Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 2.6.2004
Svátek má Jarmil




  Výběr z vydání
 >Špatné řešení metra na Prosek
 >NÁZOR: Silniční leče - horší pytláctví
 >NÁZOR: Jsem proti přímé volbě prezidenta!
 >MROŽOVINY: Vítěz od Cušimy 2
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Kolistický výlet, nepatřičný zvonek
 >PSÍ PŘÍHODY: Objevil se roztomilý nepřítel
 >POLITIKA: Milosrdně utajená volební kampaň
 >SPOLEČNOST: Třídicí puritánství
 >DETEKTIVKA: Konečná, vyskočit!
 >NÁZOR: Evropské a národní zájmy
 >EKONOMIKA: Koruna se v posledních týdnech stala obchodovanější
 >PENÍZE.CZ: Neznalost neomlouvá. A už vůbec ne pojišťovny!
 >SVĚT: Lékařem v Kuvajtu
 >POLITIKA: Turecko do EU?
 >EKONOMIKA: Úrokové sazby určí směr akciových trhů

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
2.6. DETEKTIVKA: Konečná, vyskočit!
Lydie Junková

Motto: Láska je věčná, není-li tuze dlouhá (Pozapomenutá moudrost našich předků)

Slunce…zlatá oslnivá výheň těsně nad zalesněnými vrcholky. jiskry rozstřikující se po stromech, které už už musí chytnout…Do toho žáru se netečně zdvihá a narůstá vysoký holý kopec všecko pozvolna zakrývá, nezvyklá opona., stromy postupně mizí za ní a s nimi také to zdivočelé slunce. Citelně se ochladilo; zavřel okno, vlak stejně už vjížděl do stanice, ozývaje se dlouhým, varovným houkáním.
Vtom mu cosi bolestivě sevřelo paži, nečekaně a, brutálně. "Co to zavíráš!" štěkl zuřivý hlas.
Vylekaně se ohlédl Chlap byl spíš menší postavy, ale s rameny zápasníka.
Samozřejmě mu uhnul, neměl rád konflikty, natož s takovýmhle násilnickým typem. Ó bože, nikdy nebyl hrdina, už ve škole vždycky oběť silnějších spolužáků… Až příliš dobře to měl zakódováno v paměti, která jinak moc věcí propouštěla…
Chlap vyhlédl z okna a zavolal na někoho, kdo na něj zřejmě čekal. "Už jsem tady, Vojto!" Načež popadl ze sedadla obrovskou tašku a s funěním se vyhrnul na nástupiště. Musí za ním… Odněkud zespodu stoupal nepříjemný, vtíravý pocit, že se s tou horou svalů ještě setká - a že to zdaleka nebude setkání příliš pohodové.…Divná předtucha! Sebral spěšně zavazadlo, z věšáku plášť a vyšel z vlaku na nástupiště. Kufřík neměl těžký, neboť nečekal, že by na téhle nechtěné výpravě pobyl dlouho. Uvědomil si, že nemá potuchy, kam má vlastně jít, zapomněl doma adresu, takže vůbec nevěděl,kde stojí onen proslulý dům,o kterém už ledacos slyšel a který ho nyní měl pár dní hostit. Popleta, jako obvykle. Nerozhodně vyšel před budovu nízkého nádraží, přívětivého, s dosud kvetoucími růžovými muškáty v oknech. Neměl by se zeptat třeba výpravčího? Vtom zahlédl světlé auto, které se hnalo kolem. Zase ten nepříjemný pocit. … Náhle vůz prudce zastavil, zacouval, v otevřeném okénku nepříjemná tvář, se kterou se před chvílí setkal ve vlaku
."Nejedete taky za tou divadelní kráskou?" zachrčel muž, tentokrát docela vlídně. "Jo? Tak si nastupte, tohlenc je její fáro a odveze nás k ní. Teda tuhle Vojta. Seznamte se!"
Řidič zvaný Vojta se stěží otočil. "Máucta!" řekl bez nadšení.. "Vlezte si dovnitř, madam už vás čeká! Oba."
Tak se, co zbývalo, vsoukal do toho hypermoderního fára, kufřík se mu vzpříčil ve dveřích, ale nakonec ho tam dostal a řidič se vzápětí zprudka rozjel. S hlasitým kdákáním před ním přeletěla silnici vyděšená slepice .
"Krávo!" řekl Vojta. Zřejmě mu rozlišování druhů nestálo za námahu.
Silák se zachechtal. "Jo, mimochodem já se jmenuju Zahradil. Václav Zahradil. Neslyšel jste o mně? Bejval jsem hvězda ringu."
"Bohužel, já nesleduju box," opáčil omluvně. "Mé jméno je Ondřej Slabý."
"To se k vám hodí!" rozchechtal se Zahradil. "Jste taková sušinka!" Smál se, až se rozkašlal, chrchlal, skoro se
dusil. Někde v pozadí si brousila zuby mrtvička.
Ondřej na to nereagoval. Nebyl první, tenhle surový zápasník, kdo se poškleboval jeho hubenému, vytáhlému tělu. Už ve škole…A co teprve macecha! Když máma umřela a táta si vzal tu couru, s kterou stejně už měl předtím pletky, šlo všechno nakřivo. Ta ženská ho pořád peskovala a zamilovaný fotr ji podporoval:…Jsi líný, o nic se nestaráš, mamince ani trošku nepomůžeš…Mamince! Měl jenom jednu - a ta umřela. Tuhle tak nikdy neoslovil. A nebyla to vůbec pravda, každou sobotu musel luxovat a vytírat podlahy, jen prach si stírala sama …Když vařila, musel loupat brambory, přebírat čočku, krájet cibuli; a jak se bavila, když mu slzely oči! Sotva přišel ze školy, už ho honila, ustavičně něco chtěla, ani ven ho nepustila, jen výjimečně…
Ale k čemu tyhle pitomé vzpomínky! Podíval se z okna, za sklem se míhala podzimní krajina, nazlátlé listí na stromech, sem tam zorané pole, bledě zelená louka Slunce teď už zářilo mírně, koho to připomínaly ty jemné barevné tóny? Chitusiho? Nebyl si jist... Jako vždy, když si něco pomyslel, vzápětí o tom začal pochybovat. Bylo to tím, že vlastně pochyboval sám o sobě, skoro nepřetržitě.
Před nimi se objevila vysoká kovová vrata. Vojta zastavil, otevřel je dálkovým ovladačem, pak zvolna projeli, vrata se za nimi zavřela. Potom jeli širokou cestou, po straně zářily keře, červené, žluté, fialové, za nimi se pyšnily vzrostlé tisy rudými bobulkami, sem tam štíhlý jalovec mířil vznešeně vzhůru k nebi..
Vůz zastavil před budovou, která nejspíše ze všeho připomínala jakousi velikou haciendu: venkovské sídlo, jenže tohle nebylo ve španělském stylu..
"Tak vystupujem!" pobídl Ondřeje zápasník a popadl ho za paži,. jako by ho chtěl vynést
To bylo přece jen příliš! Setřásl ho, vzal si kufřík a plášť a vylezl sám. Dělalo mu to potíže, rozbolela ho záda. Zrovna jeho sem museli poslat, zlobil se v duchu. Dobelhal se k domu, vystoupal s námahou po monstrózním schodišti, zdobeném jakousi balustrádou, která měla pravděpodobně připomínat baroko.
Ve dveřích je uvítal muž v upjatém kabátě a nažehlených kalhotách. Majordomus? Nebo obyčejný komorník?
¨"Tudy prosím, panstvo!" Mávl rukou, velmi vznešený pohyb.. "Nyní vám ukáži vaše pokoje, milostivá přijde o něco později."
"Jak to?" zachrčel zápasník, "proč nás sem teda zvala na tu oslavu? A přijel už vůbec někdo?"
"Ano, pane, je jich zde již jedenáct, ale když milostivá není přítomna, vyjeli si tři na koních. Ostatní odešli pěšky k jezírku. Až se ubytujete, dovolím si vám nabídnout drink - nebo snad posvačíte? Je tu -"
"Nezajímá mě, co máte k jídlu!" zlobil se tlouštík, který pro vznešenost neměl buňky.. "Zajímá mě, kde je krásná Diana!"
"Nevím nic víc, než že měla kousek odsud nějakou poruchu na voze a že náhodou jel kdosi kolem a vzal ji do vleku, jak mne informovala mobilem."
Nakonec jim tedy ukázal pokoje.
Tlouštík se sakrováním zmizel v jednom z nich.
Ten, co připadl Ondřejovi, samozřejmě třináctému, byl rohový salón na konci chodby.
"Kdybyste si něco přál, pane, stačí zazvonit!"
Ale on si nic nepřál. Zíral na dubovým nábytkem vybavenou místnost s těžkými závěsy po stranách oken,
jedním byla vidět rozlehlá zahrada plná nádherných květinových záhonů a skupin okrasných keřů, druhým pečlivě udržované trávníky. Vzadu, za nimi, se prostírala vlídná jihočeská krajina, stráně mírumilovně stoupaly k nevysokým pahorkům na obzoru; za kterými se ještě drželo slunce, ačkoliv z oslňujícího divadla již mnoho nezbylo. Vysoko na nebi se objevila silueta nějakého dravce, na okamžik se téměř zastavil, potom se střemhlavým, divokým letem vrhl dolů, zřejmě si bystrým zrakem vyhlédl nějaké sousto.
Ondřej poprvé pocítil slabounké uspokojení, že sem poslali právě jeho; příroda byla to nejhezčí, pokud v ní neřádili lidé. Homo sapiens stupidus, vybavil si novou knížku známého badatele a popularizátora vědy, který arci pitomcům nebyl po chuti. Ta knížka byla skvělá, očkování proti srážkám s blbcem, jak říkával Werich. Usmál se bezděčně: snad to nějak zvládnu, pomyslel si povzbuzen a povznesen vysoko nad lidské malichernosti.
Náhle se začalo něco dít dole, na zemi: kovaná vrata se otevřela dokořán, vplul jimi nijak zvlášť moderní vůz, který vlekl obrovskou bílou limuzínu. Obě auta se k sobě hodila asi jako kráska a poněkud zušlechtěné zvíře. Podivné spřežení zastavilo u schodiště. Z prvního vozu vyskočil muž ve sportovní bundě, došel beze spěchu k limuzíně a otevřel dveře.
"Milostivá paní!" Upjatý komorník přispěchal a nabídl galantně rámě.
Leč dáma dala přednost muži, který ji zřejmě vysvobodil z nesnází. Ondřej až strnul, když spatřil zblízka její vznosnou postavu v elegantním hnědém kabátě, s hustou zlatou hřívou pod malým kloboučkem.
Znal ji pouze z dálky, z různých autogramiád, z posledních řad tiskových konferencí - a pochopitelně z divadelních představení a televizních seriálů. Takhle, in natura, mu připadala ještě krásnější a působivější. Až v něm zatrnulo: proč právě on dostal pozvánku na oslavu jejích narozenin? Že nikdo z jeho kolegů nechtěl využít tak skvělé příležitosti? Nebylo to vlastně velice podezřelé? Jaká hra se tu měla odehrávat? A jakou roli v ní měl hrát on? Pochybnosti se plížily zpod koberce, který zakrýval skoro celý pokoj, plazily se hustým povrchem, ovíjely se mu kolem nohou… Ale co tu blázním? napomenul se vzápětí. Ta moje fantazie, která mi často pomáhá, ale někdy také svádí na scestí… Jako bych pak nevěděl, co dělám, uvědomil si.

O hodinu později se společnost sešla v obrovitém salóně, vybaveném stylovým nábytkem. Před vysokým krbem ležela hustá kožešinová předložka, na krbové římse stály dvě nádherné vázy, tvářily se jako starožitnosti, ale byly to pravděpodobně jen poněkud kýčovité kopie řeckých amfor, na to měl oko. Nad krbem visela kopie známého obrazu od Vincenta van Gogha. Toho by v té monstrózní parádě byl opravdu nečekal! Rozvířené nebe nad krajnou zmítající se ve větru. Maně si vzpomněl na uříznuté ucho, na nešťastný život, na malířův konec…A znovu ta neodbytná předtucha blížící se tragédie..

Diana Krásová, což bylo její umělecké jméno, ve skutečnosti se jmenovala Dana Karásková, se objevila na prahu , nyní oděna do skvělé, vyzývavé bílé róby, rafinovaně zdůrazňující přednosti její vznosné figury; musela mít výbornou krejčovou, napadlo Ondřeje. Nakonec ho nijak nepřitahovala - neměl rád ženy proslulé samými výstřednostmi.
Za Dianou se zjevil vysoký, snědý muž, ten v bundě, který ji zřejmě vytrhl z nesnází. Bylo nutno přiznat, že přes své obyčejné oblečení v tom zástupu elegantních hostů působil mimořádně dobře. A hlavně se nepitvořil jako namyšlená opice..Vůči opicím byla takové srovnání arci nespravedlivé.
"To je pan doktor Gall," pravila sladce Diana, "ten můj laskavý zachránce."
Vypuklo všeobecné představování, pořádný zmatek.
Ondřej měl dojem, že toho člověka odněkud zná, ale marně pátral v paměti.
Nečekaný host k němu přistoupil a podal mu ruku. "My jsme se přece už setkali," řekl. Zřejmě vládl lepší pamětí.
"Ale já si nemůžu vzpomenout!" odvětil omluvně Ondřej.
"Možná, že je to tak lepší," usmál se doktor Gall. "Bylo to také velmi letmé setkání, spíše na dálku. Kdybyste si ale přece jen vzpomněl, spoléhám na vaši diskrétnost. V tom případě přijďte, prosím, nejdříve za mnou!"Řečeno velmi zdvořile, ale zároveň jakoby v se těch slovech třepotalo jakési varování. Nebo spíš výhrůžka?
Ondřej se otřásl. Cosi zlého viselo ve vzduchu.
Nemusel dlouho čekat.
Ráno, sotva se probudil, zaslechl nezvyklý ruch, někdo utíkal po chodbě a rozčileně křičel. Otevíraly se dveře, ozývaly se vyplašené hlasy.
Kvapně se oblékl a také vyběhl ven, Narazil na tlustého Zahradila , tentokrát se vůbec netvářil suverénně.
"Někdo umřel!" křikl na Ondřeje, "anebo byl snad zavražděnej! Musíme do salónu."
Oba dva kvapně seběhli do přízemí. Tam už postávala v hloučcích část hostů, někteří v pyžamech,nebo s narychlo navlečenými župany. Dvě dámy měly dokonce natáčky. Uprostřed toho zmatku omdlévala Diana, kdosi ji podpíral, sám nemaje daleko k tomu, aby se skácel.
"Tak co se vlastně stalo?" ptali se vyplašení hosté jeden přes druhého.
"Na zahradě leží mrtvola," pronesl téměř omluvně, už zdaleka ne upjatě, pobledlý komorník.
¨"A čí mrtvola?" zaječela dáma v natáčkách. Maně si je začínala odvíjet.
"To, prosím, já nevím," zněla ochable odpověď. "Toho - člověka jsem nikdy neviděl."
"Tak zavolejte někdo policii!" křičeli shromáždění jeden přes druhého.
"Není třeba," pronesl na prahu muž v bundě.. Nekřičel, ale přesto všichni zmlkli. "Shodou okolností je policie už tady."
"Jak to?" zablekotal Zahradil.
Bez jakýchkoli rozpaků se muž v bundě představil.
"Poručík Gall z pražské kriminálky. Už jsem vyrozuměl kolegy. Technici tu budou za chvíli."

Rozhlédl se, jako by je počítal. "Musím vás požádat, abyste odsud neodcházeli. Nevraceli se prozatím do svých pokojů."
Ozvaly se zmatené a rozhořčené námitky.
Poručík Gall je odbyl lehce zvednutou rukou "Kdo by opustil tuto místnost, uvrhl by na sebe podezření.!" Znělo to dosti tvrdě, až nelítostně.
Konečně si Ondřej vzpomněl, kde tohoto energického muže viděl. Bylo to před dvěma, třemi roky na tiskové konferenci ke kriminálnímu případu. Přesněji řečeno - k vraždě. Slabě ho zamrazilo. Ale proč? Poručík si ho přece nemůže pamatovat, s někým ho spletl..V tom se šeredně mýlil, jak se ukázalo.

Asi za půl hodiny se objevili experti se svým náčiním, aby provedli onu spoustu úkonů, které zabírají notný kus místa v špatných detektivkách nebo mizerných televizních seriálech:zakrývají jimi naprostý nedostatek myšlenek, pomyslel si Ondřej.
"Smím vás požádat o spolupráci?" ozvalo se zčistajasna za ním
"Ale - proč zrovna mne, pane doktore - tedy pane poručíku?"
"Vás jediného ze všech přítomných nemusím z ničeho podezřívat."
"Jak - jak si tím můžete být tak jist? Snad jste nestudoval psychologii?"
"Kdeže, já jsem právník. Ale prostě o vás něco vím!"odvětil poručík Gall. "Později vám to vysvětlím," dodal téměř chlácholivě.

Oba dva vyšli z místnosti, Ondřej byl rád, že se aspoň vyhne výslechům.
Neúprosná, nemilosrdná měchačka vyšetřování, obracející naruby vznešenou společnost,vzápětí zjistila, že onen mrtvý na zahradě mezi ni nepatří: byla to známá postava televizních seriálů, proslulá hlavně svými milostnými aférami:
"Václav Tlama, uměleckým jménem Fero Juan," informoval poručík Ondřeje. "Asi jste ho znal."
"Nechutná figura!Tím nechci říci, že mu to přeji!" .
"Takže vy jste ho nezabil," usmál se poručík
"Jak vůbec umřel?"
"Někdo ho zastřelil."
"Já nemám pušku!"
"Puška se dá půjčit!"
Tohle škádlení přerušil statný, tělnatý muž, který se objevil na prahu Ondřejova pokoje.
"Podporučík Křížek," představil ho Viktor Gall.
"Poslali mě sem, abych tě chránil," sdělil.Křížek."Ale
taky vezu pitevní zprávu. Václav Tlama byl zabit ranou z brokovnice. Podle expertů šlo o brokovnici s výborným krytím, byl zasažen ze vzdálenosti nejméně pětatřiceti metrů. Ostatní si přečteš."
Viktor Gall vzal hustě popsaný papír."Tak možná nenajdeme nábojnici," podotkl za chvíli. "Ta brokovnice může mít vyhazovák..Musíme hledat možný motiv."
"Pomsta opuštěné ženské!" nadhodil Křížek. "A co žárliví partneři?"
"Ale z téhle společnosti, pokud vím, neumí nikdo střílet!"
namítl Ondřej.. "Kromě jednoho - je to podnikatel a zároveň myslivec.Ale ten je moc líný na nějaké zhoubné vášně!"
"Podle mě je to dobře připravená pomsta. Moje starý kosti větří objednaný mord." prohlásil Křížek.
.
Ukázalo se, že profesionálních zabijáků mají v kartotéce přehršle, leč pouze čtyři z nich přicházeli v tomto případu v úvahu a mohli v něm mít prsty. Do hry byli nasazeni dva muži se psy. Jeden ze statných vlčáků se bez váhání pustil po stopě, která však nemířila k haciendě. Dovlekl udýchaného psovoda ke shluku hustých, vysokých křovin. Nebylo těžké zjistit, že v něm kdosi stál a přešlapoval.
"Podívejte se," řekl poručík Gall Ondřejovi. "Tady, tímhle směrem! Je vidět to místo, kde nalezli mrtvého."
"Pozeptám se ve vsi, zda někdo něco neviděl!"navrhl Křížek.
"Mohl bych se porozhlédnout v Dianině pokoji?" zeptal se Ondřej.
"On je horší, než my! Na ty investigativní novinářské čmuchaly aby si člověk dal pozor," řekl poručík . "A co tu chcete ještě vyštrachat? Naši experti už prohlédli každý milimetr!"
"Každý ne!" Ondřej otevřel útlou knížku, která ležela na toaletním stolku. "Poslechněte si tohle: …Láska je věčná, není-li příliš dlouhá, je-li, pak zmírá touha, blíží se konečná, vyskočit! Neboť již zhasnul cit…"
"Takže podle vás ten Juan Dianu opustil a ona ho sem pozvala, aby se pomstila? Ale jak sehnala zabijáka?"
Na tuhle otázku přinesl odpověď podporučík Křížek.
"Tak jsem narazil na jednu hodnou a hlavně všímavou paní. Dověděl jsem se, že ve vsi bydlí jeden skvělý střelec!"
Rozjeli se za ním a požádali ho, aby jim ukázal své zbraně. Chtěl vědět z jakého důvodu.
"To se vzápětí dozvíte," řekl Viktor Gall ostře.
"Já to nechápu," blekotal zjevně zmatený muž.
"Ale chápete!" přidal se Křížek. "Ze které zbraně jste střílel naposled? To si určitě pamatujete!"
Zbledl a už se nebránil.
"Vida! Puška s vyhazovákem! Nedávno jste z ní střílel -to potvrdí experti. A vy nám teď řekněte, proč jste to udělal? Ona vám zaplatila?"
"Ne,ne," koktal, už to viditelně vzdal .."Mně přece nešlo - o peníze!"
"Tak copak vám slíbila? Pravda, Diana je velmi krásná žena a nejste jediný, komu popletla hlavu!"
"Co - co vám řekla?" Muž byl na konci svých sil.

"Myslel si, že ho prozradila," řekl poručík Gall, když střelce odváděli, či spíše odvlekli, nemohl už stát na nohou. "Máte námět na senzační článek, Ondřeji!"
"O takovém odpadu já nepíšu! Já píšu o životním prostředí!"
"Tohle k němu přece také patří, bohužel!"
Když nastoupili do vozu a poručík se rozjel, sešrouboval Onřej okénko. Venku se míhala mírná, romantická
jihočeská krajina, zelené louky, pásy zoraných polí, oblé vlny pahorků. Slunce za nimi už vysílalo jen chabou záři.

Na obzoru se objevil shluk betonových kvádrů, hranatý, stísňující. Šedočerné mraky, které se chystaly ho pohltit , nečekaně se roztrhly a obnažily obrovitou propast temně
modrého nebe, v níž se slabě třpytila vzdálená mihotavá hvězda, téměř neskutečná vystupovalo z Van Goghova obrazu, z té rozvířené krajiny.
Nemusel dlouho čekat.
Ráno, sotva se probudil, zaslechl nezvyklý ruch, někdo běžel po chodbě a rozčileně křičel. Otvíraly se dveře, ozývaly se vyděšené hlasy.
Kvapně se oblékl a vyběhl ven. Narazil na tlustého Zahradila, tentokrát se vůbec netvářil suverénně.
"Někdo umřel - Nebo byl snad zavražděnej!" vykřikl na Ondřeje. Musíme do salóny."
Oba dva kvapně seběhli do přízemí. Tam už byla část hostů, několik z nich ještě v pyžamech nebo s narychlo přehozenými župany. Dvě dámy měly dokonce natáčky.
Uprostřed toho zmatku omdlévala Diana, kdosi ji podpíral.
"Co se vlastně stalo?" zaryčel Zahradil.
"Na zahradě leží mrtvola," pronesl téměř omluvně komorník.
"A čí mrtvola?" zaječelo několik hlasů.
"To prosím, nevím. Toho člověka jsem nikdy neviděl."
"Musíme se tam jít podívat!" vykřikl jeden z hostů.
"A zavolat policii!"ječel druhý..
Oknem zahlédl Ondřej rozvířené nebe.

"Není třeba!" řekl na prahu muž v bundě. "Shodou okolností je už tady."
"Jak to?" vpadli mu do řeči.
"Poručík Gall z pražské kriminálky," představil se, bez nejmenších rozpaků. "Už jsem vyrozuměl kolegy,
přijedou technici. Musím vás požádat, abyste zůstali zde a neodcházeli do pokojů."
Ozvaly se překotné, zmatené námitky.
Doktor Gall je odbyl mávnutím ruky. "Kdo by opustil tuto místnost, zbytečně na sebe uvrhne podezření!"
Konečně si Ondřej vzpomněl, kde toho energického člověka viděl. Bylo to na jedné tiskové konferenci, týkající se jednoho kriminálního případu

Za hodinu se objevilo několik mužů. Dali se do práce se svým náčiním a začali provádět onu spoustu úkonů, které jsou rozsáhle popisovány v špatných detektivkách a mizerných televizních seriálech
"Mohu vás pořádat o spolupráci?" otázal se Ondřeje doktor Gall. "Vás jediného ze všech přítomných nemusím z ničeho podezřívat-"
"Jak o tom můžete být přesvědčen?" zakoktal Ondřej.
"Protože o vás něco vím. Později vám to vysvětlím, až bude čas."
Ondřej mu neodpověděl. Nebyl první, tenhle surový zápasník, který se posmíval jeho hubenému, vyčouhlému tělu. Už ve škole…Zase ten pocit nepříjemného očekávání - ale čeho? Něčeho zlého, jako obvykle, copak ho v životě nepotkávaly hlavně nepříjemnosti?
Podíval se z okna. Za sklem se míhala podzimní krajina, slunce zářilo teď měkce,




Další články tohoto autora:
Lydie Junková

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku