Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Sobota 5.6.2004
Svátek má Dobroslav




  Výběr z vydání
 >ZE ŽIVOTA: Koně a silnice
 >ZE ŽIVOTA: Učitelka pod "supervizí":Ředitelka vyvolává peklo!
 >GLOSA: České soudy jsou jen úplně stejné jako české politické strany.
 >MOBY DICK: Pršelo
 >NÁZOR: Po svatodušních svátcích
 >MEJLEM: Ohlasy a názory čtenářů
 >MEJLEM: Ohlasy a názory čtenářů
 >ZÁBAVA: Ach, ta vrtule!
 >TÉMA: Informace - Dezinformace - Další rána vědeckým štváčům
 >PENÍZE.CZ: Byt za 853 Kč měsíčně?
 >GLOSA: Politici, proč se bojíte?
 >GLOSA: Povzdech nad Krejčířovým odškodněním
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Trpaslíci na zahrádce
 >PSÍ PŘÍHODY: Létací, spíš nelétací drama
 >NÁZOR: Křečkova kontrolní maturita

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
5.6. ZÁBAVA: Ach, ta vrtule!
Arnošt Valeš

Teta Trubhofferová měla dceru Julii a syna Pepíka. Julie byla skoro osmnáct let stará, ale vypadala na dvacet jedna. Všeobecně se v rodině říkalo, že je krásná, ve skutečnosti měla ošklivý, indiánský nos, který si nechala operativně upravit, takže ho měla daleko horší, baculatý.
Dostala dokonce roli v českém filmu, veselohře, která se odehrávala na pražské plovárně u Vltavy.
Julinka se tam dvakrát prošla před kamerou, protože měla krásné tělo, v dvojdílných plavkách.

Trubhofferová měla spousty peněz, neboť stále vedla, nyní již jako národní podnik, cukrárnu v Bráníku. Doktor práv Josef Trubhoffer, její manžel, seděl ve vazbě. Byl politický. Hned poté, co se komunisti ujali moci, řekl na nesprávném místě svůj názor.
Trubhofferová nechala rozehrát symfonii vlivných známých. Na zkoušky těchto muzikantů nosila tašku s penězi. Říkalo se v rodině, že má ve své proslavené aktovce vždy milion.
Skutečně se tetě Julii Trubhofferové podařilo docílit presidentské milosti a byl již znám den, kdy bude Pepík propuštěn.
Připravovala se oslava v rodině, nakupovalo se a vařilo. V předvečer onoho slavného dne přišel do vily v Nuslích telegram: dnes večer nečekaně zemřel váš manžel, Josef Trubhoffer, stop, vyslovuje rodině upřímnou soustrast, stop.
Jestli skutečně nečekaně zemřel, se do dnešních dnů nedalo zjistit. Přirozená nedůvěra bude asi opodstatněná: oddělali ho! Rakev dostala rodina zapečetěnou, nesměla ji otevřít. Na pohřbu bylo něco kolem tří set lidí. Hřbitov na Zelené Lišce takový nával ještě nezažil.

Tato příhoda ležela na rodině jako černý mrak, který dusil její sebedůvěru, až ji jednoho dne ponechal zcela poddanou a poslušnou režimu.
Špatná zpráva se rozletěla do domů rodin a zanechala spoušť v duších, jako vichřice v lese. Ve Voznicích přinesla strýci Pacovskému smrt: když se několikrát ujistil, že to není vtip, že je Pepík Trubhoffer skutečně mrtev, skácel se ve chlévě k nohám koní a již se k vědomí neprobral.

Pouto, které rod z Petrova nad Sázavou spojovalo u rybníka na voznické zahradě, se počalo trhat. Přestože si za života strýce každý myslel, že statek vede tetka, brzy se ukázalo, že to byl omyl. Statek pod vládou ženy, která měla k ruce duševně postiženou Gábinu, chátral.

Julinka toho léta počala jezdit do Čisovic a zamilovala se nesmrtelně do mladého Mravence, jenž bydlel u rodičů, v domku u potoka hned vedle Budilů. Několikrát denně přeběhla lávku a otálela kolem domku, kde mládenec bydlel.
Mladý Mravenec však ještě neměl děvčata v hlavě, hrál totiž nad nádražím fotbal a snil o velké slávě, o penězích, které vydělá jako slavný hráč někde ve světě.
Tenkrát se již počalo probouzet vědomi, že bohatství se doma nikdo nedočká. Tento sen s ním snil jeho kamarád Řehák.
Řehák byl kluk jako hora, na tehdejší dobu obr. Měřil přes dva metry a dlaně měl jako lopaty.

Julinka, aby vzbudila pozornost před chalupou Mravenců, dělala stojky. Dokázala ujít po rukách i deset kroků. Mladý Mravenec skutečně, poté, co mu máma vynadala, ať s tím něco udělá, nebo nevyleze pro ostudu z domu, přišel a ptal se, co to má znamenat?
"Nechceš jít do kina?" ptala se Julie od země, mávaje před očima mládence nohama.
"Nemůžu, mám trénink," odpověděl chlapec nohám, protože bylo pod jeho důstojnost dívat se k zemi, kde měla dívka tvář.
Julinka se obratně uvedla do normální lidské polohy, že si Mravenec připadal jako v cirkuse.
"Tak jo, já přijdu na trénink," řekla, skočila na ruce a šla až k lávce.
Paní Budilová vyběhla ze chléva, neboť tam právě kydala hnůj, a počala na děvče jdoucí po rukou křičet:
"Ty náno pitomá, já jsem se tak lekla, že jsem zařvala. Jestli krávě zkysne mléko, tak tě postavím vlastnoručně na nohy!" Pak si odplivla.

Julince se právě podařilo dojít až k lávce a hodlala se v této poloze dostat i za potok.
Ve vratech zahrady se objevil její malý bratranec Mikuláš. Oněměl údivem, ale nelekl se. Maminka totiž zrovna před chvílí říkala, že je Julinka praštěná, že je zvědavá, co zase vyvede.
"Julinko, co to děláš, chceš spadnout do vody?"
"Co bych tam padala, ty jsi na to padání specialista!"
"Já už do vody nespadl, ani nepamatuji," bránil se chlapec.
"Já zdrhnu na západ," řekla překvapenému chlapci a spadla do potoka. Protože byla vysoká, koukala jí hlava nad lávkou. Jako by na letitých kluzkých kmenech vyrostl žampion. Mikuláš se rozesmál, až se za břicho popadal. Julinka byla nejprve naštvaná, a aby malého bratrance namíchla, řekla:
"Já umím německy!" Mikuláš tuto nehoráznou novinu sice zaslechl, ale smích lomcoval celým jeho tělíčkem, že se skoro i dávil. Záchvat toho největšího daru, kterým se může pochlubit jen člověk, nebral konce. Julie se hned nechala nakazit a smála se také. Protože při pokusu vylézt na lávku spadla do vody tak, že byla teď celá mokrá, smáli se slečna a chlapec dále.
Konečně vylezla po kluzkých kamenech na suchou zem, musela to ale vzít přes brodiště. Oba se svorně posadili na lávku a klimbali nohama nad vodou:
"Ty umíš německy?" nevěřil Mikuláš.
"No jasně, vždyť zdrhnu na západ," řekla Julinka a počala dělat na lávce most. Mikuláš koukal na to divné ženské tělo a pravil:
"Ty jsi nějak tlustá pod paždí!" Na tuto kritickou připomínku reagovala Julinka okamžitě. Nechala dělání mostu, hned si sedla, podezřívavě se prohlížela a zeptala se:
"Kde?"
"No, tady," řekl chlapec a ukazoval jí na prsa. Julinka naň vyplázla jazyk:
"To jsou prsa, blbečku," řekla.
"Přesto."
"Co přesto?"
"Přesto jsou tlustá."
"Prsa nejsou tlustá, jsou velká. Ale tomu ty ještě nerozumíš."

Pravděpodobně se s tímto vysvětlením Mikuláš spokojil, neboť se zeptal:
"Tak něco řekni. Německy!"
"No, mě nic nenapadá."
"Asi toho umíš, jako já rakousky, že jo."
"Tak dobře. Já tě něco naučím a ty to řekneš mamince a budeš vidět, jestli umím německy." Mikuláš souhlasil a učení začalo:
"Meine liebe Mutti, gib mir etwas zum Essen," počala Julinka. (Milá maminko, dej mi něco k jídlu.)
"Ne tak rychle, to si nezapamatuji," protestoval Mikuláš.
"Tak dobře: Meine liebe Mutti…"
"Meine liebe Mutti…"
"Ještě jednou!"
"Meine liebe Mutti…"
"No vidíš, jak ti to jde. A teď: gib mir etwas zum Essen…"
"gib mir etwas…co to je?"
"To ti řekne maminka: gib mir etwas zum Essen!"
"gib mir etwas zum Essen!"
"No vidíš, jak ti to jde. A teď celé: Meine liebe Mutti, gib mir etwas zum Essen."
"Meine liebe Mutti, gib mir etwas zum Essen," řekl Mikuláš a byl vzrušením celý rudý. Slezl z lávky a běžel domů. Zaslechl, že je matka v kuchyni. Rozrazil dveře a křikl:
"Meine liebe Mutti, gib mir etwas zum Essen!"
"Co blázníš? Vždyť jsi akorát po obědě. Tak jedině chleba s máslem," řekla matka od dřezu. Osušila si ruce, ukrojila chléb a počala ho mazat máslem. Pak ho podala chlapci.
"Co to je? Vždyť já vůbec nemám hlad, vždyť jsem teď obědval?" divil se Mikuláš.
"Ale, co to má být! Teď jsi říkal, že máš hlad," trvala na svém Elfriede.
"Já jsem neříkal, že mám hlad, já jsem mluvil německy," dupl si nohou chlapec.
"Německy? A co jsi říkal?"
"Meine liebe Mutti, gib mir etwas zum Essen!"
"No, tak vidíš, že máš hlad," řekla matka a cpala chlapci chleba. Mikuláš se naštval a šel vynadat Julince k lávce. Ta tu však již nebyla.

Čisovice hrály proti Hvozdnici. Družstva bojovala tvrdě, zápas byl 2:2, když útočník z Hvozdnice fauloval ve velkém vápně Řeháka a Čisovice střílely desítku. Domácí vyhráli. Knap.
U kabin, které byly zároveň hlavní tribuna, se diváci počali prát. Když počali vyhrávat hosté, přišla Julie Trubhofferová a v okamžiku se staly Čisovice vítězi.
Fotbalisté již stáli pěknou chvíli na hřišti a fandili divákům. Že se Čisovicím podařilo zvítězit jen přičiněním Julie, si všiml jen jeden: Řehák.

Řehák vzplál láskou k děvčeti z Prahy a netrvalo dlouho, věděla o tom celá vesnice. Tam, kde byla Julinka, tam byl Řehák.
Julie sice nadále milovala Mravence, toho se však chytl Řehák, a tak bylo neustále po vsi, u kapličky, na nádraží, v kabinách, či v hostinci Pod Horu vidět podivnou trojku.
Jakmile se chlapci zapovídali, počala mít Julinka dlouhou chvíli, tu vždycky dělala stojky.

Největší průšvih nadělaly ženské, když se mladý sešli u staré školy v době, kdy ženské měly co do činění na národním výboru.
Ženské řešily svůj problém, mládež zase jiný a Julinka se nudila. Poposkočila si směrem od školy k národnímu výboru a udělala stojku. Jenomže zapomněla, že se dnes chtěla Mravencovi obzvláště líbit a měla na sobě šaty, a ne jako vždy kalhoty.
Ono by se nic nestalo, neboť měla ještě spodní kalhotky a na plovárně v Praze, v české veselohře, měla ještě méně na sobě, jenomže u toho nebyly čisovické ženské.

Ženské se zarazily, takže vypadaly jako čínské hliněné vojsko, pak se ale probraly a válečnou lstí, zcela tiše, se na děvče vrhly.
Tu scénku si musí člověk vybavit. Škola byla od národního výboru vzdálena asi tak dvě stě až tři sta metrů. Právě tím směrem ručkovala Julinka netušíc, že pohoršila veřejné mínění, majíc nohy v kalhotkách trčet k čisovickému nebi, přičemž jí sukně šatů visela vlivem přitažlivosti zemské od pasu ke krku.
Tetky nešťastné děvče obstoupily a teprve nyní spustily řev. Náměstí před národním výborem se změnilo v drůbežárnu. I kluci u školy přestali řešit svůj problém a šli se podívat, co tam ženský mají. Zdálo se, že Julinku nikdo nepostrádal. Jen Řehák pozoroval od školy, co se děje.
Ženské popadly děvče a postavily ho na nohy: co to tu těm dětem ukazuješ?, ty pražská děvko!, štrozoku nevymáchaný!, fenko jedna, a pak si Budilová troufla dát Julince facku. Julie Trubhofferová počala ječet, ženské ztichly a Řehák vystartoval od školy.

Protože byl přes dva metry dlouhý, měl i přiměřeně dlouhé nohy a byl u hloučku před výborem natotata. Svýma rukama lopatama rozrazil lidskou hradbu a doslova Julinku vysvobodil. Přestože byla cvičitelka stojek dost velká a kostnatá a jistě nějaké kilo vážila, chytil ji do náruče, jako by byla pírko, a dvěma kroky ji vynesl z davu. Přeběhl most a šel kolem Otržínka, jemuž prý mníšecký pan hrabě odkázal všechny lesy v okolí, cestou do kopce ke kapličce. Julinku si držel za ruku.

Děvče se dívalo na tu plochu, ve které zmizela její dlaň, a řeklo:
"Kdybys to měl místo uší, mohl bys lítat!" Řehák nebyl padlý na hlavu. Přestože vypadal jako obr z pohádky, nebyl tak tupý, jak takové postavy bývají. Řehák uměl počítat, byl sečtělý a dovedl hbitě odpovídat.
"Jednou si postavím letadlo… ne helikoptéru a poletím," řekl s úsměvem. Julinku to ohromilo. Poškrábala se na baculatém nose a řekla:
"Já zdrhnu."

Řehák se díval nevěřícně a vážil v duchu možnosti, co tím myslela. Pak si odkašlal:
"Julčo, vždyť jsi jim zdrhla. Já tě přece od těch bab odtrhl," řekl. Julinka si poposkočila a hned před vchodem do kapličky udělala stojku. Ještě když se dívala na Řeháka zespoda, vysvětlila mu:
"Ne, Zdenku, já uteču na západ. Už se domluvím německy." Zdeněk Řehák se nelekl:
"Já si postavím helikoptéru a přiletím za tebou!"
"Tak jo," řekla Julinka, uvedla se do normální polohy, otevřela vrata kapličky a vstoupila.

Kaplička na mladé lidi dýchla vlhkým chladem a děvčeti se zdálo, že se na ni ukřižovaný Ježíš usmál. Řehák musel sesunout hlavu na prsa, aby vchodem prošel a neudělal si bouli na beztak velké hlavě. Uměl to velice dobře, vypadalo to jako ta zvířátka či panáčci na gumě, jež se skácí, když zmáčkneš dno soklíčku, na kterém stojí.
Julie šla blíže ke kříži, neboť ji úsměv trpitele nešel do hlavy. V okamžiku, kdy zjistila, že to byl stín okenního rámu, ji Řehák políbil. Nejprve se lekla, ale pak se uvolnila, neboť měl mladý obr hebké rty a příjemnou chuť v ústech.

Protože se to stalo Julince prvně v životě, věděla, že je to ta pravá láska. Ta, na kterou čekala. Najednou Mravenec v její mysli přestal mít ty obšťastňující obrysy, až docela zmizel. Jeho místo zaujal Řehák.
Řehák chodil s Julinkou, s Julčou, jak říkal, po mezích a polních cestách. Léto vonělo tak omamně, jako ještě nikdy dříve. Chodili se koupat do rybníku, jenž ležel skoro na hranicích Mníšku, k Sýkoráku. Také se stavili v cukrárně u pana Klusáčka na náměstí.
Sotva hora živého kluka otevřela dveře, vykřikla leknutím žena, jež tu seděla s malým chlapcem.
"Mami, to je Řehák, ten nic nedělá," chlácholil Mikuláš Elfriede.
"Málem jsem si odplivla," řekla matka.
"Jé, dobrý den, teto Elfriede," divila se Julinka, jako by svou příbuznou neviděla právě teprve u oběda. Elfriede se pokusila uklidnit, k čemuž potřebovala několik kočičích pohledů.
"Co to je?" chtěla vědět a očima ukazovala na Řeháka, jako by to nebyl živý člověk, ale nějaká kožená potvora.
"To je můj milenec a my se budeme brát, já uteču a on odletí."
"Jinak jsi zdravá?" chtěla vědět teta.
"Sama jsi říkala, že nevíš, jakou blbost udělá Julinka za chvíli," divil se Mikuláš a poprosil pana Klusáčka o ještě jednu rakvičku se šlehačkou.

"My si dáme zmrzlinu, pohár, ten největší," hlásil Řehák z výšky, přes hlavy přítomných.
"Ale, Zdenek Řeháků. Ty jsi vyhrál ve sportce?"
"Ne, proč?" divila se hora mladého masa.
"Že jsi se tak rozjel. To s tou Hvozdnicí, to byla ostuda, to nebyl správný fotbal, co říkáš?, u nás v Mníšku to projedete," řekl pan Klusáček a podal přes pult dva poháry.

Mladí lidé se usadili a malá, dlouhá lžička zmizela v Řehákově dlani, až se zdálo, že mu upadne, jako sazeči písmenko "i", když si někam založil pinzetu. Julinka pozorovala jeho snahu a pak se zamyslela:
"Mně v krčské zmenšili nos, možná, že by ti zmenšili i ruce!"
"Proč by to dělali? Takové ruce, jako mám já, nemá nikdo jiný… já bych ti to nedovolil!"
"Co bys mi nedovolil?"
"Kdybys patřila mně, jako teď, tak bych ti nedovolil si nechat zmenšit nos," řekl Řehák a pak dodal:
"To víte, pane Klusáček, že vám to tu v neděli naklepeme!"
"No, no, jak to mluvíte s panem Klusáčkem?" chtěla vědět Elfriede, koulíc oči na mladíka.
"Mami, vždyť nic neudělal, řekl, že v neděli vyhrají fotbal," styděl se Mikuláš.
"Ne, říkal, že tady panu Klusáčkovi namlátí," bránila se žena.
"On si postaví helikoptéru a poletí za mnou," řeka Julinka olizujíc dávno olíznutou lžičku. Teprve nyní si Mikuláš vzpomněl, že má nějaké jednání s Julinkou:
"Meine liebe Mutti, gib mir etwas zum Essen, co je to?" řekl a kulil oči na děvče.
"Neříkej, že máš hlad, po tolika dortech," divila se matka.
"To znamená, že máš hlad," smála se Julinka. Elfriede se na ni podívala a řekla:
"Pane Klusáček, my zaplatíme. Tady se asi všichni zbláznili."

Ta zvěst se rozlétla po vesnici a jako kulový blesk lítala od nádraží ke mlýnu, z hradu k potoku: Julinka Trubhofferová, letní host od Balešů, se nevrátila ze zájezdu do Spolkové republiky!
Paní Trubhofferová, která se přenesla přes veškerou ideologii, již dávno věděla, že poctivost českých komunistů se bojí, ne má příšernou hrůzu z větších hromádek peněz, které netečně leží při jednání na stole. Při tomto skvostném pohledu se okamžitě otvíraly všechny brány, na věčné časy uzavřené cesty. Poctivost se měnila v nahé příživnictví, okrádání a obohacování se na účet obyčejných lidí. A bodejť ne, kdo v té době měl možnost vidět haldu peněz?

Julinka toužila po cizích zemích a pilně se učila německy. Mluvila touto řečí plynně a bez přízvuku. Za odměnu jí matka sehnala výlet do Mnichova.
Když se autobus vrátil na Florenc, byl jen z poloviny obsazen. Značné množství soudruhů se asi v kapitalistickém městě zatoulalo.

Tato zpráva zastihla Řeháka u ponku v továrně na Hrudkovnách. Vyslechl si ji v klidu, a teprve když měli po šichtě a již se sprchovali v kabinách po tréninku, oslovil Mravence:
"Dáme se do toho. Až přijdeš domů, stav se u Balešů a řekni Janovi, aby přišel k nám!" Aniž by dále něco vysvětloval, odešel. Mravenec se díval, jak nasedá na kolo a jede dolů, do vsi. Byl to stejný pohled, jako když si půjčí dospělý člověk dětské kolo.

Řehák chodil již třetím rokem do učení na Hrudkovny, učil se zámečníkem. Jan Baleš doma nebyl a malý Mikuláš sdělil Mravenci, že tu bývá jen v sobotu a v neděli.
"Co mu chceš?" ptal se zvědavě. Mravenec pokrčil rameny:
"Nevím, má přijít k Řehákům, asi je to kvůli Julince."

Mikuláš si z toho udělal rým a klusem svolal klukovské sezení v altánku v parku za Hradem. Když tu byli všichni, zasvětil je do podivných machinací starších kluků, o které malí sice neměli moc zájem, ale tady se jednalo o Julii Trubhofferovou, která zdrhla, a to již zase zajímavé bylo.
Dohodli se, že půjdou šmírovat k Řehákům.
A již se hnala parta kluků jako vždy sadem, dolů směrem ke mlýnu, kde přeběhli hořejší most a již se poschovávali ve vrboví na břehu potoka, před špinavou chalupou.

Chalupa rodiny Řehákovy byla ta nejtajuplnější z celé vsi. V zadní místnosti, která sloužila jako chlév, byla studánka s pramenitou vodou. Tato záhadná prostora sahala hluboko do skály, ke které byl dům přilepen, byla vtesaná a měla kamenný strop. Voda, jež tu pramenila, se pod zdí domu vlévala do potoka. Celý pozemek byl poset věcmi, nástroji a mašinami, o kterých chlapci neměli zdání, k čemu slouží.
Ve staré kronice obce se toho vědělo více, o čem se nyní před dětmi nemluvilo. Původní obyvatelé Čisovic byli totiž Němci, které sem jakýsi podnikavec kdysi dávno přivedl, aby tu mohl vydělávat kůže. Tomuto řemeslu tenkrát v tomto kraji nikdo nerozuměl. Potok tu byl, tedy dostatek vody, bez které se vydělávání kůže neobejde. Proto se do dnešních dnů ve vsi uchovalo tolik německých jmen.
O tom, jak řečeno, neměli kluci zdání. Schovali se do vrb a pozorovali. Když přišel Mravenec, vyšel s ním Řehák k latríně, kde se usadili na povalený strom a zapálili si cigarety. Byli nyní chlapcům na dosah ruky a napětí stoupalo.

Kdyby mohl koktavý Vašek koktat, koktal by o sto šest, unudlanému Jarouškovi tekly nudle a Pepíček ze mlýna se držel v rozkroku, protože se mu chtělo rozčilením čůrat.
Ládík se tvářil přísně a Mikuláš důležitě, neboť se tu jednalo o jeho rodinu.
"Tak jsem již všechno zorganizoval. Mám motor, podvozek, kulatiny na trup, akorát nám bude muset Jenda Baleš sehnal listy na vrtuli," počal Řehák. Mravenec pokyvoval hlavou.
"Kde to máš?" chtěl vědět.
"Za plotem, v Hrudkovnách. Je to kousek za Sýkorákem. Dnes v noci tam musíme jít. Horší je, že jestli nám Jenda nepomůže, tak nevím, jak udělat ty vrtule," staral se Řehák.
"Baleš si bude vědět rady," vyjádřil Mravenec absolutní důvěru v Mikulášova staršího bratra. Všechny klukovské oči, schované ve vrboví, padly na Mikuláše. Mikuláš polkl a pak si zívl. Velice nenápadně tím zdůraznil obyčejnost situace.
"Ty se máš, mít takového bráchu," zašeptal Jaroušek Říha.
"Pssssst," řekl Ládík Břízů. Kluci se totiž počali zase bavit.

"Myslíš, že to bude lítat?" chtěl vědět Mravenec.
"To si piš, a jak," věřila si hora svalů, nohou a rukou, Zdenek Řehák.
"Kam s tím poletíš?"
"No přece za Julčou, ona na mě už čeká!"
"Do Austrálie?"
"Třeba i do Tramtárie. Ona na mě čeká v Mnichově."
"To by mne zajímalo, jak tam přistaneš. Slyšel jsem, že je to mnohem větší město než Praha," pochyboval černovlasý, černooký Mravenec.
"Žádné město není větší než Praha. A nějakou louku tam budou mít, nemyslíš?"
"No, to já nevím, já tam ještě nebyl," řekl Mravenec a přemýšlel o tom, proč by měla být Praha jako město největší.
"Praha je zlatá a stověžatá, můžeš mi říci, do kterého jiného města na světě by se to vešlo?" poučoval Řehák. Mravenec pokrčil rameny a odplivnul si. Řehák si odkašlal a pak dlouho mlčeli.
Do vody skočila žába, nebo se mrskl kapr, čert ví, co to bylo, a Pepíček se lekl a vykřikl. Znělo to, jako když se zabíjí prase.

"Co to bylo?" chtěl vědět Řehák. Mravenec pokrčil rameny, že jako neví.
"Aby to nebyli tajní. Mám dojem, že teď, když moje Julča zdrhla, po mně jdou!"
"Neříkej," žasl Mravenec. Dlouhán pokyvoval důležitě hlavou.
"Ne abys někomu vyprávěl, že si stavím helikoptéru a že chci uletět!" varoval kamaráda. Mravenec udělal obličej, jako že to se rozumí samo sebou, že to neřekne.

"Jdeme," zašeptal Ládík Břízů. Kluci se okamžitě stáhli jako tlupa indiánů, byli tiší jako myši v kostele. Za takového ticha doběhli travnatým sadem až k altánku a usadili se pod střechou.
"Já mám pocit, že to nevydržím, musím jít konečně čůrat," ozval se Pepíček jako první.
"Tak jdi, ale k plotu," řekl Ládík. Najednou se u nich objevilo děvčátko Poupě.
"Hele, co tu děláš? Jdi domů, máma tě hledá," namíchl se Ládík.
"Nehledá, říkala, že se mám podívat, kde jsi," bránilo se děvče.
"Tak teď vidíš, kde jsem, tak jdi. My si tady musíme něco domluvit, a na to tě nemůžeme potřebovat. Tak padej domů," vykulil oči štíhlý Ládík. Děvče slezlo dírou do přízemí altánku a schovalo se pod lavici, které tu kolem celého altánku byly na fest přidělané. Když se vrátil Pepíček, dali se do schůzování.
"Jjjjjá se pi pi pi picnu, to je průser, jjjestli se ttto doví ppppolicie, tak bude průšvih," ocenil situaci Koktář.
"Jisté je, že chce Řehák zdrhnout, a to musí zůstat mezi námi," varovným hlasem rozhodl Ládík. Kluci si naslinili prsty a přísahali. Pak se ozval Nudlář:
"Já bych tak nutně potřeboval vědět, co to mají za plotem v Hrudkovnách schované!"
"To jsi neposlouchal? No přeci díly na helikoptéru," poučil ho Mikuláš.
"To si koupili?" chtěl vědět Pepíček. Chlapci se na něj udiveně podívali. Všichni totiž dávno věděli, že takové věci se nekupují, ty se organizují, což přeloženo do prosté řeči znamenalo - kradou.
Chlapci věděli, že krást a krást je velký rozdíl. Třeba ukradnout něco doma, to bylo o výprask. Ukradnout něco u paní Pítovcové v krámě, to bylo o pár facek, ale ukradnout na poli brambory, vojtěšku pro králíky, či pytel otrub pro prase, za se dostala pochvala. O dvojí morálce se nepřemýšlelo, tak jednoduchý byl v té době pro chlapce na venkově život.
"Ne, to si ukradli, takové věci se nekupují," poučil Nudlář Pepíčka. Ten sice měl v úmyslu něco namítnout, ale Ládík ho okřikl:
"Nepřemýšlej o tom a nikomu nic neříkej. Tak, on si postaví helikoptéru, to jsem zvědavý, zda bude lítat. Kde dělá tvůj brácha?" chtěl vědět od Mikuláše. Mikuláš protáhl obličej:
"Ve Vršovicích v KOH-I-NOORU, myslím."
"Tam se dělají vrtule pro helikoptéry?" divil se Zajíc, neboli Kája Vyskočilů.
"Já mám doma tužku, na ní je to KOH-I- N… napsáno," napadlo Nudláře.
"To bude asi tajná výroba, a ty tužky jsou jen proto, aby se nepřítel zmátl," myslel si Nudlář. Chlapci o tom chvilku tiše přemýšleli. Pak napadlo Ládíka:
"Měli bychom zjistit, co se v té továrně vyrábí!" přitom se díval na Mikuláše. Ten horlivě pokývl hlavou, jako že se zeptá.
"Čím se vlastně učil tvůj brácha?" napadlo Zajíce.
"Učil se cukrářem, to vím na tuty. Jednou totiž pekl doma dort."
"Cukrářem? A byl ten dort dobrý?"
"Ne. Nejprve se všichni divili, jak je Jan šikovný, a pak to museli vyplivnout, protože se to nedalo jíst."
"Proč se to nedalo jíst?" divil se Zajíc. Doma, když se mámě srazila bábovka, tak holt nebyla tak dobrá, ale snědlo se to.
"On si splet cukr se solí, tak nějako to bylo," zamýšlel se Mikuláš.
"Asi ho to nebavilo, být cukrářem, proto dělá teď tužky," napadlo Pepíčka.
"Něco musí umět, když se Řehák na něj tak spoléhá. Musí přeci do Mnichova, Julinka na něj čeká… jak dlouho se tam letí?" přemýšlel Ládík a vytáhl zmačkané partyzánky. Kluci si jeden po druhém zapálili, ale na Pepíčka nezbylo.
Pokrčil rameny a mínil, že mu to nevadí, že po tom kouření stejnak má průjem. Chlapci chápavě pokyvovali hlavou. Byli k Pepíčkovi shovívaví, protože byl mladší.

"Nejmíň tři dny, je to daleko," napadlo Jarouška Říhu, neboli Nudláře z truhlárny.
"Kam dá tolik benzínu?" staral se Mikuláš.
"Asi si bude muset cestou koupit. Hlavně aby měl marky," řekl Zajíc, čili Kája Vyskočilů. Chlapci zase tiše přemýšleli a bafali cigarety. Dole v altánku to zachrastilo a pak bylo slyšet, jak něco utíká pryč. Pepíček se lekl a nastavil pusu, že začne ječet, ale Ládík mu ji ucpal dlaní:
"Neřvi," řekl, "to byla krysa!" v tom okamžiku počal ječet Mikuláš, protože se krys bál.
"Aby sis nenadělal do kalhot, blbečku," řekl Ládík a Mikuláš se uklidnil. Pak řekl:
"Jo, koupit si cestou benzín není problém. Pro auta. Ale já si nepamatuji, že by u benzínky někdy tankovala helikoptéra."

Tato poznámka chlapce ohromila. Ano, když si uvědomili, jak ta potvora přistává a pak zajíždí ke stojanu a Řehák vystupuje a požaduje benzín, nějak jim to nešlo dát do dětské představivosti. On se k pumpě ten létající stroj asi vůbec nevejde!

"Prosím tě, co si to vymýšlíš za blbosti? Ládík poletí helikoptérou?" bylo pojednou slyšet hlas Květy Břízové, blížící se rychlými kroky.
Kluci se tak lekli, že jim málem zaskočilo. Všude byl cítit cigaretový kouř! To bude malér. První se vzpamatoval Ládík:
"Honem dolů, ať sem máma nevleze," zašeptal a v okamžiku počali kluci padat z půdičky, jako shnilé švestky na podzim.

"Co se děje?" zařvala Květa na kluky a zalapala po vzduchu. Že by tu byly cítit cigarety?, myslela si, ale ta hloupost, co jí právě Poupě vyprávěla, ji zaujala více:
"Kdo tady chce uletět helikoptérou do Mnichova? A kde jste tu helikoptéru vzali? Ladislave, řekni pravdu! Nebo zavolám otce," hrozila Květa Břízová, majíc zcela neelegantně ruce v bocích. Když byl Ládík hodný, říkala mu Míšo, když se její vůli příčil, jmenoval se Ladislav.
Kluci nebyli schopni slova. To nebyla krysa, to byla Ládíkova sestra, to šramocení, a špehovala je. A protože je blbá holka, ani nepochopila, o čem si povídali. To si parta kluků myslela jakoby z jednoho rozumu. Holka, fuj, kdo by očekával něco jiného! Pak promluvil Ládík:
"My jsme věděli, že nás Poupě špehuje, tak jsme si vymýšleli. Chtěli jsme vědět, jestli se nachytá."
"To není pravda, já to všechno slyšela, tady pod lavicí," namíchlo se děvče a bylo na pokraji pláče.
"Cože? Ty sis vlezla pod lavici? Copak tohle dělají slušná děvčata?" bouřila Květa.
"Já jsem chtěla slyšet, co si povídají, protože mě poslali pryč," vzlykalo děvče. Květa Břízová pochopila, že se jedná o dětskou lumpárnu a hodlala opustit scénu jako vítěz:
"Kdybyste ji nevyhazovali, tak by si nevymýšlela!"
"Tak my to už neuděláme, maminko," řekl Ládík a to ji zarazilo. Pravděpodobně měla Poupě pravdu, přemýšlela si, ale protože zatoužila po cigaretě, hodlala rychle odejít, pro jistotu se však zeptala:
"Nekouřili jste tu náhodou?"
"Prosím, já nekouřil, na mě nezbylo," hlásil se Pepíček.
"Takže jste kouřili," zhrozila se Květa. Když je teď budu trestat, o to víc bude to kouření zajímavé, přemýšlela a pak mávla rukou a šla. Pepíček si pískl:
"Ty smíš, Ládíku, doma kouřit?" divil se.
"A ty jsi pěkný blbec," řekl Ládík Břízů.

I když to bylo vlastně tajemství a nikdo o tom neměl vědět, bylo u Sýkoráku nabito. Řehák měl první pokusný let.
Kluci tu byli všichni. Pak tu bylo spousta dospěláků, neboli vrstevníků Řeháka a Mravence, a spousta manželských párů. Okolí kolem rybníka vypadalo jako při letecké přehlídce na Točné. Napětí stouplo na vrchol, když byl u Čisovic zahlédnut traktor.
Diváci se dali do běhu, aby co nejrychleji byli na blízkém obzoru pole, odkud bylo na vesnici vidět.
Skutečně: blížil se sem traktor s valníkem, na kterém bylo impozantní Řehákovo dílo. Trvalo dlouho, než dojel na louku k rybníku a oči všech zvědavců studovaly obrovské klubko sešroubovaných vodovodních rour. Přibližně uprostřed se nacházelo sedlo od jízdního kola, nad tím se blýskal Janův rotor a ze všeho vyčnívala jedna roura, na které byla ještě jedna malá vrtule. Dospěláci pomohli tu příšeru posadit do trávy a traktor s valníkem odjel k opuštěné chatě, kde byl ve větší vzdálenosti pro jistotu odstaven. Pak se přihnal Jan Baleš s kanystrem a někam lil benzín. Vzrušení stoupalo.
Konečně z klubka mladých mužů vystoupil obr Řehák a blížil se houpavým krokem k létajícímu stroji, mávaje při chůzi lopatami dlaní. Skoro se tam nevešel a dav si oddechl úlevou, když nakonec přece jen seděl. Jan Baleš neustále něco Řehákovi vysvětloval a zdálo se, že ho nastávající pilot pochopil. Pak byl nahozen motor, který dříve poháněl Mravencovu motorku. Protože neměl tlumič, řval jako blázen.

Řehák Mravence přesvědčil, že je to dlužen Julinčině lásce, obětovat motor své motorky. Jan Baleš nanosil do dílny ve dvoře čisovického statku hliněné plechy, kterými se právě něco v KOH-I-NOORU obkládalo, a udělal z nich vrtuli. Na pohon zadní vrtule rozebrali po Čisovicích několik kol a použili jejich řetězy, které spojili dohromady, k náhonu.

Jan Baleš ještě jednou něco úpěnlivě kladl na srdce statečné a láskou hořící hoře masa a svalů. Pak odehnal diváky a dal pokyn ke startu.
Motor řval stále více a pak něco klaplo, létající stroj se zvedl asi metr nad zem a počal se úžasnou rychlostí točit kolem své osy.

Když se již diváci na tu podívanou nemohli dívat, neboť se jim motaly hlavy, žďuchl létající stroj na zem a nastalo ticho. Po chvíli vylezl Řehák, dopotácel se k rybníku a zdlouhavě a vydatně zvracel.
V kopě zvědavců a fanoušků to zahučelo. Jak mocná musí být láska k Julince Trubhofferové, když pro ni Řehák tolik trpí.

Když se Řehák vzpamatoval, počalo se znovu s přípravou na start. Bylo slyšet, jak Jan Baleš nadává:
"Zdenku, vždyť jsem ti říkal, že musíš zapojit i zadní vrtuli, jinak se budeš stále točit kolem své osy!" Řehák pokývl hlavou, jako že ano, že na to už bude myslet, a Jan kopl vzteky do šutru. Kámen letěl velikým obloukem a spadl do rybníka, na jejíž hladině se počaly dělat kola.
"I ryby to chtějí vidět," mínil Pepíček.
"Si blbej," sykl Ládík, ale nespouštěl oči z louky, kde opět počal vrčet Mravencův motor.

Tentokrát se helikoptéra nechtěla odlepit od trávy, ačkoli Řehák stále přidával plyn. V hloučku děvčat stála i Máňa Kamenová a s pocitem strachu se na to hlasité divadlo dívala.
Máňa byla jako Řehák: velká a hranatá jako zápasník.
Protože se na všechny mladé muže z celého okolí dívala ze shora, počala si na Zdenka Řeháka myslet. Když s ním totiž mluvila, hleděli si oba do očí vodorovnou linií. Ona totiž Máňa měla také přes dva metry.
Jenže Řehák miloval Julii. Máňa Kamenová proplakala noci a když se jí doneslo, že chce Řehák zdrhnout, dostavilo se u ní pokušení mladíka udat. Nakonec přece jen její dobrá stránka zvítězila: všichni mladí lidé, i ona, toužili po svobodě. Jen tak, dnes se rozhodnout a zítra odjet do světa. Bez povolení a výjezdní doložky. I ona Řehákovi přála svobodu, postavila ji nad svou lásku. Přišla se alespoň naposledy podívat, jak letí Řehák za tou voňavou, zářící a zcela neznámou svobodou.
Diváci začali pískat a povykovat různá hesla. Nejvíce se ujalo: když tu helikoptéru od trávy neodlepíte, tak to nechte patentovat jako lepidlo.

Řehák ubral plyn a pak motor vypnul. Odborníci, v čele s Janem Balešem a Mravencem, se počali ve spleti vodovodních rour hrabat. Asi po hodině, přičemž oči diváků neopustily obraz u břehu Sýkoráku ani na vteřinu, byl zase motor nahozen.

Z hladiny rybníka se zvedlo hejno hus a po jednom kruhu nad plochou vody, jež hrála šedí se zlatými paprsky odpoledního slunce, se rozhodly, že poletí k Hrudkovnám. Hrudkovny byly od místa, kde diváci pozorovali pokusy Zdenka Řeháka, směrem na západ. A právě tam, tím směrem, se nacházela svoboda. Nikdo si nedovedl představit, co to je. Zda je to věc, či štěstí, zda jsou to mandarinky na Vánoce, či skromná možnost zvolit si svého lékaře!

Nyní počal motor řvát takovou silou, že se Máňa Kamenová neudržela a začala brečet. Hlasitě vzlykala a děvčata jejího věku, co jí sahala jen do pasu, se marně snažila ji uklidnit.
Létající stroj, který Jan Baleš a Řehák s pomocí Mravence postavili, využívajíce všech znalostí o letectví, které se jim dostaly do ruky, se počal vznášet.

Masa diváků, která se stále zvětšovala, začala jásat. Máňa zapomněla plakat. Skřivánek, co dosud pěl v tetelících se výškách nad čisovickými poli, zmlkl.
Stroj vystoupil do výše komínů vysokých pecí, Hrudkoven. Jásot diváků, kteří se dívali do nebe, kde se vznášel Řehák, neustával. Všichni, doslova všichni tomu dvoumetrovému chlapci s dlaněmi jako lopaty přáli útěk z otroctví. Útěk za svobodou a za láskou.

Řehák, Řehák, skandovalo publikum.
Pak se létající stroj několikrát otočil kolem své osy, ale vzápětí počal zase stoupat. Neměl však snahu letět vpřed. Jen se bokem sunul nad hladinu rybníka.

Mládenci si postavili helikoptéru, neměli však možnost udělat vrtuli tak, aby se dala natáčet její osa. Tato velká technická závada způsobila, že byl létající stroj neovladatelný. Jan Baleš sice tušil, že stavba obrovské vrtule není tak jednoduchá, jenomže, jak to v mladých letech bývá, doufal, že to dobře dopadne.
Nedopadlo.
Pojednou něco zasvištělo vzduchem a vzápětí se do trávy před Máňu Kamenovou zasekl jeden z listů rotoru. To, co se pak dělo, šlo velice rychle za sebou.
Obrovský rotor se rozpadl a ostatní jeho listy se naštěstí zakously do hladiny. Létající stroj chvíli zůstal stát ve vzduchu, pak se ale přičiněním zadní vrtule, která ještě běžela, roztočil kolem vlastní osy. Pak žďuchl za hrobového ticha do vod Sýkoráku.

Chvíli trvalo, než obecenstvo pochopilo, co se stalo. Ještě než počaly ženské ječet, odkráčela Máňa Kamenová do rybníka. Šla do jeho středu a její hlava byla stále vidět.
Vlny na hladině se rychle uklidnily, jako by se nic nestalo.
Máňa šla. Chvilku měla vodu až po bradu, pak ale počala zase být vidět i její prsa, která se v mokrých letních šatech dobře rýsovala.
Najednou zůstala obrovská dívka stát. Davem to opět zašumělo. Máňa se ohnula a vzápětí držela v pravé ruce létající stroj a levou rvala Řeháka mezerami konstrukce ven. Zdálo se, že zamilovaný, po Julince toužící pilot je v bezvědomí.

Máňa Kamenová si hodila obra na paže a jako by byl lehký jak pírko, vynesla ho na trávu. Tady ho něžně položila divákům před nohy a dávala mu sladké umělé dýchání.
Tím skončilo Řehákovo zdrhnutí za Julčou, jak říkával, a jen o onom umělém dýchání se názory značně rozcházely.
Jedni tvrdili, že Řehák potřeboval dlouho, než se probral k vědomí, že málem zakukal, druzí tvrdili, že byl při smyslech, už když ho Máňa vynášela z vody, že schválně chudáka Máňu strašil a zneužíval.
No, ono to nehraje velkou roli, neboť si Máňa Řeháka vzala a dnes již mají děti, ještě o hlavu větší, než jsou oni dva.

Arnošt Valeš

Toto byl výňatek z románu "Mosty", který vyjde v příštích týdnech v "Literárním salonu" paní Dany Mentzlové.
Od tohoto autora si zde můžete bezplatně stáhnout jeho román "Dům u řeky" na adrese www.salon.webz.cz




Další články tohoto autora:
Arnošt Valeš

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku