Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 7.6.2004
Svátek má Iveta




  Výběr z vydání
 >ATLANTICKÁ HALEKAČKA 7.: Kdo nevolí je vůl
 >PENÍZE.CZ: Byt za 853 Kč měsíčně? (dokončení)
 >SCI-FI a FANTASY: přijeďte na Parcon!
 >MÉDIA: Zakažte investigativní žurnalistiku!
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Do divadla - Poručík s Inishmoru
 >PSÍ PŘÍHODY: Dobrý den, odejdu, ale...
 >EKOLOGIE: Integrovaný registr znečišťování životního prostředí - základní informace
 >NÁZOR: A na funkci předsedy navrhujeme
 >NÁZOR: Proč se nedá podnikat v globalizaci
 >NÁZOR: Případ normální diskriminace
 >POSTŘEH: O tkaničkách
 >MEJLEM: Ohlasy a názory čtenářů
 >ZE ŽIVOTA: Koně a silnice
 >ZE ŽIVOTA: Učitelka pod "supervizí":Ředitelka vyvolává peklo!
 >GLOSA: České soudy jsou jen úplně stejné jako české politické strany.

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  
 
7.6. MÉDIA: Zakažte investigativní žurnalistiku!
Milan Pavel

Přemíra násilí, jímž nás zahrnují mnohé televizní pořady, je předmětem četných a dlouholetých sporů. Debata o této otázce byla nedávno také v Senátu. Někteří politici by navrhovali nejen posunout časovou hranici začátku pro mládež závadných pořadů z dvaadvacáté hodiny na půlnoc, ale i radikálně vysílání takových pořadů omezit. Zapomínají přitom jednak na rozhodující vliv peněz, jednak na - v dobrém i zlém smyslu - rozmanité a pestré rozvrstvení každé, a tedy i naší, společnosti. Hned po hlasech obránců humanity všedního dne se ale ozve protistrana: taková opatření, byť i byla motivována nejspíše zájmem o zdravější vývoj dospívajících, by byla cenzurou, neslučitelnou s demokracií.

Obě stanoviska mají svou pravdu a ovšemže i svou zpochybnitelnost. Položme si však otázku, zda současná media potřebují ještě nějakou další regulaci, když jakási cenzura existuje v každé době a existuje i v systému, jemuž se říká demokracie.

Velice snadno dojdeme k závěru, že ano. Násilí v televizních pořadech není ale naší prioritou. Tou je něco docela jiného. Potřebujeme více klidu a pořádku, větší úctu k voleným i nevoleným orgánům a proto i důsledné umlčování neodpovědných rozvracečů a pomluvačů. Dalo by se to vyjádřit heslem, uvedeným již v nadpise: Zakažte investigativní žurnalistiku! Dodejme - v novinách a zvláště v televizi!

V diskusích o svobodě informací a svobodě projevu střetávají se nesmiřitelná stanoviska příznivců klidu a pořádku s názory zastánců kritiky. Ti druzí hovoří o zvůli moci, první o zvůli zvlčilých novinářů. Jistě si pamatujeme, jaká jména dával před nedávnou dobou novinářům jeden z nejvyšších představitelů státu: omezenci, póvl, hnůj, nevychovaní frackové atp. Jiný, rovněž velice známý politik, považoval novináře za neštěstí lidstva. Kupodivu neměli tato příkrá odsuzující hodnocení pro tvůrce barevných novin a magazínů, ochotných nahlížet do kuchyní i ložnic známých lidí, zvláště herců, hereček a zpěvaček. Ochotných zjišťovat kdo s kým spí a která krasavice půjde na mateřskou dovolenou, kdo z „celebrit“ a kde se opil nebo popral, a zda bude událost pokračovat u soudu. Odsuzující názvy měli pro novinářské drzouny, ohrožující pověst sloupů našeho politického života a jimi vedených institucí. Zvláště nyní, když máme volit zástupce do Evropského Parlamentu, o nichž víme většinou jen málo nebo nic a někdy také nic dobrého, je důvěra občanů k jeho představitelům, mimořádně důležitá. A v tomto dějinně závažném zájmu nebojme se sáhnout k cenzuře!

Nejúčinnější typ cenzury, spočívající v nepřetržitém přísunu dalších, většinou neřešených afér zde již funguje, to ale nestačí! Co je platné, že příběhy o obtížné vymahatelnosti práva upadnou časem u těch, jichž se netýkají, v zapomenutí, když povědomí o prohnilosti zůstává. V Karlových Varech staví ruský kapitalista jakousi vesničku v chráněné krajinné oblasti, několik let mu to klidně prochází a nikdo s ním nehne, případně nikdo s ním nechce hnout. Jak se asi dívají prostí občané města na své představitele, na magistrát, policii a soudy, nepovažují náhodou tyto instituce za jedinou zkorumpovanou sebranku? To budování v chráněných oblastech není ovšem záležitost pouze ruského podnikatele a není omezeno jen na Karlovy Vary. Co si asi myslí lidé, kteří vidí, že zákony neplatí pro každého a že tvrzení o tom, že jsme si všichni rovni, je nepravdivou frází? Co si asi myslí lidé v jednom z měst kousek od Prahy, když vědí o tom, že část policie (a nejspíše i včetně jednoho vyšetřovatele) dlouhodobě spolupracovala se zločinci? Celostátní, masově sledovaná televizní stanice na to upozorňovala již před delší dobou, a nic se nedělo, jen tiskový mluvčí podle pokynu svých šéfů lhal, jak je u nás a ovšemže právě u tiskových mluvčích zvykem. Co si asi myslí slušní řidiči, a nebojme se, je jich pořád ještě dost, když si přečtou nejapné výmluvy ministrů, proč jejich řidiči porušují dopravní předpisy? Co si asi myslí o současné vrchnosti lidé, když se dozvědí, že soudy si již třináct let podávají stížnost Listopadem postiženého funkcionáře a soud nařídí těm, kdo ve vzrušených Listopadových dnech podepsali za celý kolektiv rezoluci, aby se bývalému funkcionáři omluvili? Mohli bychom se divit, kdyby si mysleli, že soudce je buď tím, čemu se v němčině říká Fachidiot, nebo něčím ještě horším? A co si asi myslí většina z nás o soudkyni, která dokázala sedm let zdržovat projednávání případu estébáckého vyšetřovatele? Jen tak mimochodem, doufejme že jí KSČM dala nějaké vyznamenání, vždyť bez jejího úsilí by volební výsledky této strany byly nejspíše slabší.

Nemusíme ale zůstávat pouze v oblasti politiky. Kdesi v Pardubicích se snaží jakási skupina starých lidí postavit útulek pro přestárlé. Zabránit se tomu snaží, jak víme opět z televize, řada budoucích možných sousedů, vedená místní lékařkou. Najali si k tomu i advokáta. Copak o to, advokáti začasté nemívají morálku, co si ale o lidskosti paní doktorky má myslet obyčejný divák? Chybí už jen, aby ji někdo poučil, že problémem starých lidí se už před lety úspěšně zabýval jeden lékařský kolega, který měl pro řešení tohoto problému zvláště vhodné podmínky. Ten doktor se jmenoval Mengele.

Investigativní žurnalistika ale nejsou jen příběhy. Nevychovanci z Mladé fronty Dnes otiskují třeba přehledy o platech poslanců, ministrů a dalších. Mohou si to přečíst i lidé, jejichž příjem je hluboko pod celostátním průměrem. Můžeme je nabádat, aby nebyli závistiví, nelze jim ale zakázat úvahu – že tihle dobře zavedení mocipáni, žijící z našich daní, nechali rozkrást miliardy, zato na nás šetří a chtěli by snad i projevy vděčnosti za malé jednorázové přilepšení.

Ne tedy násilí v televizi, ale investigativní žurnalistiku je třeba zakázat. V zájmu stability společnosti. Nikoli v zájmu těch, kdo si jako zaměstnanci pracně vydělávají na to, aby mohli slušně žít a musí se při tom bát, že mohou kdykoli přijít o práci, nikoli v zájmu drobných živnostníků, nesoucích podnikatelské riziko a začasté činných od vidím do nevidím, ale v zájmu vládnoucí koalice. Vládnoucí, ne vládní, vládní by znamenalo jakési vymezení stranickou příslušností, vládnoucí koalice je něco docela jiného, přesahujícího rámec stran, a netřeba to specifikovat. Vládnoucí koalice má ovšem také jakousi opozici, složenou ze slušných lidí, schopných kriminalistů a lidí v státním aparátu, vědomých si svých povinností, hlavně má ale silného spojence: čas. Čím déle bude vládnoucí koalice u moci, tím jistěji zarostou podvody, zlodějiny a korupce travou, a tím spolehlivěji zmizí stopy a svědci.




Další články tohoto autora:
Milan Pavel

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku