Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 11.6.2004
Svátek má Bruno




  Výběr z vydání
 >VÍKENDOVINY: Krokodýl II
 >GLOSA: Z čeho získávat elektrický proud.
 >LITERATURA: Chvála češtiny aneb Díky, Jeevesi... a pane Nováku
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Stonání
 >PSÍ PŘÍHODY: Šogo se bojí bouřky
 >PENÍZE.CZ: Pojištění karty zaplatí i ztracené klíče či doklady
 >GLOSA: Šeřík, Sirka, Habr - zasloužilí plzeňští občané.
 >NÁZOR: Jak funguje dnešní česká politická scéna
 >Usáma byl příjemný a nabídl mi čaj
 >MEJLEM: Ohlasy a názory čtenářů
 >MEJLEM: Ohlasy a názory čtenářů
 >NÁZOR: President Ronald Reagan
 >ZE ŽIVOTA: Londýn volá o pomoc!!!
 >EKONOMIKA: Oslabování koruny k euru je u konce
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Děti se dívají

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
11.6. NÁZOR: President Ronald Reagan
Jan Hora

Má první vzpomínka, která se nějak dotýká politiky, je z roku 1976, předpokládám. Chodil jsem do mateřské školy, a společně se všemi dalšími dětmi chodil po obědě spát. Leželi jsme ve třídě, zatažené rolety nepropouštěly příliš mnoho světla, a shůry na nás shlížela černobílá fotografie Gustáva Husáka, generálního tajemníka strany a presidenta státu. Vybavuji si, že jednou jsem nemohl usnout a přemýšlel, co by se stalo, kdyby tenhle pán umřel, trochu jsem se bál.

Z následujících let bych již dal dohromady více zážitků, přeci jen jsem byl větší a před propagandou se nebylo kam skrýt. Přesto mě zaujaly pouze čtyři jména – Husák, Brežněv, Lenin a Carter. O prvních třech se mluvilo ve škole, o tom čtvrtém v rádiu: děda poslouchal Hlas Ameriky a já se kolem pletl. Nevím již o souvislostech, ve kterých byl tento americký president citován, pamatuji si – kromě jména – jen mnohokrát opakovanou výstrahu: a ne, abys o tom mluvil ve škole.

O pár let později jméno Carter vystřídalo jméno Reagan. Bylo mi to tehdy divné, jak je možné, že se presidenti střídají, co ten odstupující, chudák, aby se někde skrýval, když už není president. Z lidského hlediska mi přišlo daleko lepší nechat kohokoli ve funkci umřít.

Nicméně brzy jsem se se změnou smířil. Jak jsem pobíral rozum, přestal jsem kolem rádia pobíhat a začal jsem ho lépe poslouchat. Nejen Prahu a Hvězdu, ale i Hlas Ameriky. Sedali jsme si tehdy s dědou ke stolu, babička myla nádobí, uklízela, dívala se na televisi a máma byla ve svém pokoji – školním kabinetu, kde ji učitelé ze školy, kdy babička pracovala jako školnice a jediná uklízečka, nechali bydlet, když nás její druhý manžel, komunistický předák v jedné malé továrně (později dokonce kandidát členství ÚV) vyhodil z bytu.

Když se okolí upínalo ke Gorbačovovi, děda a já jsme důvěřovali Reaganovi. Gorbačov byl v našem vnímání světa jen další bolševik, Reagan protikomunistický Američan.

Reagana se pomalu stal symbolem mého dětství. Ať bylo ošklivo či pěkně, a že tehdy bylo spíš ošklivo, Reagan stál nade vším a já mu věřil. Štval sovětský tábor opravdu hodně a my z toho měli radost, ne škodolibou, ale opravdovou. Vzpomínám například na film s názvem Den poté (či Den, který následoval) o atomové válce. Socialistické rádio ho odsoudilo, kapitalistické odvyprávělo. Středobodem byl opět Reagan, v obou případech, padouch i hrdina.

Když později Reagana vystřídal jeho vicepresident Bush, považoval jsem to za logické pokračování, a když Bushe nahradil Clinton, trochu jsem zatesknil. Reagan ze mě udělal republikána. A nebo to byl děda? Reagan nebyl intelektuál, pošklebují se intelektuálové, dědův antikomunismus byl velice jednoduchý. Zásadový. Možná černobílý.

Ne, nechtěl bych znovu být v socialismu, poslouchat zkazky o tom, jak kdesi na Sibiři je pět velkých sloupů a na každém z nich jedno písmenko a všechny dávají dohromady jedno slovo (správně Lenin – L, E, N, I, N, hádal jsem tenkrát Praha, nejvíc hlasů si získal ovšem Sovětský svaz, nesmějte se žáčkům první třídy, kteří neuměli počítat do pěti). Nechtěl bych číst o šestnáctihodinové pracovní době čtyřletých dětí (jednalo se o anglické doly), či matek rodících v mastném zákoutí velkých strojů. Nechybí mi hrdinní pohraničníci.

Naštěstí je tohle všechno dávno pryč. Jenomže president Reagan je mrtvý a můj děda má Alzhaimerovu chorobu. Komunismus se nevrátí, naštěstí, nevrátí se však ani ti dva pánové, ani mé dětství, žel. Mám tesknit? Mohu. Budu.

Pustím si desku kterou jsem si opatřil více méně z recese. Pustím si ji a zaposlouchám se do tónů kaťuši, Kalinky a dalších slavných písní. Připomenu si čas, který se už nevrátí. Bude to zvláštní atmosféra, trochu mrazivá. Před očima mi poběží mé dětství, naštěstí probíhající až v sedmdesátých a osmdesátých letech, vzpomenu si na kuchyň, kam jsem se mohl vždycky vrátit, na rádio, na ty dva pány, kteří se již nevrátí.

Za slzy se stydět nebudu.


Další články tohoto autora:
Jan Hora

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku