Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 4.6.2004
Svátek má Dalibor




  Výběr z vydání
 >TÉMA: Informace - Dezinformace - Další rána vědeckým štváčům
 >PENÍZE.CZ: Byt za 853 Kč měsíčně?
 >GLOSA: Politici, proč se bojíte?
 >GLOSA: Povzdech nad Krejčířovým odškodněním
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Trpaslíci na zahrádce
 >PSÍ PŘÍHODY: Létací, spíš nelétací drama
 >NÁZOR: Křečkova kontrolní maturita
 >MALTA - O "černé mši"
 >RADY: Šálek čaje a rychlovarná konvice
 >POSTŘEH: Ve verších
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Magor za volantem
 >PSÍ PŘÍHODY: Ještě k psovi autožroutovi
 >MÉDIA: Socialistický způsob uvažování pracovníků České televize
 >MÉDIA: Zrušit vysílání pořadu v České televizi? V Česku stačí jeden telefonát!
 >TÉMA: Odsun

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
4.6. MALTA - O "černé mši"
Radovan Němeček

Letos 7.května nebylo na Maltě a ani na menším Goze o nic hůř než v tyto dny, bylo slunečno, mírně větrno a jen o pár stupňů chladněji, asi 22. Někdy před druhou odpoledne mě právě tam telefonicky odchytila gozitánská policie - prosby inspektora, abych rychle přijel a tím mu uvolnil dva jeho muže, byly málem proneseny dříve než stručná a mírně zmatená fakta o tom, co se vlastně stalo. Vyloupený hrob na hřbitově, z hrobu vyjmuté lebky a další kosti, magistrate (vyšetřující soudce) má strach z rozšíření se možné infekce a také si přeje, abych viděl místo činu i pachatele.

Má schůzka s tehdy polským, nyní již patnáctý rok norským kolegou - ano, tehdy v letech 1985 až 1987 spočívala histopatologie a i soudní lékařství na tomto souostroví na pouhých třech párech ramenou cizinců, tím třetím byl Pakistánec - se musela zkrátit, povinnost volala.

Před šestou jsem v pracovně inspektora ve Victorii pachatelku uviděl - slečna asi třiadvacetiletá, ani filmová hvězda, ani škaredé káčátko, zkroušená a unavená, však tam byla zadržována už pátou hodinu. Byla jedinou osobou, kterou policie polapila, ostatní utekli. Poté, co jsem se dozvěděl, o jaký hřbitov vlastně šlo a po hrubém popisu toho vyloupeného hrobu jsem se dostal "do obrazu" a vyloučil jsem možnost, že by mohlo k nějakému rozšíření infekce dojít a inspektor si ode mne přál ještě jen to, abych jí vysvětlil, jak to je všechno špatné, nezákonné a vůbec. Nevím, zda jsem to splnil, že je to špatně jsem moc ani nezdůrazňoval, jen jsem slečně kazatelsky pravil, že má štěstí, že žijeme ve 21. století.

Před takovými třista lety by ji totiž asi velice rychle upálili na hranici jako čarodějnici.

Dívce byl navrácen mobil, doklady, avšak náčrtník si policie nechala. Koutkem oka jsem zahlédl nákres, který mi proklatě připomněl kultovní počítačovou hru Doom - jakési sklepení ze zdmi a stropem z hrubých kamenů, uprostřed kamenný kvádr a na něm svíčky - víc jsem si všimnout nemohl, ale ten, kdo to maloval, měl talent a že se jedná o nákres prostor ke konání "černé mše" mi také došlo dřív, než mi to inspektor počal v autě vysvětlovat.

Jelo se na hřbitov. Není daleko, v půlce kopce, na kterém stojí nemocnice a chodím denně okolo. Je dávno nepoužívaný a mě se počalo vybavovat, že jsem už o něm něco četl. Vede kolem něj (slušná) silnice právě k nemocnici, hřbitov leží na jedné její straně, přímo naproti němu je malá kaple s kupolí, takovou nižší věží.

Na hřbitově dva horkem a žízní zmožení policemen si oddychli a já vše uzřel. Ve svahu, zhruba dvacet metrů od dřevěné dekorativní brány, je vyvýšená rovná plocha, jakýsi náhrobek, zbudovaný z kvádrů a ovšemže těch místních vápencových. Dva stropní kvádry byly odhozeny stranou, na obrubníku bylo úhledně srovnáno sedm zažloutlých lidských lebek a jedna pravá stehenní kost. Pohled do otevřené podzemní prostory, necelé dva metry hluboké a vytesané v "živém" kameni, prozradil, že to hrob není, ale že je to ossuarium, česky asi kostnice - komora, do níž byly ony kosterní pozůstatky přemístěny z původních hrobů. Ještě pořád tam bylo hodně kostí, ba i další - asi méně "fotogenické" - lebky.

Vše bylo vyfotografováno, můj názor (dát ony lebky a femur zas zpátky a ossuarium uzavřít) byl, žel, policií odmítnut - p. magistrate o tom musí rozhodnout a napřed potřebuje přece moji písemnou zprávu, posudek. Tudíž byly ony smutné pozůstatky našich lidských předků nepietně v plastikovém pytli odvezeny do nemocnice a uloženy do pitevny, kde jsou dosud.

Ještě před odjezdem z toho zažloutlou travou a nekultivovanými stromy zarostlého hřbitůvku si jsem všiml, že jediné místo, odkud bylo na to ossuarium zvenčí vidět, byla právě kupole té kaple sv. Marty naproti, jinak jen z vrtulníku. A tu kapli jeden člověk opravoval, byl tam opřen žebřík. V jednu odpoledne vetřelce uviděl, mobilem povolal policii a už tu slečnu měli. Být ve špatnou chvíli na špatném místě - sotvakdy se naskytne něco podobného. Pech, smůla, že větší být nemohla.

Ten hřbitůvek - jeho maltské jméno znamená "krk", ale má i další - "infekčních",

rozumějme infekčních nebožtíků anebo obětí infekce, byl zřízen v roce 1865 a jen a pouze v tomto roce byl používán. I ta kaple k němu tehdy patřila, vystavěli ji bleskurychle mezi listopady 1865 a 1866, v tom druhém byla vysvěcena. V onom roce 1865 byla také na Goze epidémie cholery, její velice maligní a rychle smrtící formy a ta během necelých pěti měsíců, od 20. června do 12. listopadu zahubila 253 obyvatel tohoto ostrova (na větší Maltě jich zemřelo 1620) . Anglická koloniální zdravotní správa po sobě zanechala neuvěřitelně přesné záznamy, při pohledu o těch 139 let zpátky se nemohu nezastydět, po nás, sebe také nevyjímám, takové nikdy nezůstanou.

Hřbitůvek se nepoužívá a ani moc neudržuje, jen vysoká obvodní zeď a ta dřevěná, stále uzamčená brána. Kaple sv. Marty ale ano. Dvakrát ročně - 29. července a o Všech svatých. Ne, nevím, jak často se jí opravuje kupole, ale za těch 14 let, co jsem tu na Goze, jsem to viděl poprve.

Každý příběh má mít pointu, pokusím se ni na tomto místě.

Slečna - možná i ti ostatní, prozradí-li je - bude soudem potrestána. Sice prý od doby zcela nedávné má i Malta zákon o nepřípustnosti hanobení hrobů, ale i kdyby nebyl, je tu jiný a pádný důvod. Až se ony smutné kosterní pozůstatky vrátí na své místo v ossuariu, někdo tam musí opět dát zpátky i ty stropní kvádry a nějak to celé utěsnit, asi zacementovat. Ten někdo musí být za práci i materiál zaplacen a zdrojem těchto fondů proto bude ona slečna.

Ale jsou tu i jiné aspekty a zastavme se u nich. Pomineme-li potraty, rozvody ( Malta a Filipíny už jsou jediné dva státy, kde je rozvod ilegální) a registrované partnerství homosexuálů, patří asi pořádání "černých mší" k tomu, proti čemu místní katolická církev bojuje snad nejintenzivněji. Evokuje mi to adjektivum "nejplameněji", je-li to neologismus, prosím o prominutí. Statistiky ukazují, že až 97% Malťanů je římsko-katolického vyznání. Jeden kostel tu připadá na tisíc obyvatel. Přísahá-li se, třebas u soudu, ale i na jiných místech, děje se to fyzickým kontaktem ruky a krucifixu ( u cizinců ale obvykle zavládne zaváhání, následované dotazem, zda to má být bible anebo "jen" solemnly, na vlastní čest i svědomí). Na školách, ba i na gymnáziu jednou měsíčně probíhají zpovědi - v každém rohu vstupní haly jeden kněz zpovídá studentíky a oni si pak jdou vyprosit rozřešení modlitbou u malého oltáříčku tamtéž.

Podobný oltářík je i na každém lůžkovém oddělení státních nemocnic, které ovšemže mají i kapli. Jeden, ale častěji více kaplanů je v nemocnicích i stále ( mají jakýsi několikaměsíční rozpis služeb, podobně jako lékaři).

Malta však má odluku církve od státu. Stát platí církevní školy, jejich údržbu, provoz i platy učitelů, studenti v nich dostávají stejné stipendium jako ve státních. V církevních školách není školné (zato se do nich dostává formou lotérie, kdy počty uchazečů jsou nejméně třikrát větší než počet míst). Že žáček či studentík až čtyřikrát za školní rok odtamtud přinese obálku s předtištěným textem např. "Na nová okna" je, přiznejme, přece něco jiného. Vrátí-li ji synek či dcerka vyplněnou bankovkou či více bankovkami, bylo to dobrovolné.

Maltský občan, ať už sebevíc věřící anebo ten vzácný nevěřící či jinověrec, od svých

šestnácti let vyplňuje daňové přiznání a je tudíž považován za možného daňového poplatníka. Pokud však jde o církev či církve, může být klidný. Z jeho daní na ně nejde nic.

Česko odluku církve (či církví) od státu nemá. Česko, země, kde více lidí údajně věři v UFO než v Boha (bohy). Kněží jsou státem placeni. Lhostejno zda dobře či mizerně, platíme je všichni ( i DPH je daň !) a dostáváme za to ?

Skoro každá diskuze o naší české ekonomice skončí u daní, zpravidla u nadávání na ně. Zdalipak si ti nadávající plátci uvědomují, kdo jsou také ti finální příjemci části jimi odvedených peněz a zdalipak se jim to líbí ?

Mně ne. Vůbec ne.

(Maminko, v klášterním sirotčinci v Brně-Jundrově vychovaná, v Boha do svého posledního dechu hluboce věřící, avšak oficiální církev římsko-katolickou jen v pohrdání mající a po celý život, já toto napsal i tak trochu za Tebe.)

Dr. Radovan Němeček Victoria, Gozo, Maltská republika,

1. den druhého měsíce i jejího členství v EU




Další články tohoto autora:
Radovan Němeček

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku