asi projevovat notně hlasitě, neboť jsem pod jakýmsi platanem probudil pivem tuhého příslušníka australské dělnické třídy. Ochmelka se podržel trávy, výsostně říhl a povídá: "Hele, chceš auto? Tak di támhle," a máchl směrem k prvnímu rohu. "Malá garáž, privát, auto bude za půl," škytl a tráva se mu vymkla. Poděkovat jsem mohl už jen vodorovnému pařezu.
In pivo zřejmě veritas, informace byla přesná a toyotou jsme v Papuánsku sjezdili, co se dalo, ač, pravda, moc se nedalo.
Deset mil za městem je hřbitov Bomana War Cemetery. Přijel školní autobus a domorodá mládež tiše našlapávala kolem dokonalých trávníků s hroby čtyř tisíc vojáků, vesměs Australanů, kteří se v horách prali s japonskými vetřelci.
Pokračujeme do těchže hor, stále mohutnějších. Míjíme vodopády Rouna Falls, ale nikde nepotkáváme ani nohu. Rovněž žádná zvířata, toliko mnoho ptactva, strakaté všelijaké exempláře, pořádné kusy, a ještě víc těch miniaturních. Jako čmeláci, jako hejna kobylek, řítí se tempem několika Machů. Dýchá se líp, neboť jsme vysoko, a ve vzduchu je též cosi aromatického. Rozvířily se zvuky, snad hromobití za modrou čárou Stanley Owen Range, jenže přesvědčte mne, českého zbabělce: já si zvuky interpretoval jako hrozivá sdělení na domorodých bubnech. Zastavím, troufnu si pár kroků do džungle a každý stín mi připomíná kanibala. Hupky zpět do toyoty, nicméně pokračujeme dále k mrakům, tam, kde cesta mizí a bude jen Kokoda Trail, ona krvavá stezka druhé světové války. Všeho všudy osmdesát mil a dají se prý zvládnout za čtyři dny, přesvědčovali nás dva bílí mládenci na přilehlé plantáži.
Při návratu si musíme pospíšit. Je to tam jen kousek od rovníku, kde se slunce nesvažuje, nezapadá, ale z výšky najednou spadne za obzor. Motám se serpentinami, pulzuje to v nás - nebo že by zas ty domorodé bubny? - ale přece jen jsme stihli dorazit do Port Moresby ještě za světla. Panoramatický záliv tam hyzdí před čtvrt stoletím polopotopené, snad japonské plavidlo.
BUDE POKRAČOVÁNO
(Ukázka z knihy PACIFIK: OSTROVNÍ KOMUNIKACE A LIDOŽROUTSKÁ TRADICE,
která s ilustracemi karikaturisty Jiřího Slívy vyjde teď v červnu v pražském nakladatelství
Šulc a spol.)




Další články tohoto autora:
Ota Ulč

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku