Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 8.6.2004
Svátek má Medard




  Výběr z vydání
 >ŠKOLSTVÍ: Proč nejsou v Česku reálky?
 >GLOSA: Život na…„KDYBY“
 >PŘÍBĚHY ČESKÉ JUSTICE: Příběh desátý JAK PAN TAUSSIG POTKAL ČESKOU JUSTICI
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Psí ZOO
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Takže kdo je vlastně magor
 >PSÍ PŘÍHODY: Drzý nebojsa
 >POLITIKA: Koho budu volit v evropských volbách
 >FEJETON: A teď: k urnám!
 >EKONOMIKA: Nokia je podhodnocená
 >POLITIKA: Odchod skvělého chlapa
 >NÁZOR: Kdo hýbe dějinami
 >MEJLEM: Ohlasy a názory čtenářů
 >POSTŘEH: O magoření
 >ATLANTICKÁ HALEKAČKA 7.: Kdo nevolí je vůl
 >PENÍZE.CZ: Byt za 853 Kč měsíčně? (dokončení)

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  
 
8.6. PŘÍBĚHY ČESKÉ JUSTICE: Příběh desátý JAK PAN TAUSSIG POTKAL ČESKOU JUSTICI
Milan Hulík

Jsou příběhy v české justici uvěřitelné a neuvěřitelné. U tohoto můžeme věřit, že ještě skončí dobře, protože dosud neskončil. Nespravedlnost se v něm totiž rozdělila - na malou a velkou. A spravedlnost ? Ta zatím chybuje.

HOLOCAUST

Byl jednou jeden šikovný a pracovitý podnikatel, který v městě nejlepšího piva vybudoval továrnu na sodu a tuky a pro pivní sudy vyráběl smolu, pro stroje mazadla, vaseliny a oleje, pro všechny laky a barvy a další užitečné věci. Bylo to za Rakouska a v první republice již patřil pan Theodor Taussig k předním podnikatelům kraje. Továrnu rozšiřoval, koupil pozemky a domy a jeho vzestup pokračoval až do příchodu nacistů. Pan Taussig, jak napovídá jeho jméno, byl totiž Žid. Norimberské zákony mu ještě majetek nevzaly, ale zakázaly mu s ním disponovat. Jeden protižidovský zákon pak stíhal druhý a pan Taussig se již nebál jen o majetek, ale už i o život svůj a své rodiny. Nikdo nevěděl co se děje "na Východě", kam směřovaly transporty se Židy, ale jedno bylo panu Taussigovi jasné, odtamtud asi svoji továrnu řídit nebude. "Na štěstí" se našli dva čiperní arijští spoluobčané, kteří mu nabídli v té době "normální" transakci. Podnik od něj koupí a pak až se vrátí, tak bude zase vše postaru. Tak byla továrna pana Taussiga tzv. "arizována", k čemuž dal souhlas tehdejší Říšský protektor v Čechách a na Moravě. Oba arizátory samozřejmě prověřilo Gestapo, které na jejich kádrovém profilu neshledalo závad. Nepíšeme "kolaborantském" profilu, protože jsme u toho nebyli, ale Říšský protektor a Gestapo nedávali souhlas k arizaci jen tak někomu. Dodáme-li, že pan Taussig a jeho rodina se již domů nevrátili, protože po příjezdu do Osvětimi byli odvedeni k očistě do "sprchových komor", pak můžeme tuto první kapitolu našeho příběhu uzavřít.

KAM NACISTÉ NEMOHLI

Druhá kapitola začala po válce. Obětí holocaustu se nestala celá rodina pana Taussiga. Přežil bratr Oskar a to jen proto, že v Australii Židy nacisté vyhlazovat nemohli. Aniž věděl, že tím plní jednu z podmínek pozdějšího zákona o vydání židovského majetku" č.116/1994 Sb., zmocnil pan Oskar Taussig svého tehdejšího českého advokáta, aby požádal o vrácení rodinného majetku podle tehdejšího zákona č.128/1946. Než k tomu došlo, tak byl v roce 1948 majetek ukraden podruhé. V držení podniku se vystřídalo několik socialistických národních podniků a tím posledním byl n.p. "Barvy a laky".

Přišel rok 1989 a po něm restituční zákony. Ty však neřešily otázku vracení židovského majetku, neboť šlo o majetek, který přešel na stát před rokem 1948. Teprve výše uvedený zákon o vydání židovského majetku vytvořil podmínky i pro vrácení majetku pana Theodora Taussiga vnukovi jeho bratra v Australii. Lhůta pro podání žádosti k vydání tohoto majetku běžela do konce roku 1994. Pan Anthony Taussig na štěstí dva týdny před koncem roku potkal v Sydney českého advokáta, který ho o konci lhůty informoval. Ten pak stačil ještě po příletu domů několik dnů před koncem lhůty podat žádost o vydání továrny a dalších nemovitostí.

Řízení mělo obvyklý průběh. Advokát obstaral výpisy z pozemkových knih a katastru nemovitostí a protože držitel továrny a dalšího majetku odmítl cokoliv panu Taussigovi vydat, nezbylo než podat soudu žalobu na vydání majetku. I tady by řízení mělo normální průběh, pro australského pana Taussiga asi negativní, protože jeho žádost byla podána jeden měsíc po schválení privatizačního projektu na továrnu "Barvy a laky". Židé v této zemi měli, po kolikáté už, zase jednou smůlu. Ač od převratu uplynulo 5 let a tři roky se již privatizovalo, tak zákon č.116/1994 Sb. měl ustanovení, že zprivatisovaný majetek nebo ten, na který je privatizační projekt zpracován, se nevydává. Smůla, úmysl ? Bez komentáře. Tentokráte pan Taussig na Australii doplatil. Byl příliš daleko, než aby informace k němu došly včas a protože smůla se nelepí jen na stromy, ale i na lidi, tak se na něj smůla nalepila hned dvakráte. Jeho první "porevoluční" advokát jej totiž o nějakém zákonu o vydání židovského majetku a lhůtě do konce roku 1994 neráčil informovat. Možná proto, že do převratu patřil mezi přední opory totalitního režimu a ještě ve slavném Palachově týdnu počátkem roku Změny vyhrožoval z televizní obrazovky demonstrantům, že jim to komunistický režim spočítá. To však pan Taussig nevěděl. Zdálo se tedy, že co Australie dala, tak také vezme. Jenže, či spíše JENŽE. Ten druhý advokát co pana Taussiga informoval, si šel ještě jednou k soudu prolistovat spisy. Z nostalgie, ze vzteku nebo jen na rozloučenou ? Asi ze všeho najednou nebo z Božího vnuknutí. Zajímal ho onen privatizační projekt, co kdyby všechno nebylo, jak být mělo ? A ono skutečně nebylo !

I ARIZÁTOŘI MAJÍ DĚTI

Autory privatizačního projektu formou vydání majetku a částečného odkupu (té části, o který se majetek zvětšil) byli lidé stejných jmen, jako byli protektorátní arizátoři. Samozřejmě, také jen proto, že byli přímými potomky, žádali o vydání majetku, který přece jejich otcové "řádně nabyli". Z hlediska restitučního zákona byli tak přímými potomky "původních" a posledních majitelů. Shodnosti jmen si nikdo nevšiml a i kdyby, tak co ? Litera zákona byla naplněna, o arizaci, donucení k prodeji, zplynování skutečného majitele a tvůrce majetku, se v restitučních zákonech nic nepsalo. "To máte těžké, s něčím takovým se nepočítalo", to byly vesměs odpovědi, kterých se advokát dočkal, když šel na rady k politikům doleva i doprava. A protože zákon je zákon, tak podle něj také Okresní soud v městě nejlepšího piva rozhodl. Žalobu na vydání nemovitostí v r.1997 zamítl. Nejen proto, že výzva k vydání majetku byla podána po schválení privatizačního projektu, ale i pro neúplné označení nemovitostí (které byly pro nedostatek času označeny jako celek nemovitostí s uvedením názvu továrny a katastrálním územím) a také z důvodu, že výzva byla podána bez přiložené plné moci, aniž bylo prokázáno, že advokát byl zplnomocněn již v době podání výzvy. Panu Taussigovi mohlo zůstat útěchou, že rozsudek byl "spravedlivý." Vynesla jej totiž soudkyně, jejíž jméno nesl kdysi židovský král dodnes proslavený svou moudrostí a spravedlivostí.

"SPRAVEDLNOST" NĚCO STOJÍ

Krajský soud v témže městě její rozsudek potvrdil. Jen s tím malým rozdílem, že panu Taussigovi uložil povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení jeho právního zástupce částku 102.325.- Kč. "Spravedlnosti" bylo tedy učiněno více než zadost. Když si pan Taussig dokázal opatřit české občanství, tak ať ví, že souzení v ČR také něco stojí.

Pan Taussig prostřednictvím svého advokáta podal ústavní stížnost k Ústavnímu soudu ČR, rozsudek však byl již v právní moci a čas běžel dál. Objekt barev a laků mezitím od státu koupila jedna špeditérská firma, budovy továrny až na ředitelskou vilu pana Theodora Taussiga strhla, na pozemcích zřídila parkoviště pro své kamiony a vilu renovovala pro své kanceláře. Postarizátorští restituenti totiž od svého privatizačního projektu ustoupili a stát jim za "odňatý" majetek vyplatil náhradu v milionech korun.

NÁMITKA ZÁVAŽNÉ POVAHY

V r.1999 však Ústavní soud oba rozsudky zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně. Soudům vytkl, že otázka dodatečného podepsání plné moci byla již dávno judikována, neboť plná moc může být udělena ústně a dodatečně podepsána. Odmítl názor obou soudů, že žalobce nedostatečně identifikoval nárokované nemovitosti. Tvoří-li nemovitosti jeden celek, pak bylo označení dostatečné. A k otázce podání žádosti o vydání po schválení privatizačního projektu konstatoval, že teprve po uplatnění nároku stěžovatele došlo ke změně privatizačního projektu, což soudy nevzaly v úvahu. A co hlavního - Ústavní soud označil za námitku závažné povahy skutečnost, že autory privatizačního projektu jsou přímí potomci arizátorů, kteří majetek získali během nacistické okupace v době, kdy přímí předchůdci žalobce zahynuli v nacistickém koncentračním táboře. Je tedy třeba, aby se soudy s touto námitkou náležitě vyrovnaly. A otázka vyrovnání se začala vznášet i nad špeditérskou firmou. Taková nespravedlnost přece není možná !

KDO Z KOHO ?

Soud prvního stupně v novém řízení nechal vypracovat znalecké posudky za účelem zjištění, zda-li všechny nárokované nemovitosti skutečně patřily do majetku původního vlastníka a zda-li renovací vily nedošlo k podstatné změně stavby. Nedošlo a co žalobce požadoval, skutečně patřilo bratrovi jeho dědečka. Soudkyně v odůvodnění nového rozsudku v r.2001 učinila zadost svému jménu, její zásadní prohlášení ve vztahu ke včasnosti podání výzvy a privatizačního projektu, stojí zato ocitovat: "privatizační projekt netvoří překážku pro vydání věci, a to z hlediska toho, že byly porušeny obecně platné právní a mravní zásady. Pokud by schválení privatizačního projektu mělo bránit ve vydání věci žalobci, pak by nastala situace, která by měla nemravné důsledky a soud proto aplikoval zásadu "contra bonos mores" vyjádřenou v § 3 obč. zákona."

Stalo se v české justici něco neuvěřitelného, soud proti pozitivnímu právu aplikoval právo přirozené ! Spravedlnost pro památku obětí holocaustu a potomka pana Theodora Taussiga ! Dostála tedy soudkyně svému slavnému jménu ? Ne úplně. Žalobu zamítla, neboť nemovitosti prý dnes netvoří stejný funkční celek, jako tomu bylo v dobách původního majitele.

Protože o nějakém funkčním celku nebylo v občanském zákoně ani v zákonech restitučních ani slovo, podal žalobce nové odvolání. Krajský soud mu však nevyhověl a potvrdil předchozí rozsudek.

Ale či spíše ALE. Krajský soud však odmítl názor prvostupňového soudu, že vydání nemovitostí brání pojem "funkčního celku" a rovněž odmítl její přirozenoprávní argumentaci v souvislosti s výzvou a privatizačním projektem. Vydání nemovitostí brání (opět tedy) podání výzvy po schválení privatizačního projektu, nikoliv nedostatek funkčního celku. Pozitivní právo opět zvítězilo !

Abychom čtenáře neunavili, tak to zkrátíme. Neunavený pan Taussig podal dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Ten oba rozsudky zrušil, neboť se neztotožnil s právním názorem vyjádřených v jejich odůvodněních. Vrátil věc znovu soudu prvního stupně a vyzval jej aby, "postupoval v souladu s účelem restitučního zákona," jak k tomu obecné soudy vyzval již Ústavní soud ve shora citovaném nálezu. Dodejme, že podle preambule je účelem restitučního zákona odstranění nebo zmírnění majetkových křivd způsobených jak nacistickým, tak komunistickým režimem.

Pokud se čtenář tímto textem prokousal až sem, tak je jistě zvědavý, jak to bylo dál.

SOUDNÍ PING PONG

Okresní soud po devíti letech od podání výzvy vynesl třetí rozsudek, ve kterém žalobu zamítl, neboť (jak jinak) žádost o vydání majetku byla podána až po schválení privatizačního projektu. Pan Anthony Taussig podal další odvolání…. A tady naše kauza zatím končí.

Proč si Okresní soud nepamatoval, co sám judikoval o této skutečnosti ve shodě s přirozeným právem ? Stálo nám to přece za zvýrazněnou citaci. Platí-li zásada "iura novit curia" (soud zná právo), pak i nový soudce měl znát, co judikovala jeho kolegyně (se) jménem krále. Proč nesoudila dál kauzu, kterou tak dobře znala a která ji patřila ?

Co je na této kauze nejzajímavější kromě ping-pongu, kde místo celuloidového míčku poletují odůvodnění soudů ?

Úporná snaha ctihodných soudů regionu proslulého města nevydat nárokovaný majetek a jejich vzdor vůči Nejvyššímu soudu a Ústavnímu soudu.

Je příčinou skutečnost, že návrat spravedlnosti k australskému potomku obětí největší tragedie židovského národa je jen "malou nespravedlností" oproti té "velké nespravedlnosti", kterou by pravděpodobně byl konec špeditérské firmy ve městě slavného piva dnes ? Napovídají to i zmínky v odůvodněních rozsudků Okresního soudu, "nemovitosti by byly pro žalobce obtížně využitelné" nebo "pro žalované mají větší cenu". Co má ale větší cenu ? Spravedlnost v rozměru historie a přirozeného práva nebo "spravedlnost" v měřítku podnikání v krajském městě nebo dokonce celého Česka ? A jakou roli v tom hrají vážnost, autorita soudu a právní vědomí občanů ? A co tomu říká pan Theodor Taussig, který komínem osvětimského krematoria odešel do nebe, odkud jistě sleduje vše, co se děje v jeho milovaném městě tak dobrého piva.

25.1.2004 Milan Hulík




Další články tohoto autora:
Milan Hulík

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku