Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 18.5.2004
Svátek má Nataša




  Výběr z vydání
 >KUVAJT: Nediplomatická velvyslankyně aneb Nedokončená recenze knihy Jany Hybáškové: Čekání na válku.
 >POLITIKA: Proč nejsem komunistou?
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Průvan vadí
 >FUTUROLOGIE: Nanotechnologie v oděvnictví
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Případ neposedného knedlíčku
 >PSÍ PŘÍHODY: Vyprávění o balónku
 >POSTŘEH: O Prčicích
 >GLOSA: Schizofrenie české společnosti
 >TÉMA: Svoboda projevu
 >SPOLEČNOST: Strasti budoucího dědečka...
 >EKONOMIKA: Experti očekávají růst na akciových trzích
 >POLITIKA: Soudruzi už točí oprátkou
 >PENÍZE.CZ: Sobotkova ruka nás hodlá šacovat dál
 >REAKCE: Omyl Rudého Barona
 >PLATY: Vláda trestá své zaměstnance za vlastní neschopnost

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
18.5. KUVAJT: Nediplomatická velvyslankyně aneb Nedokončená recenze knihy Jany Hybáškové: Čekání na válku.
Petr Schütz

Před několika dny jsem byl na kuvajtském letišti vyzvednout kamaráda vracejícího se z dovolené v Čechách. "Něco pro tebe mám" povídá mi po přivítání a výměně nejčerstvějších novinek. "Helena ti posílá knížku od té Hybáškové. Přinesu ti ji zítra do práce". Následující den byla skutečně knížka na stole v mé pracovně.

Jana Hybášková zastávala v létech 2002 - 2003 funkci mimořádné a zplnomocněné velvyslankyně České republiky v Kuvajtu. Setkal jsem se s ní, či správněji řečeno strávil celkem několik hodin v její přítomnosti, v rezidenci českého velvyslance v Surře při několika příležitostech v roce 2002. Jednalo se o recepci ke státnímu svátku 28. října, vernisáž výstavy fotografií a dvě schůzky příslušníků česko-slovenské komunity, na nichž nás informovala o vývoji situace směřující k invazi Iráku. Dělala na mne dojem energické, extrovertní, organizačně schopné osoby, která se trochu příliš ráda poslouchá a není dosud úplně seznámena se situací v zemi, do které přibyla poměrně nedávno.

Pak přišla dlouho očekávaná válka, kterou jsem jako většina mých kolegů přečkal poklidně a bez jakéhokoliv narušení pohodlné kuvajtské rutiny. Při prvním leteckém poplachu jsem v nejistotě vyhlédl z okna svého bytu na Salmyi (byl čtvrtek, den pracovního klidu) a pozoroval reakce svých sousedů. Nebyly žádné. Na balkoně protějšího domu služka dál věšela prádlo, kluci na prašné pláni vedle dál hráli fotbal, auta jezdila, můj domovník dál zaléval svůj miniaturní záhonek jarjeeru. Pravda, z obchodů na jeden den zcela zmizela lahvovaná voda, panikařící Indové nakupovali desetikilové pytle rýže a v sobotu, první válečný pracovní den, nepřišli do nemocnice téměř žádní ambulantní pacienti a také mnozí arabští kolegové. Jinak se ale záhy vše vrátilo do normálních kolejí a pronikavé každodenní houkání sirén se stalo pouhou nevyhnutelnou nepříjemností. Masku jsem sice s sebou vozil v autě, ale styděl se ji vůbec vyndat z kufru. Ostatní lékaři, sestry a samozřejmě ani pacienti masky neměli. Ministerstvo zdravotnictví začalo rozdávat personálu masky korejské výroby až druhý týden konfliktu. Na zapečetěných filtrech bylo vytištěné upozornění, že expirují 30 minut po otevření. Zprávy z našeho tisku, přečtené na internetu, o personálu našeho velvyslanectví trávícím dny a noci v maskách a protichemických oděvech ve sklepě, mi připadaly poběkud bizarní.

Uvítal jsem proto příležitost se dozvědět, jak prožívali události lidé daleko zasvěcenější, jaké bylo jejich pozadí, jak vnímala zemi, ve které už přes deset let žiju, odbornice na arabistiku a orientalistiku a zkušená diplomatka.

Knihu Jany Hybáškové Čekání na válku, s podtitulem Výpověď odvolané české velvyslankyně v Kuvajtu vydalo nakladatelství Rybka Publishers o Velikonocách letošního roku. Třistapětadvacet stran je svázáno v kartonu s vkusným přebalem. Tím je bohužel prakticky vyčerpáno co pozitivního lze o té publikaci říci.

Se zájmem jsem si přečetl, jak se paní Hybáškové málem podařilo vyřešit izraelsko-palestinský konflikt. Kdyby jí jen izraelské tajné služby nezavraždily toho Rabina. Rovněž se mi líbil výčet jejích úspěchů na blízkovýchodním odboru ministerstva zahraničních věcí, dobrý je zejména prodej tanků do Sýrie (str. 10). V následující kapitole se dozvídáme, jak úspěšně čelila intrikám bývalého ministra Kavana a jak byla duší české vojenské účasti v operaci Trvalá svoboda. Pak ovšem přichází kapitola Kuvajt. Propletenec pravd, polopravd a nesmyslů pro nezasvěceného téměř nerozluštitelný. Posuďte sami.

Kuvajt je tak malý, ze dálková letadla jdou na přistání ještě dřív, než přiletí k hranicím.

Člověk by myslel, ze autorka si plete Kuvajt se Singapurem. Letiště je vzdáleno od hranic přibližně 100 km.

Ropná pole v Ahmadi, jeden z největších ropných terminálů na světě, jedna osmina světové těžby ropy (str. 48).

Celý Kuvajt těží asi 2 miliony barelů denně, jen denní těžba OPECu je 25 milionu, nemluvě o Rusku, Norsku, Británii, USA. Celkově se denně na světě vytěží 75 milionů barelů. Autorka si to pravděpodobně plete se zjištěnými zásobami: Kuvajt má 10% světových rezerv.

Osm z deseti členů parlamentu jsou beduíni... (str.59)

Naprostý nesmysl. I pouhé volební právo mají v Kuvajtu pouze muži zde usazení před rokem 1920, nebo nejméně 30 let naturalizovaní, a jejich přímí mužští potomci. Při předposledních volbách v roce 1999 to bylo pouhých 80000 osob (10% občanů). Naproti tomu beduíni jsou "stateless persons", tedy bez státního příslušenství a jakýchkoliv politických práv. Pravda je, že je stát subvencuje, poskytuje jim bydlení a různé sociální služby, udělení občanství se ale urputně brání.

..kde každý za narození dítěte dostane příplatek ve výši zhruba padesáti tisíc korun. (str. 52).

Jen plnoprávní kuvajtští občané.

Kuvajt… nedokáže vyrábět kvalitní vysokooktanový benzín, maximum může být devadesát dva oktanů. (str. 53)

Není pravda, benzíny jsou tři, bezolovnaté 90 a 96 oktanů a olovnatý.

Téměř každý Kuvajťan dostane řidiče a auto k narození. Každý člověk tu má auto, a každý muž má auto do pouště, auto pro rodinu, auto pro zábavu, auto na repre…matka má tři auta, otec pět aut. Běžný počet aut v rodině je kolem deseti. (str. 53)

Směšné. Při 800 000 Kuvajťanech a 1,5 milionech nekuvajťanů by těch aut bylo kolik?

Černý šátek, černé hledí přes obličej, černé brýle a černé rukavičky. Veliká toyota, mnohdy úplně bez zrcátek. ..Dáma jede. Nekouká nikam, prostě jede…tvrdě, zle agresivně…jenom někdy uvidíte zaškubání v povislých koutcích pevně sevřených úst. …to je to jediné, co mnohé kuvajtské ženy mají. Vybít si všechnu životní uraženost, zlost, agresivitu, hruď plnou nenávisti při řízení. (str. 53)

Jak to zaškubání paní velvyslankyně mohla vidět přes to černé "hledí"? Mimochodem, ty dámy skutečně nekoukají a jedou, většinou ale proto, že úzkou štěrbinou mezi do čela staženým šátkem a závojem toho nemohou mnoho vidět. Jako kůň s klapkami vidí jen dopředu. Ta zlost a nenávist je už fabulace paní Hybáškové.

Neexistuje tu městská doprava, vůbec žádná. (str. 53)

Hloupost. To, že paní velvyslankyně nikdy nejela autobusem, ještě neznamená, že autobusová doprava neexistuje. Je už dokonce dost hustá a přepravci si konkurují.

V Zálivu nejsou myčky, pořádné pračky, nic není automatického…Většina praček je starých, bubnových, pračka je dražší než služka. (str.42).

Blábol.

..vodou, elektřinou a místním hovorným zdarma…(str.51)

Není tomu tak. Voda a elektřina jsou sice silně subvencované, ale platit se musí. Pravda, jen když si ministerstvo vody a elektřiny vzpomene, což bývá tak jednou za 2 roky, pak se ovšem musí doplatit všechno naráz. Telefon se platí měsíčním paušálem, ráj internetistů.

Na konci každého města stojí elektrárna… není zelených ostrovů, není pláží, jen elektrárny. Nad městem dým, města nevidět.

Je zelený ostrov, dokonce se jmenuje Green Island. Umělý ostrov s parkovou úpravou, trávníky, palmami, dětskými hřišti, prolézačkami, rozhlednou. Naproti vyústění třetího ringu na Arabian Gulf Street. Elektrárny jsou tři: Mina Al-Zour 80 km na jih od Kuwait City, Doha 30 km severně od Kuwait City (asi 15 km od Jahry), Subyia na opačné straně Kuwait Bay než Kuwait City, úplně na samotě. Dokonce i přístupná pláž s čistou vodou se najde, jen se musí vědět, kde hledat.

Nejubožejší lidskou kastou jsou Bangladéšani. Veliké kuvajtské firmy je najímají na čištění ulic…Pracují také jako uklízeči v nemocnicích. Považuji to za hazard s lidským zdravím. Bestiální hazard s lidským zdravím. Je-li jejich krédo jediné, neudělat ani jeden pohyb, jak potom mohou uklízet ve špitálech? Jak ty špitály vypadají?(str. 61)

Vypadají dobře, lépe než většina nemocnic v Česku. Oddělení, laboratoře, vyšetřovací a operační prostory jsou vzorně čisté. Navzdory neskutečnému bordelářství většiny arabských pacientů. Pomocného personálu je v nemocnicích mnohonásobně víc, než je zvykem v Evropě. Není to proto, že by líných Bangladéšanů bylo zapotřebí víc, než pilných českých uklízeček. Problém je zcela jinde. Veškerá nekvalifikovaná pracovní síla je do Kuvajtu dovážena zprostředkovatelskými firmami, vlastněnými pochopitelně Kuvajťany. Nejen že dostanou za každou pronajatou pracovní sílu platbu, z níž jenom zlomek vyplácejí jako mzdu, ale i od naverbovaných pracovníků požadují poplatek za zprostředkování, dopravu, obstarání víza a pracovního povolení. Jsou tudíž motivovány dovážet a pronajímat co největší počty lidí. Protože v Kuvajtu existuje rozsáhlý klientelismus, jak autorka správně poznamenává jinde (str. 57), není problém tyto zbytečné síly pronajmout různým státním institucím. Tito pracovníci pak v podstatě nemají dost práce, takže jim nezbývá nic jiného, něž se flákat.

Druhým takovým společenstvím jsou Filipínci. Vyznačují se tím, že chodí po ulici v nejparnějším vedru s deštníkem…Otravují, mám z nich psotník. Když mi v obchodě začnou nutit zboží, utíkám pryč…tolik servility, podlézavosti a tuposti najednou se prostě vydržet nedá (str. 61). Nevím, jak to arabské paní domů snášejí, jak to snáčejí třeba Britové, já jsem získala takovou pifku a alergii na některé asijské národy, jako třeba na Filipínce, že je nesnesu ani pět minut (str. 40).

Kdyby se paní Hybášková musela po Kuvajtu pod pálícím sluncem pohybovat po svých, místo klimatizovaným BMW, pravděpodobně by také nosila deštník. Navíc, zatímco v Evropě je opálení známkou vyššího společenského statutu (byli jsme právě na Kanárech, v Alpách, v Chorvatsku..), na Filipínách je tomu právě naopak: jsi-li světlý(á), jsi pravděpodobně vzdělaný(á), pracuješ v kanceláři, nemocnici, ve škole. Jsi-li snědý(á), musíš asi dělat na stavbě nebo na poli, daleko jsi to nedotáhl(a).

Autorka nám tu sugeruje, že Filipínci jsou jakási podřadná, k ničemu neužitečná rasa slouhů a budižkničemů. Pravý opak je pravdou. Filipínci jsou národ vzdělaný, se španělsko-katolickou kulturní tradicí (kromě muslimské menšiny, soustředěné většinou na Mindanau a okolních ostrovech - odtud pochází značný počet služek v kuvajtských domácnostech). Téměř všichni mluví velmi dobrou angličtinou - je to na Filipínách vyučovací jazyk na středních školách a univerzitách. Mnoho Filipínek a Filipínců pracuje v luxusních obchodech, restauracích, cestovních kancelářích. Často jde o vzdělané lidi, kteří doma nenalezli odpovídající zaměstnání. Jsou zde preferovanou pracovní silou pro svou pracovitost, vstřícnost, čistotnost, neselhávající dobrou náladu. Filipínské zdravotní sestry a "bratři" patří k elitě středního zdravotního personálu. Každý evropský lékař si zde přeje pracovat s filipínským ošetřovatelským týmem, protože jsou vzdělaní, iniciativní, spolehliví, vstřícní a veselí. Spojené státy a Spojené království se předhánějí v náboru Filipínců do svých nemocnic. Cítím jako svou povinnost hájit své četné milé spolupracovníky a spolupracovnice před hanebnostmi, které o nich v generalizujícím tónu napsala paní Hybášková.

Ještě jinou kastou jsou Pákistanci. S těmi je to opravdu těžké. Pákistánci jsou přesvědčeni, že jsou nejlepší na světě. Všechno znají, všemu rozumí, jsou nejlepší řidiči, mají nejlepší kuchyni, jsou nejlepší obchodníci. Je těžké je mít rád, za věčnou, totální nadutost, neochotu, superiornost, nadřazenost, hloupost, téměř provokativní zlobu. (str. 61)…agresivní, zlí pákistánští řidiči(str. 53)

Nu, musím se zastat i těch zlých, hloupých, nafoukaných Pákistánců. Mám holiče, už 12 let, jmenuje se Sadeq. Žije v Kuvajtu od mládí, vychoval tu a nechal vystudovat děti. Spolu s bratrem si pronajal holičský krámek na jedné z hlavních tříd. Dům ale zbourali před 5 lety a krámek se přestěhoval do zadního traktu nevzhledné betonové budovy. Bratr zemřel předloni na rakovinu. Je sám, zákazníků ubylo, svému kuvajtskému "partnerovi" však musí platit dál, ale nestěžuje si, nezatrpkl. Vždy mne vítá srdečným úsměvem, objedná čaj z nedaleké kavárničky, vyptá se na rodinu, přepne televizi na anglický kanál. A krásně mne ostříhá. Mám ho rád a jezdím za ním 15 kilometrů, ačkoliv mám dvě holičství pár kroků od domu. Přál bych si, aby si mohl tyto řádky přečíst. Aby věděl, že jsem se ho zastal.

Nebudu tu knížku dál číst. Nemám ji rád a nemám rád paní Hybáškovou. Nesnesl bych ji ani pět minut. Doslechl jsem se, že kandiduje do evropského parlamentu. Nebudu ji volit. A každému budu říkat, aby ji nevolil. Nemám ji rád.


Další články tohoto autora:
Petr Schütz

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku