Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 11.6.2004
Svátek má Bruno




  Výběr z vydání
 >VÍKENDOVINY: Krokodýl II
 >GLOSA: Z čeho získávat elektrický proud.
 >LITERATURA: Chvála češtiny aneb Díky, Jeevesi... a pane Nováku
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Stonání
 >PSÍ PŘÍHODY: Šogo se bojí bouřky
 >PENÍZE.CZ: Pojištění karty zaplatí i ztracené klíče či doklady
 >GLOSA: Šeřík, Sirka, Habr - zasloužilí plzeňští občané.
 >NÁZOR: Jak funguje dnešní česká politická scéna
 >Usáma byl příjemný a nabídl mi čaj
 >MEJLEM: Ohlasy a názory čtenářů
 >MEJLEM: Ohlasy a názory čtenářů
 >NÁZOR: President Ronald Reagan
 >ZE ŽIVOTA: Londýn volá o pomoc!!!
 >EKONOMIKA: Oslabování koruny k euru je u konce
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Děti se dívají

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Rodina a přátelé  
 
11.6. RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Stonání
Ondřej Neff

Vzpomínání na dobu mého dětství, jak jsme tehdy žili a jak se mi to uchovalo v paměti. Celý seriál je na mé webové stránce Hyena.
Stonalo s e vždycky. Nejčastější nemoc - chrapot, kašel. Proti tomu byla červená medicína, moc dobrá, sladká, její jméno ne a ne si vzpomenout. (Doplněk z rána: jmenoval se SIBRUMIN, děkuji dr. Pavlovi Slabému za připomenutí). Když byl kašel horší, nastoupily kapičky, tuším že se jmenovaly Ipecarin. Pěkně hnusné. Ovšem nejhorší medicína byla rázu preventivního - Infadin, rybí tuk. Tento hnus mě maminka nutila polykat v létě. Moc dobrý ale byl jiný medikament. Byly to tabletky v vápníkem, směs - čert ví - něčeho vápnitého s čokoládou: v placaté papírové škatuli snad dvě stovky maličkých šedohnědých peciček. Nebyly moc chutné, ale jakmile člověk snědl jednu, měl v puse nutkavou chuť na další. Podobný systém, jako cukrátko zvané mejdlíčko - to bylo taky pěkně hnusné, ale návykové.

Jakmile byla angína, to bylo zlé. Proti ní se užívalo něco, co se myslím jmenovalo harburn a bylo to hořké (chininová báze), v oplatce. Muselo se to spolknout naráz a protože to bylo velké, šprajcovalo se to v krku a nutilo to ke zvracení.
Jiné zkušenostmi se stonáním nemám, byl jsem vcelku zdravé dítě. Když mi bylo pět, dostal jsem spálu a byl jsem pět dní v nemocnici na Bulovce a dostával jsem tam, myslím, každé 3 hodiny injekci penicilinu. Bylo nás na pokoji snad dvacet dětí a všichni jsme při tom opichování brečeli. Dodnes se opotím, když si na tu hrůzu vzpomenu. Pak taky jsem si zlomil ruku, to mi bylo dvanáct, tedy v roce 1957. Tatínek mě odvezl taxíkem na chirurgii na Karlík, na dětské oddělení. Děti tam ležely v postýlkách na chodbě, protože je vystěhovali - "na pokoji" byl hospitalizován nějaký Čepičkův potomek, tuším, že dcera.
Kapitolou sama pro sebe bylo ošetřování zubů. Tehdejší vrtačky byly pomaluběžné (dlouho vydržely!), poháněné řemenicemi. A ve Slapech, tam ordinoval pan doktor Foustka v improvizované ordinaci na poště - a měl šlapací zubní vrtačku, poháněnou podobně jako šicí stroj. Pacienti seděli na lavici kolem něho a čuměli spolu s ní aktuálnímu pacientovi do huby. Uf, tak pro tohle bych se do dětství nerad vracel.


Další články tohoto autora:
Ondřej Neff

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku