Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 18.5.2004
Svátek má Nataša




  Výběr z vydání
 >KUVAJT: Nediplomatická velvyslankyně aneb Nedokončená recenze knihy Jany Hybáškové: Čekání na válku.
 >POLITIKA: Proč nejsem komunistou?
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Průvan vadí
 >FUTUROLOGIE: Nanotechnologie v oděvnictví
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Případ neposedného knedlíčku
 >PSÍ PŘÍHODY: Vyprávění o balónku
 >POSTŘEH: O Prčicích
 >GLOSA: Schizofrenie české společnosti
 >TÉMA: Svoboda projevu
 >SPOLEČNOST: Strasti budoucího dědečka...
 >EKONOMIKA: Experti očekávají růst na akciových trzích
 >POLITIKA: Soudruzi už točí oprátkou
 >PENÍZE.CZ: Sobotkova ruka nás hodlá šacovat dál
 >REAKCE: Omyl Rudého Barona
 >PLATY: Vláda trestá své zaměstnance za vlastní neschopnost

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  >>  Filmová béčka  
 
18.5. TÉMA: Svoboda projevu
Milan Pavel

V souvislostech s kritikou poměrů říkalo se před léty že u nás, stejně jako na Západě, je svoboda projevu. Rozdíl prý je jen v tom, že tam je svoboda i po projevu.

Ponechme stranou skutečnost, že jsme si svobodné země značně idealizovali. Dnes patříme mezi ně a přesto o svobodě projevu i po projevu lze čas od času pochybovat. Případ publicisty Miroslava Šmoka, o němž psal se spravedlivým rozhořčením v záhlaví Neviditelného psal spisovatel Ondřej Neff, je jedním z důkazů pokračující zvůle mocných. Pan Neff právem připomíná, že všechna svinstva, jež se v posledních létech vyskytla a máchala na veřejnosti, odhalili novináři. Nikdy se nestalo, že by "očista" například vzešla zevnitř politické strany protože tam ruka ruku myje "napříč politického spektra". Závěrem vyslovuje obavu, že kdyby se systému povedlo Miroslava Šmoka udolat, hrozí, že se nad bažinou zatáhne opona strachu.

Ta obava není neopodstatněná a vychází ze zkušeností. O tom, že by se opona strachu nad bažinou mnohým úspěšným a dobře zavedeným gaunerům hodila, netřeba pochybovat. Svědčí o tom ostatně i některé komentáře k vyjádření Ministerstva vnitra, zveřejněném v Neviditelném psu 13.5., které má být stanoviskem Policie České republiky a ÚDV. Urážlivý a nenávistný tón v některých těchto „diskusních příspěvcích“ připomíná známého předního politika doby celkem nedávné.

Ponechme nepřátele novinářů sobě samým a porozhlédněme se poněkud v čase i prostoru. Dojdeme možná k názoru, že tvářnost tisku i elektronických médií ovlivňuje ze všeho nejvíc to, čemu se říká společenské klima.

V roce 1968, v roce tzv. Pražského jara, přestala fungovat cenzura. Objevilo se několik nových časopisů. Také obsah většiny již dříve vycházejících novin se výrazně změnil. Sluší se dodat, že v redakcích zavedených listů byli převážně lidé vybraní nebo alespoň schválení v předchozích letech všemocnou rodnou státostranou. Uvolněné společenské ovzduší jim ale umožnilo odložit dosavadní zábrany, snažit se hledat pravdu a vyjadřovat se otevřeněji, byť tu byla i nadále omezení vynucená dobou, mezinárodními poměry a podřízeností Sovětskému svazu. Noviny se staly náhle vyhledávaným, nedostatkovým zbožím, poslouchat rozhlas a dívat se na televizní debaty nebylo marněním času. Čtenář stejně tak jako posluchač chtěl číst a slyšet větší díl pravdy – a ta pravda byla v postatě protirežimní. Po sovětském srpnovém vpádu, na začátku okupace, vznikaly výbory na obranu svobodného tisku a mnozí novináři vedli v jeho zájmu těžký a statečný ústupový boj, který nemohli vyhrát. Normalizace potřebovala člověka s ohebnou páteří, přizpůsobivého, s dostatečnou dávkou bezcharakterní vypočítavosti. Kdo tyto vlastnosti neměl, a takových lidí naštěstí nebylo málo, měl je alespoň předstírat. A svoboda slova musela dvacet let počkat.

Svoboda slova dávných let má své dědice. Normalizace také. Nejen u nás.

Vysoko nad námi, rychlostí srovnatelnou s rotací naší planety, jsou zavěšeny satelitní vysílače. Většina jimi vyzařovaných pořadů zapadá svou povahou mezi běžné komerční stanice. Jsou mezi nimi ale i televizní stanice (jako německo-francouzský arte nebo německý SAT 3) , připomínající skladbou programu spíše to, co bychom čekali od televize veřejnoprávní. A zde se setkáte s reportážemi o cestě po dnešním Rusku, od polárních oblastí až k Dálnému Východu. Jak tedy vypadá svoboda slova u našeho východního „vzoru“? V něčem podobně jako u nás, tedy v tom, že lidé mohou říkat co si myslí, nikdo je nenechá zavřít také se ale nic nezmění.Postavení novináře je ale mnohem riskantnější. Redakci časopisu, který by napadal místní hodnostáře nebo novodobé zbohatlíky, nikdo nerozežene, jen jí třeba vypoví nájemní smlouvu nebo zvýší nájem za užívané místnosti nad hranici možností. Novináře, který zveřejněním nekalých praktik ohrozí zisky oligarchů zpravidla nikdo nezbije; mafie je rovnou vraždí, a policie ani prokuratury se nepřetrhnou horlivostí při vyšetřování těchto zločinů. Od konce „glasnosti“ bylo zavražděno více než sto novinářů.

Bylo by dobré, dříve než u nás dospějeme do tohoto stadia vývoje, investigativní žurnalistiku prostě zakázat. Už se na tom delší dobu pracuje: vysílání Českého rozhlasu 6, které mívalo kritických pořadů trochu víc, bylo posunuto do večerních a nočních hodin. ČTV nezůstává pozadu: po odvysílané reportáži o problematické soudkyni, nechal již před lety tehdejší ředitel ČT Chmelíček zrušit pořad Nadoraz. Současný pan ředitel se podobně zviditelnil na kritických pořadech Klekánice a Fakta a nahradil je pořadem podstatně krotším. Reportérku Janu Škopkovou (jak uvádějí LtN z 10.května) vyhodil za reportáž o korupci na pražské radnici, reportáž, v níž se pan primátor předvedl jako nadutý mocipán, s nemalým sklonem k hulvátství a o to menší snahou s korupcí na magistrátu skoncovat.

Je to vcelku trapné: je opravdu vysoký plat a prestižní postavení našich vládců sdělovacích prostředků důvodem couvat před nestoudností těch či oněch mocných, jichž si slušný člověk neváží ani omylem? Nestačí cenzura stálého přílivu nových a nových informací, spojená s nečinností státního aparátu, musí být ještě doplněna autocenzurou existenčního strachu?

Ano, musí. V čím zájmu to je, si doplňme sami. Ti dříve narození si jistě vzpomenou čemu se tato situace podobá. Rozdíl tu ovšem je – a podstatný. Příslušníci zkorumpovaného společenství si říkávali soudruzi. Dnes si říkají pánové. A to, co je spojuje, není stranická příslušnost.




Další články tohoto autora:
Milan Pavel

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku