V sobotu večer se strhla nad jižními Čechami v oblasti Třeboně bouřka. Iris se bojí bouřky skoro tak, jako rachejtlí. Už půl hodiny před tím, než se mračna začala stahovat, byla neklidná, pak se zvednul vítr, přivlekl temná skaliska, která se nám vznášela nad hlavami, obtěžkaná stovkami tun vody a najednou byla Iris fuč.

Bydleli jsme v penziónu vedle zámku v Jemčině, v bývalém černínském statku. Mají tam příjemnou hospůdku, a první, co mě napadlo, bylo to, že Iris utekla do hospody. Já na jejím místě bych do hospody před bouřkou zapad hned. Vešel jsem dovnitř, poptával se, nikdo Iris neviděl. To zuž venku začalo pršet. Ljuba už byla taky bez sebe, kde ta Iris může vězet - před pár lety našla psici, která v dešti a hromobití v panice uběhla deset kilometrů od svého domova!
Autem jsem objížděl okolí, vydal jsem se cestou na Třeboň, pak na druhou stranu na Jindřichův Hradec, nakonec jsem se vrátil.
Iris se našla. Tedy, ne "se našla", Ljuba ji našla.
Kdepak?
No v té hospodě.
Holt, v hospodě se mají zatoulaní psi hledat jinak, než když kořalička (tedy já) nakoukne do lokálu, jestlipak tam nesedí další kořaličkové.
Navíc, kořaličkové v hospodě sedící si nevšimnou, že se jim pod nohama plíží hrůzou zkroušená fenka, hledající úkryt v tom nejzazzším a nejtemnějším koutě, kam za ní blesk určitě, ale naprosto určitě nemůže.

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku