Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 18.6.2004
Svátek má Milan




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Na hrubý pytel hrubá záplata
 >Jaká cena za Špidlovu hlavu?
 >POLITIKA: Musí vláda skutečně padnout?
 >DETEKTIVKA: Případ s dopisem na rozloučenou.
 >FEJETON: Znovu o "Česko"?
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - kdy to rupne
 >PSÍ PŘÍHODY: Otázka priorit
 >PRÁVO: Diag Human a CME: Není arbitráž jako arbitráž
 >PRAHA: Pozoruhodnosti pražského metra
 >NÁZOR: Reaganův význam převyšuje běžné prezidenty
 >ŽIVOT: Příhoda s policistou
 >VÍKENDOVINY: Tam kde je Balaton, má hudba správný tón - část A
 >PENÍZE.CZ: Rybičky, rybičky, rybáři jedou
 >NÁZOR: Naposledy se smál Míla Superstar Ransdorf
 >POSTŘEH: O radosti

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
18.6. VÍKENDOVINY: Tam kde je Balaton, má hudba správný tón - část A
Václav Vlk

Milá Lucie,

v Česku je zvykem, již od dob Rakousko-Uherska, přes různá Československa až po dnešek, jezdit na dovolenou do zahraničí. Nejlépe k nějaké vodě. Já vím, že Francouzi nikam moc nejezdí, tedy až na tebe a tvého muže, co jezdíte do Čech, protože ve Francii je skoro všechno. Hory vysoké i malé, pobřeží dramatické i středozemní, kraje chladné i horké, městečka romantická i moderní, hradů máte jak v nějaký "hraďárně" a tak. Oni to Angličani říkají dobře Když Pán Bůh tvořil Francii, dal tam všechno. Přírodu i vodu, moře a hory, víno a sýry, no a když se tak koukal, jak je to krásný, řekl si, že je to až moc krásný. A tak stvořil Francouze.

Kdo a proč stvořil Čechy nevím, ale snad že většina z dnešních obyvatel téhle země jsou přistěhovalci odněkud (ti původní skuteční Češi se vymlátili v husitských a v třicetileté válce), tak chtějí neustále někam cestovat. A v mládí ještě víc. Jenže v šedesátých letech to nebylo tak einfach. Kolem dráty, na valuty nebylo, když už by byl devizový příslib, a tak se jezdilo od ROH a s Čedokem do Bulharska, odvážní do Rumunska, otužilí do NDR a se zásobami potravin do Polska, soudruzi do CCCP na Krym. No a my jsme vyrazili do Maďarska. Cizina, ale taková jakoby "naše".

Silnice strmě stoupala do kopce a naše vozidlo s koženkovou střechou, dřevenou kostrou karoserie a již víc než mírně ošoupaným látkovým čalouněním kvílelo na první rychlostní stupeň a pomalu se šinulo až na vršek Gélért Hégy v Budapešti. Hroznej kopec. Však také všude přítomní východní i západní němečtí turisté sledovali s napětím výkon plně obsazeného vozidla DKW a když jsme nakonec šťastně zahnuli na parkoviště na vrcholu, ozval se nadšený potlesk.

Když jsme vyskočili z auta a budapešťského asfaltu se dotkly nohy našich děvčat, mladé, opálené a koukající z šortek, pokusilo se několik Germánů opět zatleskat, ale pod pohledy svých Getrůd a Grimhild toho rychle zanechali a jen nám všem jakoby všeobecně zamávali a byli svými manželkami zahnáni do Czsárdy na "Bier und Schweinhexen".

My jsme si dali u stánku zmrzlinu, což nás téměř finančně zlikvidovalo, a osvěženi pohledem na kouzelnou Budapešť vyrazili jsme na cestu k naprosto bezkonkurenčně největší louži na světě, a to k Balatonu.
"Tam kde je Balaton, má hudba zvláštní tón," zpívával tehdy v Československu oblíbený zpěvák a my jsme si kupovali na večerní "mejdla" spisovně zvaných "mýdan" houfně, pokud byly k dostání, maďarská vína značek Kadarka a "Badacszony Sürkebarát" (tak nějak se to psalo). Víno Kadarka bylo bezvadné, bylo laciné a tak se dalo, když ho dovezli do Pramenu, kupovat přímo na kartóny. Bylo nám sice trochu podezřelé, protože jeho jméno Kadarka bylo skoro stejné jako tehdejšího šéfa komunistické MSDS Maďarska Kádára. No ale co, v Maďarsku bylo stejně plno kapitalistických vymožeností, tak co by nemohl mít generální tajemník fabriku, že jo?
Kadarka byla laciná a ten Sürkebarát byl drahý ale bezvadný! To bylo pití! Lahvičky sedmičky uzavřené korkem a zinkovým krytem, víno lahodné, ovšem cena 27,- Kčs! V době, kdy jsme měli měsíčně okolo 1000 korun, holky tak sedm stovek!

Pít maďarské víno v Praze bylo dobrý. Ovšem vše, co tehdy bylo kolem Maďarska, bylo kouzelné a zavánělo dálkami a romantikou skoro-kapitalismu. A když už mají tak dobrá vína a hudba má u Balatonu správný tón, bylo rozhodnuto a vyrazili jsme na dovolenou do MLR, jak se tehdy u nás úředně Maďarsko jmenovalo. Po návštěvě Gélértu jsem zanechali Budapešť s jejími fasádami po kulkách z roku 1956 a malými, soukromými, u nás nevídanými a silně zakázanými krámky za zády a vyrazili do Hevízu. Lázeňského města plného zahraničních turistů. Většinou mluvili německy.

První dne ráno jsme vyskočili v kempu s Pavlem ze stanů a běželi k modré hladině... No, vyskočili... A ráno... No, spíš tedy vylezli, dali cígo, snídani, koukli se co a jak a pak Pavel povídá:
"Jdem do vody."
A šli jsme. Skutečně šli. Sto metrů, dvěstě metrů, eště dál a pořád dál a furt jsme byli ve vodě tak něco po kolena a když jsme měli vodu tak k rozkroku (už jsem chtěl napsat něco jinýho, ale zastavil jsem se) skončil na dně písek a začalo balatonské bahno. Kvalitou k nerozeznání od jihočeského. Lezlo mezi prsty nohou, vcuclo nohu která do něj vstoupila a nerado ji pouštělo, a vypouštělo bubliny plynů a tak jsme začali plavat:
"Plavem ke břehu," zavel Pavel a plavali jsme. Kdyby mě tak viděli moji trenéři plavání. Co já všechno umím. Ani jsem to netušil. Z veliký vodní tý plochy jsme se úplně netrefili na úzkou podvodní písčitou cestu k úřední pláži a tak jsme, vždycky, když jsme se pokoušeli stoupnout, zarazili nohu do bahna. Podle koupajících se to nedalo zjistit. Koupající se Němci, jichž kolem nás - jako tehdy všude - bylo jako much, se radostně cáchali i v tom bahně, takže jsme nakonec plavali, fakt, snad jen v 15 cm vody. Břicho jsem coural jak kýl v bahně a záviděl Pavlovi, jak je hubenej.
Nakonec jsme narazili na vysypanou podvodní cestičku, odřeli si kolena o písek a hrdě odešli sdělit našim dámám, že tohle je největší louže, kterou kdy kdo kde viděl.
Ovšem co do bahna?! Kolem nás bylo slunce, voda, vzduch, víno, cizina a vlastní krásné mladé manželky. Ta dovolená neměla chybu. Přes den jsme si dali deky na trávník u vody, v poledne guláš a nebo lečo z konzervy, pak cigaret vonný dým a klid.

Vstup do vody na písčité dno byl po krajích lemován vysokým rákosím plným života, tedy hlavně komárů, jak jsme každý večer zjišťovali. Autokemp v Hevízu večer voněl jak sezení hipísáků, protože různé národy používaly své různé repelenty, z nichž každý smrděl nějak jinak, a to vše promíšeno s vůní různých likérů, které do sebe lili Němci, barackpálinek vanoucích od Maďarů a rumu a smíchovského Staropramenu od československých turistů, sem tam provoněno slovenskou borovičkou a dým z desítek druhů cigaret od slovenských Dětva, přes české Globusky a Sparty až po luxusní Pall Mallky. To by dnes zavdalo příčinu k nájezdu nejméně tři pohotovostních jednotek policie, hledajících drogy a bojujících proti kouření.

Většina obyvatel kempu s postupujícím večerem navíc čím dál tím obtížněji artikulovala. A ten smrad z těch repelentů tomu všemu jen dodával neuvěřitelný odér.
Čechoslováci používali slavný a vynikající repelent, který sice po natření na tělo celkem spolehlivě odpuzoval komáry, jenže pouze v místech, kam byl natřen. Takže bylo nutno jej natřít i na místa, která jinak člověk moc nenatírá.
"Vony ty mrchy komáří," jak pravila sousedka z vedlejšího stanu, "vyrostlé na čerstvém vzduchu uprostřed nedotčeného rákosí v klidu přírody jsou nějaký děsně nadržený - tedy na krev." A měla pravdu. Ukázalo se že dokážou - totiž dokázaly, protože to jsou bestie všechno samičky jedny krvežíznivé - kousat i přes trička, košile, ba ano i přes trenýrky a to včetně dámských, dole na gumičku, co s tehdy ještě nosily. Dámy, dívky, slečny i babičky si pak houfně stěžovaly, že ani pod trenýrkami či plavečkami těm krvežíznivým bestiím nebyly žádnou překážkou.
Jak konstatovala při diskusi na podobné téma jedna čtenářka Neviditelného psa:

...a taky je hnusný, když vás TAM kousne komár. Což se přihodí velmi snadno při páchání nepravostí např. v Jižních Čechách pod širákem. Jako nechtěný pokusný objekt jsem zjistila, že čím víc lidí je kolem vás, tím víc to svrbí a spolu s Hamletem lze zvolat: "Jak se nenápadně podrbat, toť otázka!"
Těžký je život každého člověka, když ho štípne komár v blbém místě. Jenže u chlapů se alespoň dá omlouvat, že se blbě drbou, protože to dělají mnozí velmi samozřejmě i na veřejnosti, ale co má dělat chudák ženská? Jinak odcházím, přeji všem krásný zbytek dne
kaca

Také popřejme "kace" hezký den a vraťme se k Balatonu.
Natírali jsme se tedy každý večer repelentem jako diví. Blbý bylo ovšem to, že tenhle repelent měl jistou drobnou chybičku. A to, že mimo jiné rozpouštěl bezbarvé nitrolaky, kterými se tehdy běžně natíraly kempové židličky, stolky a podobně.
Narepelentěná osoba tedy nemohla usednout dříve než uschla. Jinak byla sice stále narepelentěná, ovšem taky navíc nalakovaná. Dřevěná boční područky na plážové židličce pak byly jakéhokoliv laku prosté.

Vlahé večery jsou romantické, ale imrvére komáři, to není nic moc. Zvláště pro mladé dámy, jak bylo shora "z nezávislých zdrojů" potvrzeno. On večerní rozhovor probíhající ve stylu:

"Dneska je krásně, láskóóó .. (plesk) Aúú, ta mrcha ..."
"Fakt je dneska moc hezky! Kam že tě kousnul? Jo a že až tam? No prosimtě, a hodně?" "To byla nějaká pěkná mrcha, jejej, to to pálí.."
"Ukaž?!... Sakra nematlej to tam tou rukou, rozmažeš tam tu krev a nepude to vyprat!"
" Kašlu na to, svině jedny komáří...!"
"Mluv slušně miláčku, vedle u sousedů spí děti a mluví česky.."
"Víš co mi můžou děti ..?"
" No tak, nebuď hru… (PLESK!!) Doprdele, ten mně rafnul! Nešahej na mě! Jdu do stanu! Nelez sem za mnou... Sááákrááá, ta bestie..."
...?????
...!!!!!!
"Kamaráde, nedáš si eště pivo?"
(Plop).
(Glok)
"Áááááá... fakt je tady krásně..."


Další články tohoto autora:
Václav Vlk

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku