Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 11.6.2004
Svátek má Bruno




  Výběr z vydání
 >VÍKENDOVINY: Krokodýl II
 >GLOSA: Z čeho získávat elektrický proud.
 >LITERATURA: Chvála češtiny aneb Díky, Jeevesi... a pane Nováku
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Stonání
 >PSÍ PŘÍHODY: Šogo se bojí bouřky
 >PENÍZE.CZ: Pojištění karty zaplatí i ztracené klíče či doklady
 >GLOSA: Šeřík, Sirka, Habr - zasloužilí plzeňští občané.
 >NÁZOR: Jak funguje dnešní česká politická scéna
 >Usáma byl příjemný a nabídl mi čaj
 >MEJLEM: Ohlasy a názory čtenářů
 >MEJLEM: Ohlasy a názory čtenářů
 >NÁZOR: President Ronald Reagan
 >ZE ŽIVOTA: Londýn volá o pomoc!!!
 >EKONOMIKA: Oslabování koruny k euru je u konce
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Děti se dívají

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  
 
11.6. NÁZOR: Jak funguje dnešní česká politická scéna
Čestmír Hofhanzl


technologie politiky v českém postkomunismu

Moto: "Bez poctivého vyrovnání se s minulostí je budoucnost jen pokračováním starých schémat."

1. Historický úvod

Chceme-li popsat dnešní politickou scénu, její fungování a na jejím jevišti se pohybující subjekty, musíme se vrátit před rok 1989.
Přes čtyřicet roků v Československu neexistovala politika jako svobodná soutěž mezi svébytnými politickými subjekty v korektním společenském prostředí. Soutěž o prosazení své představy uspořádání společnosti a řízení státu. Metody sovětského komunismu, aplikované domácími soudruhy, za dobu dvou generací zničily duchovní elitu, která je vždy nositelem étosu zodpovědnosti za své společenství a zemi. Sovětská ˛ beztřídní ˛ společnost byla ve skutečnosti masou plebsu, ve který společenství lidí přeměnili a která pod tlakem ve své většině přijala jejich hodnoty. Stranickou, státní i společenskou "elitou" se stali lidé typu Smerďakova, jak takový lidský typ popsal Dostojevský, ještě v předkomunistické době, v románu "Bratři Karamazovi".
Komunismus svou bezzásadovostí, jako mocenská technologie, vytvořil prostředí k prosazení se takových lidských typů. V Československu, speciálně v jeho české části, došlo po invazi "spřátelených armád" v roce 1968 k modifikaci výběru "společenské elity". Smerďakovové se "kultivovali", své kariéry za pomoci stranické legitimace začali dělat jako šéfové podniků, bank, příslušníci Státní bezpečnosti i jako profesoři vysokých škol. Byli útlocitní, nebylo estetické a prozíravé být viditelným stranickým aparátčíkem. Stranický a státní aparát se stal doménou třeti - a čtvrtořadých stranických kádrů. Reálná politická moc se v sedmdesátých a osmdesátých lrtech přesunula z nejvyšších stranických a státních struktur na veřejně neznámá a tím i politicky nezodpovědná mocenská centra ve Státní bezpečnosti, bankovnictví a na některé hospodářské technokraty.
Kolaps Sovětské říše i jejích satelitů v konci osmdesátých let byl důsledkem technologického zaostávání a nedostatečnosti vojenské a hospodářské sféry. Destrukce společnosti se po desetiletích projevila v obecném úpadku výkonnosti. Sověti již nemohli vydírat svět tankovými brigádami a velikostí svých raket. Navenek se jevící zhroucení systému nebylo způsobeno silou vnitřních odpůrců; celá ta společnost byla shnilá.
Komunismus svou podstatou byl společenským parasitem. Parasitem, který šel až na kořeny lidského a společenského bytí. Chtěl trvat po věčné časy a pokusil se ovládnout i duši člověka; ovládl ji tím, že ji zničil. Všichni jsme se stali zaměstnanci jejich státu, na něm existenčně závislí.
Mezi lety 1992 až 1996 proběhl politický, společenský a hospodářský proces, jímž se dotvářel a stabilizoval postkomunistický politický a hospodářský systém.
Rozdělení státu a zrušení federálního parlamentu umožnilo Václavu Klausovi zbavit se federálních poslanců a ovládnout Občanskou demokratickou stranu. Byl to prvý velký krok k přeměně ODS na "pravicovou" postkomunistickou stranu. Mezi federálními poslanci byly osobnosti, které vynesla převratová doba. Alespoň někteří z nich by se takovému vývoji postavili.
Lidová strana svou čtyřicetiletou koexistencí s komunismem byla na kontinuální přechod v postkomunistické praktiky připravena. Josef Lux z Lidové strany udělal reprezentanta zájmů venkovské družstevní a komunistické technokracie. Jeho rádoby radikální prohlášení typu "co bylo ukradeno, musí být vráceno", nebo silácká prohlášení k církevním restitucím nikdy nebyla míněna vážně. Jako ministr zemědělství učinil vše, aby základ českého postkomunistického zemědělství tvořily nástupnické organizace bývalých kolchozů a statků. On nese největší vinu na tom, že většina zemědělské půdy je dnes v nájemním vztahu. Stejně tak to, že prvovýroba se stala zajatcem monopolních zpracovatelských organizací a s nimi spojeného neprůhledného kapitálu. Po celou dobu své funkce politicky kryl model systémového vykradení lesního hospodářství a jeho aktéry. Přes své radikální pokřiky o církevních restitucích neučinil nic pro to, aby byl církvi vrácen pozemkový a lesní majetek. Majetek, který by nesl zisk a učinil církev méně závislou na státu. Uvnitř lidové strany připravil cestu pro nástup lidí typu Cyrila Svobody a posléze Miroslava Kalouska.
Zajímavý vývoj proběhl v těch letech uvnitř komunistické strany. Na konci roku 1993 se poslanecký klub levého bloku, jak se v té době ve sněmovně komunisté oficiálně nazývali, rozdělil na dva politické subjekty. Poslanci, kteří do té doby byli politickou elitou klubu, vytvořili novou stranu s názvem Demokratická levice. Elitou říkám proto, že tito lidé v české sněmovně nejlépe věděli, o čem je politika a tak se i chovali. Říkám to přes to, že jsem s jejich názory i pojetím politiky nesouhlasil. Druhá část klubu si ponechala název Komunistická strana Čech a Moravy. V této skupině zůstali lidé, kteří věděli, čemu slouží a stejně dobře věděli, že jim osobně to zajistí slušnou existenci. Jak čas ukázal, byl to svou podstatou proces, kterým mocenský stroj leninské politiky odstraňoval ze svého soustrojí elementy, které překročily Rubikon. V budoucím čase by mohly ohrožovat další směrování stroje a jeho taktiku. Při směru, kterým již vývoj české postkomunistické politiky běžel, si lidé kolem Jaroslava Ortmanna svým přejmenováním podepsali ortel politické smrti. Jejich místo v proponovaném politickém spektru měli v té době již zarezervováno "pravicoví" soudruzi. I oni se o tři - čtyři roky později podobnému procesu vnitřní očisty nevyhnuli. To, co se na konci roku 1993 a 1994 odehrálo uvnitř komunistického parlamentního klubu, proběhlo s odstupem tří roků v pravicové variantě "vedoucí síly", v Občanské demokratické straně.
Chceme-li si udělat představu o směrování, taktice i smyslu české postkomunistické politiky, je dobré si podrobně povšimnout a zanalyzovat jednání a chování parlamentních reprezentantů komunistické strany i kontinuitu politické taktiky.
Přítomnost komunistické strany na "popřevratovém" parlamentním jevišti byla základní jistotou udržení "správného" směrování perestrojky. Komunistická strana se v počátku devadesátého roku nepřejmenovala proto, že v případě změny jejího názvu by v prvých svobodných volbách reprezentanti rozhodujícího mocenského politického centra vypadli z parlamentní politické hry. Stalo by se to v rozhodující a klíčové době, kdy jejich lidé ještě neměli ve svých rukou kapitál ani média na výrobu veřejného mínění. V prvých, ještě nezmanipulovaných volbách, s ještě nezklamaným voličstvem, by straně se změněným názvem nedali hlasy ani jejich skalní příznivci. Je pravděpodobné, že v případě přejmenování by další vývoj běžel značně odlišně.
To, že v České republice oproti jiným postsovětským satelitům nedošlo k přejmenování komunistů, je české vnitřní morální a hodnotové specifikum. České chápání a pojetí pojmů, jako je morálka, pravda, politická korektnost, zodpovědnost ke své zemi i státu, je značně jiné než chápání a pojetí těchto hodnot v Polsku, Maďarsku a snad i na Slovensku.
Ač mne to deprimuje, musím přiznat, že v prvých dvou popřevratových létech v České národní radě věděli, o čem je politika, co si nekompromisně žádá, jen poslanci klubu KSČM. Ovládali parlamentní taktiky, účastnili se jednání obyčejně v plném počtu a jednali jako jednolité společenství. Nic takového nebylo možno říct o nových lidech v politice, především o poslancích Občanského fora. Úkolem prvé komunistické garnitury v popřevratovém období bylo jistit a zabránit přijetí zákonných norem, které by mohly vést k zákazu komunistické strany, k systémovým změnám v právním řádu a státním aparátu. Stejně tak zajišťovali výhodné postavení bývalé nomenklatury v procesu nastávající privatizace. Tento úkol, ve spolupráci se svými lidmi v ostatních stranách i politickými blbci, splnili. Pak třídící mocenský stroj, který určoval politické zadání, nemilosrdně vyřadil nedostatečně spolehlivé a ideově pevné. Vývoj ukázal, že názvy i význam ostatních parlamentních politických subjektů se mohou měnit, komunistická strana však zůstává jistotou.

Pokračování příště.

Čestmír Hofhanzl,
člen Smírčího soudu Konzervativní strany
www.konzervativnistrana.cz




Další články tohoto autora:
Čestmír Hofhanzl

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku