Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 18.6.2004
Svátek má Milan




  Výběr z vydání
 >Jaká cena za Špidlovu hlavu?
 >POLITIKA: Musí vláda skutečně padnout?
 >DETEKTIVKA: Případ s dopisem na rozloučenou.
 >FEJETON: Znovu o "Česko"?
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - kdy to rupne
 >PSÍ PŘÍHODY: Otázka priorit
 >PRÁVO: Diag Human a CME: Není arbitráž jako arbitráž
 >PRAHA: Pozoruhodnosti pražského metra
 >NÁZOR: Reaganův význam převyšuje běžné prezidenty
 >ŽIVOT: Příhoda s policistou
 >VÍKENDOVINY-KROKODÝL: Tam kde je Balaton, má hudba správný tón - část A
 >PENÍZE.CZ: Rybičky, rybičky, rybáři jedou
 >NÁZOR: Naposledy se smál Míla Superstar Ransdorf
 >POSTŘEH: O radosti
 >MEJLEM: Ohlasy a názory čtenářů

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  
 
18.6. ŽIVOT: Příhoda s policistou
Jan Beneš

Bože kýž jsem policajtem, zanotoval si kdysi K.H. Borovský, a bylo mu za útlaku tehdejšího snadno tak notovat. Jenže ona žádná policie nemůže být moc populární, výjimku snad tvořili jen britští Bobby, ale ani to už prý není pravda. Taky už nechodí zásadně tradičně neozbrojeni. Na druhé straně, policajti v Chicagu musili jednou jít do stávky, když městská rada dala na odborné psychology namísto na zdravý rozum a přijala za své tvrzení, že kriminalita je podnícena tím, že policajti chodí s veřejně vystavenou zbraní, což prý provokuje. A tak je poslala do ulic beze zbraní, aby neprovokovali. Zbytek těch během tohoto vědeckého experimentu neodstřelených, či jinak vážně nepoškozených, pak šel do té zmíněné stávky.

Musím říci, že veřejně zavěšená a na odiv vystavená zbraň mne neprovokuje, už proto, že neveřejně ji sám nosím též. Ač pouhý ozbrojený občan. Působí uklidňujícím dojmem na určité jiné občany, mající za své nezadatelné právo vyskakovat si na ubohé staříky mého typu, případně jim vyhrožovat svou fysickou převahou.

Zbraň chovám a používám v duchu onoho slibu, který jsem kdysi pronesl, když jsem v Americe získal svou prvou (legálně drženou) v životě. Slíbil jsem použít ji vždy jen k ochraně práva a spravedlnosti. Sliby se mají dodržovat.

Postavení policajtů, kteří si vybrali za svou profesi právě ochranu práva a spravedlnosti tudíž chápu, a než jsem přišel na to, že se snažím marně, snažil jsem se své pochopení vyjádřit i činy. Například sepsáním (opsáním toho amerického) Ethického kodu pro naše policajty. Za svůj ho přijalo však jen Národní protidrogové centrum.

Dne 16. června roku momentálního jsem nekráčel po mostě Legií a nenaslouchal hvězdné artilerii, jak pravil básník, neb to bylo v časném odpoledni. Kráčel jsem po Mostě Mánesově, házel jakýsi od skrovného oběda ušetřený chléb dolů kačenám a vzpomínal na to, jak jsem kdysi právě zde (ale ještě nikoli jako sešlý stařík) kráčel s přítelem Honzou z prodloužených tanečních hodin u pana Oplta v Metru a neb jsem byl bujarý, přicházel jsem ho asi v dvě ráno po zábradlí. Což vzniklo tím, že jsme (ve smokingu, který nám sloužil pro taneční hodiny už v třetí generaci) s přítelem Honzou a hotovostí zhruba 50 Kčs, po prodlouženém tančení vyrazili poznávat svět k Medvídkům. Kde jsme narazili na pana Votavu, kterému se v nás nějak zalíbilo a tak zaplatil ještě povícero flašek mavrudu, než na jakou stačila ta naše padesátka. Za onoho času bývala flaška mavrudu u Medvíků za Kč 34, dodávám.

Ze zábradlí mne tehdy sundal, ale až u Klárova, jakýsi esenbák, který soudil, že jsem "mladej a blbej - viď," a o příteli Honzovi zase, že by zasluhoval pár facek, že mne nechá. Esenbák postarší, noční pochůzku vytloukající a dle věku pamatující ještě hrůzovládu presidenta Masaryka, jak tomu pak říkal náš politruk Adámek u 22. výsadkové.

Ona bujará noc ostatně tehdy končila tím, že můj nebožtík tatínek na mne pohlédl po návratu domů okem znalce prošlého třemi frontami dvou válek a ohlásil mé nebožce mamince, že neporodila syna, ale prase.

Uznáte, že nic z toho nesvědčí, že bych choval k policajtům nějaké negativní pocity ani tohoto 16. června kolem druhé, když jsem doputoval na shodný Klárov. Kachničky byly nakrmeny a já zase nadýchaný výfuků oblíbených dieslů, když jsem pokojně a ukázněně čekal na rohu na přechodu na zelenou. Ba vnitřně odsuzoval neukázněné chodce, kteří se vrhali mezi automobily, ačkoli za zebrou svítila ta červená figurka vyzývající nás hodné a poslušné k posečkání.

Nu, konečně tam naskočila, což arciť naskočila i pro automobily čekající na svou v Letenské ulici. Leč já vědom si svého práva a vyhláškovou předností jsem radostně vykročil a jistě i stihl přejít kdyby ten prvý čekající automobil nevyrazil až příliš kvapem. Takže jsem byl v chůzi (přes můj věk svižné) vyrušen zuřivým troubením. Ohlédnu se, a ejhle, on to automobil policejní. Vůz služby o právo, spravedlnost, veřejný pořádek a řádný běh věcí vůbec se starající. Takže mi to nedalo. I ukázal jsem pokojně milým soudruhům na přechodový semafor za zády, že mám svou přechodovou zelenou a je na nich počkat. Přešel jsem a tam byl o pár metrů dál doběhnut policistou, žádající si moji identifikaci.

Í divil jsem se proč? Pravil, že je to jeho právo. Učinil jsem prý na ně, osoby úřední, neslušný posunek a bude mne třeba pokutovat.

Dokázal jsem potlačit kypící hněv a pravil milému hochovi, že na mne jejich vůz najížděl v době kdy jsem byl na přechodu a vyzván k přecházení zelenou barvou.

Pustil se do mne, že svědka má, svého kolegu, že červená tam byla.

Tak.

Nedohodli jsme se, ačkoli asi jen proto, že oba ti pilní chlapci ve snaze dostihnout mne svým autem zablokovali křižovatku a zuřící řidičové dávali najevo své sklony k násilnému řešení situace.

Takže jsem vyvázl bez pokuty (pokud nebudu později předvolán, kamž se však odmítnu dostavit).

Ptáte se jaký policajt to byl?

Inu, náš. Český. Číslo 3012206. Také měl špinavé boty, jenže to je bohužel u naší policie takřka obecné poznávací znamení. Docela hezký mládenec, trochu připomínající pana herce Vetchého.

Tím číslem si ovšem nemohu být jist. Jednou, takhle před lety, jsem se do podobné situace dostal s jiným jeho vrhu. Neb jsem tenkrát žil (opět) v této zemi dosud krátce, měl jsem ve snaze po obecné nápravě poměrů snahu řešit to právě tímto směrem. Tudíž jeho podivné chování (hodlal mi zabavit řidičský průkaz za parkování zádi auta v déli asi 80 centimetrů mimo parkovací prostor) dal vědět jeho nadřízeným údům. Bylo mi sděleno, že služební číslo v mé stížnosti uvedené neexistuje.

A to tomu ministerstvu ještě nekraloval jurisprudent Gross.




Další články tohoto autora:
Jan Beneš

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku