19.5. Havel tři patra nad zemí
(eff)
Není daleka doba, kdy se někdo zeptá - a co Havel? Odpověď bude znít: jaký Havel?
Když Václav Havel zakončil svou dlouhou, až předlouhou éru prezidentského úřadování,čekali jeho příznivci, odpůrci i neutrálové, jak si bude počínat dál. Jako prezident musel držet svoje veřejně prezentované postoje v mantinelech nadstranictví. Musel či spíš měl je držet, a ne vždy se mu to podařilo. Vyprofiloval se jako guru a zákulisní ochránce neurčitého uskupení, jemuž se začalo posměšně říkat Bratrstvo Lásky a Pravdy. Havel zbavený prezidentského chomoutu se mohl postavit do čela jako autorita až nekriticky aplaudovaná v zahraničí a do značné míry respektovaná i doma.
Havel v menšině
Havel však zmizel a proto budí pozornost každý jeho veřejný projev, ať do byl "zelený proslov" z Dillí letos počátkem ledna anebo čerstvě jeho rozhovor s Alexandrem Kramerem v Právu. V lednu jsme si říkali, že Havel zezelenal a ostatně i on sám to připouští. Přednesl v Dillí projev obsahující motiv člověka kráčejícího mezi hangáry přístavní čtvrti, s mobilem stisklým mezi ramenem a uchem. Ten je mu symbolem osamělosti člověka v dnešním světě, kdy "vlastnictví se odcizuje konkrétní lidské práci a největší vlastníci už téměř neošetřují žádnou konkrétní výrobu statků, ale jen miliardy elektronicky obletující zeměkouli". Je to pravda, že to tak je? Nebo jenom Václav Havel opakuje teze, které jsou v intelektuálních kruzích módní?
Postoje Václava Havla nikdy nebylo možno redukovat na jednoduché formule. Za "nedobrý jev" českého veřejného života označuje v rozhovoru s Kramerem "strach dát najevo menšinové stanovisko". Nuže, "zelený postoj" je v kruzích salónních intelektuálů stanovisko většinové a opovržení k automobilům a mobilním telefonům je povinné, bez ohledu na to, jaké množství automobilů mluvčí - v daném případě Václav Havel - vlastní. Jenže stejně povinný je i antiamerikanismus. Významní intelektuálové si z něho udělali základ své živnosti. V tomto ohledu zastává Václav Havel zásadně menšinový postoj.
Jeden z jeho posledních činů v roli hlavy státu byl podpis dopisu podporujícího americký zásah proti režimu Saddáma Husajna. Kramer ho v rozhovoru tiskne ke zdi, když mu připomíná rozpor mezi výroky z únorové tiskové konference, kdy tvrdil, že bylo nesmyslné zdůvodňovat útok zbraněmi hromadného ničení a mezi formulací z jím signovaného dopisu, kde se výslovně píše, že je "třeba zbavit nebezpečí, který pro něj představují zbraně hromadného ničení Saddáma Husajna". Uchyluje se k vysvětlení, které by u protivníka odsoudil jako pokrytectví. U politika tradičního typu by šlo o běžný posun názoru, o vývrtku jaká patří k řemeslu. U Václava Havla, za živa kanonizovaného za svatého, výkruty překvapují.
Překvapují, pokud nevezmeme v úvahu, jak se chová a musí chovat každý moralista. Paul Johnson o tom napsal knihu Intelektuálové. Moralista ví velmi přesně, co má být a v tomto smyslu vede svá kázání. On sám ovšem se ne vždy řídí zásadami jež hlásá, protože kdyby se jimi měl důsledně řídit, tam i onde by narazil na tvrdou vodu a bylo by po hlásání. Moralista se vznáší několik pater nad zemí, nadnášen silou slov a mezi nimi krouží jako racek v mořském povětří.
Ústava z kouta
Schopnost "být mimo" je Havlova síla i slabost. Upevňovala jeho pozici moralisty, protože to mnohdy vypadalo, že není "jinde", ale "vpředu". Toto "mimovství" se kouzelně projevilo i v rozhovoru s Kramerem, kdy hovoří o evropské ústavě. Je moc složitá. Jo to za časů opozice! "Nejlepší bylo, když se jeden z nás zašil někam do kouta, sepsal to a ostatní pak už jen něco přidali nebo škrtli." Opravdu skvělý pokyn, jak psát dokument koordinující soužití 25 států v rámci EU!
Je to věru ironie. Václav Havel, který vždy hlásil nutnost "vize", končí jako proklamátor tezí, s nimiž se podle letory a struktury názorů lze ztotožnit anebo je možno je odmítat. Těžko z nich ale odvodit cokoli, co by se mělo stát vodítkem pro politickou praxi. V kontrastu s ním je Václav Klaus, který se od havlovského planutí pro "vize" vždy distancoval, a přece tu teď je, s vizí zatíženou populismem a nacionalismem, ovšem zřetelnou, jasně čitelnou. Ironie ale patří k životu ironikově,osud je šprýmovný dramatik.
Aston
| 
