Seděl jsem, onehdy, co host u maturitních zkoušek na N-tém gymnasiu, když padla zmínka o Prvé světové. Snažil jsem se jí napomoci odkazem, že to přece zná ze Švejka (jednalo se o vstup Itálie do války) a kupodivu to zabralo a správně dodala květen 1915. Zajisté, ve Švejkovi je to zaznamenáno.

Ale mnohem méně, ba vůbec tam není zaznamenáno, že Haškův 91. regiment podstoupil těžké boje hned v červnu 1915, právě na této frontě v dnešním Slovinsku a tak jsem byl překvapen i já, když a týden později, doslova pár kroků od jezera Bohinja, nalezl hřbitov tohoto pluku. Nutno dodat že hroby s maďarskými jmény zdobily čerstvé maďarské trikolory a mně to nedalo, sjel jsem do Bohinjské Bystrice nakoupil pár metrů trikolor a vyzdobil hroby se jmény českými - pokud zásoba stačila. Naštěstí je slovinská i naše trikolora shodně trojbarevná. Děsně lilo, jedinou fotografii a nepříliš kvalitní dostal Dr. Hulík, neb v tom hrobě byl pohřben jeho předek.

Ano, ve Švekovi se dočteme jak dostávala rakouská armáda na Soči na kalhoty, takže stačí když se rozhlédneme při cestách západním Slovinskem a východní Itálií kolem a těch hřibitovů ( byť ne tak zastrčených) tam nalezneme povícero.

Hlavním problémem rakouské fronty na Soči byly přísunové cesty. Existovala sice železniční trať z Bohinjské Bystrice do Most na Soči s veledůležitým tunelem Františka Josefa I. (otevřen 26.V.1904 letos se konaly oslavy jeho stého výročí) jenže jeho východní ústí bylo záhy a už v samém začátku této války po italské dvojí ofensivě pod palbou italského dělostřelectva.(Itálii stál tento "útok do kopce" východních Alp čtvrt milionu mužů a svého strategického zámyslu, spojení s bojujícími Srby, nedosáhl.

Rakousko tudíž hned roku 1915 přikročilo k výstavbě strategické silnice přímo přes hřebeny Triglavu. A to za pomoci 10 000 ruských válečných zajatců - přes dvě třetiny jich tam zahynuly, hlavně v důsledku lavin, jež ovšem nemíjely ani jejich strážné.

Silnice, dnes¨jedna z turistických atrakcí Slovinska, stoupání / klesání místy až 23%, je lemována jejich památníky a péčí ruské emigrace tam byl ve dvacátých létech vybudován i kostelík.

Co následovalo je známé. Stagnace východní fronty v důsledku rozkladu Ruska, možnost stáhnout z této fronty jednotky právě na frontu italskou a po dokončení oné silnice rakouský průlom italské fronty u Caporetta (dnes slovinsky Kobarid) 28.října 1917, s následným postupem do prosince 1917 až k řece Piavě a v Dolomitech i za ni, až k řece Adiži a jezeru Garda. Itálii tehdy zachránil před porážkou jen rychlý přísun francouzských a britských jednotek (chyběly na západní frontě).

Právě do Dolomit jsem se vydal hledat hřbitovy našich legionářů, kteří tam byli nasazeni v červnu roku 1918 v síle čtyř pluků (31.-34.) plus části 39. výzvědného pluku, kde sloužili Čechoslováci už před zřízením Čs. armády v Itálii.

Nalezl, nalezl i jejich památník v Roveto, kde je navíc skvěle vybavené a udržované Museum války v Dolomitech, včetně snímků z poprav těch našich legionářů, kteří upadli do rakouského zajetí. Jen na okraj poznamenávám, že u hrobů našich vojáků byly věnce, třeba pobočky Obce legionářské z Hradce Králové, ale marně jsem hledal nějaký z našeho velvyslanectví.

Pobřeží jezera Garda je dnes turisticky znehodnoceno, naleznete tam množství plastikových brontosaurů a jiných atrakcí tohoto vrhu, ale jinak nic. Pokud však vyjedete kamkoli na jeho východní stranu do hor, a vydáte-li se navíc ještě pěšky někam do skalních masivů, naleznete zbytky tehdejšího válčiště takřka nedotčeny.

Možná, že to nebyla ta nejdůležitější fronta oné války, ale umíralo se tam stejně nedobře jako jinde.

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku