Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 27.5.2004
Svátek má Waldemar




  Výběr z vydání
 >KULTURA: Vykradení Karla Kryla?
 >PRÁVO: Ústavní soud opět odmítnul poskytnout ochranu proti postupu státního orgánu
 >PENÍZE.CZ: Není banka jako banka
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: K čemu jsou nám soudy
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Do divadla - Veselé skoky na hlavu!
 >PSÍ PŘÍHODY: Mazaná socha
 >MEZI PAPUÁNCI: Umělecké sklony 8.
 >POSTŘEH: O testech
 >GLOSA: Kurnik šopa!
 >FEJETON: Blíže to nemohu upřesnit, později vysvětlím proč
 >FEJETON: Jak to bylo doopravdy s Helenou Trojskou.
 >ZÁBAVA: Cannes 2004: bída kulturního boje
 >SPOLEČNOST: Chudý příbuzný na svatbě
 >MEZI PAPUÁNCI :Místní mravy a nemravy 9.
 >POLEMIKA: Hokejové mistrovství a umělecká kritika

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
27.5. MEZI PAPUÁNCI: Umělecké sklony 8.
Ota Ulč

Mezi Melanésany je hodně výtvarného talentu. Nehledejte mezi nimi muzikanty a literáty, ale jejich primitivní kumštýřství ve dřevě je jedním z nejznamenitějších. Zvlášť vynikající je tvorba v oblasti řeky Sepiku a na ostrovech Trobriand. Vyspělejší, více modernizované a europeizované ostrovy - Fidži, Tahiti, Nová Kaledonie - jsou však již značně vykoupené, autentická lidová tvořivost je na vymření, k dostání je vesměs jen drahý komerční šmejd. PNG a její ostrovy jsou méně vyvinuté, méně komerčně zranitelné, a chci věřit, že mnozí domorodí Michelangelové v džungli nadále tvoří. Vláda chce zabránit výsledkům sousedních snědených krámů a nedovoluje exportovat unikátní kusy. V Pacific Islands Monthly jsem se dočetl o lapení francouzské bandy, která z Port Moresby pašovala ostrovní umění ve speciálně vybaveném letadle.
Hned vedle papuánského parlamentu je muzeum domorodého kumštu s vynikajícími exponáty. Z některých šel dost děs. Vzpomněl jsem si na vyprávění sběratele a poutníka Davidsona v Melbourne, jak je novoguinejský kumšt krutý. Nemá zbla laskavosti a uvážlivosti umění australských Aborigines.
Z muzea v Port Moresby jsme ještě zajeli do Cultural Center, kde pod širým nebem nashromáždili všemožné výrobky včetně vyřezávaných člunů, do kterých se vejdou posádky až do počtu dvou set. Město mělo aspoň tucet obchodů s domorodým uměním a když jsem jich většinu objel, neměl jsem dojem, že jde o činnost bezohledně zisku lačnou. Některé prodejny patřily dobročinným společnostem, za pultem stály skautky a misionářky.
Koupil jsem pár štítů a panáčků od Sepiku. Převládá na nich barva okrová, rumělková, v očních důlcích jsou mušličky a v nosní díře mašličky. Unikátní je tvorba z ostrova New Ireland, nelze ji splést: charakterizoval jsem ji jako jakési divošské rokoko. Značně mnohotvárná mi připadala tvorba z ostrovů Trobriand, o nichž jsem se již zmínil v souvislosti s jejich pověstí náramného karnálního pohostinství. Některé řezbářské kousky byly poloabstraktní, nevřelé, babylonsky odtažité. Jiné trobriandské výroby pak radost sama. Nejčastěji se opakuje motiv prasečí, neboť jak již víme z Nových Hebrid, vepřík pro Melanésana znamená stravu, prestiž, nákupní cenu nevěsty, kly do nosu. Selátka jsou hýčkána, jsou dokonce ženskými kojena, což je dost šeredná podívaná, mně známá jen z fotografie. Sele dostane i jméno a když se tak vlastně stane členem rodiny, mezi vepřovou pečeni a dobré zažívání se vklíní etické zábrany. Řeší se to výměnou pašíků mezi sousedy, takže pak padnou předsudky a s gustem se kouše do cizího.
V obchodech s tak krásným zbožím si lze těžko vybrat a ještě nesnadnější je vybrané odtransportovat domů. Rejdařská firma ode mne požadovala 150 dolarů za přepravu dvoumetrového totemu, takže jsem ho misionářům vrátil. Ale i expedice štítů, prasátek a panáčků přišla na pořádný peníz.
Papua New Guinea není tím největším magnetem světového turismu a tedy ani hlavním zdrojem valut, jak tomu je v jiných končinách. Vysvětlení, vzájemně se nevylučujících, je několik: nedostatek investic; konzervatismus někdejších australských administrátorů; nacionalistická nedůtklivost jejich domorodých nástupců; nynější poznání, k jakým negativním výsledkům u sousedů mohou takové investice vést a v neposlední řadě ekonomický potenciál země.
Nemají tam totiž zapotřebí si připásat hospodskou zástěru a ve švýcarském předklonu vítat valutové hosty, hromadně se dostavivší k fotografování divošského lidu. V jižním a západním Papuánsku, té mizerné neobyvatelné končině, došlo k objevu značných ropných zásob. Tak vida, klanět se budou jiní. Zlata už je sice míň než bývalo, nicméně pár společností a pár tisíc domorodých soukromníků si slušné zisky stále vykutá. Mají tam ryby ve vodě, dřevo na suchu a rovněž tři CO: copra, cocoa, coffee.
Tady máme co dělat s nevyvinutou nehladovou zemí. Jen pět až deset procent obyvatelstva je odkázáno na mzdu k opatření každodenní obživy. Velká většina nemá mince, ale půdu, protein v potoce, na stromě vždycky něco roste, takže kanibal, i kdyby se dal na vegetariánskou dietu, je na tom kaloricky lépe než třeba vládní rada v Bangladéši. Papuánští se nepřetrhnou, vždycky se najde plno času na tancovačky, veselice a nicnedělání. Když v horách mráz zničil úrodu sladkých brambor a hrozil hladomor, nikdo neumřel. Daly vlády australská, novozélandská, dala kapitalistická společnost Burns Philp a fondy též poskytl cargo cult jménem Pomio Kivung.
Zní to tedy dosud jako relativní selanka a snad taky je, ve srovnání s tucty jiných státních útvarů. Nicméně si Papuánští budou muset pospíšit. Stále je největším zaměstnavatelem stát, jemuž peníze dává Austrálie, která je třeba přestane dávat.
BUDE POKRAČOVÁNO
(Ukázka z knihy PACIFIK: OSTROVNÍ KOMUNIKACE A LIDOŽROUTSKÁ TRADICE, která s ilustracemi karikaturisty Jiřího Slívy vyjde letos v červnu v pražském nakladatelství Šulc a spol.)




Další články tohoto autora:
Ota Ulč

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku