Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 9.6.2004
Svátek má Stanislava




  Výběr z vydání
 >ZAMYŠLENÍ: Evropský sen
 >PENÍZE.CZ: Likvidace živnostníků: realita, či bulvární propaganda?
 >MROŽOVINY: Otazníky kolem Dne D
 >VÝSTAVA: Concerto rosso
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Motorka? Ne! Kolo!
 >PSÍ PŘÍHODY: Setkání po dlouhé době
 >POLITIKA: Dvě otázky pro Jakuba Patočku
 >POLITIKA: Ještě jeden tisíc slov o bolševismu
 >FEJETON:Čtení na neděli
 >MEJLEM: Ohlasy a názory čtenářů
 >POLITIKA: Skandální soudní rozsudek
 >POLITIKA: Jana Hybášková žádá hlas
 >ŠKOLSTVÍ: Proč nejsou v Česku reálky?
 >GLOSA: Život na…„KDYBY“
 >PŘÍBĚHY ČESKÉ JUSTICE: Příběh desátý JAK PAN TAUSSIG POTKAL ČESKOU JUSTICI

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Mrožoviny  
 
9.6. MROŽOVINY: Otazníky kolem Dne D
František Novotný

V neděli si celý západní svět připomněl jubilejní 60. výročí vylodění Spojenců v Normandii - operaci Overlord, jež předznamenala zánik Hitlerovy nacistické říše. V rámci užší operace Neptun se jednalo o největší námořní výsadek v dějinách, který pravděpodobně největším zůstane. Z vylodění měli západní vůdci protihitlerovské koalice velký strach, především Churchill, a učinili vše, aby uspělo. V případě zpravodajského krytí to je nepochybně pravda, mnohostranný desinformační plán, dnes důkladně zmapovaný v mnoha publikacích, vyšel do posledního puntíku a vedl k dokonalému překvapení protivníka. Nicméně s vlastním provedením vylodění to již tak jasné není, obzvláště po zamyšlení nad jeho průběhem na "Krvavé" Omaze.

Taktická pravidla ofenzivy
Napřed teoretici jako Fuller a pak praktici jako Guderian v rámci vytváření tankové taktiky položili i základy taktických pravidel jak prolamovat nepřátelskou obranu. Za 2. světové války se pak stalo klasikou zahajovat takovou průlomovou operaci leteckým bombardováním, které "zpracovávalo" obranné pásmo protivníka v řádu dní. Pak následovala dělostřelecká příprava v řádu hodin (mohla ale trvat i několik dní). Jakmile byly pěší jednotky na výchozí čáře zteče, přesouvala se dělostřelecká příprava do hloubi protivníkovy obrany a vytvářela palebný val, v jehož ochraně útočící pěchota postupovala. Němečtí tvůrci Blitzkriegu objevili slabinu tohoto systému. V okamžiku, kdy pěšák vyráží do zteče, je prakticky bezbranný, sám může v běhu střílet jen obtížně a když, tak jenom z lehkých zbraní. Vystala nutnost urychlit nástup pěchoty a nutnost systémů těsné palebné podpory, jež by pěší zteč kryly palbou těžších zbraní, respektive pěchotu vezly. Zrodila se idea motorizované pěchoty (proslulých pancéřových granátníků). Napřed se počítalo s dopravou nákladními automobily co nejblíže k výchozí čáře, aby se zkrátila doba ostřelu protivníkem, pak přišli Němci s obrněnými transportéry. V jejich případě se jednalo o kolopásová vozida řady 250 a 251, odvozená od dělostřeleckých tahačů. Lehce pancéřovaná, aby odolala palbě z ručních zbraní, nesla ve shora otevřené korbě pěší družstvo, které posádka transportéru za útoku podporovala palbou z kulometu nebo z malorážového automatického kanonu. Pěchota se tedy do útoku vezla za pancířem a mohla zadními vraty sesednout a postupovat za transportérem, který ji kryl před odvetnou palbou. Taková byla bible pěšího útoku, každodenně čtená na východní frontě.

Jak se učila americká námořní pěchota
Když vypukla 2. světová válka, měly pacifistické USA jedinou bojeschopnou vojenskou sílu - loďstvo. Vojenské letectvo prakticky neexistovalo, stejně jako neexistovaly tankové síly a nejvyšším organickým svazkem US Army byl pluk. Neexistovala ani divizní velitelství, natož generální štáb a zpravodajská služba, takže o tom, jak se bojuje v Evropě, měli američtí velitelé jenom mlhavé tušení. Přepadem Pearl Harboru bylo do války zataženo především námořnictvo, které se v létě 1942 odhodlalo k ofenzívě. Vylodění na Guadalcanalu de facto provedlo vlastními silami, když použilo slavné mariňáky - Sbor námořní pěchoty USMC. Objektivně viděno, měli Američané více štěstí než rozumu, neboť Guadalcanal hájily jenom strážní jednotky dohlížející na pracovní prapory Korejců budujících letiště. Jakmile zaduněla americká lodní děla v dělostřelecké přípravě, hlídky utekly z pláží k letišti a pak do džungle. K tvrdším bojům došlo pouze na ostrůvku Tulagi (první bodáková protizteč, jíž museli mariňáci v 2. světové válce čelit) a Gavutu. Samozřejmě se to netýká dalších těžkých bojů, které na Guadalcanalu probíhaly až do ledna 1943.
Vlastní vylodění bylo provedeno pomocí 11m vyloďovacích člunů Higgins LCP(L) bez ramp, neboť jejich příď tvořil masivní dřevěný špalek - pozůstatek původní konstrukce Eureka určené pro průzkum naftonosných bažin v ústí řeky Mississippi. Mariňáci tedy museli skákat přes okraje člunů do vody a brodit se na pláž. Prozíravější důstojníci USMC si byli vědomi štěstí, které na Guadalcanalu měli, a pochopili, že to je do budoucna neudržitelný stav. Všimli si, že v další vlnách dorazila na pláže podivná bednovitá monstra opatřená pásy, jež obíhaly kolem bočních plochých kesonů zajišťujících monstru plovatelnost. Jednalo se o pásová obojživelná vozidla LVT, jež dopravovala na pobřeží zásoby. K pohybu ve vodě sloužily jakési korečky, jimiž byl opatřen každý článek. Byly z duralu a na plážích se odlamovaly. Navíc, kvůli motoru vzadu, nemělo vozidlo rampu a veškerý náklad se musel přetahovat přes boky korby. Nikterak slavný vstup na scénu. Přesto si někteří důstojníci USMC uvědomili obrovský potenciál tohoto podivného neohrabaného vozidla.
Patřil k nim především velitel 2. divize mariňáků generál Julian Smith. Jeho podřízený, major Henry Drewes v dílnách na Novém Zélandu opatřil vozidla LVT-1 pancéřovými plotnami a vyzbrojil půlpalcovými kulomety na přední hraně nákladového prostoru. A když se v listopadu roku 1943 měli mariňáci vylodit na atolu Tarawa, dal generál Smith veliteli invazních sil admirálu Turnerovi nůž na krk - když nebudou "amtraky", jak se v hantýrce LVT říkalo, nebude žádná invaze.
Smith měl v nose. "Krvavá" Tarawa, kde poprvé Američané čelně útočili na opevněné pobřežní pásmo plně obsazené japonskými obránci, by se bez amtraků stala katastrofou. Ačkoli se spousta LVT-1 rozpáralo o korálové útesy a další na ostrůvku Betio rozstříleli Japonci na pilotové stěně z kokosových kůlů, i z vraků se dalo pálit a krýt se za jejich pancéřováním. Nikdo z vyloděných Američanů nepochyboval, že bez amtraků by je Japonci zahnali do moře.
Mariňáci se učili rychle a dokázali se o sebe postarat. Již v předstihu šel do výroby zdokonalený LVT-2 (celkem vyrobeno 2962 kusů), k němuž se dodávaly stavebnice přídavného pancéřování. Celý obvod korby lemovala kolejnice, na níž se dalo lafetovat několik kulometů Browning .50 a .30. Současně běžela výroba pancéřovaného LVT-2(A) a právě když probíhaly krvavé boje na Tarawě, šel do výroby překonstruovaný LVT-4. Jeho motor byl přesunut vpřed za řidičovu kabinu, takže se uvolnila záď pro vestavbu sklopné rampy. Celkem bylo v USA vyrobeno 8 351 LVT-4 "Water Buffalo". I pro ně se dodávaly sady pancéřování.
LVT-4 znamenal kvalitativní skok ve výzbroji jednotek určených pro vyloďovací operace. Byl vlastně dokonalou obojživelnou variantou obrněného transportéru, který na souši, v součinnosti s tanky, umožnil Němcům jejich ohromující průlomy Blitzu. Poskytoval pěšákovi úkryt až do poslední chvíle, dovezl ho na pláž nejen přes přírodní ale i též přes ženijní překážky, kryl ho kulometnou palbou, když vybíhal z jeho rampy na zádi, aby likvidoval nepřátelská hnízda odporu. A zavezl ho i bezpečně dále do vnitrozemí, když byl odpor protivníka na pláži zlomen.
Je tedy pochopitelné, že amtraky tvořily podle železného pravidla první vlnu amerických obojživelných sil při všech vyloděních následujících po "krvavé" Tarawě. Není pochyb, že jejich nasazení minimalizovalo americké ztráty v Tichomoří a v mnoha případech vylodění vůbec učinily možným. Situaci ještě zlepšilo nasazení amtanků. Jednalo se o upravená LVT s nákladovým prostorem uzavřeným pancéřovou "palubou", do níž byla osazena tanková věž. U LVT(A)-1 se jednalo o věž z tanku M5A1 Stuart s kanonem 37 mm, u LVT(A)-4 o otevřenou věž ze samochodky M8 osazenou krátkohlavňovou houfnicí 75 mm, jež si poradila s každým japonským bunkrem nebo kulometným hnízdem. Vyloděné jednotky tak dostaly životně důležitý prostředek těsné palebné podpory, který byl k dispozici v tom nejkritičtějším okamžiku - ve chvíli, kdy se první vlna dotkla pláže.
Všechno toto bylo nutno uvést, aby se dala položit otázka, která se mlčky opomíjí. PROČ NEBYL PŘI VYLODĚNÍ V NORMANDII NASAZEN ANI JEDEN AMTRAC, ANI JEDEN AMTANK?!

Sázka na vyloďovací čluny a Shermany DD.
Od prvního modelu Higgins, který byl použit při vylodění na Guadalcanalu, učinily do vylodění v Normandii vyloďovací čluny velký technický krok kupředu. Higginsovy čluny dostaly úzkou příďovou sklopnou rampu a po této úpravě byly značeny jako LCP(R). Mohly nést 39 plně vystrojených vojáků a daly se spouštět z člunových jeřábů transportních lodí. Záhy vznikla varianta LCV pro převoz vozidel, když kormidelní stanoviště bylo z nákladového prostoru přesunuto na zadní palubu, a oba typy se zúčastnily i vylodění v Normandii.
Nicméně hlavním vyloďovacím prostředkem se stalo malé plavidlo LCVP, taktéž zkonstruované Andrewem Jacksonem Higginsem v New Orleansu. Celodřevěný 11m trup bednovitého tvaru se dnem do "V" byl opatřen ocelovou přední rampou. Za nákladovým prostorem 5,3 x 2,4 m se nacházel benzínový motor Hall-Scott o výkonu 250 HP. Nalevo od něj stál kormidelník za volantovým řízením a do zadní paluby byly proříznuty dva kruhové otvory pro oběžné kruhy .30 či .50 kulometů. Boky chránil pancéřový pás o síle 6 mm. Celkem dala výroba přes 20 000 LCVP, do Overlordu jich bylo nasazeno 1089, z nichž na pláži Utah bylo ztraceno 26 a na Omaze 55 plavidel.
Nepochybně tyto čluny znamenaly obrovský pokrok oproti původním Higginsům, o lodních člunech, na nichž se vyloďovali Britové na Gallipoli v roce 1915, ani nemluvě. Avšak připomeňme si drastické záběry pekla, v něž se člun po spuštění rampy ve filmu "Zachraňte vojína Ryana" proměnil, a představme si, že by prvosledové jednotky na pláži Omaha použily LVT-4 a k podpoře LVT(A)-4, jejichž sériová výroba již půl roku běžela. I v případě poškození na pláži by mohli vojáci vozidlo bezpečně opustit zadní rampou, i z prostřeleného vraku by se dalo pálit z půlpalcových kulometů či z minometů, které mnohé LVT-4 v Tichomoří vezly. Šťastnější stroje by projely ženijními překážkami, v nichž si maršál Rommel tak liboval, a kde padly další stovky Američanů. Amtanky se 75mm houfnicemi by zatím ničily německé pevnůstky tak, jak to standardně činily s japonskými bunkry v Tichomoří.
Bylo by křivdou tvrdit, že plánovači operace Neptun si nebyli vědomi životní nutnosti těsné palebné podpory. Jenže z dodnes neobjasněných důvodů vsadili na špatného koně. Britští konstruktéři přišli s nápadem učinit plavbyschopným střední tank Sherman. Ke korbě vozidla o hmotnosti 30 t a s kanonem 75 mm byla přivařena obruba, na niž navazovala "sukně" z pogumovaného plátna. Do ní byly všity a vlepeny gumové hadice, které po nafouknutí z lahve stlačeného vzduchu "sukni" vyzvedly a vyztužily jako obruče krinolínu, takže tank tvořil dno jakého nafukovacího kajaku. K pohonu sloužily dvě vrtule na zádi, jež se daly na souši vyklopit vzhůru. Proto nesl tank označení Sherman DD (duplex drive - dvojí pohon). Teoreticky se jednalo o dobrý nápad, který se musel na hladině bazénu stoprocentně osvědčit. Nikoli ale na vzedmutém moři kanálu La Manche (Spojenci se vylodili v mezeře lepšího počasí mezi dvěma mořskými bouřemi, takže hladina se nestačila uklidnit) a mezi ženijními překážkami z traverz. Proto z 32 Shermanů DD 741. tankového praporu, určených jako podpora pro úseky Easy Red, Fox Green a Fox Red na pláži Omaha, se 27 ihned potopilo poté, co z výsadkové tankové lodi sjely do moře. Jenom dva směřovaly k pobřeží, když tři stroje se moudře vrátily. Dalších 32 tanků taktéž určených pro nešťastnou 29. divizi, pro druhou polovinu pláže Omaha, vůbec do moře nesjelo, když se vyloďovací důstojník rozhodl je dostat blíže ke břehu. To se sice zdařilo, ale v kritickém okamžiku byla 29. divize bez jakékoli palebné podpory. V případě nasazení amtanků by k tomu nedošlo.

Řevnivost a přezíravost
Ještě než se pokusíme rozebrat, proč k této situaci došlo, stojí za zmínku, že podle filmových záběrů nebyla v Normandii ani obsazena střeliště výsadkových člunů. Dále byla velice nízká podpora raketomety. Kdo shlédl dokumentární záběry z Tichomoří, je ohromen šíleným množstvím čtyřpalcových raket, jež se odpalovaly ze salvových raketometů těsně před okamžikem doteku. Jejich jednoduchými odpalovacími rampami byly doslova zaskládány nákladové prostory větších vyloďovacích člunů a počet střel musel činit statisíce při každé vylodění. Tato podpora byl v případě Normandie velmi skrovná.
Totéž platí o palebné podpoře lodními děly. Do nejdůležitější spojenecké akce bylo nasazeno 6 bitevních lodí a 2 monitory, tedy asi 65 děl kalibru 356 mm a většího. Při délce výsadkového pobřeží 80 km to odpovídá hustotě 0,8 těžkého děla na kilometr. Kupříkladu při vylodění na Gilbertových ostrovech ostřelovalo drobné ostrůvky s plážemi o délce v jednotkách km 7 bitevních lodí s asi 56 děly, takže hustota byla o řád vyšší. Dne 31. ledna 1944 bitevní lodi "Mississippi" a "Pennsylvania" dokonce vpluly do laguny Kwajaleinu a pálily ze vzdálenosti 1 500 m, tedy z dálky, na niž si v Normandii zpočátku netroufly ani torpédoborce. Teprve až někteří velitelé (torpédoborec "Corry", později potopený minou) pochopili obtížnou situaci na plážích, připluli blíže a kolem 10.00 hodiny umožnily přesnou palbou postup Američanů na Omaze do hloubi pevniny. To už ale bylo 2 tisíce vojáků mrtvých. Což nás znovu vrací k otázce, proč nebyla použita vozidla LVT.
Argument, že jimi disponovalo pouze námořnictvo, respektive USMC, neobstojí. Z více než 8 000 LVT-4 jich armáda dostala 6 000, mariňáci jenom 1700 a 500 dokonce Britové. Ti je také v Evropě nasadili (v Normandii zřejmě ne), začlenili do 79. tankové divize "Hobartových hračiček" a intenzivně použili při dobývání ostrovů v ústí Šeldy, při prekročení Rýna, Pádu a v Benátské laguně. "Hobartovy hračičky" se této divizi přezdívalo kvůli výzbroji roztodivně upravených tanků na podvozku Sherman a Churchill, jež prosadil její velitel. Vozidla typu AVRE mohla pokládat rohože nebo fašiny či mosty, probíjet průchody v drátěných zátarasech a minových polích pomocí bicího mechanismu s "cepy" a vykonat spoustu další práce ve prospěch ubohých pěšáků odkázaných jenom na svoji pušku. Je příznačné, že US Army britským "hračičkám" nevěřila (ale Shermanu DD ano), pro vylodění v Normandii žádnou takovou jednotku nevytvořila a jestliže byly britské ztráty menší, nebylo to jenom tím, že při vylodění Britové a Kanaďané narazili na menší odpor.
Ohledně (ne)nasazení amtraků v Evropě známý americký historik Steve J. Zaloga uvádí, že byla překvapujícně malá koordinace mezi pacifickým a evropským bojištěm a Eisenhowerovo velitelství projevovalo minimální zájem o amtraky a pacifickou vyloďovací taktiku vůbec. Evropští plánovači, pyšní na mohutná vylodění v severní Africe, na Sicílii a v Itálii, pokládali Pacifik za bezvýznamný. Až do června 1944 vyloďovací operace v Pacifiku se jevily jako drobné, takže zkušenosti pacifických velitelů se pokládaly za nesměrodatné. Proto dal Eisenhower přednost člunům LCVP a obojživelným tankům Sherman DD, když osobně se stavěl k amtrakům velmi rezervovaně. V další vlně měly být z vyloďovacích lodí LST vysazeny obyčejné Shermany s utěsněnými korbami a "komíny" sání a výfuku pro hluboké brodění.
Ke "zbytečnosti" amtraků v Evropě paradoxně přispěl i jejich úspěch při překonávání korálových bariér. Z toho bezděky vyplynulo, že tam, kde korály nejsou, jsou na nic. Bezesporu tuto evropskou "nechuť" podporovali pacifičtí velitelé, v prvé řadě ješitný generál MacArthur. Vyloďovacího materiálu nebyl nikdy přebytek, a přestože Roosevelt a Výbor náčelníků štábů stanovili jako prioritu porážku Německa, US Navy pokládala za hlavní válčiště Tichomoří a snažila se urvat všechny zdroje, které jen šly. To vyhovovalo Mac Arthurovi, který těžce nesl, že musel utéct z Filipín a co nejrychlejší návrat pokládal za osobní věc.
Zřejmě i z těchto důvodů se amtraky dostaly do Evropy v malém počtu a až na podzim 1944. Jako náplast Nimitz s MacArthurem nechali Eisenhowerovi, aby "nezlobil", obojživelné nákladní automobily DUKW. Jednalo se o stroje s pontonovou karoserií postavené za pomoci strojních skupin z pověstného nákladního automobilu GMC CCKW-353. DUKW se vyskytovaly v Tichomoří jenom sporadicky a poté, co byly nasazeny jako "tajná zbraň" do invaze na Sicílii, šly i další dodávky do Evropy. V Normandii se též osvědčily skvěle, nikoli ovšem v první vlně. V druhém týdnu po Dnu D, kdy vichřice prakticky zničila umělé přístavy Mullberry, a pak v následujících 4 měsících to byly právě DUKW, jež dopravily na evropskou pevninu 40 % veškerého materiálu pro invazní síly Spojenců. Nicméně to neodstraňuje otazníky kolem malé palebné podpory a kolem nenasazení vozidel LVT v první vlně operace Overlord/Neptun. Kdyby si Eisenhower dupnul (jako si dupnul, aby dostal celou měsíční produkci LCVP, když rozšířil předmostí na 5 pláží) nepochybně by amtraky dostal a pár tisíc životů mohlo být ušetřeno. Možná o to více by padlo Američanů v Tichomoří. Kdož ví, každopádně padlým to na cti neubírá.

Psáno v Praze 6. 6. 2004, údaje: "DUKW", "Amtracs" a "WWII US Landing Craft" z edice In action, "US Amtracs and Amphibians at War 1941-45" a "British Tanks of WWII" z edice Concord.


Další články tohoto autora:
František Novotný

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku