Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 18.5.2004
Svátek má Nataša




  Výběr z vydání
 >KUVAJT: Nediplomatická velvyslankyně aneb Nedokončená recenze knihy Jany Hybáškové: Čekání na válku.
 >POLITIKA: Proč nejsem komunistou?
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Průvan vadí
 >FUTUROLOGIE: Nanotechnologie v oděvnictví
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Případ neposedného knedlíčku
 >PSÍ PŘÍHODY: Vyprávění o balónku
 >POSTŘEH: O Prčicích
 >GLOSA: Schizofrenie české společnosti
 >TÉMA: Svoboda projevu
 >SPOLEČNOST: Strasti budoucího dědečka...
 >EKONOMIKA: Experti očekávají růst na akciových trzích
 >POLITIKA: Soudruzi už točí oprátkou
 >PENÍZE.CZ: Sobotkova ruka nás hodlá šacovat dál
 >REAKCE: Omyl Rudého Barona
 >PLATY: Vláda trestá své zaměstnance za vlastní neschopnost

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Šamanovo doupě  
 
18.5. ŠAMANOVO DOUPĚ: Průvan vadí
Jan Kovanic

Ani tak nevadí čtyřicetistupňová vedra, ani tak nevadí dvacetistupňové mrazy. Když se na to člověk patřičně oblékne, upraví a připraví. Dá se zvládnout nepříjemný déšť i lezavý vítr. Ale průvan? Jemný vánek o půl stupně chladnější, než je okolní vzdušná hmota, mě dokáže rozhodit.

Na koleji v Poděbradech jsem ležel hlavou v rohu, ve kterém byly umístěny dřevěné skříně. Jejich zadní stěna uzavírala jakýsi světlík, ve kterém se potulovaly hravé vánky. Noc byla teplá, 18 stupňů, přes mne táhl průvan jen trošinku slabší. Výsledkem byla angína.

Pozdější koleje na Strahově byly koncipovány jako šatny pro spartakiádní cvičence. Široké chodby, široké dveře. Natolik široké, že zabíraly celé čelní i týlní plochy pokojíku. Okna neměla tak zcela dobrou kvalitu, ale aspoň byla dvojitá - oproti škvírovatým dveřím. Výsledkem byl průvan a moje věčné nachlazení.

Během studií jsem tyto problémy řešil šálou kolem krku, kterou jsem neodkládal ani v posteli. Kolegové študáci mne podle šály poznávali na dálku. Byl jsem jí pověstný. Škoda, že jsem si na tento svůj styl nedal copyright - mohl jsem dnes rejžovat na ministrovi kultury. OSA by to z něj už vymlátila.

Nanicovatá sedmdesátá léta přešla. Když se naše rodinka nastěhovala do nového sídlištního bytu, první věcí bylo, že jsme všechna okna vybavili kovotěsem. Díry pod futry pak nechali vyplnit medvědím hovnem. A větráme jen ráno krátce, a pak už ne. Stačí mít jedno okno otevřeno, již se bytem plíží zrádný průvan. Ale většinou je u nás bezvětrno. Zato v práci.

V práci jsme to neměli moc dobrý nikdy. Moderní skleněnou fasádou profukovalo a protékalo (ale jen když pršelo). Hliníkové lišty vytvářely ve skle perfektní tepelný most a venku zároveň sloužily jako chladící plochy. Takže v zimě na nich byla někdy jinovatka (vevnitř). To vše přehlušovala mohutnost tepelné klimatizace.

Pak jsme se přestěhovali do přízemku, kde je to trochu lepší. Nejdřív ale nebylo. Celá vnější stěna je totiž ze skla. Ale, kupodivu, táhlo na nás zevnitř budovy, ze stoupačky! Totiž. Dvojité sklo fasády je otevřeno na jih, přitom pod slunolamem budovy, nachází se v závětří a veškeré skluliny jsou pečlivě zatmeleny. Avšak nikoli stěna nad stropem, tedy přesněji řečeno nad podhledy. Takže do podhledů vnikal chlad, chladil vzduch, protekl nad podhledem, vléval se na druhé straně do chodby a do stoupaček, odkud klesal a chladně vanul mi na nohy. Ale i podhledy (a též dvojitá podlaha) jsou teď zatepleny, takže odtud průvan nehrozí.

Průvan hrozí z klimatizace. V zimě se nám snaží zatopit na 26°, v létě zase chladí k šestnácti. Naštěstí ještě - krom centrální klimatizace - máme i pomocnou lokální klimatizaci. Takže když se v zimě moc topí, někteří z kolegů si přichlazují. Protože však čidla obou nezávislých klimaček jsou v jednom výstupním vzduchu, znamená to, že z jedné díry nad hlavou funí 30°, z té vedlejší nás svlažuje osmistupňový vichr. Kdykoli přijdu do práce, prozkoumám místní klimatizaci. Upravím třetí typ topení (ústřední - u fasády) a vypnu pomocnou klimatizaci. S tou centrální moc nenadělám - bývaly tu dílny, takže má průmyslový vzmach. Alespoň jsme utěsnili některé výfuky tvrdým papírem, takže jen řvou a příliš neškodí. A pak - pak otevřu ilegální okno, které jsme si v jednom čtverci skleněné fasády vytvořili. A pak to už ujde.

Jenže stejně je tu průvan, a stejně kašlu, s šálou jako bez šály (už se raději vybavuji roláky). Když to povídám naší závodní doktorce lékařce, tak ta jen pokývá hlavou: "No, to víte, klimatizace!" S tím se prý nic nedá dělat. Ale snad dá.

Asi si časem najdu jiného zaměstnavatele. Bez zlodiní klimatizace. Nebo s dobrodiním klimatizace, jež vytváří pohodu, a nikoli kašlonosný uragán.

Psáno v Praze dne 17. května 2004


Další články tohoto autora:
Jan Kovanic

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku